Červen 2010

ROZBŘESK-39.KAPITOLA-A ŽILI ŠŤASTNĚ AŽ NAVĚKY...

6. června 2010 v 22:29 | majča |  Rozbřesk - kniha
39. A žili šťastně až navěky.... 

"Takže ke konci to byla kombinace věcí, ale co je nakonec dostalo do varu byla ... Bella," vysvětloval Edward. Naše rodina a naši dva zbývající hosté seděli v Cullenovic velké hale, zatímco černějící les se vrátil za vysoká okna. 
Vladimir a Stefan zmizeli ještě než jsme přestali oslavovat. Byli velmi zklamáni způsobem, jakým se věci vyvinuli, ale Edward řekl, že zbabělost Volturi je potěšila téměř dost na to aby je zvbavila frustrace. 
Benjamin a Tia rychle následovali Amuna a Kebi, úzkostliví, aby jim oznámili výsledek konfliktu, já jsem si byl jistá, že se znovu uvidíme-přinejmenším s Benjaminem a Tiou. Žádný z kočovníků neváhal. Peter a Charlotte měl krátký rozhovor s Jasperem, a pak taky odešli. 
Znovushledané Amazonky se náhlili domú-bylo pro ně těžké strávit takovou dobu mimo milovaného deštného pralesa-i když byli méně ochotné odejít, než někteří ostatní. 
"Musíte přivést dítě, abychom je viděli," trvala na svém Zafrina. "Slib mi to, mladý." 
Nessie tiskla ruku na múj krk, se stejnou prosbou. 
"Pochopitelně, Zafrino" souhlasila jsem. 
"Budou z nás velcí přátelé, moje Nessie," prohlásila divoká žena před odjezdem se svými sestrami. 
Irský klan pokračoval v odchodu. 
"Výborně, Siobhan," složil ji Carlisle kompliment když se loučili. 
"Ah, přání otcem myšlenky," řekla sarkasticky, koulejíc očima. A pak zvážněla. "Samozřejmě, že to není konec. Volturiovi nám neodpustí, co se tady stalo. " 
Edward byl ten, kdo odpověděl. "Byli vážně otřeseni, jejich sebedůvěra je v troskách. Ale ano, jsem si jistý, že jednoho dne se vynoří. A potom. . . "Jeho oči zpřísnila. "umím si představit, že pújdou zvlášť po každém z nás ." 
"Alice nás bude varovat, když se budou chystat k útoku," řekla Siobhan jistým hlasem. "A my se snovu shromáždíme. Možná přijde že čas, kdy náš svět bude připraven k existenci úplně bez Volturiú. " 
"Ten čas může přijít," odpověděl Carlisle. "Pokud se tak stane, budeme držet spolu." 
"Ano, kamaráde, budeme," souhlasila Siobhan. "A jak bychom mohli selhat, když to bude jinak?" rozesmála se rachotivým smíchem. 
"Přesně tak," řekl Carlisle. Objal Siobhan, a pak potřásl Liamovi rukou. "Pokuste se najít Alistaira a říct mu, co se stalo. Nerad bych si myslel, že se na příští desetiletí ukryje někde pod skalou. " 
Siobhan se znovu zasmál. Maggie objal Nessie a mně, a pak byl irský klan pryč. 
Denalijští odcházeli jako poslední, Garrett s nimi-jako od této chvíle už na pořád, tím jsem si byla docela jistá. Atmosféra oslav byla pro Tanyu a Kate příliš. Potřebovali čas k truchlení za svoji ztracenou sestrou. 
Huilen a Nahuel byli těmi, kdo zůstali, i když bych očekávala, že ti dva poslední se vrátí s Amazonky. Carlisle byl v hlubokém fascinujícím rozhovoru s Huilen; Nahuel seděl blízko vedle ní, poslouchajíc, zatímco Edward řekl nám ostatním příběh o konfliktu, jak to věděl jenom on. 
"Alice dala Arovi výmluvu, aby se vykroutil z boje. Pokud by nebylo tak vyděšený z Belly, pravděpodobně by zústal u svého původního plánu. " 
"Vyděšený?" Řekla jsem skepticky. "Ze mě?" 

Usmál se na mě s pohledem který jsem tak docela nerozluštila-byl něžný, ale také úctivý, dokonce podrážděný. "Kdy konečně uvidíš sama sebe jasně?" Řekl měkce. Pak promluvil hlasitěji, k ostatním i ke mě. "Volturi nebojovali spravedlivě asi sto dvacet pět let. A nikdy, nikdy nebojovali v boji, kde by byli v nevýhodě. Zejména proto, že získali Jane a Aleca, nikdy nepoznali chuť porážky. 
"Měli jste vidět, jak jsme jim připadali! Alec obvykle svým obětím přeruší vnímání všech smyslú a pocitú a zároveň procházejí šarádou Rady. Takže nikdo neuteče když je vydán verdikt. Ale my jsme tam stáli, čekající, v převaze, se svými vlastními sílami, zatímco jejich síly jim byli k ničemu díky Belle. Aro věděl, že se Zafrinou na naší straně, oslepnou oni, když začne bitva. Jsem si jist, že náš počet by byl docela silně zdecimován, ale oni si byli jisti, že jejich by byl taky. Dokonce tady byla dobrá šance že prohrají. Nikdy předtím se touto možností nemuseli zabývat. Dnes se s tím moc dobře nesrovnali. "
"Těžko se cítit sebejistě, když jste obklopeni vlky - velikosti kone," zasmál se Emmett, strkajíc Jakoba do ramene. 
Jakob se na něj zašklebil. 
"Byli to vlci, co je zastavilo, v první řadě," řekla jsem. 
"Jasně, že byli," souhlasil Jakob. 
"Rozhodně," souhlasil Edward. "To byl další pohled, který nikdy neviděli. Pravdou je, že Děti Měsíce se zřídka pohybovali ve smečkách, a nedokázali se moc ovládat. Regiment šestnácti obrovských vlků bylo překvapení, na něž nebyli připraveni. Caius se vlastně vlkodlakú děsí. Téměř prohrál boj před několika tisíci lety a nikdy se přes to nedostal. " 
"Takže oni jsou skuteční vlkodlaci?" Zeptala jsem se. "S úplňkem a stříbrnými kulkami a se vším?" 
Jakob zafrkal. "Skuteční. A kdyby ne, dělá mě to imaginárním? " 
"Ty víš, co myslím." 
"Úplněk, ano," řekl Edward. "Stříbrné kulky, ne-to byl jen další z těch mýtů, aby lidé měli pocit, že mají sportovní šanci. Jen velmi málo jich zústalo. Caius je nechal lovit téměř do vyhynutí. " 
"A ty jsi tohle nikdy nezmínil, protože ...?" 
"Mi to nikdy nenapadlo." 
Překulila jsem oči, a Alice se zasmála, byla opřená o Edwardovo druhé rameno-a mrkla na mě. 
Já hleděla zpátky. 
Milovala jsem ji šíleně, samozřejmě. Ale teď, když jsem měla šanci si uvědomit, že byla opravdu doma, že její zběhnutí byla pouze lest, protože Edward musel věřit, že nás opustila, začínala jsem být dost podrážděná. Alice taky měla co vysvětlovat. 
Alice povzdechla. "Prostě to vypusti z hlavy, Bello." 
"Jak jsi mi to mohla udělat, Alice?" 
"Bylo to nutné." 
"Nutné!" vybuchla jsem. "Úplně jsi mě přesvědčila o tom, že všichni zemřeme! Týdny byla ze mně troska " 
"Mohlo to tak být," řekla klidně. "V takovém případě bylo potřebné, aby ses připravila na Nessienu záchranu." 
Instinktivně, jsem ztiskla v náručí Nessie spící na mém klíně. 
"Ale ty jsi věděla, že byly taky jiné možnosti," obvinila jsem ji. "Věděla jsi, že byla naděje. Napadlo tě někdy že bys mi mohla říct vše? Vím, že Edward si měl myslet že jsme ve slepé uličce kvúli Arovi, ale ty jsi to mohla říct mně. " 
Na chvíli se na mě přemýšlivě podívala. "Nemyslím," řekla. "Ty prostě nejsi tak dobrá herečka." 
"To bylo o mých hereckých schopnostech?" 
"Oh, zniž to o oktávu, Bello. Tušíš vúbec, jak složité bylo všechno přichystat? Nebyla jsem si ani jista, že existuje někdo jako Nahuel-vše, co jsem věděla bylo, že bych měla hledat něco, co jsem neviděla! Zkus si představit hledání na slepo-není to ta nejjednodušší věc, co jsem kdy udělala. Navíc jsme museli poslat zpátky klíčové svědky, jako kdyby jsme neměli dost naspěch. A pak po celou dobu držet oči otevřené pro případ, že by jste se rozhodli hodit mi další instrukce. V určitém bodě si budeme muset říct, co přesně je v Riu. Před tím vším, jsem musela zkusit vidět každý trik, který mohli udělat Volturiovi a dát vám těch pár vodítek, co jsem mohla, takže by jste byli připraveni na jejich strategii, a měla jsem pouze pár hodin k dohledání všech možností . Nejvíce ze všeho, jsem se musela ujistit, že jste všichni přesvědčeni, že jsem s vámi vypekla, protože Aro si musel být jist, že jste neměli nic ponecháno v rukávu nebo by nikdy nesouhlasil tak jak to udělal. A jestli si myslíte, že jsem se necítila jako hlupák-" 
"Dobře, dobře!" přerušila jsem ji. "Promiň! Já vím, že to bylo drsné taky pro tebe. To jen že ... no, stýskalo se mi po tobě jako blázen, Alice. Už mi to znovu nedělej. " 
Alicin trylkující smích zazněl místností, a my všichni jsme se smáli když jsme znova slyšeli tu melodii. "Taky se mi po tobě stýskalo, Bello. Tak mi odpusť, a pokus se být spokojena s tím, že jsi superhrdinou dne." 
Všichni ostatní se zasmáli nyní, a já v rozpacích sehla obličej do Nessiných vlasú. 
Edward se vrátil k analýze každého posunu záměru a kontroly, který se stal dnes na louce, prohlašujíc, že to byl můj štít, který donutil Volturiovy utéct s ocasy mezi nohama. Zpúsob jakým se na mně všichni dívali mne uváděl do rozpakú. Dokonce i Edward. Bylo to, jako by mi v průběhu dopoledne narostlo sto nohou. Snažila jsem se ignorovat ohromené pohledy, většinou udržujíc pohled na Nessieně spícím obličeji a Jákobově neměnném výrazu. Vždy pro něj budu jenom Bella, a to byla úleva. 

Nejtěžší bylo ignorovat pohled, který byl také nejvíce matoucí. 
Bylo to takhle-napúl-člověk, napúl-upír Nahuel o mně přemýšlel určitým způsobem. Podle všeho co věděl, jsem se s útočícími upíry setkávala každý den a scéna na louce nebyla pro mně vůbec nic neobvyklého. Ale ten chlapec ze mně nezpouštěl oči. Nebo se možná díval na Nessie. To mě taky uvádělo do rozpaků. 
Nemohl být lhostejný k faktu, že Nessie byla jediná žena svého druhu, která nebyla jeho poloviční sestrou. 
Tato myšlenka zatím Jakobovi nedošla, myslím. Doufala jsem že to nebude brzy. Boje jsem měla na nějakou dobu dost.
Nakonec ostatní spustili otázky na Edwarda, a diskuse se rozdělila na spoustu menších konverzací. 
Cítila jsem se zvláštně unavená. Ne ospalá, samozřejmě, ale jenom jako by ten den byl hodně dlouhý. Chtěla jsem trochu klidu, něco normálního. Chtěla jsem Nessie ve své posteli, chtěla jsem mít kolem sebe zdi mého vlastního malého domku. 
Dívala jsem se na Edwarda a na chvíli jsem se cítila, jako bych mohla přečíst jeho mysl. Viděla jsem, že se cítil úplně stejně. Zralý na trochu klidu. 
"Měli bychom vzít Nessie. . ". 
"To je pravděpodobně dobrý nápad," rychle souhlasil. "Jsem si jistý, že minulou noc nespala zdravě, se vším tím chrápáním." 
Zašklebil se na Jakoba. 
Jakob překuli oči a pak zívl. "Už je to nějakou dobu co jsem spal v posteli Vsadím se, že můj otec by vyšiloval kdyby mě měl znovu pod svoji střechou. " 
Dotkla jsem se jeho tváře. "Díky, Jakobe." 
"Kdykoli, Bello. Ale to už víš. " 
Postavil se, natáhl, políbil Nessie a pak mě na vrch hlavy. Nakonec pěstí strčil do Edwardova ramene. "Uvidíme se zítra. Myslím, že věci budou teď svým zpúsobem nudné, ne? " 
"V to upřímně doufám," řekl Edward. 
Vstali jsme, když byl pryč, a já opatrně přesunula svoji váhu tak, abych Nessie nikde netlačila. Byla jsem hluboce vděčná když jsem viděla její zdravý spánek. Takovou tíhu musela nést na svých maličkých ramenou. Bylo načase, aby byla znovu ditětem-chráněná a v bezpečí. A několik let dětství.
Myšlenka míru a bezpečí mi připomněla někoho, kdo ty pocity nikdy neměl. 
"Oh, Jaspere?" Zeptala jsem se, jak jsme se obrátili ke dveřím. 
Jasper byl v těsném objetí mezi Alice a Esme, zdánlivě nějak více zapadajíc do rodinného obrazu, než obvykle. "Ano, Bello?" 
"Jsem zvědavá, proč J.-Jenks ztuhl strachem jen při zvuku tvého jména?" 
Jasper se uchechtl. "Je to jenom moje zkušenost, že některé druhy pracovních vztahú je lépé motivovat strachem než peněžním ziskem". 
Zamračila jsem se, slibujíc sama sobě, že od teď sama převezmu všechny pracovní vztahy, a ušetřím J. srdečního záchvatu, který byl zcela jistě na cestě. 

Políbili jsme, objali a popřáli dobrou noc naši rodině. Jediný kdo byl mimo, byl zase Nahuel, kteý se po nás odhodlaně díval, jako kdyby nás chtěl následovat. 
Poté, co jsme byli za řekou, šli jsme sotva rychleji než lidskou rychlostí, bezespěchu, držíc se za ruce. Byl jsem nemocná z konečných termínú, a chtěla jsem jenom svůj klid. Edward musel mít stejné pocity. 
"Musím říct, že jsem úplně právě teď Jakobem ohromen," řekl mi Edward. 
"Vlci na něj mají vliv, ne?" 
"To není to, co chci říct. Ani jednou dnes nepomyslel na skutečnost, že podle Nahuela, bude Nessie plně vyzrálá v pouhých šest a půl letech. " 
Zvažovala jsem to asi minutu. "On ji nevnímá tímto zpúsobem. Není ve stresu, kdy vyroste. On jen chce, aby byla šťastná. " 
"Já vím. Jak jsem řekl, působivé. Je mi proti srsti říct to, ale mohla si vybrat mnohem húř. " 
Zamračila jsem se. "Já nad tím nebudu přemýšlet asi tak přibližně ještě šest a půl roku." 
Edward se zasmál a pak povzdechl. "Samozřejmě, vypadá to, že když přijde čas, bude mít nějakou konkurenci,." 
Moje zamračení se prohloubilo. "Všimla jsem si. Jsem vděčná Nahuelovi za dnešek, ale všechno to zírání bylo trochu divné. Je mi jedno, jestli je pouze poloviční upír, není vhodný. " 
"Ach, ten nezíral na ni-on zíral na tebe." 
To je to, co se mi zdálo jako ..., ale to nedávalo smysl. "Proč by to dělal?" 
"Protože jsi naživu," řekl tiše. 
"Ztratil si mne." 
"Celý jeho život," vysvětlil, "-a, je o padesát let starší než já-" 
"Starče" zvolala jsem. 
Ignoroval mě. "Vždycky myslel na sebe jako na zlé stvoření, vraha od přírody. Všechny jeho sestry také zabili své matky, ale nepřemýšleli nad tím. Joham je naučil dívat se na lidi jako na zvířata, zatímco oni byli bohové. Ale Nahuela učila Huilen a Huilen milovala svojí sestru více než kdokoliv jiný. To změnilo celou jeho perspektivu. A v některých ohledech opravdu nenáviděl sám sebe. " 
"To je tak smutné," mumlala jsem. 
"A pak spatřil tři z nás-a poprvé si uvědomil, že proto, že je zpoloviny nesmrtelný, neznamená to, že je ve své podstatě zlý. On se na mě podívá a vidí,....... jaký mohl být jeho otec. " 
"Ty jsi v každém směru poměrně ideální," Souhlasila jsem. 
On odfrkl a poté znovu zvážněl. "Podívá se na tebe a vidí, jaký život mohla mít jeho matka." 
"Chudák Nahuel," zamumlala jsem, a pak si povzdechla, protože jsem věděla, že po tomto bych nikdy nebyla schopna přemýšlet o něm špatně bez ohledu na to, jak nepříjemný mi byl jeho pohled. 
"Nebuďte kvúli němu smutná. On je šťastný. Dnes konečně začal odpouštět sám sobě. " 
Usmála jsem se nad Nahuelovým štěstím a pak si pomyslela, že dnešek patří ke štěstí. Přestože Irinina oběť byla temným stínem proti bílému světlu, které vedlo k okamžiku dokonalosti, radost nebylo možné popřít. Život za který jsem chtěla bojovat byl zase v bezpečí. Moje rodina byla znovu spolu. Před mojí dcerou se rozprostírala krásná nekonečná budoucnost. Zítra se pújdu podívat za mým otcem, ten uvidí, že strach v mých očích byl nahrazen radostí, a bude taky šťastný. Najednou jsem si byl jistá, že ho tam nenajdu o samotě. V posledních několika týdnech jsem nebyla tak pozorná, jak jsem mohla být, ale v této chvíli to bylo, jako bych to věděla po celou tu dobu. Sue bude u Charlieho-vlkodlačí 'máma s tátou upírky- a on už nebude sám. Široce jsem se usmála na tomto novém pohledu. 
Ale nejdůležitější v této přílivové vlně štěstí byla skutečnost, nejjistější ze všech: byla jsem s Edwardem. Navždy. 
Ne, že bych si chtěla zopakovat několik posledních týdnů, ale musela jsem připustit, že mě donutili vážit si to, co jsem měla, víc než kdy jindy. 
Domek byl místo dokonalého míru ve stříbromodré noci. Donesli jsme Nessie k posteli a jemně ji uložili. Ve spánku se usmívala. 
Složila jsem si Arúv dar z krku a lehkovážně ho pohodila do rohu jejího pokoje. Když bude chtít, múže si s ním hrát; měla ráda jiskřivé věci. 
Edward a já jsme pomalu odešli do našeho pokoje, ruce propletené. 
"Noc oslav," prohlásil tiše, a dal svou ruku pod mou bradou, aby přitiskl mé rty ke svým. 
"Počkej," zaváhala jsem, odtáhnouc se pryč. 
Podíval se na mě zameteně. Obecné pravidlo, neodtahovat se. Dobře, bylo to více než obecné pravidlo. Bylo to první pravidlo. 
"Chci něco zkusit," informoval jsem ho, usmívajíc se lehce nad jeho rozpačitým výrazem. 
Položila jsem ruce po obou stranách jeho tváře a zavřela oči v soustředení. 
Tohle mi moc nešlo, když se předtím Zafrina snažila učit mne, ale teď jsem znala svúj štít lépe. Pochopila jsem tu část, která bojovala proti odtržení od mě, automatický pud k zachování sebe sama nad vším ostatním. 
Stále se to ještě ani neblížilo k lehkosti s jakou jsem zaštítila další lidi kromě sebe. Znovu jsem cítila ten elastický zpětný tlak jak můj štít bojoval aby mě ochránil. Musela jsem to napětí odtlačit úplně mimo sebe; stálo mě to veškerou koncentraci. 
"Bello!" zašeptal Edward v šoku. 

Věděla jsem, že to funguje, tak jsem soustředila ještě víc, lovíc konkrétní vzpomínky které jsem si šetřila pro tuto chvíli, nechávajíc je zaplavit mou mysl, a stejně tak jeho jak jsem doufala. 
Některé vzpomínky nebyly jasné, matné lidské vzpomínky, viděném přes slabé oči a slyšené slabým sluchem: když jsem poprvé uviděla jeho tvář... první dotek na naší louce ... zvuk jeho hlasu přes tmu mého slábnoucího vědomí, když mě zachránil před Jamesem ... jeho tvář když čekal pod baldachýnem květin aby se se mnou oženil ... každý vzácný okamžik z ostrova ... jeho chladné ruce dotýkající se našeho dítěte přes mou kůži ... 
A ostré vzpomínky dokonale vybavené: jeho tvář, když jsem prvně otevřela oči do nekonečného svítání nesmrtelnosti v mém novém životě..., první polibek ..., první noc ... 
Jeho rty, najednou drtící mé, zlomili mou koncentraci. 
Zalapala jsem po dechu a ztratila ovládání, bojujíc o vládu nad sebou. Zapadlo to zpátky jak napjatá guma, která znovu chránila mé myšlenky. 
"Jejda, ztratil jsem to!" povzdechl. 
"Slyšel jsem tě," vydechl. "Jak? Jak jsi to udělala? " 
"Zafrinin nápad. Několikrát jsme to procvičovali. " 
Byl omámený. Dvakrát mrknul a potřásl hlavou. 
"Teď už víš," řekla jsem lehce, a pokrčila rameny. "Že tě nikdy nikdo nemiloval tak jako já." 
"Máš téměř pravdu." pousmál se, oči stále trochu širší, než obvykle. "vím jen o jedné výjimce." 
"Lháři." 
Začal mě znovu líbat, ale pak se náhle zastavil. 
"Můžeš to udělat znovu?" zajímal se. 
Zašklebila jsem se. "Je to velmi obtížné." 
Čekal, jeho výraz netrpělivý. 
"Neudržím to, když mě jakkoli rozrušíš," Varovala jsem ho. 
"Budu dobrý," slíbil. 
Ztiskla jsem rty a přihmouřila oči. Pak jsem se pousmála. 
Pritiskla jsem mu opět ruce na tvář, zvedajíc štít z mé mysli, a pak začala tam kde jsem přestala-s krystalově jasnými vzpomínkami na první noc mého života ... kladouc dúraz na detaily. 
Zasmála jsem se bezdechu, když naléhavý polibek znovu přerušil mé úsilí. 
"Sakra," zavrčel, líbájíc hladově spodní okraj mé čelisti. 
"Máme spoustu času pracovat na tom," připomněla jsem mu. 
"Věčnost a věčnost a věčnost," prohlásil reptali. 
"Zní to jako to pravé." 
A pak jsme slastně pokračovali do toho malého, ale perfektního kousku našeho navždy.

ROZBŘESK-38.KAPITOLA-SÍLA

6. června 2010 v 22:28 | majča |  Rozbřesk - kniha
38. Síla 

"Chelsea se snaží prolomit naše vazby," zašeptal Edward. "Ale nemůže je najít. Necítí nás zde. . . . "Jeho oči střihli ke mně. "To děláš ty?" 
Ponuře jsem se na něj usmála. "To vše dělám já." 
Edward se náhle ode mne odtáhl, ruce natáhl ke Carlislovi. Současně jsem ucítila mnohem silnější rýpnutí do štítu, v místech kde starostlivě ovíjel Carlislovo světlo. Nebylo to bolestivé, ale nebylo to ani příjemné. 
"Carlisle? Jsi v pořádku? "zalapal Edward zběsile po dechu. 
"Ano. Proč? " 
"Jane," odpověděl Edward. 
V okamžiku, kdy vyslovil její jméno, tucet mířených útokú v sekundě praštilo, po celém elastickém štítu, jejichž cílem bylo dvanáct různých světlých bodú. Napjala jsem se a ujistila, že štít je nepoškozený. Nevypadalo to, že Jane bude schopna ho prorazit. Pohlédla jsem rychle kolem, všichni v pohodě. 
"Neuvěřitelné," Řekl Edward. 
"Proč nepočkají na rozhodnutí?" zasyčela Tanya. 
"Běžný postup," odpověděl Edward prudce. " obvykle znehybní ty co jsou souzeni, aby nemohli uniknout." 
Podívala jsem se křížem na Jane, která zírala na naši skupinu se zuřivou nevírou. Byla jsem si docela jistá, že kromě mě nikdy neviděla nikoho kdo by ustál její žhavý útok. 
Pravděpodobně to nebylo velmi zralé. Ale vypočítala jsem si, že Arovi by trvalo přibližně kolem půl vteřiny kým by uhodl-pokud tomu ještě tak nebylo- že můj štít byl mnohem silnější než Edward věděl; stejně jsem již měla velký cíl na čele a opravdu nemělo smysl zachovávat utajení o rozsahu toho co dovedu. Tak jsem se zašklebila obrovským, samolibým úsměvem přímo na Jane. 
Přihmouřila oči a pocítila jsem další bodnutí tlaku, tentokrát směrovaného přímo na mne. 
Roztáhla jsem rty víc, ukazujíc zuby. 
Jane vypustila jeden vysoký rozzlobený výkřik. Každý poskočil, i disciplinovaní strážci. Všichni kromě Starých, kteří jenom vzhlédli od své porady. Její dvojče ji chňaplo za ruku jak se přikrčila ke skoku. 
Rumuni začali bublat temným očekáváním. 
"Říkal jsem ti, že tohle byl náš čas," řekl Vladimír Stefanovi. 
"Jen se podívej do čarodějčiny tváře," Stefan se radostně zasmál. 
Alec poplácal sestra konejšivě po paži, a pak ji vzal popod rameno. Otočil se k nám tváří dokonale hladkou, zcela andělskou. 
Čekala jsem na nějaký tlak, nějaké znamení jeho útoku, ale necítila jsem nic. Pokračoval v civění našim směrem, jeho hezký obličej vyrovnaný. Útočil? Snažil se dostat přes můj štít? Byla jsem jediná, kdo ho mohl ještě vidět? Sevřela jsem Edwardovi ruku. 
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se přidušeně. 
"Ano," zašeptal. 
"Alec to zkouší?" 
Edward přikývl. "Jeho dar je pomalejší, než Janin. Plíží se. Dotkne se nás za pár sekund. " 

Teď když jsem věděla po čem se dívat jsem ho již viděla. 
Zvláštní čistá mlha, se vynořila přes sníh, proti bílé téměř neviditelná. Připomnělo mi to fatamorgánu-mírné zkroucení pohledu a náznak lesku. Vytlačila jsem můj štít přes Carlisla a zbytek přední linie, ve strachu mít plazivý opar příliš blízko, když to udeřilo. Co když se vkradl přímo skrz moji nehmotnou ochranu? Neměli bychom utíkat? 

A tiché hřímání mumlalo při zemi pod našima nohama, a poryv větru rozfoukal sníh do náhlé plískanice mezi naší pozicí a Volturiovými. Benjamin musel vidět plíživou hrozbu taky, a nyní se snažil rozfoukat mlhu daleko od nás. Ve sněhu bylo snadné zjistit, kde uhodil vítr, mlha ale nereagovala žádným způsobem. Bylo to jako pokoušet se neškodně odfouknout stín, stín byl imunní. 
Trojúhelníkové formace Starých se konečně rozpadla, když se s drásajícím povzdechem, rozevřela hluboká, úzká klikatá puklina napříč celou mýtinou. Země se na moment otřásala pod mýma nohama. Sněhový závěj se propadl do díry, ale mlha přeskočila přímo skrz, nedotčená gravitací, jak to bylo s větrem. 
Aro a Caius sledovali otevření země s rozšířenýma očima. Marcus vypadal ve stejném směru bez emocí. 
Nemluvili, ale taky čekali kým se mlha přiblíží k nám. Vítr zaječel hlasitěji, ale nezměnil její směr. Nyní se usmívala Jane.
A pak mlha narazila do zdi. 
Pocítila jsem její chuť hned, jakmile se dotkla mého štítu-měla hustou, sladkou, nasládlou příchuť. Nejasně mi to připomělo znecitlivění jazyku Novocainem. 
Mlha se stočila směrem nahoru, hledajíc prúlom, oslabení. Nenalezla žádné. Prsty hledajícího oparu se stočili směrem nahoru a kolem, ve snaze najít cestu, a v tomto procesu ilustrujíc udivující velikost ochranného obrazce. 
Slyšela jsem prudké výdechy z obou stran Benjaminovy rokle. 
"Výborně, Bello!" povzbuzoval Benjamin tichým hlasem. 
Můj úsměv se vrátil. 
Viděla jsem Aleca přihmouřit oči, s prvními pochybnostmi ve tváři, když jeho mlha neškodně kroužila kolem okraje mého štítu. 
A pak jsem věděla, že bych to mohla být já. Je zřejmé, že budu prioritou číslo jedna- první, kdo zemře, ale kým vydržím, byli jsme Volturiúm rovnocennými soupeři. Stále jsme měli Benjamina a Zafrinu; oni neměli nadpřirozenou pomoc vůbec. Kým vydržím. 
"Budu se muset soustředit," šeptala jsem Edwardovi. "Když dojde k těsnému boji, bude těžší udržet štít kolem správných lidí." 
"Budu je držet mimo vás." 
"Ne. Musíte dostat Demetriho. Zafrina udrží. " 
Zafrina slavnostně přikývla. "Žádný z nich se téhle mladé nedotkne," slíbila Edwardovi. 
"Chtěla bych jít po Jane a Alecovi sama, ale můžu udělat více zde." 
"Jane je moje," zasyčela Kate. " potřebuje ochutnat svoji vlastní medicínu." 
"A Alec mi dluží mnoho lidských životů, ale já se spokojím s jeho" zavrčel Vladimir z druhé strany. "Je můj." 
"Chci jen Caie," řekla Tanya vyrovnaně. 
Ostatní začali soupeřit o rozdělení, ale byli rychle přerušeni. 
Aro, klidně hledíc na Alecovu neúčinnou mlhu, konečně promluvil. 
"Než budeme hlasovat," začal. 
Potřásla jsem zlostně hlavou. Byla jsem unavená z této šarády. Krvežíznivost ve mně znovu vzplála, a já litovala, že budu ostatním více platná stojící v klidu. Chtěla jsem bojovat. 
"Dovolte mi připomenout vám," Aro pokračoval, "a to bez ohledu na rozhodnutí Rady, tady nemusí dojít k žádnému násilí." 
Edward zavrčel temným smíchem. 
Aro na něj smutně zíral. "Bude politováníhodným mrháním ztratit kteréhokoli z vás. Ale tebe a tvoji novorozenou družku především, mladý Edwarde. Volturiovi by mnohé z vás rádi přivítali do svých řad. Bella, Benjamin, Zafrina, Kate. Je před vámi mnoho možností. Zvažte je. " 

Chelsea ve snaze rozkolísat nás nemohoucně zatřepetala proti mému štítu. Aro jen metal pohledem po našich tvrdých očích, hledajíc náznak zaváhání. Z jeho výrazu, nenalezl žádné. 
Věděla jsem, že byl zoufalý, aby udržel Edwarda a mně a uvěznil nás tak, jak doufal, aby zotročil Alici. Ale tento boj byl příliš velký. Nevyhraje když budu žít. Byla jsem vášnivě ráda, že jsem tak silná, že jsem mu nedala možnost nezabít mně. 
"Tedy hlasujme," řekl s očividnou nechutí. 
Caius promluvil s dychtivým spěchem. "Dítě je velká neznámá. Neexistuje žádný důvod povolit existenci takového rizika. Musí být zničeno, spolu se všemi, kteří je chrání." pousmál se v očekávání. 
Bojoval jsem s výkřikem vzdoru v odpovědi na jeho krutý úšklebek. 
Marcus pozvedl své necitelné oči, zdánlivě dívajíc se skrze nás, jak hlasoval. 
"Já nevidím žádné bezprostřední nebezpečí. Dítě je pro teď dostatečně bezpečné. Vždy to múžeme později přehodnotit. Odejděme v pokoji."Jeho hlas byl dokonce šeptavější než jeho měkoučké povzdechnutí jeho bratra 
Žádný člen gardy neuvolnil svou pozici při jeho nesouhlasných slovech. Caius je předjímající škleb se nezmenšil. Bylo to jako kdyby Marcus nepromluvil vůbec. 
"musíme hlasovat, jak se zdá," uvažoval Aro. 
Náhle Edward ztuhl po mém boku. "Ano!" zasyčel. 
Riskovala jsem pohled na něj. Jeho obličej zářil výrazem triumfu, který jsem nedokázala pochopit- byl to výraz který mohl mít anděl zkázy, zatímco by pálil svět. Krásný a děsivý. 
Garda reagovala tichým mumláním. 
"Aro?" zavolal Edward, téměř křičel, nepokryté vítězství v jeho hlase. 
Aro na sekundu zaváhal, opatrně hodnotíc tuto novou náladu, než mu odpověděl. "Ano, Edwarde? Máš něco dalšího ...? " 
"Možná," řekl Edward příjemně, ovládajíc své nevysvětlitelné vzrušení. "Za prvé, pokud bych mohl objasnit jeden bod?" 
"Jistě," řekl Aro, pozvedl obočí, v jeho tónu nebylo nic než zdvořilý zájem. Stiskla jsem zuby, Aro nebyl nikdy nebezpečnější, než když byl milostivý. 
"Nebezpečí které vám hrozí od mojí dcery pramení výhradně z naší neschopnosti odhadnout, jak se bude vyvíjet? To je jádro věci? " 
"Ano, příteli Edwarde," souhlasil Aro. "Pokud bychom mohli být pozitivní ... být si jisti, že jak bude rúst, bude moci zůstat ukrytá před lidským světem-neohrozí bezpečnost našeho utajení. . . "odmlčel se, krčíc rameny. 
"Takže, pokud by byl nějaký zpúsob jak si být jisti," navrhl Edward, "přesně tím, co se stane ... pak by nebylo nutné se radit vúbec?" 
"Kdyby byl nějaký způsob, jak si být naprosto jisti," Aro souhlasil, jeho měkoučký pronikavý hlas byl něco hlasitější. Nevěděl, kam Edward směřuje. Ani já ne. "Pak, ano, nebylo by co prodiskutovávat." 
"A budeme sdílet mír, zase jednou jako dobří přátelé?" zeptal se Edward s náznakem ironie. 
Ještě hlasitěji. "Pochopitelně, můj mladý příteli. Nic by mě netěšilo víc. " 
Edward se radostně pochechtával. "Tak mám co nabídnout." 
Aro přihmouřil oči. "Ona je naprosto unikátní. Její budoucnost může být pouze tušena. " 
"Není naprosto unikátní," nesouhlasil Edward. "Vzácná, to určitě, ale není jediná svého druhu." 
Bojovala jsem se šokem, náhlé pružení naděje na život, až hrozilo že mě vyruší. Neduživá mlha stále kroužila kolem okraje mého štítu. A jak jsem bojovala o soustředění, znovu jsem cítila ostrý, bodavý tlak proti mé ochraně. 
"Aro požádal bys Jane aby přestala útočit na moji ženu?" požádal Edward zdvořile. "Pořád probíráme důkazy." 
Aro pozvedl jednu ruku. "Klid, mí drazí. Nechte nás vyslyšet ho. " 
Tlak zmizel. Jane na mě vycenila zuby, já si nemohla pomoct abych se nekřenila zpět na ni. 
"Proč se k nám nepřipojíte, Alice?" zavolal Edward hlasitě. 
"Alice," zašeptal Esme v šoku. 
Alice! 
Alice, Alice, Alice! 
"Alice!" "Alice!" Jiné hlasy mumlali kolem mě. 
"Alice", vydechl Aro. 
Rostla ve mne úleva a násliná radost. Celou svoji vůlí jsem držela šít tam kde byl. Alecova mlha stále zkoušela, hledajíc slabinu-Jane by viděla, kdybych měla díry.. 
A pak jsem slyšela jak běží přes les, letíc, zkracujíc vzdálenost tak rychle jak jen to šlo. 
Obě strany byly nehybné v očekávání. Svědkové Volturiú se mračili v čerstvém zmatku. 
Pak Alice vtančila z jihozápadu na mýtinu, a cítila jsem se jak mě blaženost z toho že opět vidím její tvář může srazit na kolena. Jasper byl pouze několik palců za ní, jeho ostrý zrak nelítostný. Hned za nimi běželi tři cizinci; první byla vysoká, svalnatá žena s volně vlajícími tmavými vlasy-zjevně Kachiri. Měla stejné protáhlé končetiny a vlastnosti jako ostatní Amazonky, v jejím případě ještě výraznější. 
Další byla malá olivová upírka s cop dlouhými černými vlasy v copu poskakujícím na zádech. Její hluboké rudé oči poletovali nervózně kolem konfrontace před ní. 
A poslední byl mladý muž ... neběžel tak docela rychle, ani tak plynule. Jeho kůže měla nemožně bohatý odstín tmavě hnědé. Jeho ostražité oči obsáhli celé shromáždění, a měli barvu teplého týkového dřeva. Jeho vlasy byly černé a taky spletené, stejně jako ženské, i když ne tak dlouhé. Byl krásný. 
Jak se k nám blížil, sledujícím zástupem proběhla nová vlna zvukú-zvuk dalšího srdečního tepu, zrychleného vypětím. 
Alice lehce přeskočila přes hrany pohlcující mlhy dorážející na můj štít a vlníc se došla k Edwardovi. Natáhla jsem k ní ruku, Edward, Esme a Carlisle taky. Nebyl čas na žádné další zvítání. Jasper a ostatní ji následovali přes ochranný štít. 
Všichni členové gardy sledovali, se spekulací v očích, jak ti co právě přišli bez potíží překročili neviditelnou hranici. Ten zavalitý, Felix a další jemu podobní zaměřili náhle nadějný pohled na mě. Nebyli si jisti, co můj štít odrazí, ale bylo jasné, že by neměl zastavit fyzický útok. Jakmile Aro vydá rozkaz, udeří bleskově a já budu jediným objektem. Přemýšlela jsem, kolik z nich Zafrina dokáže oslepit a o kolik je to zpomalí. Dost dlouho na to, aby z rovnice Kate a Vladimir odstránili Jane a Aleca? To bylo vše, na co jsem se mohla ptát. 
Edward, navzdory jeho pohlcení tahem který vedl, byl zuřivě napjatý v reakci na jejich myšlenky. Ovládl se a promluvil k Arovi znovu. 
"Počas těchto posledník týdnú Alice hledala své vlastní svědky," řekl Starému. "A nevrátila se s prázdnýma rukama. Alice, proč nepřivedeš svědky, které jsi přivedla? " 
Caius zaprskal. "Čas pro svědky uplynul! Oznam svoji volbu, Aro! " 
Aro pozvedl jeden prst aby utišil bratra, jeho oči přilepené k Alicině tváři. 
Alice postoupila kupředu lehce uvedla cizince. "Tohle je Huilen a její synovec, Nahuel." 
Slyšet její hlas ... Bylo to jako by nikdy neodešla. 
Caiovy oči se zúžili když Alice pojmenovala vztah mezi příchozími. Svědkové Volturiú zasyčeli mezi sebou. Upíří svět se měnil a všichni to cítili. 
"Mluv, Huilen," přikázal Aro. "Podej nám svědectví kvúli kterému jsi přišla." 
Mírná žena se nervózně podívala po Alici. Alice povzbudivě přikývla, a Kachiri položila dlouhou ruku na rameno malé upírky. 
"Jsem Huilen," oznámila žena jasně, ale zvláštně zabarvenou angličtinou. Jak pokračovala, bylo zřejmé, že se připravovala na vyprávění tohoto příběhu, procvičovala si to. plynulo to jako dobře známá dětská říkanka. "Před stoletím a půl jsem žila s mými lidmi, z kmene Mapuche. Moje sestra byla Pire. Naši rodiče ji pojmenovali po sněhu v horách podle barvy její kúže. A byla velmi krásná-příliš krásná. Přišla potají jednoho dne ke mně a řekla mi o andělu, který ji našel v lese, a který ji v noci navštívil. Varovala jsem ji. "Huilen potřásla smutně hlavou. "Jako kdyby jí modřiny na kůži nebyli dostatečným varováním. Věděla jsem, že to byl Libishomen z našich legend, ale ona neposlouchala. Byla očarovaná. 
"Když si byla jistá, řekla mi že uvnitř ní roste dítě jejího temného anděla. Nepokoušela jsem se jí rozmluvit plán jejího útěku-Věděla jsem, že dokonce i náš otec a matka by se shodli v tom, že dítě musí být zničeno, Pire s ním. Šla jsem s ní do nejhlubší části lesa. Hledala svého temného anděla, ale nenašla ho. Pečovala jsem o ni, lovila jsem pro ni, když jí selhaly síly. Jedla surová zvířata, pila jejich krev. Nepotřebovala jsem ptvrdit, co nosí ve svém lůně. Doufala jsem, že ji zachráním život předtím, než zabiju monstrum. 
Ale ona milovala své dítě uvnitř. Když zesilněl a polámal jí žebra, pojmenovala ho Nahuel, po pralesní kočce-a stále ho milovala. 
"Nemohla jsem ji zachránit. Dítě ji roztrhalo jak se prodíralo na svět, umřela rychle, žebrajíc, po tom všem, abych pečovala o jejího Nahuela. Bylo to přání umírající-a já souhlasil. 
"Pak mě kousnul, když jsem se snažila ho z ní vytáhnout. Odplazila jsem se dál do džungle, abych tam zemřela. Nedostal jsem se daleko-bolest byla příliš velká. Ale on mě našel, novorozené dítě prolezlo podrostem ke mě a čekalo na mě. Když bolest ustala, spal, stočený ke mně. 
"Starala jsem se o něj, dokud nebyl schopen lovit sám. Lovili jsme ve vesnicích kolem našich lesů, zústávajíc u sebe. Nikdy jsme nebyli takhle daleko od našeho domova, ale Nahuel chtěl vidět to dítě tady. " 
Huilen sklonila hlavu, když skončila a posunula se zpátky, částečně se ukrývajíc za Kachiri. 
Arovy rty byly stažené. Zíral na mladíka s tmavou kúží. 
"Nahueli, tobě je sto padesát let?" vyslýchal ho. 
"Plus, mínus desetiletí," odpověděl jasně, krásně teplým hlasem. Jeho přízvuk byl sotva znatelný. "Neusledovali jsme to." 
"A v jakém věku si dosáhl dospělosti?" 
"Sedm let po mém narození, více nebo méně, jsem byl plně dorostlý." 
"Od té doby ses nezměnil?" 
Nahuel pokrčil rameny. "Nic čeho bych si všiml." 
Cítila jsem chvějivé otřesy Jakobova těla. Nechtěl jsem o tom teď přemýšlet. Chtěla bych počkat až nebezpečí bude minulostí a já se mohla soustředit. 
"A tvá strava?" Aro přitlačil, zdánlivě zaujatý. 
"Většinou krev, ale někdy taky lidské jídlo, dokáže přežít obojí. " 
"Tys byl schopen stvořit nesmrtelnou?" Jak Aro ukázal na Huilen, jeho hlas náhle zintenzivněl. Soustředila jsem se na svůj štít, možná hledal další záminku.
"Ano, ale ostatní nemúžou." 
A šokovaný šelest proběhl přes všechny tři skupiny. 
Arovo obočí vystřelilo. "Ostatní"? 
"Mé sestry." Nahuel znovu pokrčil rameny. 
Aro na chvíli divoce zíral než se mu tvář vyrovnala. 
"Možná byste nám měl sdělit, zbytek svého příběhu, protože se zdá že je toho víc." 
Nahuel se zamračil. 
"Můj otec mě přišel hledat pár let po smrti mé matky." Jeho pohledná tvář se lehce zkřivila. "Byl rád, když mě našel." Nahuelúv tón poukazoval na to že tento pocit nebyl vzájemný. "Měl dvě dcery, ale žádné syny. Očekával, že se k němu připojím stejně jako mé sestry. 
"Byl překvapen že nejsem sám. Moje sestry nejsou jedovaté, ale jestli je to kvůli pohlaví nebo náhoda... kdo ví? Mojí rodinou již byla Huilen a já neměl zájem "-změnil téma "měnit věci. Čas od času ho vídám. Mám novou sestru, dospěla asi před deseti lety. " 
"Tvůj otec se jmenuje?" zeptal se Caius přes sevřené zuby. 
"Joham," odpověděl Nahuel. "On sám se domnívá, že je vědec. Myslí si, že vytváří novou superrasu." Nepokoušel se zastřít odpor ve svém hlasu. 
Caius se podíval na mě. "Vaše dcera, je jedovatá?" zeptal se tvrdě. 
"Ne," odpověděla jsem. Nahuel škubl hlavou při Arově otázce a jeho týkové oči se mi zavrtali do tváře. 
Caius se podíval po Arovi pro potvrzení, ale Aro byl utopen ve svých vlastních myšlenkách. Našpulil rty a zíral na Carlisla, pak na Edward, a konečně se jeho oči opřeli o mně. 
Caius zavrčel. "Postaráme se o anomálii tady, oak na jihu," vyzval Aro. 
Aro zíral do mých očí po dlouhou napjatuo chvíli. Netušila jsem, co hledal, nebo co našel, ale poté, co se na mě zaměřil, se v jeho tváři něco změnilo, jen jemná změna v držení jeho úst a očí, a já věděla, že se rozhodnul. 
"Bratře," řekl měkce Caiovi. "nezdá se že by tady bylo nebezpečí. Je to neobvyklý vývoj, ale já nevidím žádnou hrozbu. Toto poloviční upíří dítě je nám tolik podobné, zdá se. " 
"Je to tvoje volba?" zeptal se Caius. 
"Je." 
Caius se zamračil. "A co Joham? Tento nesmrtelný který tak rád experimentuje? " 
"Možná bychom měli s ním promluvit," souhlasil Aro. 
"Zastavte Johama jestli chcete," řekl Nahuel nevýrazně. "Ale moje sestry nechte být. Jsou nevinné. "
Aro přikývl, se slavnostním výrazem. A pak se obrátil zpět na své stráže s teplým úsměvem. 
"Mí drazí," zavolal. "Dnes nebudeme bojovat." 
Garda unisono přikývla a vypjala se ve svých připravených pozicích. Mlha se rychle rozptýlila, ale já jsem nechávala svůj štít na místě. Možná to byl další trik. 
Analyzovla jsem jejich výraz jak se Aro obrátil zpátky k nám. Jeho tvář byla stejně vlídná jako vždycky, ale na rozdíl od dřívějška, jsem měla pocit divné prázdnoty zející za fasádou. Jako kdyby jeho pletichářství skončilo. Caius byl jasně rozzlobený, ale jeho zuřivost se nyní obrátila dovnitř, ustoupil. Marcus vypadal ... znuděně, pro to neexistuje lepší výraz. Garda, byla klidná a zase disciplinovaná, zase mezi nima nebyli jednotlivci, jenom celek. Byli ve formaci, připraveni k odchodu. Svědci Volturiú byli stále ostražití, jeden po druhém odešli, rozptýlili se v lese. Jak se jejich počet zmenšoval, zbývající zrychlovali. Brzy byli všichni pryč. 
Aro k nám napřáhl ruku téměř omluvně. Za ním, větší část stráže spolu s Caiem, Marcusem, a tichými, záhadnými ženami, již rychle odcházeli pryč, jejich formace znova precizní. Pouze tři, kteří vypadali jako osobní srážci váhali. 
"Jsem tak rád, že jsme vše mohli vyřešit bez násilí," řekl sladce. "Můj příteli, Carlisle-jakým potěšením je mi moci tě znovu nazývat přítelem! Doufám, že nezústali žádné zlé dojmy. Vím, že chápete přísnou zátěž kterou musíme nést na svých ramenou." 
"Odejdi v klidu, Aro," řekl Carlisle strnule. "Nezapomeň, že tady stále ještě žijeme v anonymitě abychom se chránili a nedovol svým strážím lovit v této oblasti." 
"Pochopitelně, Carlisle," ujistil ho Aro. "Mrzí mě že jsem vyvolal tvúj nesouhlas, můj drahý příteli. Možná, mi za čas odpustíš. " 
"Možná, za čas, když se znova projevíš jako náš přítel." 
Aro sklonil hlavu, obraz výčitek svědomí, a chvíli couval vzad než se otočil. V tichu jsme sledovali jak poslední čtyři Volturiovi zmizeli mezi stromy. 
Bylo to velmi klidné. Mého štítu se nic nedotklo. 
"Je to opravdu konec?" zašeptala jsem se Edward. 
Jeho úsměv byl obrovský. "Ano. Už to vzdali. Podobně jako všichni surovci, pod vším tím vychloubáním jsou to zbabělci. "pochechtával se. 
Alice se smála s ním. "Vážně, lidi. Už se nevrátí. Všichni se můžete uvolnit. " 
Další nával ticha. 
"Do všeho zpráchnivělého štěstí," mumlal Stefan. 
A pak to přišlo. 
Vypuklo veselí. Ohlušující vytí naplnilo mýtinu. Maggie bušila Siobhan po zádech. Rosalie a Emmett se znovu líbali-déle a vřeleji než předtím. Benjamin a Tia byly jeden druhému v náručí, stejně jako Carmen a Eleazar. Esme držela Alici a Jaspera v těsném objetí. Carlisle srdečně děkoval Jihoamerickým nováčkúm, kteří nás všechny zachránili. Kachiri stála velmi blízko Zafriny a Senny, jejich konečky prstů spřažené. Garrett zvedl Kate ze zemně a houpal se s ní dokola v kruhu. 
Stefan plival do sněhu. Vladimir skřípal zuby s kyslým výrazem. 
A já se napúl vyšplhala obrovskému červenohnědému vlkovi na hřbet, abych ztrhla svoji dceru dolú a sevřela jí na své hrudi. V té samé sekundě byl Edward u nás a objímal nás. 
"Nessie, Nessie, Nessie," broukala jsem. 
Jakob se zasmál svým obřím chrchlavým smíchem a strkal mi nosem zezadu do hlavy. 
"Zmlkni," zamumlala jsem. 
"Zůstanu s vámi?" dožadovala se Nessie. 
"Navždy," Slíbila jsem jí. 
Měli jsme věčnost. A Nessie bude v pořádku a zdravá a silná. Podobně jako v pololidský Nahuel ve sto padesáti bude ještě pořád mladá. A budeme všichni spolu. 
Štěstí rostlo uvnitř mě jako výbuch -tak mimořádné, tak násilné, že jsem si nebyla jista jestli to přežiji. 
"Navždy," Edwardova ozvěna v mém uchu. 
Už jsem nemohla mluvit. Zvedla jsem hlavu a políbila ho s vášní, která by klidně mohla zpúsobit lesní požár. 
Já bych si to ani nevšimla.

ROZBŘESK-37.KAPITOLA-LSTI

6. června 2010 v 22:28 | majča |  Rozbřesk - kniha
37. Lsti 

Aro se nepřipojil znova ke své úzkostlivé stráži čekající na severní straně mýtiny, místo toho jim pokynul kupředu. 
Edward začal zálohování okamžitě, táhnouc za ruku mně a Emmetta. Zpěchali jsme zpět, držíc oči na rozvíjejíci se hrozbě. Jakob ustupoval nejpomaleji, s kůží na ramenou stojící jak cenil své tesáky na Ara. Renesmee popadla konec jeho ocasu jak jsme ustupovali; a držela ho jako vodítko, nutíc ho, aby zůstali s námi. Dorazili jsme k rodině přesně ve chvíli kdy tmavé pláště obklopili Ara. 
Teď bylo jen padesát yardů mezi nimi a námi-vzdálenost, kterou kdokoli z nás mohl překonat ve zlomku sekundy. 
Caius sen ajednou začal hádat s Arem. 
"Jak můžeš strpět takovou ostudu? Proč tady nemohoucně stojíme tváří v tvář takovému skandálnímu zločinu, přikrytém takovou nehorázní lží? "Držel paže pevně u těla, ruce zkroucené do drápů. Divila jsem se, proč se Ara nedotkl, aby mohl sdílet jeho postoj. Byli jsme svědky rozdělení jejich řad? Mohli bychom mít takové štěstí? 

"Protože je to všechno pravda," řekl mu klidně Aro. "Každé slovo. Koukni se, kolik svědků je připravených poskytnout důkazy o tom, že byli svědky toho, jak toto zázračné dítě roste a dospívá za krátkou dobu co ji znají. Že cítili teplo krve, která pulzuje v jejích žilách."Arovo gesto ukazovalo od Amuna na jedné straně až po Siobhan na straně druhé. 

Caius reagoval podivně na Arova uklidňující slova, počínajíc lehce při slově svědci. Hněv vyzařující z jeho postoje byl nahrazen chladnou kalkulací. Podíval se na svědky Volturiú s výrazem, který vypadal trochu....nervózní. 
Také jsme se podívala na rozhněvanou skupinu, a okamžitě jsem viděla, že ten popis již neplatí. Zuřivost k akci se obrátila k zmatku. Šeptaná konverzace kypěla davem, jak se snažili dát smysl tomu co se stalo. 

Caius se mračil, hluboce zamyšlený. Jeho spekulativní výraz krmil plameny mého doutnajícího hněvu zároveň mi dělal starosti. Co když garda zasáhne znova, na nějaký neviditelný signál, jako předtím během jejich pochodu? Úzkostlivě jsem si prohlédla svůj štít, ale zdál se mi stejně neproniknutelný jako předtím. Teď jsem ho ohla v nízkou klenuté kupole nad naší společností. 

Mohla jsem cítit ostré chocholy světla tam kde stála moje rodina a přátelé-každý jeden byl tal individuálním dotekem v mysli, že myslím, že s trochou cvičení bych je mohla rozeznat. Už jsem znala Edwardúv, byl z nich nejjasnější. Extra prázdný prostor kolem zářících bodú mi vadil; neexistovala fyzická hranice štítu, a kdyby se některý z talentovaných Volturiú dostal pod něj, nechránil by nikoho kromě mně. Cítila jsem rýhu na čele jak jsem přitáhla elastické brnění velmi opatrně blíž. Carlisle byl nejdále vepředu, já vtahovala štít palec po palci, snažíc se obalit jeho tělo tak přesně jak jen to šlo. 

Zdálo se že múj štít chce spolupracovat. Objal Carlislúv tvar, když se přesunul ke straně aby stál blíž k Tanye, a pružně se roztáhl s ním, upozorňujíc na jeho jiskru. 
Fascinovaná jsem zatahala za více vláken tkaniny, obalujíc každý záblesk tvaru, který byl přítelem a spojencem. Štít lpěl na nich ochotně, pohybujíc se s nimi když se pohli. 
Přešla pouze vteřina, Caius pořád zvažoval. 
"Vlkodlaci," zamumlal nakonec. 
S náhlou panikou, jsem si uvědomila, že většina vlkodlakú byla nechráněna. Už jsem se chtěla natáhnout po nich, když jsem si uvědomila, že tak nějak pořád cítím jejich jiskry. Zvědavá jsem vykreslila štít pevněji, dokud Amon a Kebi-na nejvzdálenějším okraji naší skupiny nebyli mimo-s vlky. Poté, co byli na druhé straně, jejich světla zmizela. Již více neexistovali pro múj nový smysl. Ale vlci byli stále světlými plamínky-nebo spíše, polovina z nich byla. Hmm ... natáhla jsem štít znova, jakmile byl Sam krytý, všichni vlci byli znovu jasnými plamínky. Jejich mysli musejí být vzájemně propojeny více než si dovedu představit. Pokud byl Alpha uvnitř mého štítu, ostatní byly chráněni stejně jako on. 
"Ach, bratře ...," odpověděl Aro na Caiovu zprávu s bolestným výrazem.
"Budeš taky bránit tuto alianci, Aro?" zeptal se Caius. "Děti Měsíce byly našimi hořkými nepřáteli od úsvitu času. Lovili jsme je až téměř do vyhubení jejich druhu v Evropě a Asii. Carlisle ještě podporuje toto zamoření odpornými škúdci-není pochyb, že se pokoušejí nás svrhnout. Čímž ještě léle ochrání svůj pokroucený životní styl. " 
Edward si hlasitě odkašlal a Caius na něj pohlédl. Aro si položil jednu tenkou jemnou ruku na tvář, jako kdyby byl v rozpacích za druhého Starého. 
"Caius, je poledne," poukázal Edward. Mávl na Jakoba. "Zjevně to nejsou Děti Měsíce. Nemají žádný vztah k vaším nepřátelúm na druhé straně světa. " 
"Zrodil jsi zde mutanta" vyplivl Caius zpět. 
Edwardovy čelisti se sevřeli a uvolnili, pak vyrovnaně odpověděl: "Nejsou to ani vlkodlaci. Aro ti múže říct vše pokud nevěříš mně. " 
Nejsou to vlkodlaci? Vrhla jsem zmatený pohled na Jakoba. Pozvedl svá obrovská ramena a nechal je klesnout- pokrčení rameny. Taky nevěděl o čem to Edward mluví.

"Milý Caie, varoval bych tě abys na tohle netlačil, kdybys mi sdělil své myšlenky,"zamumlal Aro. "Ačkoliv si ta stvoření myslí o sobě že jsou vlkodlaci, nejsou. Přesnější název pro ně by byl měniči. Volba vlčí podoby byla čistě náhodná. Mohl to být medvěd nebo jestřáb nebo panter, když došlo k první změně. Tito tvorové opravdu nemají nic společného s Dětmi Měsíce. Mají pouze zděděnou zručnost svých otců. Je to genetické-nerozmnožují se zpúsobem infikování ostatních jak to dělají opravdoví vlkodlaci." 
Caius hleděl na Ara s podrážděním a ještě něčím víc- možná obviněním ze zrady. 
"Znají naše tajemství," řekl nevýrazně. 
Edward vypadal že chce promluvit k obvinění, ale Aro promluvil rychleji. "Oni jsou stvoření z našeho nadpřirozeného světa, bratře. Snad ještě více závislí na utajení, než jsme my, oninás neprozradí. Opatrně, Caie. Ošemetná obvinění nás nedostanou nikam. " 
Caius se zhluboka nadechl a přikývl. Vyměnili si dlouhý, významný pohled. 

Myslím že jsem pochopila instrukce za Arovou opatrnou formulací. Falešné obvinění nepomúže přesvědčit svědky na obou stranách; Aro upozorni Caia na přechod k další strategii. Divila jsem se, pokud je důvodem zjevné napětí mezi oběma staršími-Caiova neochota sdílet své myšlenky dotekem-nezajímal se Caius o show stejně jako Aro. Pokud nadcházející porážka nebude natolik zásadní, pro Caia více než poškozená pověst. 
"Chci mluvit s informátorem," oznámil Caius náhle, a obrátil pohled na Irinu. 
Irina nevěnovala pozornost Caiově a Arově konverzaci, její tvář byla zkroucená v agónii, její oči zamčený na jejích sestrách, seřazených k smrti. Bylo zřejmé, u její tváře, že teď již věděla, že její obvinění bylo zcela nesprávné. 
"Irina," vyštěkl Caius, nešťastný že ji musí oslovit. 
Vzhlédla, polekaná a okamžitě vystrašená. 
Caius škubl prsty. 
Váhavě se přesunula z okraje formace Volturiú aby znovu stála před Caiem. 
"Takže ty ses zjevně dosti mýlila ve svém tvrzení," začal Caius. 
Tanya a Kate se úzkostlivě naklonili dopředu. 
"Omlouvám se," šeptala Irina. "Měla jsem se ujistit o tom, co jsem viděla. Nenapadlo mě. . . . " bezmocně ukázala našim směrem. 
"Milý Caie, mohl bys očekávat, že v okamžiku uhodne něco tak zvláštního a nemožného?" zeptal se Aro. "Každý z nás by udělal stejný předpoklad." 
Caius švihl prsty na Ara aby ho umlčel. 
"Všichni víme, že jsi udělala chybu," řekl zhurta. "Chtěl jsem mluvit o tvojí motivaci." 
Irina nervózně čekala, kým bude pokračovat, a pak zopakovala, "Moje motivace?" 
"Ano, na prvním místě proč si je přišla špehovat." 
Irina ucouvla při slově špion. 
"Byla jsi Culleny nešťastná, ne?" 
Obrátila své utrápené oči ke Carlislově tváři. "Byl jsem," připustila. 
"Protože ...?" pobídl ji Caius. 
"Protože vlkodlaci zabili mého přítele," zašeptala. "A Cullenovi mi nedovolili pomstít ho." 
"Měniči," opravil ji Aro tiše. 
"Takže Cullenovi se postavili na stranu měničú proti vlastnímu druhu-dokonce proti příteli přítele," shrnul Caius. 
Slyšela jsem, jak Edward znechuceně vydechl. Caius so odškrtával svúj seznam, hledajíc obvinění, které by vydrželo. 
Irinina ramena ztuhli. "Tak jsem to viděla já." 
Caius znovu čekal a pak vyzval: "Pokud bys chtěla podat formální stížnost proti měničúm- Cullenúm za jejich podporu-nyní je čas." On se pousmál nepatrně krutým úsměvem, čekajíc kým mu Irina poskytne další výmluvu. 
Možná Caius nerozuměl skutečným rodinám-vztahúm založeným na lásce spíše než jen na lásce k moci. Možná přecenil sílu pomsty. 
Irina trhla čelistí a vystřela ramena. 
"Ne, nemám žádnou stížnost na vlky, nebo Cullenovy. Přišli jste sem dnes zničit nesmrtelné dítě. Nesmrtelné dítě neexistuje. Byla to moje chyba, a já za ni převezmu plnou odpovědnost. Ale Cullenovi jsou nevinní, a nemáte žádný důvod zde prodlévat. Je mi to moc líto, "řekla nám, a pak se obrátila tváří ke svědkům Volturiú. "Nestal se žádný zločin. Neexistuje žádný rozumný důvod, aby jste tady nadále zústali." 
Caius pozvedl ruku, když promluvil, a v ní měl podivný kovový předmět, vyřezávaný a ozdobený. 
To byl signál. Ohlas byl tak rychlý, že jsme všichni zírali, v překvapené zatíco nedůvěře, že se to stalo. Než by mohl být čas k reakci, bylo po všem.

Tři vojáci Volturiových skočili vpřed a Irinu zcela zakryly jejich šedé pláště. Ve stejném okamžiku, hrozivý kovový skřípot práskl napříč mýtinou. Caius vklouzl do středu šedé tlačenice, šokující ječivý zvuk explodoval v překvapující stoupající sprchu jisker a jazyky ohně. Vojáci odskočili zpět z náhlého pekla, okamžitě znovu zaujímajíc svá místa v dokonalé přímce gardy. 
Caius stál sám vedle hořících pozústatkú Iriny, kovový předmět v jeho ruce stále vrhal tryskající tlusté plameny do hranice. 
Se slabý kliknutím oheň tryskající s Caiovy ruky zmizel. A zalapání po dechu rozčeřilo skupinu svědků za Volturii. 
Byli jsme příliš zděšeni, než abychom vydali nějaký zvuk vůbec. Jednou věcí bylo vědět, že smrt přichází s nelítostnou, nezastavitelnou rychlostí, ale bylo něco jiného dívat se, jak se to stane. 
Caius se chladně pousmál. "Teď převzala plnou odpovědnost za svúj skutek." 

Jeho oči pohlédli na naše přední linie, rychle se dotknouc Tanyiny a Katiny zmrazené podoby. 
V té sekundě jsem pochopila, že Caius nikdy nepodceňovat vazby na skutečnou rodinu. Tohle byla zábava. Neočekával Irininu stížnost, on si přál její vzdor. Svou omluvu jejího znííčení, aby vznítil násilí, které plnilo vzduch jako hustá, hořlavá mlha. Hodil rukavici. 

Tento napjatý mírový summit se potácela již více prekérně než slon na laně. Jakmile by se začal boj, neexistoval by způsob, jak ho zastavit. Jenom by se stupňoval, dokud by jedna strana zcela nevyhynula. Naše strana. Caius to věděl. 
Taky Edward. 
"Zastavte je!" zakřičel Edward, vyskočíc aby chňapl Tanyino rameno jako naklonila směrem vpřed k usmívajícímu se Caiovi s šíleným křikem čistého vzteku. Nemohla setřást Edwarda kým měl Carlisle náručí obemknuté kolem jejího pasu. 
"Je příliš pozdě na to, abys jí pomohla," zdůvodnil naléhavě jak bojovala. "Nedávej mu, co chce!" 

Kate byl těžší udržet. Ječící bezeslov stejně jako Tanya, se zlomila v prvním kroku k útoku, který by skončil smrtí nás všech. Rosalie k ní byla nejblíže, ale kým ji mohla Rose znehybnit, Kate ji dala tak prudký šok, že Rose přimáčkl k zemi. Emmett schmatl Kate za rameno a hodil ji dolů, potom sej í zapřel kolenem do zad. Kate se mu válela pod nohama, vypadalo to že ji nikdo nezastaví. 

Garrett sebou mrštil po ní, čímž ji znovu přitloukl k zemi. Chytil jí ruce, uzamknouc je kolem jejích zápěstí. Viděl jsem jak mu křeč projela tělem jako mu dala šok. Jeho oči se vyvrátili, ale jeho stisk to neuvolnilo. 
"Zafrino," vykřikl Edward. 
Kate oči zústali prázdné a její křik se změnil v nářek. Tanya se Pŕestala prát. 
"Vrať mi múj zrak," zasyčela Tanya. 
Zoufale, ale se vší jemností jakou jsem zvládla, jsem přitáhla svůj štít ještě těsněji kolem jisker mých přátel, odloupnouc jej pečlivě od Kate, zatímco jsem se snažla udržet ho kolem Garretta, vytvoříc tenkou kúži mezi nima. 
A pak Garrett znovu nabyl nad sebou vládu a opět držel Kate na sněhu. 
"Když tě pustím, složíš mě znovu, Katie?" zašeptal. 
V reakci zaprskala stále mlátíc na slepo. 
"Poslouchejte mě, Tanyo, Kate," řekl Carlisle tichým ale intenzivním šeptem. "Pomsta jí nyní nepomůže. Irina by nechtěla aby jste přišli o život tímto zpúsobem. Zamyslete se nad tím, co právě děláte. Pokud na ně zaútočíte, my všichni zemřeme." 

Tanyina ramena se shrbila žalem, a naklonila se ke Carlislovi pro podporu. Kate byla konečne nehybná. Carlisle a Garrett nadále utěšovali slovy příliš naléhavými, než aby zněli příjemně. 

A moje pozornost se obrátila k tíhe zírajících pohledú, které na nás tlačili v našem momentu chaosu. Koutkem oka, jsem viděla, že Edward a všichni ostatní kromě Carlisla a Garretta byly rovněž opět ve střehu. 

Nejtěžší pohled patřil Caiovi, zíral s rozčilením a nevírou na Kate a Garretta ve sněhu. Aro taky pozoroval ty dva, nedůvěra byla nejsilnější emocí na jeho tváři. Věděl, co Kate dovede. Cítil její potenciál skrze Edwardovy myšlenky. 
Pochopil co se teď děje -viděl, že můj štít narostl v pevnost a jemnost daleko nad rámec toho, o čem Edward věděl, že dovedu? Nebo si myslel, že jste se naučil Garrett své vlastní formě imunity? 
Stráže Volturiú již stáli v disciplinovaném pozoru-byli přikrčení dopředu, čekajíc na počátek protiúderu, okamžik, kdy je napadnem. 
Za nimi, čtyřicet tři svědkú sledovalo s velmi odlišnými výrazy než ti, kteří odmítli vstoupit na mýtinu. 

Zmatek se změnil v podezření. Bleskurychlé zničení Iriny nimi všemi otřáslo. Jaký byl její zločin? 
Bez okamžitého útoku, se kterým Caius počítal k odvrácení pozornosti od svého náhlého činu, zústali svědci Volturiú před otázkou co přesně se tady děje. Aro rychle pohlédl zpátky, když jsem se dívala, jeho tvář ho prozradila zábleskem mrzutosti. Jeho potřeba divákú těžce ztroskotala. 
Slyšela jsem, jak k sobě Stefan a Vladimir šelestí v tichém veselí nad Arovými nepřijemnostmi. 

Aro se zřejmě Rumuny nezabýval. Ale já jsem nevěřila tomu, že nás Volturiovi nechají na pokoji, jen aby zachránili svou reputaci. Když skončí s námi, jistě si za příští cíl vyberou své svědky. Cítil jsem divnou, náhlou lítost s hromadou cizincú, které Volturiovy přivedli, aby se dívali jak zemřeme. Demetri by je lovil až kým by je nevyhubil taky. 
Pro Jakoba a Renesmee, pro Alici a Jaspera, pro Alistaira, a pro tyto cizince, kteří nevědí, co je dnešek bude stát, Demetri musel zemřít. 
Aro se lehce dotkl Caiova ramene. "Irina byla potrestána za křivé svědectví proti tomuto dítěti." Tak tohle byla jejich omluva. Pokračoval dál. "Možná bychom se měli vrátit k púvodní záležitosti?" 
Caius se napřímil, a jeho výraz se nečitelně zakalil. Zíral dopředu, nevidoucí. Jeho obličej mi připomněl, zvláštní, osobu, která se právě dozvěděla, že byla degradována. 
Aro se posunul vpřed, Renata, Felix, a Demetri automaticky s ním. 
"Jen abychom byli dúkladní," řekl, "Chtěl bych mluvit s několika ze svých svědků. Postupy, víte. " mávl přezíravě rukou. 
Dvě věci se stali najednou. Caius zaměřil oči na Ara, a drobný krutý úsměv se mu vrátil. Edward zasyčel, jeho ruce se sevřeli v pěsti tak pevně, že vypadali jako by kosti v jeho kloubech měli prorazit diamantově tvrdou kůži. 
Zoufale jsem se ho chtěla zeptat, co se děje, ale Aro byl dost blízko, aby slyšel i nejtišší dech. Viděla jsem jak Carlisle úzkostlivě pohlédl na Edwardovu v tvář, a pak jeho vlastní tvář ztvrdla. 
Zatímco se Caius pokoušel o neúčinná obvinění a nerozvážné pokusy o spuštění boje, Aro musel přijít s více efektivní strategií. 
Aro se jako duch přenesl přes sníh, daleko na západní konci naší linie, asi deset yardú od Amun a Kebi. Vlci poblíž se zlostně naježili, ale drželi své pozice. 
"Ah, Amun, múj jižní soused!" řekl Aro vřele. "Je to už dávno, co jste mě navštívili." 
Amon byl nehybný úzkostí, Kebi jako socha o jeho boku. "Čas znamená málo, nikdy jsem nepochopil jeho význam," řekl Amun nehybnými rty. 
"Taky pravda," souhlasil Aro. "Ale možná jsi měl jiný důvod, abys zůstal dál?" 
Amun neřekl nic. 
"Může být strašně náročné na čas-organizovat nově příchozí do klanu. Já to dobře vím! Jsem vděčný že mámo statní, abych se vypořádal s nudou. Jsem rád, že vaše nové přírůstky zapadli tak dobře. Bylo by úžasné, kdybch byl představen. Jsem si jist, žes mě brzy chtěl navštívit. " 
"Pochopitelně," řekl Amun, tónem tak necitlivým, že to nebylo nemožné zjistit, zda je v jeho souhlasu strach či sarkasmus. 
"No, a teď jsme všichni spolu! Není to krásné? " 
Amun přikývl, jeho tvář prázdná. 
"Ale důvod vaší přítomnosti zde není tak příjemný, bohužel. Carlisle vás vyzval, abyste svědčili? " 
"Ano." 
"A co pro něj dosvědčíte?" 
Amun mluvil se stejně studeným nedostatkem emocí. "Na požádání jsem pozoroval dítě. Bylo téměř okamžitě zřejmé, že se nejedná o nesmrtelné dítě-" 
"Možná bychom měli definovat naši terminologii," přerušil ho Aro, "nyní se zdá, že máme novou klasifikaci. Nesmrtelným dítětem, samozřejmě myslíš lidské dítě, které bylo pokousáno, a tak přeměněno v upíra. " 
"Ano, to je to, co mám na mysli." 
"Co jiného jsi na dítěti pozoroval?" 
"Ty samé věci, které jsi již jistě viděl v Edwardově mysli. To, že dítě je biologicky jeho. To, že roste. To, že se učí. " 
"Ano, ano," řekl Aro, jen s náznakem netrpělivosti ve svém jinak přívětivém tónu. "Ale konkrétně za těch pár týdnú co jste tady, co jsi viděl?" 
Amun zvraštil čelo. "To, že roste ... rychle." 
Aro se usmál. "A myslíš si, že by ji mělo být umožněno žít?" 
Zasyčení uniklo přes mé rty, a nebyla jsem sama. Polovina upírú v naší linii byla ozvěnou mého protestu. Zvuk bylo tiché zuřivé syčení visící ve vzduchu. Napříč přes louku, pár svědků Volturiových vydalo stejný zvuk. Edward ukročil zpět a zbylou ruku omotal kolem mého zápěstí. 
Aro se za zvukem neotočil, ale Amun se ztěžka ohlédl. 
"Nepřišel jsem abych soudil" prohlásil dvojznačně. 
Aro se lehce usmál. "jenom tvůj názor." 
Amunova čelist se vyhladila. "Nevidím ohrožení v dítěti. Učí se, dokonce rychleji než roste. " 
Aro přikývl, zvažujíc. Po chvíli se odvrátil. 
"Aro?" zavolal Amun. 
Aro zavířil zpět. "Ano, příteli?" 
"Podal jsem své svědectví. Nemám na věci zde žádný další zájem. Moje družka a já bychom rádi odešli. " 
Aro se vřele usmál. "Pochopitelně. Jsem tak rád, že jsme si mohli trochu promluvit. A jsem si jist, že se navzájem opět brzy uvidíme. " 
Amunovy rty byly pevnou linkou, když jednou přikývl, rozzeznávajíc hrozbu. Dotkl se Kebina ramene, a pak oba rychle odběhli k jižnímu okraji louky a zmizeli mezi stromy. Věděla jsem, že se hodně dlouho nezastaví. 
Aro klouzal zpět podél naší linie na východ, jeho stráže nervózně postávali. Zastavil se před Siobhaninou masivní postavou. 
"Ahoj, drahoušku Siobhan. Ty jsi stejně krásná jako vždycky. " 
Siobhan naklonila hlavu, čekajíc. 
"A ty?" Zeptal se. "Mohla bys odpovědět na mé dotazy stejně jako Amun?" 
"Ano," řekla Siobhan. "Ale já bych snad ještě trochu přidala. Renesmee chápe omezení. Není nebezpečím pro lidi-hodí se k nim lépe než my. Nepředstavuje žádné nebezpečí prozrazení. " 
"Nevíš o žádném? " zeptal se Aro střízlivě. 
Edward zavrčel, tichý rostoucí zvuk v jeho hrdle. 
Caiovy zatažené rudé oči zjasněli. 
Renata se starostlivě naklonila k pánovi. 
A Garrett uvolnil Kate udělajíc krok vpřed opomíjejíc Katinu ruku, když se tentokrát snažila zachytit ona jeho. 
Siobhan pomalu odpověděla: "Myslím, že vám nerozumím." 
Aro se lehce odsunul, nenuceně, ale směrem ke zvyšku své gardy. Renata, Felix, a Demetri byli blíž než jeho stín. 
"Nebyl porušen žádný zákon," řekl Aro usmiřujícím hlasem, ale každý z nás mohl slyšet, že výhrady se blíží. Bojovala jsem zase se vztekem, který se snažil vymoci si cestu mým krkem vrčela jsem vzdorem. Vymrštila jsem prchlivost do svého štítu, zahušťujíc ho, aby se ujistila že jsou všichni chráněni. 
"Žádný porušený zákon," opakoval Aro. "Nicméně, skutečně neexistuje nebezpečí? Ne " zlehka potřásl hlavou. "To je jiná otázka." 
Jedinou odpovědí bylo ztuhnutí již tak napjatých nervú, a Maggie, na okraji naší skupiny bojovníků, třepetající hlavou pomalým hněvem. 
Aro přemýšlivě vykročil, vypadajíc jako kdyby raději než se dotkl nohou země. Všimla jsem si že každý kousek ho nesl blíže pod ochranu jeho strážcú. 
"Ona je unikátní ... naprosto, nemožně unikátní. Jakým mrháním by bylo zničit něco tak nádherné. Zvláště, když jsme se mohli dozvědět tolik. . . " Povzdechl, jako by nebyl ochoten pokračovat. "Ale je tu nebezpečí, nebezpečí, které jednoduše nelze ignorovat." 
Nikdo mu neodpověděl. Bylo mrtvé ticho jak pokračoval v monologu, který zněl jako kdyby ho vedl sám k sobě. 

"Jak ironické je, že jak lidi postupovali, jak jejich víra v oblast vědy rostla a získavala kontrolu nad jejich světem, tím více nás to od objevú oslobozovalo. Přesto, jak jsme ztráceli stále více zábran, při jejich nevíře v nadpřirozeno, stali se dostatečně silní svými technologiemi, že pokud by chtěli, ve skutečnosti by mohli pro nás představovat hrozbu, dokonce i zničit některé z nás. 
"Tisíce a tisíce let, bylo naše tajemství spíše otázkou pohodlí, snadnosti, než skutečné bezpečnosti. Toto poslední syrové, rozhněvané století, zrodilo zbraně s takovou mocí že ohrožují i nesmrtelné. Nyní naše postavení jako pouhého mýtu, nás ve skutečnosti chrání před těmito slabými tvory, které lovíme. 
"Toto úžasné dítě"-zpustil ruku dlaní dolů, jako kdyby jí chtěl spočinout na Renesmee, i když byl čtyřicet yardú od ní, znovu téměř u formací Volturiú - "pokud bychom mohli spoznat její potenciál-vím s naprostou jistotou, že by měla navždy zůstat zahalenádo temnoty která chrání nás. Ale nevíme nic o tom co se z ním stane! Její vlastní rodiče jsou sužováni obavami o její budoucnost. Nemůžeme vědět, co z ní vyroste. " Odmlčel se, hledíc nejprve na naše svědky, pak, záměrně, na své vlastní. Jeho hlas napodobňoval dobrý tón jenž roztrhla jeho slova. 
Stále hledíc na vlastní svědky, promluvil znovu. "Jenom známé je bezpečné. Pouze známé je snesitelné, Neznámé je ... zranitelnost. " 
Caiuv úsměv se zle rozšířil. 
"Přeháníš, Aro," řekl Carlisle drsným hlasem. 
"Klid, příteli." Aro se usmíval, jeho tvář vlídnější, jeho hlas jemnější, než kdy předtím. "Neukvapujme se. Podívejme se na to ze všech stran. " 
"Mohu nabídnout stranu, kterou je třeba zvážit?" Garrett požádal vyšším tónem, přičemž udělal krok vpřed. 
"Nomáde", řekl Aro přikyvujíc na souhlas. 
Garrettova tvář se vyhladila. Jeho oči se zaměřili na schovanou masu na konci louky, a promluvil přímo k svědkům Volturiů. 
"Přišel jsem na žádost Carlisla, jako ostatní, abych svědčil," řekl. "To jistě již není nutné, s ohledem na dítě. Všichni jsme viděli, čím je. 
"Já zůstal abych dosvědčil něco jiného. Vy. "Píchl prstem směrem k ostražitým upírúm. "Dva z vás jsem znal-Makenna, Charles-a vidím tady mnohé z vás, kteří putují, toulají se stejně jako já. Nezpovídáte se nikomu. Zamyslete se pečlivě nad tím, co vám teď řeknu. 
"Tito Staří dnes nepřišli kvúli spravedlnosti jak vám řekli. Máme podezření, které teď bylo prokázáno. Přišli, uvědeni v omyl, avšak s platnou výmluvou pro svoji akci. Witness nyní jako křehký, které hledají výmluvy, aby pokračovali ve své misi pravda. Jste svědky toho, jak se snaží najít důvody pro jejich skutečný záměr-zničit tuto rodinu tady. "Ukázal směrem ke Carlislovi a Tanye. 
"Přišli vymazat to, co vnímají jako konkurenci. Možná, stejně jako já, se díváte na tento klan se zlatýma očima a divíte se. Je těžké pochopit je, to je pravda. Ale Staří se podívali a uviděli něco jiného než jejich podivnou volbu. Uviděli moc. 
"Mohu dosvědčit pouta v této rodině-říkám rodina ne klan. Tito podivní zlatoocí, popírají svou vlastní přirozenost. Ale nenalezli na oplátku něco co stojí za víc, možná, než pouhé ukojení touhy? Já jsem udělal malou studii počas času který jsem zde strávil, a zdá se mi, že podstatou těchto intenzivních rodinných vazeb- které jim to vůbec umožňují-je mírumilovný charakter tohoto života v oběti. Neexistuje zde žádná agrese, jakou sme všichni viděli u velkých jižních klanú, které rostly, a mizeli tak rychle, v jejich volně žijících panstvích. Neexistuje zde žádná touha po nadvládě. A Aro to ví lépe než já. " 

Dívala jsem se na Arovu tvář když ho Garrettova slova odsoudila, napjatě čekajíc na nějakou reakci. Ale Arova tvář byla pouze zdvořile potěšená, jako by čekal kým si rozhněvané dítě si uvědomit, že nikdo nevěnuje pozornost jeho teatrálnosti. 
"Carlisle nás všechny ujistil, než nám řekl, co se blíží, že nás sem nezavolal bojovat. Tito svědkové "-Garrett ukázal na Siobhan a Liama-" souhlasili, že předloží důkazy a svou přítomností zpomalí postup Volturiú tak, aby Carlisle dostal šanci, předvést svúj případ. 
"Ale někteří z nás se divili "-jeho oči blýskli na Eleazarovu tvář-", pokud má Carlisle pravdu na své straně stačilo by to, aby zastavil takzvanou spravedlnost? Jsou zde Volturiovi k ochraně bezpečnosti našich tajemství, nebo aby chránili své vlastní zájmy? Přišli aby zničili nelegální stvoření, nebo zpúsob života? Múže je uspokojit, když se nebezpečí ukáže být jen nedorozuměním? Nebo budou tlačit na výsledek, aniž by měli spravedlivou omluvu? 
"Máme odpovědi na všechny tyto otázky. Slyšeli jsme to v Arových lžích-máme jednu s darem který s jistotou rozezná takové věci-a vidíme to nyní v Caiově nedočkavém úsměvu. Jejich garda je jen nesmyslná zbraň, nástroj, kterým jejich velitelé slídí po nadvládě. 
"Takže teď je tady více otázek, otázek, které musíte zodpovědět vy. Kdo vám vládne, nomádi? Zodpovídáte se někomu kromě sebe sama? Jste volní aby jste si zvolili cestu, nebo budou Volturiovi rozhodovat, jak budete žít? 
"Přišel jsem svědčit. Zústal jsem bojovat. Volturiovy nezajímá nic než smrt dítěte. Budou usilovat o smrt naší svobodné vůle. " 
Pak se obrátil tváří v tvář Starým. "Tak pojďte, říkám já! Nechci již slyšet žádné další lživé zvdúvodnění. Buďte upřímní ve svých motivech, jak my budeme upřímní ve svých. Budeme bránit svou svobodu. Zaútočte nebo ne. Zvolte si si nyní, a nechť tito svědci vidí o co tady skutečně jde. "

Ještě jednou se podíval na svědky Volturiú, jeho oči zkoušeli každou tvář. Moc jeho slov byla patrna v jejich výrazu. "Múžete se zvážit jestli se k nám připojíte. Pokud si myslíte, že vás Volturiovi nechají žít aby jste mohli vyprávět tento příběh, mýlíte se. Můžeme být všichni zničeni "- pokrčil rameny," ale pak znovu, možná ne. Možná, že jsme na vyšší úrovni, než jakou znají oni. Snad Volturiovi konečně dostanou svúj zápas. Slibuji vám toto, i když-pokud padneme my, vy taky. " 
Na závěr svého horoucího projevu ukročil zpátky ku Kate a pak se posunul vpřed - napůl přikrčen, připraven k útoku. 
Aro se usmál. "Moc hezká řeč, můj revoluční příteli." 
Garrett zůstal nakročen k útoku. "Revoluční"? zavrčel. "Proti komu rozdmýchávám revoluci, mohu-li se zeptat? Jsi můj král? Mám ti taky říkat pane, jako tvá podlézavá stráž? " 
"Klid, Garrette," řekl shovívavě Aro."chtěl jsem se jenom zmínit o době tvého zrození. Stále vlastenec, vidím. " 
Garrett hleděl zuřivě zpět. 
"Nechte nás zeptat se našich svědků," navrhl Aro. "Nechte nás vyslyšet jejich myšlenky, než se rozhodnem. Řekněte nám, přátelé "-obrátil se nedbale zády k nám, pohybujíc se na několik yardů směrem k jeho mase nervózních pozorovatelú postávajících nyní blíže k okraji lesa-" Co si myslíte o tomhle všem? Mohu Vás ujistit, že dítě není to, čeho jsme se obávali. Máme riskovat a nechat dítě žít? Máme vystavit náš svět v ohrožení, aby se zachovala jejich rodina neporušená? Nebo má svědomitý Garrett pravdu? Přidáte se k nim v boji proti našemu náhlému hledání nadvlády"? 
Svědci čelili jeho upřenému pohledu s opatrnými tvářemi. Jedna malá černovlasá žena se krátce podívala na plavého muže po svém boku. 
"Jsou toto naše jediné možnosti?" Zeptala se náhle, dívajíc se zpátky na Ara. "Souhlasit s vámi, nebo bojovat proti vám?" 
"Samozřejmě, že ne, nejvíce okouzlující Makenno," řekl Aro, předstírajíc zděšení, že někdo mohl přijít k takovému závěru. "Můžete v klidu odejít, samozřejmě, jako to udělal Amun, i když nesouhlasíte s rozhodnutím rady." 
Makenna se znovu podívala na druhovu tvář, a on přikývl. 
"Nepřišli jsme sem bojovat." Odmlčela se, vydechla a pak řekl: "Přišli jsme sem svědčit. A naše svědectví je, že tato rodina je nevinná. Vše co řekl Garrett je pravda. " 
"Aha," řekl smutně Aro. "Lituji, že nás vidíte tímto zpúsobem. Ale taková už je povaha naší práce. " 
"To není to, co vidím, ale to, co cítím," promluvil Makennin blonďatý druh vysokým, nervózním hlasem. On pohlédl na Garretta. "Garrett řekl že mají způsoby, jak rozeznat lež. Já taky vím rozeznám kdy slyším pravdu, a kdy ne. "S děsem v očích se pohnul blíže k družce, čekajíc na Arovu reakci. 
"Neboj se nás, příteli Charlesi. Nepochybuji o tom, že skutečně věříš tomu co vlastenec říká, "Aro se lehce uchechtl, a Charles přihmouřil oči. 
"To je naše svědectví," řekla Makenna. "Nyní odcházíme." 
Ona a Charles pomalu couvali, neotočili se kým nezmizeli z dohledu mez stromy. Jeden další cizinec začal ustupovat stejnou cestou, pak další tři se vrhli za ním. 
Hodnotila jsem třicet sedm upírú, co zůstalo. Nkolik z nich se jevilo příliš zmateně aby učinili rozhodnutí. Ale většina z nich si až příliš byla vědoma toho, jaký směr nabrala tato konfrontace. Tušila jsem, že se vzdali náskoku, protože věděli, kdo by po nic šel. 
Já si byla jistý, Aro viděl totéž co já. Odvrátil se, odcházejíc zpět ke své stráži odměřeným krokem. Zastavil se před nimi a řekl jim jasným hlasem. 
"Je jich víc, mí nejdražší," řekl. "Nemůžeme očekávat žádnou vnější pomoc. Měli bychom opustit tuto otázku nerozhodnutou, aby jsme zachránili sami sebe? " 
"Ne, mistře," zašeptali unisono. 
"Stojí ochrana našeho světa za možnou ztráta některých z nás?" 
"Ano," vydechli. "My se nebojíme." 
Aro se usmál a obrátil se ke svým černým společníkúm. 
"Bratři," řekl zasmušile Aro, "je tady mnoho ke zvážení." 
"Poraďme se," řekl netrpělivě Caius. 
"Poraďme se," opakoval Marcus lhostejným tónem. 
Aro opět obrátil zády k nám čelem k ostatním Starým. Spojili ruce, aby vytvořily černý trojúhelník. 
Jakmile se Arova pozornost rozptýlila v tíché poradě, další dva z jejích svědků tiše zmizeli v lese. Doufala jsem, pro jejich dobro, že byli rychlí. 
To je ono. Pečlivě jsem Renesmee uvolnila ruce od krku. 
"Pamatuješ si, co jsem ti říkala?" 
Slzy se vynořili v jejích očích, ale přikývla. "Miluju tě," zašeptala. 
Edward nás pozoroval, topasové očí rozšířené. Jakob na nás zíral z rohu velkýma tmavýma očima. 
"Já tebe taky," řekla jsem, a pak jsem se dotkla jejího medailónku. "Více než můj vlastní život." Políbila jsem jí čelo. 
Jakob těžce zakňoural. 
Natáhla jsem se našpičky a zašeptala mu do ucha. "Počkej, dokud nebudou zcela rozptýlení, pak s ní uteč. Jděte co nejdál od tohto místa jak jen to pújde. Když se dostanete jak nejdál to pújde pěšky, ona má to co vás dostane do vzduchu." 
Edwardova a Jakobova tvář byly téměř identické masky hrůzy, a to navzdory skutečnosti, že jeden z nich byl zvíře. 
Renesmee se natáhla k Edwardovi, a on si ji vzal do náručí. Navzájem se pevně objali. 
"To je to, co jsi přede mnou tajila?" zašeptal ponad její hlavu. 
"Před Arem," vydechla jsem. 
"Alice?" 
Přikývla jsem. 
Jeho tvář se zkroutila pochopením a bolestí. Byl tohle ten výraz, který jsem měla ve tváři když jsem si spojila Alicina vodítka? 

Jakob tiše vrčel, tiché skřípění, nepřerušované téměř jako předení. Kožich měl naježený a jeho zuby obnažené. 
Edward políbil Renesmee na čelo a obě její líce, pak ji zvedl Jakobovi na ramena. Míchala se mu nepokojně na zádech, snažíc se najít si místo s hrstí plnou jeho kůže, a sama snadno zapadla do hlubiny mezi jeho mohutné lopatky. 
Jakob se obrátil ke mě, jeho výmluvné oči plné trápení, hřímající vrčení stále rostlo v jeho hrudi. 
"Jsi jediný, komu v tomto múžem věřit," zamumlala jsem k němu. "Pokud bys ji tak moc nemiloval, nikdy bys to nesnesl. Já vím, že ji dokážeš ochránit, Jakobe. " 
On znovu zakňoural, a sklonilhlavu, aby mi ji položil na rameno. 
"Já vím," zašeptala jsem. "Já tebe taky, Jaku. Vždy budeš múj nejlepší přítel. " 
A slza velikosti baseballového míčku se převalila pod jeho oko. 
Edward sklonil hlavu proti stejnému ramenu kam vysadil Renesmee. "Sbohem, Jakobe, můj bratře ... můj synu." 
Ostatní nevěnovali pozornost scéně loučení. Jejich oči byly zaměřené na tichý černý trojúhelník, ale mohla jsem říct, že poslouchali. 
"Není tedy žádná naděje?" zašeptal Carlisle. V jeho hlase nebyl strach. Stačí odhodlání a souhlas. 
"Absolutní naděje," zamumlala jsem zpět. Mohla by to být pravda, řekla jsem si sama pro sebe. "Já znám jenom svúj vlastní osud." 
Edward vzal mou ruku. On věděl, že se jej to týká. Když jsem řekla můj osud, nebylo pochyb o tom, že jsem myslela nás dva. Byli jsme dvě poloviny celku. 
Esmein dech chrčel za mnou. Šla kolem nás dotýkajíc se našich tváří jak nás míjela, došla ke Carlislovi a chytila ho za ruku. 
Najednou jsme byli obklopeni šeptanými sbohem a miluji tě. 
"Pokud to přežijem," šeptal Garrett Kate, "Pújdu za tebou kamkoliv, ženská." 
"Teď mi to řekne," zamumlala. 
Rosalie a Emmett se rychle, ale vášnivě políbili. 
Tia něžně pohladila Benjaminovu tvář. Pousmál se vesele zpět, chytnouc ji za ruku a přiložíc si ji ke tváři. 
Neviděla jsem všechny projevy lásky a bolesti. Byla jsem rozptýlena náhlým třepetáním tlaku zvenčí proti mému štítu. Nemohla jsem říct, odkud to přišlo, ale měla jsem pocit, jako by to byla zaměřeno na okraj naší skupiny, na Siobhan a Liam zvlášť. Nátlak neudělal škody a pak zmizel. 

V němé tiché formaci radících se Starších nedošlo k žádné změně. Ale možná to byl nějaký signál který jsem promeškala. 
"Připravte se," zašeptala jsem ostatním. "Začíná to."

ROZBŘESK-36.KAPITOLA-KRVEŽÍZNIVOST

6. června 2010 v 22:27 | majča |  Rozbřesk - kniha
36. Krvežíznivost 

Přišli okázale, svým zpúsobem krásní. 
Přišli v přísné, formální formaci. Hýbali se spolu, ale nebyl to pochod, vypluli perfektně sehraní spomezi stromú-tmavý, neporušený tvar, zdálo se že se pohybují pár palcú nad bílým sněhem, tak hladký byl jejich postup. 
Vnějšího obvod byl sivý; s každou další řadou smřem dovnitř tmavší, ve středu nejhlubší černá. Každá tvář byla zastíněná kapucí. Na omdlení šoupavý zvuk jejich nohou byl natolik pravidelný, že to bylo jako hudba, komplikovaný neomylný rytmus. 

Na nějaké znamení, které jsem nepostřehla-nebo snad žádné nebylo, pouze tisíciletí praxe-se sestava rozložila směrem ven. Pohyb byl příliš upjatý, příliš pravoúhlý, příliš připomínal otevírající se květinu, i barvou, byl to otevírající se vějíř, graciézní, ale příliš hranatý. 

Šedě odětá část se rozložila na bocích, zatímco tmavší formy postupovali prudce dopředu přesně ve středu, každý pohyb pečlivě kontrolován. 
Jejich postup byl pomalý, ale záměrný, a to beze spěchu, bez napětí, bez úzkosti. Bylo to tempo nepřemožitelných. 
Tohle byla téměř moje stará noční můra. Jediné, co chybělo byla zlomyslná chtivost kterou jsem viděla v jejích tvářích v mém snu-úsměv mstivé radosti. Až doteď byli Volturiovi příliš disciplinovaní než aby ukázali vůbec nějaké emoce. Také nevykazovali překvapení nebo zděšení před sbírkou upírú kteří na ně čekali-sbírkou která ve srvonání s nimi vypadala chaotická a nepřipravená.
Nedali najevo překvapení před obrovským vlkem který stál v našem středu.

Nemohla jsem se ubránit abych je nespočítala. Bylo jich třicet dva. I kdyby jste nepočítali dvě zaostávajíci, černě oděté postavy úplně vzadu, myslím že to byli manželky-chráněná poloha naznačovla že se útoku nezúčastní-pořád nás počtem převyšovali. Bylo nás jen devatenáct, kteří budou bojovat, a pak dalších sedm, kteří se jen budou dívat, jak budem zničeni. Dokonce i kdybychom započítali deset vlků, měli nás. 

"jdou Rudokabátníci, jdou Rudokabátníci," mumlal Garrett záhadně sám k sobě a pak se uchechtl. Posunul se krok blíže ke Kate. 
"Přijeli," zašeptal Vladimir Stefanovi. 
"Manželky," zasyčel zpět Stefan. "Celá garda. Všichni dohromady. Je dobře že jsme nezkusili Volterru. " 

A pak, jako kdyby jich nebylo dost, zatímco Volturiovi pomalu a majestátně pokračovali, za nimi začali vstupovat na mýtinu další upíři. 
Tváře v tomto zdánlivě nekonečném přílivu upírú byli protikladem k bezvýrazným disciplinovaným obličejúm Volturiú -tihle vyzařovali kaleidoskop emocí. Zpočátku to byl šok, a dokonce i úzkost jako viděli nečekanou silou čekající na ně. Ale tyhle obavy, prošli rychle, byli v bezpečí ve své drtivé převaze, v bezpečí jejich pozice za nezastavitelnou sílou Volturizú. Jejich projev se vrátil k výrazu, který měli na tvářích předtím než jsme je překvapili. 
Bylo snadné pochopit jejich způsob myšlení- tvářili se jednoznačně. Tohle byl rozhněvaný dav, vydrážděný k šílenství a otročící pro spravedlnost. Plně jsem si neuvědomila upíří postoj k nesmrtelným dětem, doku jsem si nepřečetla tyto tváře. 
Bylo jasné, že tato různorodá, chaotická horda-dohromady více než čtyřicet upírú-byli svědkové Volturiú. Kdbychom byli mrtví, šířili by řeči, že zločinci byli vyhlazeni, že Volturiovi jednali úplně nestranně. Většina vypadala, jako by doufali, ve víc než jen možnost stát se svědkem- chtěli pomoct trhat a pálit. 
Nemodlili jsme se. I kdybychom mohli nějak neutralizovat výhody Volturiú, pořád by nás mohli pochovat pod hromadou jejich těl. I kdybychom zabili Demetriho, Jakob nebude schopen předběhnout je. 
Cítila jsem stejné kompletní porozumění klesající kolem mě. V ovzduší převážilo zoufalství, tlačící mě víc než předtím. 
Bylo zřejmé že jeden upír mezi odpúrci k nim nepatří, rozeznala jsem Irinu jak váhá mezi dvěma skupinami, její výraz vynikal mezi ostatními. Irinin zděšeně upřený pohled byl Tanyině pozici v přední linii. Edward zavrčel, je velmi tiše, ale vášnivě. 
"Alistair měl pravdu," zamumlal Carlislovi. 
Sledovala jsem Carlislúv tázavý pohled na Edwarda. 
"Alistair měl pravdu?" zašeptala Tanya. 
"Oni-Caius a Aro-přišli ničit a získat," Edward vydechl téměř tiše zpět jen naše strana to slyšela. "Oni mají mnoho vrstev strategie již na svém místě. Pokud se Irinino obvinění nějak ukáže být nepravdivé, najdou si další důvod, proč zaútočit. Ale teď vidí Renesmee, takže jsou naprosto optimistickí o průběhu akce. Dalo by se ještě pokusit se bránit proti jejich další nepřirozeným silám, ale nejprve budou muset zastavit, aby slyšeli pravdu o Renesmee. "Pak ještě tišeji. ", Což nemají v úmyslu udělat." 
Jakob vydal trochu divné zafunění. 
A pak nečekaně o dvě sekundy později se průvod zastavil. Tichá hudba dokonale synchronizovaných pohybů se změnila na ticho. Bezchybná disciplína zůstala nepřerušená; Volturiovi zmrzli v absolutním tichu jako jeden. Stáli asi sto yardů od nás. 

Za mnou, po stranách, jsem slyšela, jak bijou velká srdce, blíž než kdykoliv předtím. Riskla jsem pohled do leve a do prava, abych viděla, co zastavilo postup Volturiú. 
Vlci se k nám přidali. 
Na obou stranách naši nerovnoměrné line, byli vlci rozvětvení v dlouhé, hraničné formaci. Ušetřila jsem zlomek vteřiny abych zaznamenala že tam bylo víc než jen deset vlkú, abych rozeznala vlky které jsem znala a ty, které jsem předtím neviděla. Bylo jich šestnáct rozmístěných rovnoměrně kolem nás-celkem sedmnáct, počítajíc Jakoba. Bylo jasné, z jejich výšky a nadrozměrných tlapek, že všichni nově příchozí byli velmi, velmi mladí. Myslím že jsem to měla předvídat. S tolika upíry utábořenými v okolí, byla vlkodlačí populační exploze nevyhnutelná. 
Více dětí, které zemřou. Divila jsem se, proč to Sam dovolil, a pak jsem si uvědomila, že neměl jinou možnost. Pokud by se kterýkoli z vlků postavil na naši stranu, Volturiovi by jistě vyhledali zbytek. Dali do hry celý svúj druh. 
A my prohrajem. 
Náhle jsem byla vzteklá. Pod vztekem jsem byla vražedně rozčílená. Moje beznadějné zoufalství úplně zmizelo. A na nejasná načervenalá záře zahalila tmavé postavy předemnou, a vše, co jsem chtěla v té chvíli byla šance zatnout do nich zuby, otrhat jim končetiny od těla a upálit je na hranici. Byla jsem tak šílená že bych mohla tancovat kolem hranice, kde se praží zaživa; smála bych se, zatímco se mění v dým. Moje rty se automaticky stáhli a tiché, nelítostné bručení rozeznělo můj krk z jámy mého žaludku. Uvědomila jsem si, že koutky mám zvednuté v úsměvu. 
Zafrina a Senna vedle mě tiše vrčeli v ozvěně. Edward mi stlačil ruku kterou mi stále držel, aby měč upozornil. 
Zatíněné tváře Volturiú byly stále z větší části bezvýrazné. Pouze dva páry oči neprozrazovali vůbec žádné emoce. V samém centru, dotýkajíc se rukama, Aro a Caius zastavili aby shodnotili, a celá garda zastavila s nimi, čekajíc na příkaz zabít. Ti dva se na se na sebe nedívali, ale bylo zřejmé, že komunikují. Marcus, který se dotýkal Ara na druhé straně se nezdál být součástí konverzace. Jeho výraz nebyl tak tupý jako u gardy, ale byl téměř prázdný. Zdálo se že se docela nudí, stejně jako když jsem ho viděla předtím. 

Postavy svědkú Volturivých byli nakloněny směrem k nám, jejich oči zuřivě zafixované na Renesmee a na mě, ale zůstali stát blízko okraje lesa, čímž ponechávali široký prostor mezi sebou a vojáky Volturiú. Pouze Irina se vznášela blízko za Volturii, jen pár kroků od starobylých žen-obě s blond vlasy a vybledlou kúží a potaženýma očima-a jejich dvou masivních bodyguardú. 

Byla tam jedna žena v tmavěji šedém plášti hned za Arem. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, že se ve skutečnosti dotýká jeho zad. Bylo to další štít, Renata? Byla jsem stejně jako Eleazar zvědavá, jestli bude schopna odpudit mně. 

Ale já bych nepromrhala svúj život ve snaze dostat Caia nebo Ara. Měla jsem více dúležitých cílú. 
Teď jsem hledala jak je naplnit a neměla jsem problém vybrat dva útlé, tmavě šedé pláště blízko srdci seskupení. Alec a Jane, docela dobře nejmenší členové gardy stáli po Marcusově boku, doprovázeni Demetrim na straně druhé. Jejich tváře byly krásně hladké, což jim nic neubíralo, ale měli na sobě nejtmavší plášě s výjimkou černých plášťú Starých. Čarodějnická dvojčata, jak jim říkal Vladimir. Jejich síla byla základním kamenem ofenzivy Volturiú. Šperky v Arově sbírce. 
Moje svaly se napjali a ústa mi zaplavil jed. 
Arovy a Caiovy potažené červené oči probleskli celou naší linii. V Arově tváři jsem četla zklamání jak jeho upřený pohled přelétl přes naše tváře znovu a znovu, hledajíc jednu, která chyběla. Rty mu ztuhli zklamáním. 
V té chvíli jsem necítila nic než vděčnost že Alice utekla. 
Jak se pauza prodlužovala, slyšela jsem, jak se Edwardovi zrychlil dech. 
"Edwarde?" zeptal se Carlisle, tiše a úzkostlivě. 
"Nejsou si jisti, jak postupovat. Zvažují možnosti, výběr klíčových cílů-mě, samozřejmě tebe, Eleazara, Tanyu. Marcus čte sílu našich vzájemných vazeb, hledá slabá místa. Dráždí je přítomnost Rumunú. Bojí se tváří, které neznají- zejména Zafrina a Senna-a přirozeně vlkú. Ještě nikdy předtím je nikdo nepřevážil počtem. To je to, co je zastavilo. " 
"Převážil počtem?" zašeptal Tanya nedůvěřivě. 
"Nepočítají své svědky," vydechl Edward. "Pro gardu jsou nic, nesmyslní. Aro má prostě rád publikum. " 
"Měl bych promluvit?" zeptal se Carlisle. 
Edward zaváhal, pak přikývl. "Tohle je jediná šance, kterou dostaneš." 
Carlisle narovnal ramena a vystoupil o několik kroků před naší obrannou linii. Nenáviděla jsem vidět ho osamotě, nechráněného. 

Rozpřáhl ruce, držíc dlaně nahoru, jako kdyby v pozdravu. "Aro, můj starý příteli. Jsou to staletí. " 
Na Bílé mýtině bylo na dlouhý moment mrtvé ticho. Cítila jsem napětí převalující se přes Edwarda jako poslouchal Arovo hodnocení Carlislovych slov. Napětí rostlo jak sekundy odtikávali. 

A pak Aro vystopil vpřed z centra formace Volturiú. Štít, Renata, se přesunul s ním, jako kdyby špičky jejích prstů byly všité do jeho pláště. Poprvé Volturiovi zareagovali. A mumlavé nadávky se převalili přes linii, obočí stažená v mračení, rty zvlněné od zubů. A několik strážcú se naklonilo vpřed a přikrčilo. 
Aro natáhl jednu ruku k nim. "Klid." 
Udělal ještě několik krokú, pak naklonil hlavu ke straně. Jeho mléčné oči svítili zvědavostí. 
"Čistá slova, Carlisle," vydechl svým tenkým, slabým hlasem. "Zdají se být vyvedení z míry, protože se domnívají, že jste shromáždili armádu, aby mě zabila, a zabila mé drahé." 

Carlisle potřásl hlavou a natáhl pravou ruku dopředu, jako kdyby nebylo mezi nimi pořád ještě téměř sto yardů. "Stačí dotknout se mé ruky, abya věděl, že to nikdy nebyl můj záměr." 
Arovy bystré oči se zúžili. "Ale jak by mohl váš záměr zavážit, drahá Carlisle, tváří v tvář tomu, co jste udělali?" zamračil se a stín smutku přeletěl jeho postojem-ať už to byl skutečný nebo ne, nemohla jsem říct. 
"Nespáchal jsem zložin, za který si mě přišel potrestat." 
"Pak odstup stranou a nech nás potrestat viníky. Vskutku, Carlisle, nic by mne nepotěšilo víc, než ušetřit dnes tvúj život. " 
"Nikdo ho nespáchal, Aro. Dovol mi to vysvětlit. " Carlisle opět nabídl ruku. 
Než Aro mohl odpovědět, Caius se posunul rychle vpřed k Arovi. 
"Tolik nesmyslných pravidel, mnoho zbytečných zákonů, které vytvoříte sami pro sebe, Carlisle," bílovlasý Starý zasyčel. "Jak je možné, že obhajujete porušení toho jediného na kterém opravdu záleží?" 
"Zákon nebyl porušen. Pokud budete poslouchat-" 
"Vidíme dítě, Carlisle," prskal Caius. "Nedělej z nás hlupáky." 
"Ona není nesmrtelná. Ona není upír. Mohu to snadno dokázat, stačí pár chvil-" 
Caius ho uřízl. "Jestli není zapovězena, proč jste shromáždili prapor, aby ji chránil?" 
"Svědci, Caie, stejně jako jste si je přivedli vy." Carlisle ukázal na rozzlobený dav na okraji lesa, některé z nich v reakci na to vrčeli. "Každý jeden z těchto přátel vám múže říci o dítěti pravdu. Nebo se na ni můžete jen dívat, Caie. Podívejte se na proudění lidské krve v její tváři. " 
"Rafinované!" vyprskl Caius. "Kde je ten udavač? Nechť předstoupí! "Natahoval krk, až kým nevapátral Irinu prodlévající za ženama. "Ty! Pojď! " 

Irina na něj nechápavě zírala, ve tváři výraz jako někdo, kdo se ještě zcela neprobral z noční múry. Caius ji netrpělivě uchopil za prsty. Jeden z obrovských strážcú manželek se přemístil k Irině a postrkával ji hrubě do zad. Irina dvakrát mrknula a pak šla pomalu v transu ke Caiovi. Zastavila se několik yardú, oči stále na sestrách. 
Caius překlenul vzdálenost mezi nimi a praštil jí přes obličej. 
Nemohlo jí to ublížit, ale v tom činu bylo něco strašně ponižujícího. Bylo to jako sledovat někoho jak kope psa. Tanya a Kate současně zasyčeli. 
Irinino tělo ztuhlo a její oči se konečně zaostřili na Caia. Ten ukázal drápovitým prstem na Renesmee, která visela na mých zádech, prsty pořád zamotané v Jakobově kožichu. Caius docela zčerveněl v mém zuřivém pohledu. Skrze Jakobův hrudník rachotilo vrčení. 
"To je to dítě které jsi viděla?" zeptal se Caius. "To, které bylo zřejmě více než člověk?" 
Irina mžourala na nás, zkoumají Renesmee poprvé od vstupu na mýtinu. Její hlava se nakláněla na stranu, výrazem jí projížděla zmatenost. 
"Tak co?" prskl Caius. 
"Já ... Nejsem si jistá," řekla zmateným tónem. 
Caiova ruka se napřáhla jako by ji chtěl dát znovu pohlavek. "Co tím myslíš?" Řekl ocelovým šeptem. 
"Není stejná, ale myslím si, že je to stejné dítě. Co chci říct, že se změnila. Tohle dítě je větší než to, které jsem viděla, ale-" 
Caiúv rozzuřený dech práskal přes jeho zaťaté zuby, a Irina zmlkla bez toho že by dokončila. Aro přilétl ke Caiovi položil krotící ruku na jeho rameno.
"Dej se dohromady, bratře. Máme čas, abychom to vyřešili. Není nutno spěchat. " 
Caius se se zasmušilým výrazem obrátil k Irině zády. 
"Nyní, drahoušci," řekl Aro teplým, sladkým šeptem. "Ukažte mi, co se mi snažíte říct." Ruku natáhl k ohromené upírce. 
Irina ho nejistě vzala za ruku. Držel jí pouze pět sekund. 
"Vidíš, Caius?" Řekl. "Je to jednoduchá záležitost, jak dostat to, co potřebujeme." 
Caius mu neodpověděl. Koutkem oka Aro blýskl po svém publiku, po svém davu, a pak se obrátil zpět ke Carlislovi. 
"A tak máme tajemství v našich rukou, jak se zdá. Zdá se jako by dítě vyrostlo. Přesto z Irininy první vzpomínky jasně vyplývá, že dítě je nesmrtelné. Zvláštní. " 
"To je přesně to, co se pokouším vysvětlit," řekl Carlisle, a ze změny v jeho hlase jsem odhadovala že mohu doufat v jeho úlevu. Byla to pauza která přibila všechny naše nejasné naděje. 
Já necítila úlevu. Čekal jsem, téměř znecitlivěná vzteky, na rozložení strategie které Edward slíbil. 
Carlisle opět napřáhl ruku. 
Aro na chvíli zaváhal. "Raději bych dostal vysvětlení od někoho kdo je více středem příběhu, příteli. Mýlím se, když předpokládám, že toto porušení nebyla tvoje práce? " 
"Nebylo žádné porušení." 
"Múže být, já potřebuju každý odstín pravdy." Arúv měkoučký hlas ztvrdl. "A nejlepší způsob, jak ho dostat, je mít důkaz přímo od tvého vašeho talentovaného syna." Naklonil hlavu směrem k Edwardovi. "Podle toho jak dítě lpí na jeho novorozené družce,předpokládám, že Edward je do toho zapleten." 
Samozřejmě chtěl Edwarda. Poté, co uvidí do Edwardovy hlavy, bude znát všechny naše myšlenky. Kromě mých. 
Edward se obrátil k rychlému polibku na mé a Renesmeeino čelo, vyhnouc se mým očím. Pak kráčel přes zasněžené pole, poklepajíc na Carlislovo rameno jak prošel kolem. Slyšela jsem zezadu tichý nářek-Esmeina hrúza se prolomila. 
Červená mlha kterou jsem viděla kolem armády Volturiú plála jasnější než předtím. Nemohla jsem se dívat na Edwarda jak křižuje prázdnou bílou mýtinu sám-ale také jsem nemohla unést, že je Renesmee o krok blíže k našim protivníkům. Protichúdné pocity mě trhali ve dví, zmrzla jsem tak pevně, že jsem cítila jako by se mé kosti mohli rozbít pouze z tlaku který byl na Né vyvíjen. 
Viděla jsem Janin úsměv jak Edward překročil střed vzdálenosti mezi námi, když přišel blíže k nim než k nám. 

Zpúsobil to ten malý arogantní úsměv. Můj vztek dosáhl vrcholu, dokonce víc než zuřící krvežíznivost, kterou jsem cítila v okamžiku když se k nám připojili vlci odhodlaní. Na jazyku jsem cítila chuť šílenství-Cítila jsemjak mě zalila jako přílivová vlna čistá síla. Moje svaly se napjaly, a jednala jsem automaticky. Rozhodila jsem štít se vší silou své mysli, a mrštila jím přes nemožnou vzdálenost pole-desetinásobek mé nejlepší vzdálenosti-jako oštěpem. Vyhekla jsem vypětím. 
Štít vanul ven ze mě v bublině přímé energie, atomový hřib tekuté oceli. Pulsoval jako živý-cítila jsem ho, od vrcholu k hranám. 
Nyní v mé mysli nebyl žádný elastický odpor, v tomto okamžiku syrové síly, jsem viděla že zpětný náraz který jsem cítila předtím byl múj vlastní-ta neviditelná část sebeobrany ke mně tesně přiléhala, podvědomě neochotná jít dá lode mne. Teď jsem ho oslobodila a můj štít explodoval bez námahy dobrých padesát yardů ode mne, stačil jen zlomek mého soustředění. Cítila jsem ho jako další sval, který mně bude poslouchat. Přitlačila jsem a roztáhla ho do tvaru dlouhého, špičatého oválu. Vše pod flexibilním železným štítem bylo náhle mou součástí-Cítila jsem životní sílu všeho co bylo zahrnuto po dním jako světlé teplé body, oslňující světla okolních která jiskřila kolem měNatáhla jsem štít přes celou délku mýtiny, a vydechla úlevou, když jsem se cítila jak bylo Edwardovo brilantové světlo zahrnuto do mé ochrany. Držela jsem, napínajíc tento nový sval tak, že Edwarda těsně obklopoval, tenký, ale nepřekonatelný listu mezi jeho tělem a našimi nepřáteli. 

Uběhla sotva sekunda. Edward pořád kráčel k Arovi. Všechno se úplně změnilo, ale nikdo kromě mě si nevšiml výbuchu. A vyplašený smích mi unikl pomezi rty. Cítila jsem jak se na mne ostatní podívali a viděla jsem jak Jakob na mně vyvalil velké černé oči, jako bych ztratila rozum. 
Edward se zastavil pár kroků od Ara, a ja si uvědomila s určitým zklamáním, že i když bych jistě mohla, neměla bych zabránit aby došlo k téhle výměně. To byl zlom všech našich příprav: donutit Ara vyslyšet naši verzi příběhu. Udělat to byla téměř fyzická bolest, ale neochotně jsem zvedla svúj štít a nechala Edwarda znovu nekrytého. Veselá nálada zmizela. Zcela jsem se zaměřila na Edwarda, připravena ho okamžitě zaštítit, kdyby se něco pokazilo. 

Edward mi připadal neohroženě arogantně, natáhl svou ruku k Arovi, jako kdyby mu přiznával velkou čest. Aro se zdál být potěšen jeho postojem, ale jeho potěšení nebylo celkové. Renata se nervózně chvěla v Arvě stínu. Caius se mračil tak hluboce, že to vypadala jako kdyby jeho papírová, průsvitná kůže pukla natrvalo. Malá Jane ukázala zuby, a vedle ní Alecovy oči zostřili v koncentraci. Vytušila jsem, že byl připraven, stejně jako já, aby jednal v druhé výzvě. 
Aro překlenul vzdálenost aniž by zastavil-a opravdu, čeho by se bál? Mohutné stíny světle šedých plášťú-podsaditých bojovníkú jako byl Felix-byli jen o několik yardů dál. Jane a její spalující dar mohl Edwarda srazit na zem, svíjicího se v křeči. Alec by ho mohl oslepit a ohlušit než by udělal krok Arovým směrem. Nikdo nevěděl, že jsem měla sílu je zastavit, ani Edward. 
S klidným úsměvem uchopil Aro Edwardovu ruku. Jeho oči se najednou zavřeli, a pak shrbil ramena pod náporem informací. 
Každá tajná myšlenka, každá strategie, každý pohled-vše co Edward slyšel v myslích kolem sebe během posledního měsíce-byli teď Arovy. A dál zpět-každá Alicina vize, každý tichý moment s naší rodinou, každý obraz v Renesmeeině mysli, každý polibek, každý dotek mezi Edwardem a mnou ... To všechno teď taky patřilo Arovi. 
Frustrovaně jsem zasyčela, a štít se roloval s mým podrážděním, přesouvajíc svůj tvar a roztahujíc se kolem naší strany. 
"Klid, Bello," šeptala mi Zafrina. 
Ztisla jsem zuby. 
Aro se i nadále soustředil na Edwardovy vzpomínky. Edward sklonil hlavu taky, svaly v krku napjaté, jak opět četl vše, co si od něho Aro bral, a taky Arovu odpověd. 
Tato dvojsměrná, ale nerovná konverzace pokračovala dost dlouho na to, že to dokonce i stráže nesli těžce. Tiché mumlání probíhalo linií, kým Caius ostře nevyštěkl, aby mlčeli. Jane se posouvala kupředu jak si nemohla pomoct, a Renatina tvář byla napjatá vyčerpáním. Chvíli jsem zkoumala tento silový štít, který se zdála být tak vyděšený a slabý, i když byla Arovi užitečná, mohla bych říct, že nebyla žádný bojovník. Její prací nebylo bojovat, ale chránit. Nebyla v ní žádná krvežíznivost. Surová, jak jsem byla, jsem věděla, že kdyby to bylo mezi ní a mnou, rozmázla bych ji. 
Přeostřila jsem jak se Aro narovnal, jeho oči se v zábklesku otevřeli, v jejich výrazu baázeň a ostražitost. Edwardovu ruku nepustil. 
Edward uvolnil, pořád tak lehce. 
"Vidíš?" zeptal se Edward klidným sametovým hlasem. 
"Ano, vidím, vskutku," souhlasil Aro, a překvapivě působil téměř potěšeně. "Pochybuji o tom, že mezi bohy nebo smrtelníky někdy někdo viděl tak jasně." 
Ukázněné tváře strážcú vykazovala stejnou nedůvěru, jakou jsem cítila já. 
"Dal jsi mi toho mnoho k přemýšlení, mladý příteli," pokračoval Aro. "Mnohem víc, než jsem očekával." Přesto pořád nepustil Edwardovu ruku a Edwardúv napjatý postoj byl postojem naslouchajícího. 
Edward neodpověděl. 
"Můžu se s ní setkat?" žádal Aro- téměř prosil-s náhlým dychtivým zájmem. "Nikdy jsem nesnil o existenci něčeho takového po všechna ta staletí. Jaký přírustek do našich dějin! " 
"O čem tohle je, Aro?" vypálil Caius předtím než mohl Edward odpovědět. Jen ta otázka mě donutila přitáhnout Renesmee do náručí, kolébat ji starostlivě na hrudi. 
"Něco o čem jsi nikdy nesnil, můj praktický příteli. Chvilku přemýšlej, pokud jde o soud, který jsme zamýšleli zajistit to již neplatí. " 
Caius zasyčel překvapen jeho slovy. 
"Klid, bratře," upozornil ho Aro konejšivě. 
Tohle by byla dobrá zpráva-tohle byli ta slova ve která jsme doufali, milost o které jsme si nemysleli že by byla možná. Aro naslouchal pravdě. Aro připustil, že zákon nebyl porušen. 
Ale moje oči se upínali na Edwarda, a já viděla, jak se mu v zádech svaly napjali. Přehrála jsem si v mysli Arovu výzvu o přemýšlení ke Caiovi, a slyšela dvojí význam. 
"Seznámíš mě se svojí dcerou?" požádal Aro Edwarda znovu. 
Caius nebyl jediný, kdo zasyčel nad tímto novým odhalením. 
Edward neochotně přikývl. A přesto, Renesmee zvítězil nad tolika jinými. Aro se vždy zdál být vúdcem Starších. Kdyby byl na její straně, mohla by ostatní jít proti nám? 
Aro stále svíral Edwardovu ruku, a teď odpověděl na otázku, kterou jsme my ostatní neslyšeli. 
"Myslím, že kompromis v tomto bodě je jistě přijatelný, podle okolností. Sejdeme se uprostřed. " 
Aro uvolnil jeho ruku. Edward se obrátil zpět k nám, a Aro se k němu připojil, přehodíc mu ruku náhodně přes rameno, jako by s Edwardem byli nejlepšími přáteli-po celou dobu udržujíc kontakt s Edwardovou kúží. Vykročili napříč přes pole zpět naším směrem. 
Celá garda vykročila za nimi. Aro ledabyle mávl rukou bez nutnosti podívat se na ně. 
"Počkejte, mí drazí. Opravdu nám nemíní ublížit pokud budeme mírumilovná ". 
Garda na tohle reagovala více otevřeně než dříve, se vztekem a syčením na protest, ale držíc svou pozici. Renata přilnoucí k Arovi blíž, než kdy jindy, kňučíc úzkostí. 
"Mistře," zašeptala. 
"Nerozčiluj se má lásko," odpověděl ji. "Vše je dobře." 
"Možná, že jste měl vzít několik členů své stráže k nám," navrhl Edward. "Bude to pro ně příjemnější."
Aro přikývl, jako kdyby to byl moudrý postřeh, a on si myslel to samé. Dvakrát kývl prsty. "Felixi, Demetri." 
Dva upíři byly okamžitě po jeho boku, vypadajíc přesně stejně jako když jsem je viděla naposled co jsem se snima setkala. Oba byly vysocí a tmavovlasí, Demetri tvrdý a štíhlý jako čepel meče, Felix mohutný a hrozivý jako špičatý železný kyj. 
Všech pět se zastavilo ve středu zasněženého pole. 
"Bello" zavolal Edward. "Přines Renesmee ... a pár přátel." 
Zhluboka jsem se nadechla. Moje tělo bylo napjaté s obraně. Myšlenka přivést Renesmee do středu tohoto konfliktu ... Ale věřila jsem Edwardovi. On by věděl, jestli Aro plánoval jakoukoli zradu na tomto místě. 
Aro měl tři ochránce na své straně, tak jsem si vzala sebou dva. Rpzhodnout se mi zabralo jen chvíli. 
"Jakobe? Emmette? "Zeptala jsem se potichu. Emmetta, protože by zemřel aby mohl jít. Jakoba, protože ten by nesnesl kdyby měl zůstat pozadu. 
Oba přikývli. Emmett se zašklebil. 
Přešla jsem pole s nimi v doprovodu. Slyšela jsem jiný rachot od gardy, která viděla moji volbu-jasně, že nedúvěřovali vlkodlakovi. Aro pozvedl ruku, odmávnouc znovu jejich protest. 
"Zajímavá společnost, kterou si držíte," mumlal Demetri k Edwardovi. 
Edward neodpověděl, ale přes Jakobovy zuby vyklouzlo tiché zavrčení. 
Zastavili jsme pár metrů od Ara. Edward se vyvlékl zpod Arova ramena a rychle se k nám přidal, přičemž mě chytnul za ruku. 
Chvíli jsme se na sebe v tichosti dívali. Felix mě pak tiše stranou pozdravil. 
"Ahoj opět, Bello." Arogantně se zašklebil a zároveň stále sledoval každý Jakobúv pohyb periférním viděním. 
Sarkasticky jsem se usmála na velkého upíra. "Hej, Felix." 
Felix se pochechtával. "Vypadáš dobře. Nesmrtelnost ti svědčí. " 
"Díky moc." 
"Není zač. škoda že. . ". 
Nechal svúj komentář vyznít do ticha, ale nepotřebovala jsem Edwardúv dar abych si dovedla představit konec. Taková škoda že vás v sekundě zabijem. 
"Ano, je to škoda, ne?" zamumlala jsem. 
Felix mžikl. 
Aro naší výměně názorů nevěnoval pozornost. S hlavou nakloněnou na stranu, byl fascinován. "Slyšel jsem ejjí zvláštní srdce," zamumlal s téměř hudební kadencí svých slov. "Cítím její podivnou vůni." Potom se jeho zamlžený zrak přesunul na mě. "V pravdě, mladá Bello, nesmrtelnost tě udělala ještě víc mimořádnou," řekl. "Je to jako kdyby jsi se zrodila pro tento život." 
Přikývla jsem jednou, v potvrzení jeho lichotky. 
"Líbil se ti můj dárek?" zeptal se, pohlédnouc na přívěsek jež jsem nosila. 
"Je krásný, a je to od vás velmi, velmi velkorysé. Děkuji vám. Myslím že jsme vám poslali oznámení. " 
Aro se potěšeně zasmál. "Je to jen něco, co se povalovalo kolem. Myslel jsem, že to by mohlo doplnit vaši novou tvář, a tak to je. " 
Slyšela jsem, slabé syčení od středu line Volturiú-.Pohlédla jsem Arovi přes rameno. 
Hmm. Zdálo se Jane nebyla spokojena s tím, že Aro mi dal dárek. 
Aro si odkašlal aby znovu upoutal mou pozornost. "Směl bych pozdravil vaši dceru, krásná Bello?" Zeptal se sladce. 
Tohle nebylo to, v co jsme doufali, připomněla jsem si. Bojujíc s nutkáním vzít Renesmee a utéct jsem udělala dva pomalé kroky vpřed. Múj štít se čeřil za mnou jako kapuce, která chránila zbytek mé rodiny, zatímco Renesmee byla nechráněna. Cítila jsem se hrozně špatně. 
Aro se s náma potkal, jeho tvář zářící. 
"Ale ona je nádherná," prohlásil mumlajíc. "Tak jako ty a Edward." A pak hlasitěji, "Dobrý den, Renesmee." 
Renesmee se na mě rychle podívala. Přikývla jsem. 
"Dobrý den, Aro," řekla formálně svým vysokým, zvonivým hlasem. 
Aro jeho oči byly zasněné. 
"Co je to?" zasyčel Caius zezadu. Vypadal rozzuřený tím, že se musel ptát. 
"Napúl smrtelná, napúl nesmrtelná," oznámil Aro jemu a zbytku gardy bez toho, že by odtrhl okouzlený pohled od Renesmee. "Koncipováno tak, aby byla vynosena touto novorozenou, kým byla ještě člověkem." 
"To je nemožné," posmívali se mu Caius. 
"Myslíš si pak že by mě pobláznili,?" jeho výraz byl značně pobaven, ale Caius ustoupil. "Je tlukot srdce který slyšíme tak trik?" 
Caius se mračil, vypadajíc mrzutěhledá, jako kdyby mu Arovy jemné otázky dali ránu. 
"Klidně a opatrně, bratře," varoval ho Aro , stále usmívajíc se na Renesmee. "Vím dobře, jak máš rád svoji spravedlnost, ale neexistuje žádný zákon v který by kázal zakročit proti této unikátní malé a jejím rodičúm. A tolik k učení se, tolik učení! Vím, že nesdílíš mé nadšení pro sběr příběhú, ale buď tolerantní se mnou, bratře, abych mohl přidat jednu kapitolu, která mě omráčila svoji nepravděpodobností. Přišli jsme očekávajíc jen spravedlnost a smutek falešných přátel, ale podívej se, co jsme místo toho získali! Nové, jasné poznání sebe sama, našich možností. " 
Natáhl svou ruku k Renesmee v nabídce. Ale to nebylo to, co chtěla. Natáhla se daleko ode mne, natahujíc se směrem vzhůru, aby se mohla dotknout konečky prstů Arovy tváře. 
Aro nereagoval šokem jako téměř všichni ostatní na tohle představení, byl zvyklý používat tok myšlenek a paměť ostatních mozků stejně jako Edward. 
Jeho úsměv se zvětšil, a povzdechl si v plné spokojenosti. "Úžasné," šeptal si. 
Renesmee se uvolnila zpátky do mé náruče, její malá tvář velmi vážné. 
"Prosím?" Zeptala se ho. 
Jeho úsměv zněžněl. "Pochopitelně jsem netoužil poškodit tvé blízké, drahé Renesmee." 
Arúv hlas byl tak uklidňující a láskyplný, že mě na sekundu chytil. A pak jsem slyšela jak Edward zaskřípal zubama a daleko za námi pobouřena Maggie zasyčela nad lží. 
"Zajímalo by mě," řekl přemýšlivě Aro, jakože neví o reakci na svá předchozí slova. Jeho oči se nečekaně přesunuli na Jakoba, a místo znechucení, které bylo v očích ostatních Volturiú, bylo v jeho očích touha kterou jsem nechápala.
"Nefunguje to tímhle zpúsobem," řekl Edward, pečlivá neutralita zmizela z jeho hlasu pryč, jeho tón byl náhle příkrý. 
"Jen zatoulaná myšlenka," řekl Aro, otevřeně posuzujíc Jakoba, a pak oči pomalu přelétli přes dvě řádky vlkodlakú za námi. Ať mu Renesmee ukázala cokoli, zpúsobilo to že vlci byli pro ně náhle zajímaví. 
"Oni k nám nepatří, Aro. Neposlouchají naše povely tímhle zpúsobem. Jsou zde proto, že chtějí být. " 
Jakob výhružně zavrčel. 
"Zdá se, že s tebou docela souhlasí," řekl Aro. "A tvoje mladá družka a tvá rodina .... Loajální. "Jeho hlas slovo měkce pohladil. 
"Jsou zavázaní k ochraně lidského života, Aro. To jim dovoluje koexistovat s námi, ale těžko s tebou. Nepřehodnotíš-li svůj životní styl. " 
Aro se vesele zasmál. "Jen jedna zatoulaná myšlenka," prohlásil opakovaně. "Vy dobře víte, jak to je. Nikdo z nás nemůže zcela kontrolovat touhy svého podvědomí. " 
Edward se zašklebil. "Vím, jak to je. A taky znám rozdíl mezi tímto druhem myšlenek a druhem který je úmyslný. Nikdy by to nefungovalo, Aro. " 
Jakobova ohromná hlava se otočila směrem k Edwardovi, nesmělé zaskučení mu vyklouzlo mezi zuby. 
"On pohrával si s myšlenkou ... hlídacího psa" zamumlal Edward zpět. 

Sekunda mrtvého ticha, a pak zvuk je šíleného vrčení deroucí se z celé smečky naplnilo celou mýtinu. 
Ostrý štěkot Samovav příkazu, myslím, protože jsem se neotočilal, abych se podívala-a stížnosti se prolomili do zlověstného ticha. 
"Předpokládám, že to byla odpověď na otázku," řekl Aro, znovu se smál. "Tihle si svou stranu vybrali." 

Edward zasyčel a naklonil se dopředu. Já mu ztiskla rameno, přemýšlejíc, co mohlo být v Arových myšlenkách, že ho to donutilo tak prudce reagovat, zatímco Felix a Demetri se synchronizovaně přikrčili. Aro na ně znovu mávl. Všichni se vrátili do své původní polohy, včetně Edwarda. 

"Tolik k diskusi," řekl Aro, náhle tónem zaplaveného podnikatele. "Tolik k rozhodování. Pokud mě vy a vaši chlupatí ochránci omluvíte, mí milí Cullenovi, musím se poradit se svými bratry. "

ROZBŘESK-35.KAPITOLA-KONEČNÝ TERMÍN

6. června 2010 v 22:27 | majča |  Rozbřesk - kniha
35. Konečný termín

"Jdeš ven?" zeptal se Edward nonšalantním tónem. V jeho výrazu byla jakási nucená vyrovnanost. Jenom si Renesmee přitiskl trochu těsněji na hruď. 
"Ano, pár věcí na poslední chvíli ...," reagovala jsem právě tak. 
Pousmál se mým oblíbeným úsměvem. "Pospíchej zpátky ke mně." 
"Vždycky". 

Vzala jsem si zase své Volvo; zajímalo by mne jestli si přečet počítadlo kilometrů od mé poslední vyjížďky. Kolik si toho poskládal? To že mám tajemství určitě. Domyslí si dúvod proč jsem se mu nesvěřila? Došlo mu že Aro by brzy věděl všechno co ví on? Myslela jsem že Edward by mohl dojít k tomuto závěru, což by vysvětlovalo, proč ode mne nepožadoval žádné vysvětlení. Myslím že se snažil moc nad tím nespekulovat, snažíc se nemyslet na mé chování. Spojil si dohromady mé představení to ráno po Alicině odjezdu, když jsem spálila knížku v ohni? Já nevěděla jestli tento skok udělal. 

Byl to bezútěšné odpoledne, temné jako před setměním. Spěchala jsem šerem, oči na těžkých mracích. Bude dneska padat sníh? Dost aby pokryl zemi a vytvořil scénu z Aliciny vize? Edward odhadoval, že máme asi tak dva dny. Pak se přemístíme na čistinu, abychom dovedli Volturiovy na námi zvolené místo. 

Jak jsem mířila přes tmavnoucí les, zvažovala jsem můj poslední výlet do Seattlu. Myslím že jsem znala dúvod proč mě Alice poslala na chátrající místo kde J. Jenks vybavoval své pochybné klienty. Kdybych šla do jedné z jeho ostatních, více legitimních kanceláří, věděla bych vúbec na co se mám zeptat? Pokud bych se s ním potkala jako s Jasonem Jenksem nebo Jasonem Scottem, legitimním právníkem, byla bych někdy odhalila J. Jenkse, dodavatele nelegálních dokumentů? Musela jsem jít cestou, která mi dala jasně najevo , že jsem k ničemu. To byla moje stopa. 

Bylo temno, když jsem zatáhla na parkoviště u restaurace o pár minut dřív, ignorujíc dychtivé poslíčky u vchodu. Vrazila jsem si své čočky a pak šla čekat na J dovnitř restaurace. Přestože jsem spěchala, abych ukončila tuhle deprimující nezbytnost a byla zpátky u mé rodiny, J se zdál být opatrný aby zústal neposkvrněný u své základní asociace, měla jsem pocit že by se předání na tmavém parkovišti mohlo dotknout jeho cítění. 

Při vstupu jsem udala jméno Jenks, a servilní sloužící mě vedl nahoru do malého soukromého pokoje s ohněm praskajícím v kamenném ohništi. Vzal také plášť slonovinové barvy dlouhý po lýtka, který jsem měla na sobě abych zakryla fakt, že jsem měla na sobě něco co podle Alicina mínění bylo vhodným oblečením, těžce jsem vydechla v mých ústřicových saténových koktejlových šatech. Nemohla jsem si pomoci a byla jsem trochu polichocena, pořád jsem ještě nebyla zvyklá být nádherná pro každého nejenom pro Edwarda. Sluha vykoktal napoly zformulované komplimenty, když vratce couval z místnosti. 

Stála jsem u ohně a čekala, držíc prsty natažené k plameni, aby se trochu zahřáli před nevyhnutelným potřesením ruky. Ne že by si J. samozřejmě nebyl vědom toho, že s Cullenovými něco bylo, ale pořád to byl dobrý zvyk k cvičení. 
Na púl sekundy mi přeletělo hlavou jaké by to bylo strčit ruce do ohně. Jaký by to byl pocit, kdybych hořela... 
J-úv vstup narušil mé morbidní úvahy. Sluha vzal taky jeho kabát, a bylo zřejmé, že jsem nebyla jediná, kdo se oblékl na tuhle schůzku. 
"Omlouvám se že jdu pozdě," řekl J., jakmile jsme byli sami. 
"Ne, jdete právě včas." 
Natáhl ruku, a jak jsem jí potřásla, pořád se mi zdálo že je výrazně teplejší než moje. Nezdálo se že by mu to vadilo. 
"Vypadáte ohromně, pokud mohu být tak smělý, paní Cullenová." 
"Děkuji vám, J., prosím, říkejte mi Bella." 
"Musím říct, že pracovat s vámi je jiný zážitek jako s panem Jasperem. Mnohem méně ... znepokojující." váhavě se pousmál. 
"Opravdu? Já jsem vždycky shledala Jasperovu přítomnost velmi uklidňující. " 
Jeho obočí se spojilo. "Je to tak?" slušně zamumlal, zatímco stále zjevně nesouhlasil. Jak zbytečné. Co Jasper tomuto muži udělal? 
"Znáte Jaspera dlouho?" 
Povzdechl, vypadajíc v rozpacích. "Pracoval jsem s panem Jasperem více než dvacet let, a múj starý partner ho znal ještě patnáct let před tím. ... Vúbec se nezměnil." J se jemně přikrčil. 
"Jo, to je Jasperúv druh humoru." 
J potřásl hlavou, jako kdyby mohl setřást znepokojující myšlenky. "Nechcete se posadit, Bello?" 
"Vlastně mám trochu naspěch. Mám dlouhou cestu domů." Jak jsem mluvila, vzala jsem si tlustou bílou obálku s jeho bonusem z mé tašky a odevzdala mu ji 
"Aha," řekl, v jeho hlase byl malý zlomek zklamání. Zastrčil obálku vnitřní kapsy kabátu bez toho že by se obtěžoval zkontrolovat částku. "Doufal jsem, že bychom si mohli na chvíli promluvit." 
"O čem?" zetala jsem se zvědavě. 
"Dobře, dovolte mi, abych vám odevzdal vaše papíry. Chci se ujistit, že jste spokojena. " 
Obrátil se, položil svou aktovku na stůl, a cvakl zámkama. Vyndal hnědou právníckou obálku. 

Přestože jsem neměla tušení, co mám hledat, otevřela jsem ji a věnovala obsahu letmý pohled. J převrátil Jakobovu fotografii a změnil barvy tak, že nebylo hned zřejmé, že se jedná o stejný obrázek na cestovním pase a řidičském průkazu. Oba se mi zdály naprosto v pořádku, ale to mělo jen malý význam. Podívala jsem se na zlomek vteřiny na fotografii Vanessy Vlkové na pasu, a pak se rychle podívala jinam, s hrčí rostoucí v hrdle.
"Děkuji," řekla jsem mu. 
Jeho oči se mírně zúžili, a cítila jsem, že byl zklamán, že má prohlídka nebyla důkladnější. "Mohu vás ujistit, že každý kus je perfektní. Vše projde i tou nejpřísnější kontrolou odborníků. " 
"Jsem si jistá, že ano. Opravdu oceňuji, co jste pro mě udělal, J. " 
"Bylo mi potěšením, Bello. Kdyby Cullenovic rodina v budoucnu cokoli potřebovala, klidně dejte vědět." Neznělo to ani tak jako výzva, jako spíš pozvánka pro mě, abych převzala Jasperovo místo jako styčná osoba. 
"Bylo něco, co jste chtěli probrat?" 
"Eh, ano. Je to trochu choulostivé. . . . "Ukázal na kamenné ohniště s tázavým výrazem. Sedla jsem si na okraj kamene, a on si sedl vedle mě. Pot mu znova vyrazil na čele, vyndal z kapsy jeden modrý hedvábný šátek a začal si ho utírat. 
"Vy jste sestra ženy pana Jaspera? Nebo manželkou jeho bratra? "Zeptal se. 
"Vdaná za jeho bratra,"objasnila jsem, přemýšlejíc kam směřuje. 
"Pak budete nevěsta pana Edwarda, ne?" 
"Ano." 
Omluvně se usmál. "Jak vidíte, viděl jsem všechna jména, mnohokrát. Moje opožděné gratulace. Je hezké, že pan Edward nalezl takovou krásnou partnerku po takové době. " 
"Velice vám děkuji." 
Odmlčel se, otírajíc pot. "Dovedete si představit, že jsem si během těch let vyvinul velmi zdravou úroveň úcty k panu Jasperovi a celé rodině." 
Opatrně jsem přikývla. 
Zhluboka se nadechl a vydechl bez toho že by promluvil
"J., prosím, řekněte, co potřebujete." 
Znova se nadechl a pak rychle, nesrozumitelně promluvil, splétajíc slova dohromady. 
"Pokud by jste mě mohla ujistit, že neplánujete únos malé holčičky od jejího otce, spal bych dnes v noci mnohem lépe. lépe." 
"Aha," řekla jsem ohromeně. Trvalo mi chvíli pochopit chybný závěr ke kterému došel. "Ale ne. Vůbec nic takového." slabě jsem se usmála snažíc se ho uklidnit. "Prostě si jen připravuju bezpečné místo pro ni v případě, že by se něco stalo mému manželovi a mně." 
Jeho oči se zúžily. "Vy očekáváte že se něco stane?" Zrúžověl a pak se omluvil. "Ne, že by to byla moje věc." 
Dívala jsem se na červenou rozlévající se mu pod tenkou kúží a byla ráda-jako jsem byla často-že jsem nebyla průměrný novorozenec. J. vypadal jako dost milý člověk, odhlédnouc od kriminálního chování, a byla by škoda zabít jej. 
"Člověk nikdy neví." Povzdechla jsem. 
Zamračil se. "Múžu vám tedy popřát hodně štěstí. A prosím, nebuďte mnou pobouřena, moje drahá, ale ... kdyby měl přijít pan Jasper ke mně a ptát se, jaká jména jsem dal na tyto dokumenty. . ". 
"Pochopitelně, měli byste mu to okamžitě říct. Nic by se mi nelíbilo víc, než kdyby byl pan Jasper plně informován o naší transakci. " 
Zdálo se že moje prúhledná upřímnost trochu zmírnila jeho napětí "Velmi dobře," řekl. "Nepodaří se mi přesvědčit vás aby jste zústala na večeři?" 
"Je mi líto, J. Momentálně mám málo času." 
"Tedy opět, hodně zdraví a štěstí. Cokolo bude rodina Cullenových potřebovat, neváhejte se obrátit na mě, Bello. " 
"Děkuji vám, J." 
Odešla jsem se svým kontrabandem, otočíc se zpět na J. jsem viděla že na mě zíral, v jeho výrazu směs úzkosti a lítosti. 
Zpáteční cesta mi trvala kratší dobu. Noc byla černá, a tak jsem vypla světlomety a uzemnila ji. Když jsem se dostala zpátky do domu, většina vozů, včetně Alicina Porsche a mého Ferrari chyběla. Tradiční upíři zašli tak daleko, jak jen bylo možné ukojit svou žízeň. Zkoušela jsem nemyslet na jejich noční lov, slepá k obrazu jejich obětí v mé mysli. 
Pouze Kate a Garrett byly v přední místnosti hravě se hádajíc o výživové hodnotě zvířecí krve. Usoudila jsem, že Garrett se pokusil o lovecký výlet vegetariánského stylu a zjistil že je to obtížné. 
Edward musel vzít Renesmee domů spát. Jakob, bezpochyby, byl v lese poblíž chaty. Zbytek mé rodiny taky musel být na lovu. Možná byli s ostatními Denalijskými. 
Čím mi v podstatě nechali dům pro sebe, čehož jsem rychle využila. 
Cítila jsem, že jsem byla první po dlouhé době, kdo vstoupil do Alicina a Jasperova pokoje, možná první od té noci co odešli. Předrala jsem se v tichosti přes jejich obrovský šatník, kým jsem nenašla ten správný druh tašky. Musela být Alicina, byl to malý černý kožený ruksak, druh, který se obvykle používá jako kabelka, dost malý aby ho mohla nést Renesmee bez dozoru. Pak jsem udělala nájezd na jejich drobnou hotovost, přičemž jsem si vzala asi dvojnásobek ročního příjmu pro průměrnou americkou domácnost. Vytušila jsem že moje krádež bude méně znatelná zde než kdekoliv jinde v domě, neboť tento pokoj každého rozesmutnil. Obálka s falešnými pasy a občankami šla do vaku na vrch peněz. Pak jsem seděla na okraji Aliciny a Jasperovy postele a dívala se na žalostně nepatrný balíček, který byl vše, co jsem mohla dát svoji dceři a mému nejlepšímu příteli, abych pomohla zachránit jejich životy. Sesunula jsem se k sloupku postele s pocitem bezmocnosti. 
Ale co jiného jsem mohla dělat? 
Seděla jsem tam na několik minut se skloněnou hlavu, když jsem dostala dorý nápad. 
Kdyby ... 
Kdybych předpokládala, že Jakob a Renesmee utečou, pak by to vycházelo z předpokladu, že Demetri by byl mrtvý. To by dalo všem pozústalým čas nadechnout se včetně Alice a Jaspera. 
Tak proč by nemohla Alice a Jasper pomoci Jakobovi a Renesmee? Pokud by se spojili, Renesmee by měla nejlepší představitelnou ochranu. Neexistoval žádný důvod proč by to nemohlo být takhle, kromě skutečnosti, že Jake a Renesmee byli v Alicině mrtvém úhlu. Jak by je mohla začít hledat? 

Chvíli jsem uvažovala, pak jsem opustila pokoj a přešla přes halu do Carlislova a Esmeina apartmá. Jako obvykle, Esmein stolek byl zaplněn s plány a náčrtz, všechno úhledně naskládané ve vysokých hromadách. Stúl měl nad pracovní plochou spoustu poliček, v jedné byla krabička s psacími potřebami. Vzala jsem si nový list papíru a tužku. 
Potom jsem zírala celých pět minut na prázdnou slonovinovou stránku, soustředíc se na své rozhodnutí. Alice nemusí být schopna vidět Jakoba nebo Renesmee, ale mohla vidět mě. Představovala jsem si ji jak vidí tuto chvíli zoufale doufajíc, že nebude příliš zaneprázdněna, aby ji věnovala pozornost. 
Pomalu, záměrně jsem napsala slova RIO DE JANEIRO velikými písmeny cez celou stránku. 
Rio se mi zdálo jako nejlepší místo kam je poslat: Bylo to daleko odtud, Alice a Jasper již podle posledních zpráv byli v Jižní Americe, a naše staré problémy nezmizeli jenom proto že jsme teď měli problémy horší. Pořád tady ještě bylo tajemství Renesmeeiny budoucnosti, strachu z jejího rychlého rústu. Stejně bychom zamířili na jih. Teď to bude Jakobova a doufám i Alicina práce pátrat po legendách. 
Znovu jsem sklonila hlavu v náhlém nutkání vzlykat tisknouc zuby. Bylo lepší, že Renesmee pújde dál beze mě. 
Ale už teď mi chyběla tolik, že jsem to téměř nemohla vydržet. 
Zhluboka jsem se nadechla a položila lístek na dno lodního pytle, kde jej Jakob brzy najde. 
Vsadila bych se, že-protože je nepravděpodobné, že by jeho střední nabízela Portugalštinu-Jake měl alespoň španělštinu jako volitelný jazyk. 
Nezbývalo nic, než čekání. 
Dva dny, zústali Carlisle s Edwardem na mýtině na které viděla Alice přicházet Volturiovy. Bylo to stejné bojové pole, kde zaútočili Victoriini novorozenci loni v létě. Byla jsem zvědavá se, bude-li mít Carlisle pocit déjá vu. Pro mne to všechno bude nové. Tentokrát Edward a já zústaneme se svou rodinou. 
Můžeme se jen domnívat, že Volturiovi budou stopovat buď Edwarda nebo Carlisla. Přemítala jsem zda-li budou překvapeni že jejich kořist neutíká. Donutí je to mít se na pozoru? Nedovedla jsem si představit že by kdy měli potřebu být opatrní. 

Přestože jsem byla-doufejme-neviditelná pro Demetriho, zůstala jsem s Edwardem. Jistě. Zbývalo nám jen pár hodin spolu. 
Neměli jsme s Edwardem žádnou velkolepou scénu loučení, ani jsme ji neplánovali. Vyslovit to by znamenalo konec. Bylo by to stejné, jako ta slova napsat. Konec na poslední stránce rukopisu. Tak jsme o našem loučení nemluvili a zústávali pořád poblíž jeden druhému pořád se dotýkajíc navzájem. Ať už nás konec najde kdekoli, nenajde nás odděleně. 
Postavili jsem stan pro Renesmee několik yardů zpátky pod ochranou lesa, pak tam bylo více déjávu, jak jsme zjistili že táboříme tam kde předtím s Jakobem. Bylo téměř nemožné uvěřit, kolik věcí se změnilo od loňského června. Před sedmi měsíci se zdál být náš trojúhelníkový vztah nemožný, tři různé druhy žalu, kterým nešlo zabránit. Teď bylo všechno v perfektní rovnováze. Zdálo se šeredně ironické, že kousky skládačky začínají do sebe zapadat právě ve chvíli kdy má být všechno zničeno. 

Začalo sněžit už noc před Silvestrem. Tentokrát se malé sněhové vločky na sklanaté púdě mýtiny nerozpouštěli. Zatímco Renesmee a Jakob spali-Jakob chrápajíc tak hlasitě, že jesem se divila že se nevzbudila-sníh vytvořil na zemi tenkou pokrývku, která postubně hrubla. Když vyšlo slunce, scéna z Aliciny vize byla kompletní. Drželi jseňme se s Edwardem za ruce a zírali jsme přes třpytivou bílou plochu, ani jeden z nás nepromluvil. 

Počas skorých ranních hodin se shromáždili ostatní jejich oči odráželi tichý dúkaz přípravy-některé světle zlaté, jiné sytě karmínové. Brzy poté, co jsme se sešli všichni jsme mohli slyšet vlky pohybující se v lese. Jakob se objevily u stanu, opouštejíc Renesmee ještě spící, aby se k nim připojil.

Edward a Carlisle rozestavili ostatní do volné formace, naše svědky po stranách, jako galerii. 
Dívala jsem se z povzdálí, čekanjíc u stanz kým se Renesmee probudí. Když se vzbudila, pomohla jsem ji obléct se do šatú, které jsem starostlivě vybrala dva dny předtím. Šaty, které vypadali nazdobeně a žensky, ale ve skutečnosti byli odolné vúči opotřebení-dokonce i kdyby je na sobě měl někdo kdo pojede na vlkodlačím hřbetě přes pár státú. Přes bundu jsem sí dala černý kožený batoh s doklady, peníze, záchytné body, a múj s láskou psaný odkaz s pro ni, Jakoba, Charlieho a Renée. Byla dost silná, aby to pro ni nebylo zátěží. 

Její oči byly obrovské, jak si přečetla utrpení v mé tváři. Ale pochopila dost, aby se neptala co jsem dělala. 
"Miluju tě," řekla jsem jí. "Víc než cokoliv." 
"Já tebe taky, Mami," řekla. Dotkla se medajlonku na svém krku, ve kterém nyní byla fotografie jí, Edwaeda a mne. "Vždycky budeme spolu." 
"V našich srdcích budeme vždy spolu," Opravila jsem se šeptem tichým jako dech. "Ale když dnes přijde čas, budeš mě muset opustit." 
Její oči se rozšířily, a dotkla se rukou mé tváře. Tichý "ne" bylo hlasitější než když ho vykřikla. 
Bojoval jsem s polykáním, v oteklém hrdle. "Uděláš to pro mě? Prosím? " 
Přitlačila prsty silněji na mou tvář. Proč? 
"Nemůžu říct," šeptala jsem. "Ale brzy porozumíš. Slibuji. " 
V mé hlavě, jsem viděla Jakobovu tvář. 
Přikývla jsem, pak dala prsty pryč. "Nemysli na to," vdechla jsem jí do ucha. "Neříkej to Jakobovi, až kým vám neřeknu aby jste běželi, jo?" 
Tohle pochopila. Taky přikývla. 
Vybrala jsem si z kapsy poslední detail. 
Při balení Renesmeeiných věcí, mi do oka zablýskla nečekaná jiskra barvy. A nadějný paprsek slunce přes světlík osvětlil šperky v drahé starožitné krabičce nacpané dovysoka, která stála nedotčená nahoru na poličce v koutě. Chvíli jsem to zvažovala a pak jsem pokrčila rameny. Po tom co jsem si poskládala úlomky Aliciných videní jsem nemohla doufat, že nadcházející střetnutí bude vyřešeno v míru. Ale proč nezkusit pro začátek, tak přátelsky jak jen to pújde? Ptala jsem se sám sebe. Komu to mohlo ublížit? Takže myslím, že jsem asi musela nějaká naděje zústat, po tom všem-slepá, nesmyslná naděje-protože jsem vylezla na polici a vzala si Arúv svatební dar. 
Teď jsem měla připevněný hrubý zlatý řetěz kolem krku a cítila jsem jak se váha obrovského diamantu uvelebila v prohlubni mého krku. 
"Hezké," zašeptala Renesmee. Pak omotala ruce kolem mého krku jako svěrák. Přitiskla jsem si jí k hrudi. Takhle propletená jsem ji vynesla ze stnau na mýtinu. 
Jak jsem se blížila Edward pozvedl jedno obočí, ale jinak múj příchod nekomentoval. Jeno položil ruce kolem nás, na jeden dlouhý okamih a pak nás s hlubokým povzdechem nechal jít. Nikde v jeho očíchjsem neviděla nashledanou. Možná že měl větší naději, že po tomhle ještě něco bude, než si připouštěl.

Zaujali jsme svá místa, Renesmee čile sedící na mých zádech, abych měla ruce volné. Stála jsem pár stop za přední linii tvořené Carlislem, Edwardem, Emmettem, Rosalie, Tanyou, Kate a Eleazarem. Hned vedle mě byli Benjamin a Zafrina, mým úkolem bylo chránit je tak dlouho, jak to jen pújde. Byli to naše nejlepší útočné zbraně. Kdyby Volturiovi byly těmi, kteří oslepnou, byť i jen na pár okamžikú, mohlo by to změnit vše. 
Zafrina byla ztuhlá a neúprosná se Sennou jako svým téměř zrcadlovým obrazem na druhé straně. Benjamin seděl na zemí, dlaně vtlačené do hlíny a tiše si mumlal o zlomových liniích. Minulou noc navršil hromady kamenú aby to vypadalo přirozeně, a nyní byli sněhem pokryté hromady po celé zadní části louky. Nestačili k zranění upíra, ale doufejme, že stačí, aby je rozptýlili. 

Svědci se seskupili po naší levicí a pravicí, někteří blíž než ostatní-ti, kteří vydali prohlášení byli nejblíže. Všimla jsem si že Siobhan si tře skráně, oči zavřené v soustředění, poslechla Carlisla? Snažila se vizualizovat diplomatické řešení? 

V lesích za námi, stáli připravení neviditelní vlcibylo slyšet slyšet pouze jejich těžké dýchání, a tlukot jejich srdce. 

Přivalili se mraky rozptylující světlo tak, jako by bylo ráno nebo odpoledne. Edwardy oči spozorněli jak prohlédl zorné pole, a já jsem si byla jistá, že tuto scénu vidí podruhé-poprvé v Alicině vizi. Méla by to být přesně ta samá až přijedou Volturiovi. Zbývali nám nyní jen minuty nebo sekundy. 
Celá naše rodina a spojenci teď zpevněli. 
Z lesa vyšel obrovský červenohnědý Alpha, aby se postavil ke mně; muselo to pro něj být hodně těžké, být tak daleko od Renesmee, když byla v bezprostředním nebezpečí. 
Renesmee se natáhla aby mohla proplést prsty v ohromném kožichu na rameni, a její tělo se trošičku uvolnilo. Byla klidnější když byl Jakob poblíž. Taky jsem se cítila trošku lépe. Kým bude Jakob s Renesmee, vše bude v pořádku. 

Bez toho aby riskoval pohled dozadu Edward došel zpátky ke mně. Natáhla jsem ruku, abych ho mohla chytit. Ztiskl mi prsty. 
Další minutu odtikala, a já zjistila že se namáhám abych zachytilia nějaké zvuky příchodu. 
A pak Edward ztuhl a tiše zasyčel mezi sevřenýma zubama. Jeho oči se zaměřili přímo na les severně od místa, kde jsme stáli. 
My zírali tam kam on, a čekali jsme, až uběhnou poslední sekundy.

ROZBŘESK-34.KAPITOLA-PROHLÁŠENÍ

6. června 2010 v 22:27 | majča |  Rozbřesk - kniha
34. Prohlášení 

Slyšela jsem hudbu ještě než jsem vystoupila z auta. Edward se nedotkl klavíru od té noci co Alice odešla. Teď, když jsem zavřela dveře, slyšela jsem, jak se píseň změnila v mou ukolébavku. Edward mě vítal doma. 
Pohybovala jsem se pomalu, jak jsem táhla tvrdě spící Renesmee z auta - my byli pryč celý den. Nechali jsme Jakoba u Charlieho- řekl, že se sveze domů se Sue. Přemítala jsem, jestli se snažil naplnit hlavu dostatkem drobnosti aby z ní vytlačil obrázek toho jak vypadala moje tvář když jsem vcházela skrz Charlieho dveře. 
Jak jsem šla pomalu ke Cullenovic domu, cítila jsem, že naděje a povznešení jak se zdálo, mají kolem velkého bílého domu téměř viditelnou auru, moje byla ráno taky taková. Teď se mi to zdálo cizí. 

Chtělo se mi znovu plakat, slyšíc Edwarda hrát pro mě. Ale posbírala jsem se. Nechtěla jsem aby mu to bylo podezřelé. Nezanechám v jeho hlavě Arovi žádná vodítka když si budu moci pomoct. 
Edward zvedl hlavu a pousmál se, když jsem vešla do dveří, ale hrál dál. 

"Vítej doma," řekl, jako kdyby to byl jen další normální den. Jako kdyby v pokoji nebylo dvanáct dalších upírú zapojených do různých činností, a tucet dalších roztroušených někde kolem. "Bavili jste se dneska s Charliem dobře?" 
"Ano. Promiň, že jsem byla pryč tak dlouho. Vyběhla jsem, udělat nějaké vánoční nákupy pro Renesmee. Já vím, že to nebude veliký svátek, ale. . . " pokrčila jsem rameny. 
Edwardovy rty se obrátili dolů. Přestal hrát a otočil se na lavičce tak, že jeho tělo bylo celé otočené ke mě. Dal mi ruku kolem pasu a přitáhl si mně blíž. "Moc jsem o tom nepřemýšlel. Pokud z toho chceš udělat svátek-" 
"Ne," přerušila jsem ho. Vnitřně jsem couvla před myšlenkou že bych se měla pokusit předstírat více nadšení než jen minimum. "Jen jsem nechtěla nechat je projít bez toho, že bych jí dala alespoň něco." 
"Mám si to prohlédnout?" 
"Budeš-li chtít. Je to jen maličkost. " 

Renesmee byla úplně v bezvědomí, jemně chrápala proti mému krku. Já jí záviděla. Bylo by hezké, uniknout realitě i když jen na pouhých pár hodin. 

Opatrně jsem vylovila malou sametovou krabičku na šperky bez toho abych otev řela peněženku, aby Edward neviděl hotovost kterou jsem měla pořád u sebe. 
"Zazřela jsem z okna jeden obchod se starožitnostmi, když jsem jela kolem." 

Setřásla jsem malý zlatý medailón na jeho dlaň. Byl kulatý s lemováním v podobě štíhlé vinné révy vyřezané kolem okraje kruhu. Edward rozepjal malý úchyt a hleděl dovnitř. Byl tam prostor pro malý obrázek, na protější straně nápis ve francouzštině. 
"Víte, co tady stojí?" zeptal se jiným tónem, podmaněn víc než dříve. 
"Obchodník mi řekl, že to je něco jako 'více, než můj vlastní život.' Je to pravda?" 
"Ano, měl pravdu." 
Podíval se na mě, jeho topasové oči sondovali. Jeho pohled se na moment potkal s mým, pak předstíral, že ho upoutala televize. 
"Doufám, že se jí bude líbit," zamumlala jsem. 
"Jistě že bude," řekl lehce, mimochodem, a já jsem si v té sekundě byla jistá, že věděl, že před ním něco tajím. Byl jsem si také jistá, že nemá představu co. 
"Vezmeme ji domů," navrhl, jak stál položil mi ruku kolem ramen. 
Váhala jsem. 
"Co?" zeptal se. 
"Chtěla jsem trochu cvičit s Emmettem. . . . "Ztratila jsem celý den v této zásadní záležitosti, cítila jsem zpoždění. 
Emmett-na pohovce s Rose držíc dálkové ovládání, samozřejmě-vzhlédl a zašklebil se v předtuše. "Výborně. Les potřebuje probírku. " 
Edward se zamračil na Emmetta a pak na mě. 
"Bude na to dost času zítra," řekl. 
"Nebuď směšný," stěžovala jsem si. "Neexistuje nic takového, jako spousta času. Tento pojem neexistuje. Mám se toho hodně naučit, a-" 
Odřízl mě. "Zítra". 
A jeho výraz byl takový, že ani Emmett neprotestoval. 
Byla jsem překvapena, jak těžké bylo vrátit se zpátky k rutině po všem novém. Ale odstranění i toho malého kousku naděje kterou jsem v sobě živila zpúsobilo že se všechno zdálo nemožné. 
Snažila jsem se soustředit na pozitiva. Byla tady dobrá šance, že moje dcera přežije to co se blíží, a Jakob taky. Pokud by měli budoucnost, pak by to byl druh vítězství, nebo ne? Naše malá skupina musí udržet své postavení, pokud byla pro Jakoba a Renesmee možnost utéct. Ano, Alicina strategie by měla smysl, kdybychom svedli opravdu dobrý boj. Takže, taky jakýsi druh vítězství, protože se domnívám, že Volturiovy za tisíciletí nikdy nikdo vážně nezpochybnil. 

Nebude to konec světa. Jen konce Cullenú. Konec Edwarda, konec mně. 
Dávala jsem tomu takhle přednost-té poslední části tak jako tak. Já nechci znovu žít bez Edwarda, pokud by opustil tenhle svět, pak bych šla hned za ním. 

Marně jsem se divila nyní a pak, jestli pro nás bude něco na druhé straně. Věděla jsem, že tomu Edward opravdu nevěří, ale Carlisle ano. Nedovedla jsem si to představit. Na druhou stranu jsem si nedovedla představit že by Edward neexistoval nikde, kdekoli. Pokud jsme mohli být spolu, kdekoli, pak to byl šťastný konec. 

A tak vzor mých dní pokračoval, jenže mnohem těžší než dřív. 
Šli jsme navštívit Charlieho na První svátek vánoční, Edward, Renesmee, Jakob a já. Byli tam všichni z Jakobovy smečky plus Sam, Emily, a Sue. Byla to velká pomoc, mít je v Charlieho malinkatých pokojích, jejich obrovské, teplé postavy zaháknuty v rozích kolem jeho řídce vyzdobeného stromku-moli jste přesně vidět kdy ho to začalo nudit a přestal- a jeho přetékající nábytek. Dalo se vždy spolehnout na to, že vlkodlaci budou opilí nastávajícím bojem bez ohledu na to jak bude sebevražedný. Elektřina jejich vzrušení poskytovala pěkný zpúsob maskování mého naprostého nedostatku oduševnění. Edward byl jako vždy lepší herec, než já. 

Renesmee nosila medailónek, který jsem jí dala za úsvitu, a v kapse kabátu měla MP3 přehrávač který jí dal Edward-malinkou věc, která si pamatovala pět tisíc písní, již zaplněnou Edwardovými oblíbenými. Na jejím zápěstí byla komplikovaně pletená Quileutská verze snubního prstenu. Edward nad tím skřípal zubama, ale mně to nevadilo. 
Brzy, tak brzy, ji odevzdám Jakobovi aby ji odnesl do bezpečí. Jak by mě mohl obtěžovat jakýkoli symbol odhodlání k tomu na co jsem spoléhala? 

Edward zachránil den věnováním dárku taky pro Charlieho. Ukázal mu ho až včera-přednosti noční plavby- a Charlie strávil celé dopoledne čtením tlustého návodu ke svému novému rybářskému sonarovému systému. 

Ze způsobu jakým vlkodlaci jedli, jsem usuzovala, že Suin oběd musel být dobrý. Přemýšlela jsem jak by sešlost púsobila na někoho cizího. Hráli jsme svúj part dobře? Myslel by si cizinec že jsme šťastný kruh přátel vychutnávajících si dovolenou s náhodnou radostí? 

Myslím, že Edwardovi a Jakobovi se ulevilo stejně jako mně, když byl čas jít. Přišlo mi zbytečné vynakládat energii na lidskou fasádu, když bylo tolik dalších důležitých věcí, které bylo třeba udělat. Bylo pro mně těžké soustředit se. Zároveň to byla možná poslední možnost vidět Charlieho. Možná bylo dobře, že jsem byla příliš ochromená než abych to opravdu zaregistrovala. 

Neviděla jsem svoji matku od svatby, ale zjistila jsem že múžu být jen ráda z narústajícího odcizení které začalo před dvěma roky. Byla příliš křehká pro můj svět. Nechtěla jsem jí v žádné částí tohoto. Charlie byl silnější. 
Možná dokonce dost silný abychom se teď rozloučili, jenomže já ne. 
V autě bylo velmi tiše; déšť venku byl jen mlha vznášející se na hraně mezi kapalinou a ledem. Renesmee seděla na mém klíně, hrála si s medailónkem, otevírala ho a zavírala. Dívala jsem se na ní a představovala jsem si co bych řekla Jakobovi kdybych slova nemusela skrývat před Edwardem.

Pokud je to vůbec bezpečné zase ji vzít k Charliemu. Řekni mu jednoho dne celý příběh. Řekni mu, jak moc jsem ho milovala, jak jsem se nemohla unést jeho opuštění i když múj lidský život skončil. Řekni mu, že byl nejlepší otec. Řekni mu, ať odevzdá moji lásku Renée, všechny mé naděje, že bude šťastná a bude jí dobře. . . . 

Chtěla jsem dát Jakobovi doklady dřív než bude příliš pozdě. Dám mu vzkaz taky pro Charlieho. A dopis pro Renesmee. Něco co si přečte, když už jí nebudu moct povědět jak moc ji miluji. 

Na vnějšku Cullenovic domu nebylo nic neobvyklého jak jsme zajeli na louku, ale bylo slyšet nějakou jemnou vřavu. Mnoho tichých hlasú šumělo a bručelo. Znělo to intenzivně, a znělo to jako hádka. Carlislúv a Amunúv hlas šel rozpoznat častěji než ostatní. 
Edward zaparkoval před domem, raději než jít kolem do garáže. Vyměnili jsme si jeden varovný pohled než jsme vystoupili. 
Jakobův postoj se změnil, jeho tvář se změnila ve vážnou a opatrnou. Vytušila jsem, že byl nyní v režimu Alpha. Samozřejmě, něco se stalo, a on získával informace, které by on a Sam mohli potřebovat. 

"Alistair je pryč," zamručel Edward, jak jsme po krocích postupovali. 
Uvnitř přední místnosti byla hlavní konfrontace fyzicky patrná. Okruh divákú lemujících stěny, každý upír, který se k nám přidal, s výjimkou Alistaira a tří zapojených v hádce. Esme, Kebi a Tia byli nejblíže ke třem upírúm v centru, uprostřed místnosti, Amun se posmíval v Carlislovi a Benjaminovi. 

Edward zaťal zuby a přešel rychle na Esmeinu stranu, táhnouc mě za ruku. Renesmee jsem si tiskla těsně k hrudi. 
"Amune, pokud chcete jít, nikdo vás nenutí zůstat," řekl Carlisle v klidu. 
"Ty jsi ukradl polovinu mého klanu, Carlisle!" Amun křičel, bodajíc prstem k Benjaminovi "To je důvod, proč jsi mě sem zavolal? Ukrást mi ho? " 
Carlisle povzdechl a Benjamin překuli oči. 
"Ano, Carlisle si vybral boj s Volturii, ohrozil celou svoji rodinu, jen aby mě tady nalákal na smrt," řekl Benjamin sarkasticky. "Buď rozumný Amune. Jsem odhodlán udělat správnou věc, já se nepřipájím k žádnému jinému klanu. Můžete si dělat, co chcete, samozřejmě, jak Carlisle poukázal. " 
"Toto neskončí dobře," zavrčel Amun. "Alistair byl tady jediný rozumný. Všichni bychom měli utéct. " 
"Přemýšlej koho jsi právě nazval příčetným," zareptala tiše Tia stranou. 
"Všichni budeme poraženi!" 
"K boji nedojde," řekl Carlisle pevným hlasem. 
"Říkáš ty!" 
"Pokud se tak stane, vždy můžeš vyměnit stranu Amune. Jsem si jistá, že Volturiovi ocení vaši pomoc. " 
Amun se mu posmíval. "Možná to je odpověď." 
Carlislova odpověď byla měkká a upřímná. "Já bych to proti tobě nevydržel, Amune. Byli jsme přátelé po dlouhou dobu, ale nikdy bych tě nežádal abys za mě zemřel. " 
Amunúv hlas byl taky více kontrolovaný. "Ale vy stáhnete mého Benjamina dolú sebou." 
Carlisle položil ruku na Amunovo rameno, Amun ji setřásl. 
"Zústanu Carlisle, ale může to být ve váš neprospěch. Připojím se k nim, jestli to bude cesta k přežití. Všichni jste blázni, jestli si myslíte že múžete vzdorovat Volturiovým. "Zachmuřil se, pak povzdechl, pohlédl na Renesmee a mě, a dodal podrážděným tónem," budu svědkem, že dítě vyrostlo. To je nic než pravdu. Každý to uvidí. " 
"To je vše, co jsme kdy žádali." 
Amun se zašklebil "ale ne vše co jste získali, jak se zdá." obrátil se na Benjamína. "Dal jsem ti život. Mrháš jím." 
Benjaminova tvář vypadala chladnější, než jsem kdy viděla; výraz zvláštně kontrastoval s jeho chlapeckými rysy. "Škoda že jsi v tom procesu nemohl nahradit moji vúli svou, pak bys možná byl se mnou spokojen." 
Amun přihmouřil oči. Náhle mávl na Kebi, a odkráčeli předními dveřmi. 
"Neodejde," řekl mi tiše Edward, "ale od nynějška si bude udržovat ještě větší odstup. Neblufoval, když hovořil o přestupu k Volturiúm. " 
"Proč Alistair odešel?" zašeptala jsem. 
"Nikdo si není jistý, nenechal vzkaz. Z jeho mručení bylo jasné, že si myslí, že boj je nevyhnutelný. Navzdory jeho chování, ve skutečnosti se příliš obával že Carlisle zústane s Volturii. Předpokládám, že se rozhodl že nebezpečí bylo příliš mnoho."Edward pokrčil rameny. 
Přestože náš rozhovor byl jednoznačně jenom mezi námi, samozřejmě ho mohl slyšet každý. Eleazar odpověděl na Edwardovu poznámku jako by byla určena pro všechny. 
"Podle toho jak znělo jeho mumlání, to bylo trochu víc než to. Nemluvili jsme o Volturiových pořád, ale Alistair se bál, že nezáleží na tom, jak rozhodně můžeme dokázat vaší neviny, Volturiovi nebudou poslouchat. Myslí si, že tady budou hledat záminku k dosažení svých cílů. " 
Upíři na sebe znepokojeně hleděli. Představa, že by Volturiovi zmanipulovali své nedotknutelné zákony pro vlastní zisk nebyla populární. Pouze Rumuni byli pokojní, jejich malé poloironické úsměvy. Zdáli se být potěšeni tím, co si ostatní myslí o jejich prastarých nepřátelích. 
Mnoho tichých diskuzí začalo naráz ale byli to Rumuni koho jsem poslouchala. Možná proto, že světlovlasý Vladimir průběžně střílel pohledem v mém směru. 
"doufáme že Alistair měl v tomhle pravdu," šeptal Stefan Vladimirovi. "Bez ohledu na výsledek, slovo se bude šířit. Je na čase aby náš svět viděl čím se Volturiovi stali. Oni nikdy nepadnou, když každý věří těm nesmyslúm o ochraně nášho zpúsobu života. " 
"Alespoň, když jsme vládli, byli jsme upřímní o tom co jsme," odpověděl Vladimír. 
Stefan přikývl. "Nikdy jsme si nenasadili bílé klobouky a nenazývali se svatými." 
"Já přemýšlím, nadešel čas, abychom bojovali," řekl Vladimír. "Umíš si představit že kdy najdeme lepší síly které budou stát s námi? Jinou stejně dobrou příležitost? " 
"Nic není nemožné. Možná jednoho dne-" 
"My jsme čekali patnáct set let, Stefane. A oni za ta léta jenom zmocněli. "Vladimir zmlkl a znovu se na mě podíval. Nedal najevo překvapení když viděl, že se na něj taky dívám. "Pokud v tomto konfliktu zvítězí Volturiovi, odejdou s větší mocí než s jakou přišli. S každým podmaněním posílí svoji sílu. Přemýšlejte o tom, co by jim mohla dát tato samotná novorozená "-vystrčil bradu mým směrem-" a to sotva objevuje své nadání. A ovladač země ". Vladimir kývl směrem k Benjaminovi, který ztuhl. Téměř všichni teď poslouchali Rumuny, stejně jako já. "S jejich čarodějnickými dvojčaty nemají potřebu iluzí nebo doteku požáru." Jeho oči se přesunuli k Zafrině, potom Kate. 
Stefan se podíval na Edwarda. "Stejně tak čtenář myšlenek není naprosto nezbytný. Ale vidím vaše místo. Vskutku, získají mnoho jestli vyhrajou. " 
"Víc než si můžeme dovolit nechat je získat, souhlasíte?" 
Stefan povzdechl. "Myslím, že musím souhlasit. A to znamená ... " 
"Že sej jim musíme postavit kým ještě existuje naděje." 
"Pokud je múžeme oslabit, dokonce je odhalit. . ". 
"Potom, jednoho dne, jiní práci dokončí." 
"A naše dlouhá krevní msta bude zaplacena. Konečně. " 
Jejich oči na okamžik znehybněli a pak zašeptali unisono. "Zdá se být jediná cesta." 
"Takže budeme bojovat," řekl Stefan. 
Byť jsem mohla vidět, že byly rozervaní, sebezáchova válčící s pomstou, úsměvy jež si vyměňovali byli plné očekávání. 
"Budeme bojovat," souhlasil Vladimir. 
Předpokládám, že to bylo dobře; stejně jako Alistair i já jsem si byla jistá že bitvě se nelze vyhnout. V tom případě, další dva upíři bojující na naší straně se hodí. Ale rozhodnutí Rumunů mě rozechvělo.
"Budeme bojovat taky," řekl Tia, a její obvykle dústojný hlas byl více slavnostní než kdy jindy. "Jsme přesvědčeni, že Volturiovi překročí své pravomoci. Nechceme patřit k nim. "Její oči viseli na jejím partnerovi. 
Benjamin se zašklebil a hodil jeden šibalský pohled směrem k Rumunům. "Zdá se, že jsem horkou komoditou. Zdá se mi že musím vyhrát právo být volný. " 
"Nebude to poprvé co budu bojovat abych se držel mimo dosah královských pravidel," řekl Garrett škádlivým tónem. Šel k Benjaminovi a popleskal ho po zádech. "Tudy ke svobodě od útlaku." 
"Stojíme při Carlislovi," řekla Tanya. "A budeme bojovat s ním." 
Zdálo se že prohlášení Rumunú nutilo ostatní prohlásit co sami cítí. 
"My jsme se nerozhodli," řekl Peter. Podíval se dolů na svou nepatrnou společnice, Charlottiny rty byly nespokojeně zkroucené. Vypadalo to, že ona již rozhodnutí udělala. Přemýšlela jsem jaké. 
"Totéž platí pro mě," řekl Randall. 
"A mě," dodala Mary. 
"Smečka bude bojovat s Culleny," řekl náhle Jakob. "My nemáme strach z upírů," dodal s úšklebkem. 
"Děti," zamumlal Peter. 
"Kojenci," opravil ho Randall. 
Jakob se jízlivě zašklebil. 
"Jdu taky do toho," řekla Maggie, krčíc rameny pod Siobhaninou zadržující rukou. "Vím, že pravda je na Carlislově straně. Nemůžu to ignorovat. " 
Siobhan zírala na nejmladší členku klanu s obavou. "Carlisle," řekla, jako kdyby byli sami, neberouc v úvahu formální cítění shromážděných a nečekané vzplanutí prohlášení, "Nechci, aby došlo k boji." 
"Ani já, Siobhan. Ty víš, že je to poslední, co chci. "napúl se usmál. "Možná byste se měli zaměřit na dodržování míru." 
"Víš, že to nepomúže," řekla. 
Vzpomněla jsem si na Rosinu a Carlislovu diskusi o irské vůdkyni; Carlisle věřil, že Siobhan má jemný ale mocný dar, jak zpúsobit aby se věci děli po jejím-a Siobhan sama ještě nevěřila. 
"Ublížit to nemúže," řekl Carlisle. 
Siobhan překulila oči. "Mám vizualizovat výsledek který si přeji?" Zeptala se sarkasticky. 
Carlisle se nyní otevřeně křenil. "Pokud to nevadí." 
"Pak není pro múj klan nutné aby vydával prohlášení, ne?" odsekla. "Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná možnost boje." Položila ruku zpět na Maggieno rameno, a přitáhla dívku blíž k sobě. Siobhanin druh Liam stál tiše a bezvýrazně. 
Téměř všichni ostatní v místnosti vypadali být v rozpacích z Carlislovy a Siobhaniny výměny vtípkú, ale nevysvětlili si to. 
To byl konec dramatických projevú na noc. Skupina se pomalu rozptýlila, někteří šli na lov, někteří si krátili čas v Carlislových knihách nebo u televizorů nebo počítačů. 
Edward, Renesmee, a já jsme šli na lov. Jakob značkoval poblíž. 
"Hloupý pijavice," prohlásil mumlajíc si sám pro sebe, když jsme byli venku. "Myslí si jak jsou nadřazení." Zafrkal
"Budou šokováni když kojenci zachrání jejich nadřazené životy, ne?" řekl Edward. 
Jake se pousmál a práskl mu pěstí do ramene. "Sakra jo, oni budou." 

Tohle nebyla naše poslední lovecká výprava. My všichni pújdem znovu lovit když se přiblíží čas návštěvy Volturiú. Vzhledem k tomu, že lhůta nebyla přesná, plánovali jsme zústat pár nocí na velké baseballové čistině kterou Alice viděla, jen pro jistotu. Všechno co jsme vědeli bylo, že ten den kdy sníh pokryje zemi přijde. Nechtěli jsme mít Volturiovy příliš blízko k městu, a Demetri je mohl zavést za námi, ať jsme byli kdekoli. Přemítala jsem koho bude stopovat, a hádala jsem, že to bude Edward, protože nemohl vystopovat mně. 

Přemýšlela jsem o Demetrim když jsme lovili, věnujíc trochu pozornosti mé kořisti nebo vznášejícím se sněhovým vločkám, které se nakonec objevili ale topili se ještě než dopadli na skalnaté podloží. Uvědomuje si Demetri že mě nemúže stopovat? Co to bude pro něj znamenat? Co pro Ara? Nebo se Edward mýlil? Byly tady ty malé výjimky, že bych mu nemohla odolat, ty cesty kolem mého štítu. Vše, co bylo mimo moji mysl bylo zranitelné-otevřené věcem které dělali Jasper, Alice a Benjamin. Možná taky Demetriho talent pracoval trošku jinak. 
A pak myšlenka která mě krátce napadla. Zpola vypitý los mi vypadl z ruky na kamenitou zem. Sněhové vločky se odpařovali pár centimetrů od těla s nepatrným teple syčícím zvukem. Bezvýrazně jsem zírala na své krvavé ruce. 
Edward viděl moji reakci a pospíchal ke mně opouštějíc svou vlastní nevypitou kořist. 
"Co se děje?" zeptal se tiše, jeho oči zametli les kolem nás, hledajíc co zpúsobilo mé chování. 
"Renesmee" zaskřehotala jsem. 
"Je jen tady přes ty stromy," ujistil mě. "Slyším její i Jakobovy myšlenky. Je v pohodě. " 
"To není to, co jsem myslela," řekla jsem. "Přemýšlela jsem o mém štítu-Vážně si myslíš, že to za něco stojí, že to nějak pomůže. Vím, že ostatní jsou v naději, že budu schopna ochránit Zafrinu a Benjamina, i když ho udržím jen pár sekund. Co když je to omyl? Co když vaše důvěra ve mně je ten důvodu proč prohrajem? " 
Můj hlas byl na pokraji hysterie, i když jsem měla dost kontroly, abych ji udržela na nízké úrovni. Nechtěla jsem rozrušit Renesmee. 
"Bello, co tohle zpúsobilo? Samozřejmě, je úžasné že se můžeš sama chránit, ale nejsi odpovědná za ničí záchranu. Nestresuj zbytečně sama sebe. " 
"Ale co když nemůžu chránit nic?" Šeptala jsem těžce oddechujíc. "To, co dělám, to je chybné, je to nevyzpytatelné! Není v tom žádný rým žádný dúvod. Možná to proti Alecovi vúbec nepomúže. " 
"Ššt," uklidňoval mě. "Nepanikař. A o Aleca se neboj. Co dělá není nic jiného než co dělá Jane nebo Zafrina. Je to jen iluze- nemůže se dostat dovnitř tvé hlavy o nic víc než já. " 
"Ale Renesmee múže!" Zasyčela jsem zběsile přes zuby. "Zdálo se mi to tak přirozené, nikdy jsem se nad tím nepozastavila. Je to vždy jen část toho kdo je. Ale ona dává myšlenky přímo do mé hlavy, stejně jako to dělá s ostatními. Múj štít má díry, Edwarde! " 
Zírala jsem na něj zoufale, čekajíc potvrzení, mého strašného objevu. Jeho rty byly stažené, jako kdyby se snažil rozhodnout jak něco vyjádřit. Jeho výraz byl naprosto klidný. 
"Přemýšlíš o tom už dlouho, že?" dožadovala jsem se, cítíc se jak idiot protože jsem měsíce přehlížela očividné. Přikývl a úsměv na omdlení mu roztáhl koutky úst. "Poprvé co se tě dotkla." 
Povzdechla jsem nad svou vlastní hloupostí, ale jeho klid mě nějak obměkčil. "A to tě netrápí? Nevidíš to jako problém? " 
"Mám dvě teorie, jedna s větší pravděpodobností než ostatní." 
"Nejdřív tu méně pravděpodobnou." 
"No, je to tvoje dcera," podotkl. "tvá genetická polovina. Použil jsem na tebe šprým o tom že tvá mysl nevysíla v rovnakých frekvencích, než zbytek z nás. Možná, že je na tom stejně. " 
Tohle na mě nezabralo. "Ale múžeš slyšet její mysl úplně v pohodě. Každý slyší její mysl. A co když Alec běží na jiné frekvenci? Co když-? " 
Dal prst na mé rty. "Taky jsem se domníval. Což je důvod, proč myslím, že příští teorie, je mnohem pravděpodobnější. " 
Zaskřípala jsem zuby a čekala "Pamatuješ si, co mi o ní řekl Carlisle, hned poté, co ti ukázala první vzpomínku?" 
Samozřejmě jsem si vzpomněla. "On řekl: 'Je to zajímavý výměna. jako dělá přesný opak toho, co dovedeš ty '." 
"Ano. Taky jsem se divila. Možná si vzala tvůj talent a převrátila ho taky. " 
Uvažovala jsem to
"Ty držíš všechny venku," začal. 
"A nikdo neudrží ji?" dokončila jsem nerozhodně. 
"To je moje teorie," řekl. "A když se ti dostane do hlavy, pochybuju že je na téhle planetě štít, který by ji zadržel uvězněnou. To pomůže. Z toho, co jsme viděli, nikdo nemůže pochybovat o pravdivosti jejích myšlenky poté, co jí dovolil, aby mu je ukázala. A myslím si, že nikdo ji nemúže v tom zabránit,pokud se dostane dost blízko. Pokud jí Aro umožňí to vysvětlit. . . ". 
Otřásla jsem se při představě Renesmee tak blízko Arových lačných, mléčnych očí. 
"Dobře," řekl šouchajíc má ztuhlá ramena. "Alespoň není nic, co by mu mohlo zabránit vidět pravdu." 
"Ale je pravda dost aby ho zastavila?" zašeptala jsem. 
Na to Edward neměl odpověď.

ROZBŘESK-33.KAPITOLA-PADĚLEK

6. června 2010 v 22:26 | majča |  Rozbřesk - kniha
33. Padělek

"Charlie, pořád ještě jsme v situaci kdy potřebuješ jen vyloženě nezbytné informace. Vím, že to je více než týden, co jsi viděl Renesmee, ale návštěva teď prostě není dobrý nápad. Co kdybych já přinesla Renesmee k tobě? " 
Charlie byl zticha tak dlouho, že jsem hloubala, jestli slyšel mé nervy pod fasádou. 
Ale pak zamumlal, "Potřebuji vědět, fuj", a uvědomila jsem si, to byla jen jeho ostražitost před nadpřirozenem, co ho donutilo tak pomalu odpovědět. 
"Dobře, dítě," řekl Charlie. "Múžeš ji přinést během dnešního rána? Sue mi přinese oběd. Ona je stejně tak vyděšena mým vařením jako ty když si přijela poprvé. " 
Charlie se zasmál a pak povzdechl jako za starých časů. 
"Ráno bude perfektní." Čím dříve, tím lépe. Odbíjela jsem ho již příliš dlouho. 
"Přijede Jake s vámi?" 
Přestože Charlie nevěděl nic o vlkodlačí smečce, nikdo nemohl být nevšímavý vúči vztahu mezi mezi Jacobem a Renesmee. 
"Pravděpodobně." Nebyl způsob, jak by si Jakob dobrovolně nechal ujít odpoledne s Renesmee bez krvepijcú. 
"Možná bych měl pozvat taky Billy," uvažoval Charlie. "Ale ... hmm. Možná někdy jindy. " 

Věnovala jsem mu pozornost jen napúlCharlie-dost na to abych si všimla podivné neochoty v jeho hlase, když hovořil o Billym, ale ne dost na to, abych se obávala čím to asi bylo. Charlie a Billy spolu vyrústali, pokud se mezi nimi něco bylo, mohli si to vyřešit sami. Měal jsem příliš mnoho dalších důležitých věcí, kterými jsem byla posedlá. 
"Uvidíme se za pár," řekla jsem mu, a zavěsila. 
Tento výlet byl asi více, než jen ochrana mého otce před sedmadvaceti zvláštně podobnými upíry, kteří všichni měli přísahat, že nezabijí nikoho v okruhu 300 mil, ale přesto ... Je zřejmé, že žádná lidská bytost by se neměla dostat kamkoliv k této skupině. To byla omluva kterou jsem dala Edwardovi: brala jsem Renesmee k Charliemu, takže se on nerozhodne přijít sem. Byl to dobrý důvod odchodu z domu, ale vůbec ne můj skutečný. 
"Proč si nemůžeme vzít tvé Ferrari?" stěžoval si Jakob, když mě potkal v garáži. Byla jsem již s Renesmee
u Volva. 

Edward šel napřed aby odhalil mé poté auto, musel mít podezření, nebyla jsem schopna prokázat odpovídající nadšení. Jistě, bylo hezké a rychlé, ale já ráda běžela. 
"Příliš nápadné," odpověděla jsem. "Můžeme jít pěšky, ale pak by Charlie vyšiloval." 
Jakob reptal, ale sedl na přední sedadlo. Renesmee vyšplhal z mého klína k němu. 
"Jak se máš?" Zeptala jsem se ho, jak jsem vytáhla z garáže. 
"Jak asi myslíš?" zeptal se Jakob kousavě. "Jsem nemocný ze všech těchto čpavých pijavic." Viděl múj výraz promluvil dřív, než jsem mohla odpovědět. "Jo, já vím, já vím. Jsou to dobrý kluci, jsou tady aby pomohli, jsou tady aby nás všechny zachránili. Etcetera, etcetera. Říkej si co chceš, já si pořád myslím, že Dracula jedna a Dracula Dva jsou plíživá-politická linie. " 
Musela jsem se usmát. Rumuni tedy nebyli mými oblíbenými hosty. "Nemúžu než s tebou souhlasit." 

Renesmee potřásla hlavou, ale neřekla nic, na rozdíl od zbytku nás, shledávala Rumuny zvláštně fascinujícími. Dala si tu námahu a mluvila k nim nahlas, protože se ji nechtěli dotknout. Její otázka byla o jejich neobvyklé kůži, a přestože jsem se bála, že by to mohl být horší, byla jsem ráda že se zeptala. Byl jsem taky zvědavá. 
Nezdálo se že by je její zájem rozrušil. Možná trochu rozlítostil. 
"My seděli nehybně po velmi dlouhou dobu, dítě," odpověděl Vladimír, spolu se Stefanovým přikyvováním, ale nepokračoval ve Vladimirově větě jako to často dělával. "Rozjímajíc o vlastním božství. Bylo to znamení naši moci, že všechno přišlo k nám. Kořist, diplomaté, kteří se snažili o naši laskavost. Seděli jsme na svých trúnech a pomýšleli na sebe jako na bohy. Dlouho jsme nezaznamenali změnu, téměř zkamenělí. Myslím, že Volturiovi nám udělali laskavost, když spálili naše hrady. Alespoň Stefan a já, jsme přestali nadále kamenět. Nyní se oči Volturiú potahují prašným povlakem, ale naše jsou jasné. Myslím si že nám to dává výhodu, když jim ty jejich budeme chtít vydlabat. " 
Po tomto jsme se snažila držet Renesmee od nich dál. 

"Jak dlouho budem nakvartýrovaní u Charlieho?" zeptal se Jakob, a přerušil moje myšlenky. Byl viditelně uvolněný, jak jsme opustili dúm a všechny nové spolubydlící. Měla jsem radost, že mě mezi upíry opravdu nepočítal. Byla jsem stále jen Bella. 
"Nějakou chvíli určitě" 
Tón mého hlasu upoutal jeho pozornost. 
"Děje se ještě něco kromě návštěvy tvého otce?" 
"Jaku, víš, jak jsi dobrý v ovládání myšlenek kolem Edwardem?" 
Pozvedl jedno tlusté černé obočí. "Ano?" 
Jen jsem přikývla, střihnouc očima po Renesmee. Hleděla ven z okna, a já nemohla říct, jak moc sledovala naši konverzaci, ale rozhodla jsem se že nebude riskovat tím že bych pokračovala. 
Jakob čekal že ještě něco přidám, a pak vystrčil spodní ret, jak přemýšlel o tom málu co jsem řekla. 

Jak jsme jeli v tichu, zašilhala jsem přes otravné kontaktní čočky do studeného deště; nebyl dost studený aby z něj byl sníh. Moje oči již nebyly tak upíří jako na začátku-určitě měli blíž k temně načervenale pomerančové než k zářivě purpurové. Brzy budou dost jantarové abych se čoček zbavila. Doufala jsem, že změna Charlieho příliš nerozruší. 
Jakob ještě pořád přežvykoval naši okleštěnou konverzaci, když jsme se přjeli k Charliemu. Jak se procházeli skrze padající déšť rychlým lidksým krokem, nemluvili jsme. Můj táta nás čekal, a měl otevřené dveře dřív, než jsem mohla zaklepat. 
"Čau, lidi! Vypadá to, jako by to byly roky! Koukni na sebe, Nessie! Pojď k Dědovi! Přísahám žes vyrostla o púl stopy (15 cm). A vypadáš hubeně, Ness. " hleděl na mě. "Nekrmí tě tam?" 

"Je to jen rychlý růst," zamumlala jsem. "Ahoj, Sue," zavolala jsem mu přes rameno. Vůně kuřecího masa, rajčat, česneku, sýra šla z kuchyně, k hocikomu jinému by to pravděpodobně vonělo dobře. Taky jsem cítila vúni čerstvých borovic a zatuchlý prach. 

Renesmee blískla dúlkami. Nikdy před Charliem nemluvila. 
"No, pojďte z té zimy, děti. Kde je můj zeť "? 
"Věnuje se přátelúm," řekl Jakob, a pak odfrkl. "Jsi tak šťastný že ses z toho vyvlékl, Charlie. To je všechno, co jsem múžu říct. " 
Lehce jsem praštila Jakoba do ledvin, zatímco Charlie se zděsil. 
"Au," stěžoval si Jakob tichým dechem; no, já myslela, že jsem ho praštila lehce. 
"Vlastně, Charlie, mám nějaké pochůzky co musím oběhat." 
Jakob střelil po mě pohledem ale neřekl nic. 
"Za svými vánočními nákupy, Bells? Máš už pouze pár dní, to víš. " 
"Jo, vánoční nákupy," řekla jsem chabě. Tím se vysvětluje ta zatuchlina. Charlie musel vyndat staré ozdoby. 
"Neměj strach, Nessie," šeptal jí do ucha. "Ochráním tě jestli maminka upustí kouli." 
Přetočila jsem oči, ale v pravdě, na svátky jsem vúbec nemyslela. 
"Oběd je na stole," zavolala z kuchyně Sue. "Pojďte lidi." 
"Uvidíme se později, tati," řekla jsem, a vyměnila si rychlý pohled s Jakobem. I kdyby nechtěl pomoci a myslel na tohle poblíž Edwarda, alespoň tam nebylo toho moc o co se podělit. Neměl tušení, co mám za lubem. 

Samozřejmě pomyslela jsem si, jak jsem sedala do auta, ne že bych ja o tom měla moc ponětí. 
Silnice byli kluzké a tmavé, ale řizení už mi strach nenahánělo. Moje reflexy byly v pohotovosti, a sotva jsem věnovala pozornost silnici. Problém spočíval v udržení rychlosti abych nepoutala pozornost, když jsem měla společnost. Chtěla jsem být hotova s dnešním posláním, abych vyřešila tajemství, abych se dostala zpět k učení životně důležitých úkolů. Naučit se chránit některé, naučit se zabít ostatní. 

Byla jsem stále lepší a lepší s mým štítem. Kate již necítila potřebu mě motivovat- nebylo těžké najít důvody abych cítila vztek, teď jsem věděla, že to byl klíč-a tak jsem většinou pracovala se Zafrinou. Byla potěšena mým rozšířením, byla jsem schopna pokrýt téměř deset stop prostoru na více než minutu, i když mě to vyčerpávalo. Dnes ráno, ona se pokoušela zjistit, jestli bych dovedla odtlačit štít z mé mysli úplně. Neviděla jsem v tom smysl, ale Zafrina si myslela, že mě to pomůže posílit, stejně jako cvičení na svaly v břiše a zpět, spíše než jen zbraň. Nakonec, mohli byste vyvinout větší sílu, kdy byly všechny svaly silnější. 

Nebyla jsem v tom velmi dobrá. Z řeky v džungli kterou mi ukazovala jsem viděla jenom záblesk. 
Ale byli různé způsoby, jak se připravit na to, co přichází, a jen dva týdny zústavali, měla jsem strach, že bych mohla opomenout nejdůležitější. Dneska bych opomenutí napravila. 

Měla jsem zapamatovanou vhodnou mapu, a neměla jsem problém najít cestu k která neexistovala on-line, tu s J. Jenksem. Múj další krok by byl Jason Jenks na jiné adrese, na té kterou mi Alice nedala. 
Říct že to nebylo pěkné sousedství by bylo nepostačující. Neméně výrazné ze všech Cullenovic aut bylo na této ulici ještě pořád pobuřující. Můj starý Chevrolet by tady vypadal zdravě. Během svých lidských let, bych měla zamčené dveře a odjela bych tak rychle jak bych se jen odvážila. Teď jsem byla trochu fascinovaná. Snažila jsem se představit si Alici na tomto místě, ať už z jakéhokoli důvodu, a selhala jsem. 

Budovy-všechny tři poschodové, všechny úzké, všechny o něco opřené, jako kdyby se klaněli v bombardování deště-byly většinou staré domy rozdělené do několik bytů. Bylo těžké říct, jaká měla být barva v oloupaném nátěru. Všechno bylo vybledlé do odstínů šedé. Několik budov mělo kanceláře na prvním patře: špinavý bar s okny namalovanými na černo; obchúdek s okultní nabídkou s neonovýma rukama a tarotovýma kartama trhaně zářícíma na dveřích, tetovací salon a péče o děti s izolepu slepeným poškozeným předním oknem. Uvnitř žádného z pokojú nesvítili lampy, i když bylo venku dost pochmurně, aby lidé světlo potřebovali. Slyšela jsem tiché mumlání hlasů v dálce, znělo to jako televize. 

Kolem bylo několik lidí, kteří si to šinuli deštěm v opačném směru a jeden člověk sedící na plytké verandě úřední laciné advokátní kanceláře, četl mokré noviny a pískal si. Zvuk byl pro okolí příliš veselý. 
Byla jsem tak zmatený bezstarostným pískáním, že jsem si nejdřív neuvědomila, že opuštěná budova je přesně na adrese kterou jsem hledala. Na zchátralém místě nebyla žádná čísla, ale tetovací salon byl jen o dvě čísla dál. 
Přibrzdila jsem a na sekundu znehybněla. Dostanu se do této díry tak či onak, ale jak to udělat tak, aniž by si mě pískající všimnul? Mohla bych zaparkovat v další ulici a přijít odzadu ... Na té straně by mohlo být více svědků. Možná střechy? Byli dost tmavý na něco takového? 
"Hej, paní," zavolal na mě pískač. 
Stáhla jsem dolů okno na straně spolujezdce jako kdybych ho nelyšela. 
Muž položil noviny stranou, a jeho oblečení mě teď, když jsem ho viděla překvapilo. Pod dlouhýma rozedranýma handrama byl moc dobře oblečen. Nebyl vítr, který by mi umožnil cítit pach, ale lesk na jeho tmavě červené košili vypadal jako hedvábí. Jeho černé kudrnaté vlasy byli zašmodrchané a divoké, ale jeho tmavá kůže byla hladká a dokonalá, zuby bílé a rovné. Protiklady. 
"Možná byste tady neměli parkovat to auto, paní," řekl. "Nemuselo by být tady až se vrátíte." 
"Díky za upozornění," řekla jsem. 
Vypla jsem motor a vystoupila. Možná, že můj pískající přítel mi mohl dát odpověď kterou jsem potřebovala rychleji než vloupání a vstup. Otevřela jsem velký šedý deštník- opravdu ne že bych se starala o dlouhý, o dlouhý kašmírový svetr -jež jsem měla na sobě. Bylo to to co by udělal člověk. 

Ten člověk zašilhal přes déšť na mou tvář, a pak se jeho oči rozšířily. Polkl, slyšel jsem jak jeho srdce zrychlilo jak jsem se přiblížila. 
"Někoho hledám," začala jsem. 
"Já jsem někdo" odtušil s úsměvem. "Co pro vás mohu udělat, krásná?" 
"Jste J. Jenks?" Zeptala jsem se. 
"Aha," řekl a jeho výraz se změnil z očekávání v pochopení. Postavil se a zkoumal mě zúženýma očima. "Proč hledáte J?" 
"To je moje věc." Kromě toho jsem neměla ponětí. "Jste J?" 
"Ne" 
Jstáli jsme čelem k sobě na dlouhý moment, zatímco jeho ostrý zrak běžel nahoru a dolů po perleťové šedém plášti který jsem měla na sobě. Jeho upřený pohled se nakonec dostal k mému obličeji. "Nevypadáte jako obvyklý zákazník." 
"Pravděpodobně nejsem obvyklá," připustila jsem. "Ale potřebuju ho vidět co nejdříve." 
"Nejsem si jistý, co mám dělat," přiznal. 
"Proč mi neřeknete své jméno?" 
zašklebil se. "Max." 
"Těší mě, Maxi. A teď, proč mi neřeknete to, co říkaté obvyklým klientúm? " 
Jeho škleb přešel v zamračení. "No, obvyklí J-ovi klienti nevypadají jako vy. Takoví jako vy se neobťežují s kancelářemi v centru. Vy prostě jdete rovnou do své oblíbené kanceláře v mrakodrapu. " 
Zopakovala jsem druhou adresu, udělajíc se seznamu čísel otázku. 
"Jo, to je to místo," řekl, znovu podezřívavěé. "Jakto, že jste nešla tam?" 
"Tohle byla adresa, kterou jsem dostala -od velmi spolehlivého zdroje." 
"Jestliže jste byla nahoru, nebyla by jste tady." 
Našpulila jsem rty. Nikdy jsem nebyla moc dobrá v blafování, ale Alice mi nenechala moc na výběr
"Možná jsem nahoru nebyla." 
Max se zatvářil provinile. "Podívejte se, slečno-" 
"Bello." 
"Správně. Bello. Koukněte, já potřebuji tuto práci. J mi docela dobře platí za to že se tady většinou celý den povaluju. Chci vám pomoct, opravdu chci, ale- samozřejmě mluvím hypoteticky, že jo? Nebo neoficiálně, nebo mimo záznam-, ale pokud nechám někoho projít skrz dostane ho to do průšvihu, já mám po práci. Vidíte v čem je můj problém? " 
Zamyslela jsem se asi na minutu, kousajíc si rty. "nikdy dříve jste tady neviděl nikoho, jako jsem já? Dobře, tak někoho mého druhu. Moje sestra je mnohem menší než já, a má střapaté tmavě černé vlasy. " 
"J zná vaši sestru?" 
"Myslím že ano." 
Max to chvíli přemýšlel. Usmála jsem se na něj a jeho dech se zasekl. "Řeknu vám, co budu dělat. Zavolám J-ovi a popíšu vás. Ať se rozhodne. " 
Co věděl J. Jenks? Bude múj popis pro něj něco znamenat? To byla znepokojující myšlenka. 
"Moje příjmení je Cullenová," řekla jsem Maxovi, přemýšlejíc jestli to nebude příliš mnoho informací. Začínala jsem být na Alici naštvaná. Musela jsem být opravdu takhle slepá? Mohla mi dát o jedno nebo dvě slova víc... 
"Cullenová, mám to." 
Sledovala jsem jak vytáčí, snadno vybírajíc čísla. Dobře, mohla bych zavolat J. Jenksovi sama, pokud toto nebude fungovat. 
"Hej J, tady Max. Vím, že na toto číslo prý nemám volat, kromě případu nouze. . . ". 
Je tu nějaké nebezpečí? Slyšela jsem slabě z druhého konce. 
"No, ne tak docela. Je tady ta dívka, která tě chce vidět. . . ". 
Nevidím v tom případ nouze. Proč jsi nepostupoval obvyklým zpúsobem? 
"Nepostupoval jsem obvyklým zpúsobem, protože ona obvykle nevypadá-" 
Je to odznak? 
"Ne-" 
Nejsi si tím jist.. Vypadá jako jedna z Kubarevú-? 
"Ne-nech mě mluvit, jo? Ona říká, že znáš její sestra, nebo tak něco. " 
Nepravděpodobné. Jak vypadá? 
"Ona vypadá. . . "Jeho oči uznale běželi od mého obličeje k mým botám. "No, ona vypadá jako zpropadená supermodelka, tak vypadá." Usmála jsem se a on na mě mrknul, pak pokračoval. "Houpavé tělo, bledé jako list, tmavě hnědé vlasy skoro do pasu, potřebuje se vyspat-zní něco z toho povědomě?" 
Ne, nezní. Nejsem rád, že necháš svoji slabost pro hezké ženy přerušit - 
"Jo, tak jsem zelenáč pro ty hezké, co je na tom? Omlouvám se že jsem tě obtěžoval, vole. Prostě na to zapomeň. " 
"Jméno:" zašeptala jsem. 
"Oh pravda. Počkej, "řekl Max. "Ona říká, že její jméno je Bella Cullenová. Pomůže to? " 
Zústalo mrtvé ticho a pak se hlas na druhém konci byl náhle rozkřičel, přičemž použil mnoho slov které často mimo zastávek kamionistú neslyšíte. Maxúv celý výraz se změnil, všechen humor zmizel a jeho rty zbledli. 
"Protože ses neptal!" Křičel Max zpátky, zpanikařil. 
Další pauza, jak se J sbíral. 
Krásná a bledá? Zeptal se J trošičku klidnější. 
"Řekl jsem to, ne?" 
Krásná a bledá? Co tento člověk věděl o upírech? Byl sám jedním z nás? Nebyla jsem připravena na tento druh konfrontace. Zaskřípala jsem zubama. Alice, do čeho jsi mě to dostala? 

Max čekal asi minutu přes další salvu křičených urážek a instrukcí a pak blýskl po mě očima, které byly téměř vyděšené. "Ale ty sse setkáváč s klienty z centra pouze ve Čtvrtek-jo, jo! Mám to. "sklopil telefon. 
"Chce mě vidět?" Ptala jsem se zářivě. 
Max zlostně hleděl. "Mohla jste mi říct, že jste byla přednostný klient." 
"Já nevěděla, že jsem." 
"Myslel jsem, že byste mohla být policajt," připustil. "Myslím, nevypadáte jako policajt. Ale jednáte zvláštním zpúsobem, krásné. " 
Pokrčil rameny. 
"Drogový kartel?" Hádal. 
"Kdo, já?" Zeptala jsem se. 
"Jo. Nebo váš přítel, nebo co. " 
"Ne, promiňte. Nejsem opravdu fanda do drog, a ani můj manžel. Stačí říct ne a tak. " 
Maxovi se zasekl dech. " Vdaná. Nelze dát si pauzu. " 
usmála jsem se. 
"Mafie"? 
"Ne." 
"Pašování diamantú?" 
"Prosím! Tohle je ten typ lidí, s nimiž jednáte obvykle, Maxi? Možná potřebujete novou práci. " 
Musela jsem přiznat, že jsem si to maličko užívala. Nebyla jsem moc ve styku s lidma kromě Charlieho a Sue. Bylo zábavné sledovat ho jak se kroutí. Také jsem byla potěšena tím, jak snadné bylo nezabít ho. 
"Vy jste se zapletla do něčeho velkého. A špatného, "prohlásil uvažujíc. 
"takhle to opravdu není." 
"To je to, co všichni říkají. Ale kdo jiný potřebuje papíry? Nebo kdo jiný si může dovolit zaplatit J-ovy ceny, měl bych říct. Nikdo mého postavení, tak jako tak, "řekl, a pak opět zamumlal slovo vdaná. 
On mi dal zcela novou e-mailovou adresu se základními směry, a pak pozoroval múj odjezd s podezřívavýma, lítostivýma očima. 

V tomto bodě, jsem byla připravena na téměř cokoli- nějaké hi-tech doupě James Bondovského zloducha by bylo vhodné. Tak jsem myslela, že Max mi musel dát špatnou adresu jako test. Nebo možná to bylo podzemní doupě, velmi obvykle pod středovým pásem úmistněné naproti lesnatým kopcúm v hezké rodinné čtvrti. 
Zatáhla jsem na volné místo a vzhlédla na vkusně nenápadné znamení, kde stálo JASON SCOTT, advokát.

Kancelář uvnitř byla béžové s celerově zeleným nádechem, neškodná a nenápadná. Nebyla tady ani stopa upíří vúně, a to mi pomohlo uvolnit se. Nic než neznámý člověk. A cela pro podezřelé byla zasazena do zdi, a dost nezajímavá blond recepční seděla za stolem. 
"Ahoj," pozdravila mě. "Jak vám mohu pomoci?" 
"Já jsem tady abych se setkala s panem Scottem." 
"Máte domluvenou schůzku?" 
"Ne tak docela." 
Trochu se uculila. "Pak by to mohlo nějaký čas trvat6
"Proč jsi zatím nesednete, zatímco já-" 
April! Požadující mužský hlas zavřeštěl z telefonu na jejím stolu. Očekávám paní Cullenovou zakrátko. 
Pousmála jsem se a ukázala na sebe. 
Pošlete jí okamžitě. Chápete to? Já se nestarám, co to přeruší. 
Mohla jsem slyšet něco jiného v jeho hlasu kromě netrpělivosti. Stres. Nervy. 
"Právě přijela," řekla April, jakmile mohla mluvit. 
Co? Pošlete jí! Na co čekáte? 
"Hned to bude, pane Scotte!" Vstala, třepotajíc rukama jako mně vedla cesta dolů krátkou chodbou, nabízejíc mi kávu nebo čaj, nebo cokoliv jiného, co bych chtěla. 
"Jsme tady," řekla, když mě uvedla do mocenské kanceláře, vybavené těžkým dřevěným stolem a falešnou zdí. 
" Zavři za sebou dveře," nařídil chraplavý tenor. 
Zkoumala jsem muže za stolem, přičemž April se dala na bezhlavý ústup. Byl nízký a plešatící, pravděpodobně asi padesát pět, s břichem. Měl na sobě červenou hedvábnou kravatu s modro-bílou-pruhovanou košilí a jeho sako v námořnícké modři viselo na křesle. Také se třásl, zbledl na nezdravě těstovitou barvu, na jeho čele se leskl pot, představila jsem si semeniště vířící hluboko pod zámkem. 
J se dal dokupy a vratce se zdvihl ze své židle. Natáhl ruku přes stůl. 
"Paní Cullenová. Je mi absolutním potěšením. " 
Popošla jsem k němu a jednou mu rukou rychle potřásla. Mírně se lekl mé studené kůže, ale nezdál se být překvapen. 
"Pan Jenks. Nebo upřednostňujete Scotta? " 
Znovu sebou škubl. "Cokoliv si přejete, Zajisté." 
"Co takhle říkejte mi Bella a já vám budu říkat J?" 
"Jako staří přátelé," souhlasil, vytírájíc si čelo hedvábným šátkem. Ukázal na židli abych si sedla a taky si sedl. "Musím se zeptat, setkávám se konečně s rozkošnou ženou pana Jaspera?" 
Na sekundu jsem to zvažovala. Takže tento člověk znal Jaspera, Alice ne. Znal ho a vypadal taky trochu poděšeně. "Jeho švagrová, ve skutečnosti." 
Našpulil rty, jako kdyby byl chtivý pochopit stejně zoufale jako já. 
"Věřím, že pan Jasper je v dobrém zdravotním stavu?" Zeptal se opatrně. 
"Jsem si jistá, že jeho zdraví je výborné. Právě teď je na prodloužené dovolené." 
Zdálo se že tohle vysvětlilo některé J-ovy zmatky. Přikývl a promnul si prsty. "Jen tak. Měla jste přijít do hlavní kanceláře. Moji asistenti by vás dovedli rovnou ke mně-nemusela by jste projít nepohostinnými kanály. " 
Jen jsem přikývla. Nebyla jsem si jista, proč mi Alice dala adresu v ghettu. 
"Ah, dobře, že jste tady. Co pro vás mohu udělat? " 
"Papíry," řekla jsem, snažíc se, aby můj hlas zněl jako že vím o čem mluvím. 
"Jistě," souhlasil J. "Mluvíme o rodném listu, úmrtném listu, řidičském průkazu, pasu, sociálném pojištění ...?" 
Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Dlužím Maxovi velký čas. 
A pak můj úsměv opadl. Alice mě sem poslala z nějakého důvodu, a byla jsem si jistá, že to bylo pro ochranu Renesmee. Její poslední dárek pro mne. Jedna věc o které veděla že ji budu potřebovat. 

Jediný důvod, proč by Renesmee potřebovala falzifikátora, byl že by utíkala. A jediný důvod, proč by Renesmee utíkala by byla naše prohra. 
Pokud bychom Edward a já utíkali s ní, nepotřebovala by tyto dokumenty ihned. Já si byla jistá, že doklady byly něco co Edward věděl jak sehnat, nebo udělat sám, a byla jsem si jistá, že znal způsob, jak uniknout bez nich. Můžeme s ní utíkat tisíce mil. Múžeme se s ní plavit přes oceán. 
Abychom ji zachránili.
A všechna to tajemství, abych to udržela v tajnosti před Edwardem. Protože bylo dost možné že co ví on, věděl by taky Aro. Kdybychom prohráli, Aro by jistě získal informace, které nutně potřeboval, ještě než by zničil Edwarda. 
Bylo to tak jak jsem si myslela. Nemohli jsme vyhrát. Ale budeme mít štěstí při zabití Demetriho než prohrajeme, když Renesmee bude mít šanci utéct. 
Moje tiché srdce bylo v mé hrudi jako balvan -drtivá váha. Všechny mé naděje vybledli jako mlha na sluníčku. Mé oči píchali. 

Kdo by tohle chtěl? Charlie? Ale on byl tak bezbranný člověk. A jak bych dostala Renesmee k němu? Nebude nikde poblíž boje. Takže zústává jediná osoba. Nikdo jiný tady opravdu není. 

Tohle jsem promyslela tak rychle, že J ani nezaznamenal mou odmlku
"Dva rodné listy, dva pasy, jeden řidičský průkaz," řekl jsem tichým, podrážděným tónem. 
Pokud si všiml, že jsem změnila výraz, předstíral že ne. 
"Jména?" 
"Jakob ... Vlk. A ... Vanessa Vlková. "Nessie se zdála být dobrá přezdívka pro Vanessu. Jakoba přinutí odejít ta věc s Vlkem. 
Jeho pero škrábalo rychle napříč právním blokem. "Prostřední jména?" 
"Stačí dát něco všeobecného" 
"Pokud tomu dáváte přednost. Věk? " 
"Dvacet sedm muž, pět dívka." Jakob by to mohl dokázat. Bylo to zvíře. A při tempu jakým Renesmee rostla, bych raději odhadovala výšku. Mohl by být její nevlastní otec. ... 
"Budu potřebovat fotky, pokud dáváte přednost hotovým dokumentům," řekl J, přerušíc moje myšlenky. "Pan Jasper si obvykle přál dokončit je sám. " 
No, tím se vysvětluje proč J nevěděl jak vypadá Alice. 
"Vydržte," řekla jsem. 
Tohle bylo štěstí. Měla jsem několik rodinných fotografií zastrčené v peněžence a jednu perfektní-Jakob držící Renesmee na předních schodech na verandu - pouze měsíc staré. Alice mi je dala jen několik dní před ... Aha. Možná v tom nebylo až tolik štěstí. Alice věděla, že mám ty obrázky. Možná měla nějaké tlumené záblesky že je budu potřebovat, než mi je dala. 
"Tady to máte." 
J chvíli zkoumal obrázky. "Vaše dcera je vám velice podobná." 
Napjala jsem se. "Spíš je podobná svému otci." 
"Kterým není tenhle člověk." Dotknul se Jakobova obličeje. 
Moje oči se zúžily a na J-ově lesklé hlavě vyskočili nové perličky potu. 
"Ne To je velmi blízký přítel rodiny. " 
"Odpusťte mi," zamumlal, a pero opět začalo škrábat. "Jak brzy budete potřebovat doklady?" 
"Můžu je mít za týden?" 
"To je spěšná rychlost. Budeto stát dvakrát tolik, -ale odpusťte mi. Já zapoměl s kým mluvím. " 
Je zřejmé, že znal Jaspera. 
"Jen mi dejte sumu." 
Vypadal že váhá říct to nahlas, i když jsem si byla jistá, že když jednal s Jasperem, musel vědět, že cena nebyla podstatná. Ani s přihlédnutím k nafouklým účtům, které existovali po celém světě s různými jmény Cullenú, po celém domě byl poschovávaný dostatek peněz, který by uživil malou krajinu tak po desetiletí; zpúsobem který mi připomněl jak byla vždycky stovka rybářských háčkú vzadu každé zásuvky v Charlieho domě. Nepochybovala jsem že malý úbytek, který jsem přemístila jako přípravu na dnešek si nikdo ani nevšimne.

J napsal cenu dolů na spodek právníckého bločku. 

Já klidně přikývla. Měla jsem sebou víc než jen tolik. Znova jsem rozepla tašku a odpočítala požadovanou částku-všechno byli bankovky-roztříděné po 5000 dolarových svazcích, takže to bylo v okamžiku. 
"Tady." 
"Ah, Bello, opravdu mi nemusíte dávat celou částku ihned. Je obvyklé, že si púlku nacháte až do doručení dokumentú. " 
Vyčerpaně jsem se pousmála na nervózního muže. "Ale já vám věřím, J. Mimochodem, Dám vám bonus-stejný znovu, když dostanu doklady." 
"To není nutné, ujišťuji vás." 
"Nedělejte si starosti." Nebylo to, jako bych si to mohla vzít s sebou. "Takže se setkáme tady za týden ve stejnou dobu?" 
Věnoval mi bolestný pohled. "Vlastně bych dal přednost tomu, aby se taková transakce dělala v místech, která nesouvisí s mými různými obchody." 
"Pochopitelně. Jsem si jista, že jsem to nedělala tak, jak očekáváte. " 
"Jsem zvyklý nemít očekávání, pokud jde o rodinu Cullenú." Zapitvořil se a pak rychle poskládal tvář znovu. "Mohli bychom se sejít v osm hodin za týden ode dneška v The Pacifico? Je to na Union Lake a jídlo je výborné. " 
"Perfektní." Ne, že bych se k němu připojila na večeři. Skutečně by se mu nelíbilo kdybych to udělala. 
Vstala jsem a potřásla znovu jeho rukou. Tentokrát necouvl. Ale zdálo se že má nějakou novou obavu. Jeho ústa byla ztuisnutá záda napjatá. 
"Budete mít problémy s termínem?" Zeptala jsem se. 
"Cože?" podíval se, vytržen z pozoru při mé otázce. " termín? Aha, ne. Nemějte obavy. Já jistě budu mít vaše dokumenty hotové včas. " 

Bylo by hezké mít tady Edward, takže bych věděla, co bylo skutečnou J-ovou obavou. Povzdechla jsem. Udržet tajemství před Edwardem bylo dost zlé, být od něj pryč bylo téměř stejně zlé.
"Pak se uvidíme za týden."

ROZBŘESK-32.KAPITOLA-SPOLEČNOST 2.část

6. června 2010 v 22:26 | majča |  Rozbřesk - kniha
Po tomhle bylo těžké udržet Renesmee od Zafriny a jejích hezkých obrázkú. Měla jsem strach, protože jsem si byla docela jistá, že Zafrina byla schopna vytvořit obrázky, které vůbec nebyly hezké. Ale přes Renesmee a její myšlenky jsem mohla vidět Zafrininy vize taky-byly tak jasné jako kterákoli z Renesmeeinych vlastních vzpomínek, jako by byli skutečné-a tedy jsem mohla posoudit sama, zda jsou vhodné či nikoliv. 

Přestože jsem se ji nevzdávala snadno, musela jsem přiznat, že je dobře, že Zafrina Renesmee zabávala. Potřebovala jsem své ruce. Měla jsem toho tolik k učení, jak fyzicky, tak psychicky, a byla tak krátká doba. 
Můj první pokus v učení boje nešel dobře. 

Edward mě přibil asi za dvě sekundy. Ale místo toho aby mě nechal zápasit volným stylem, ve kterém jsem měla šanci-vyskočil nahoru a pryč. Věděla jsem hned, že něco nebylo v pořádku, ještě pořád byl jako kámen, zírajíc přes louku kde jsme cvičili.

"Je mi to líto, Bello," řekl. 
"Ne, já jsem v pohodě," řekla jsem. "Pojďme znovu." 
"Nemůžu." 
"Co myslíš tím, že nemúžeš? Právě jsme začali. " 
Neodpověděl. 

"Podívej, vím, že v tomhle nejsem dobrá, ale nemůžu se zlepšit, pokud mi nepomúžeš" 
Neřekl nic. Hravě jsem na něj skočila. Nebránil se a my oba jsme padli na zem. Zústal bez hnutí když jsem mu přitiskla rty ke krku. 
"Vyhrála jsem," oznámila jsem. 
Jeho oči zúžily, ale neřekl nic. 
"Edwarde? Co je špatně? Proč mě nechceš učit? " 
Přešla celá minuta než znovu promluvil. 
"Já to prostě ... nesnesu. Rosalie a Emmett vědí tolik co já. Tanya a Eleazar patrně ještě víc. Zeptej se někoho jinýho. " 
"To není fér! Jsi v tomhle dobrý. Předtím jsi pomohl Jasperovi -bojoval jsi s ním a všichni ostatní taky. Proč ne já? Co jsem udělala špatně? " 
On povzdechl, podrážděný. Jeho oči byly tmavé, téměř žádné zlato nerozsvítilo černou.

"Podívám-li se na tebe tímto způsobem, analyzujíc tě jako cíl. Vidět všechny způsoby, jak tě můžu zabít." Povzdechl. "Prostě se to tím stáva pro mě příliš reálné. Nemáme tolik času, aby byl rozdíl v tom kdo je tvúj učitel. Každý tě může naučit základy. " 
Zamračila jsem se.. 

Dotkl se mého našpuleného spodního rtu a usmál se. "Kromě toho, je to zbytečné. Volturiovi se zastaví. Donutíme je porozumět. " 
"Ale když ne! Potřebuji se to naučit. " 
"Najdi si jiného učitele." 

To nebyl náš poslední rozhovor na toto téma, ale nikdy jsem ho neodklonila ani palec od jeho rozhodnutí. 
Emmett byl více než ochoten pomoci, i když jeho vyučování mi připadalo spíše jako pomsta za všechny ztracené zápasy v páce. Pokud bych si ještě mohla udělat modřinu, byla bych purpurová od hlavy až k patě. Rose, Tanya, Eleazar všichni byly trpěliví a podpůrní. Jejich výuka mi připomínala Jasperovy bojové instrukce k ostatním v červnu minulého roku, i když ty vzpomínky byly zametné a nezřetelné. Někteří z návštěvníků shledali mé vzdělávání zábavné, a někteří z nich dokonce nabídli pomoc. Nomád Garrett mi dopřál pár kol- byl překvapivě dobrý učitel, tak snadno ve styku s ostatními obecně, že jsem se divila, že nikdy nezaložil klan. Dokonce jsem jednou bojovala se Zafrinou zatímco nás Renesmee sledovala z Jakobovy náruče. Naučila jsem se několik triků, ale nikdy jsem ji nepožádala o pomoc znovu. V pravdě, i když jsem měla Zafrinu hodně ráda a věděla jsem, že by mi skutečně neublížila, divoká žena mě děsila k smrti. 

Naučila jsem se od mých učitelů spoustu věcí, ale měla jsem pocit, že moje znalosti byly pořád nemožně základní. Netušila jsem, kolik sekund bych vydržela proti Alecovi a Jane. Jen jsem se modlila, aby to bylo dost dlouho na to, aby to pomohlo. 
Každou minutu dne, kdy jsem nebyla s Renesmee či se neučila bojovat, byla jsem na dvoře a pracovala s Kate, snažíc se tlačit můj vnitřní štít ven ze svého vlastního mozku na ochranu někoho jiného. Edward mne v tomto tréninku podporoval. Věděla jsem, že doufal, že bych mohla najít způsob, jak přispět, který mě uspokojí, a zároveň mě udrží z linie palby. 

Bylo to tak těžké. Nebylo nic, čeho bych se chytla, nic pevného s čím by se dalo pracovat. Měla jsem jen moji zuřivou snahu být užitečná, abych byla schopna udržet Edwarda, Renesmee, a tak velkou část mé rodiny, jak je možné, se mnou v bezpečí. Znovu a znovu jsem se pokoušela přinutit mlhavý štít mimo sebe, jenom s chabým, sporadickým úspěchem. Cítila jsem se, jako bych napínala neviditené gumové pásmo, které se mohlo změnit z betonové hmatatelnosti na křehký kouř v každém náhodném okamžiku. 

Pouze Edward byl ochoten být naše morče-dostávajíc šok za šokem od Kate, když jsem se nekompetentně vypořádavala s vnitřkem mé hlavy. Pracovali jsme již hodiny, a já jsem se cítila, jako bych měla být pokryta potem z vypětí, ale samozřejmě moje dokonalé tělo by mě takhle nezradilo. Všechna moje únava byla duševní. 

Zabíjelo mě, že to byl Edward, kdo musel trpět, mé paže neužitečně omotané kolem něho, když se škubal znova a znova od Katina "nízkého" nastavení. Zkoušela jsem tak tvrdě jak to jen šlo tlačit můj štít kolem nás obou, pokaždé se mi to povedlo, a pak znovu proklouzlo mezi prsty. 

Nesnášela jsem tohle cvičení a přála si, aby mi místo Kate pomohla Zafrina. Pak všechno co by Edward musel udělat by bylo dívání se na Zafrininy iluze, dokud bych mu v tom nezabránila. Kate, ale trvala na tom, že jsem potřebovala lepší motivaci-, kterou myslela to, jak nenávidím pomyšlení na Edwardovu bolest. Začínala jsem pochybovat o jejím tvrzení z prvního dne, kdy jsme se setkali, že svúj dar sadisticky nevyužívá. Zdálo se že si mě vychutnává.

"Ahoj," řekl Edward vesele, snažíc se skrýt důkaz vyčerpání v hlase. Cokoliv, aby mě udržel od cvičení boje. "Sotva to píchlo. Dobrá práce, Bello. " 
Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se pochopit, co přesně jsem udělala dobře. Testovala jsem elastické pásmo, snažíc se, aby zústalo pevné, jak jsem ho rozvinula od sebe. 
"Znova, Kate," zavrčela jsem přes sevřený zuby. 
Kate přitlačila dlaň na Edwardovo rameno. 
On povzdechl úlevou. "Tentokrát nic." 
Pozvedla jedno obočí. "Tahle tedy nebyla slabá." 
"Dobře," nafoukla jsem se. 
"Připrav se," řekla mi, a dotkla se Edwarda znovu. 
Tentokrát se otřásl a tichý vzdech mu zasyčel mezi zuby. 

"Promiň! Omlouvám se! Promiň! "skandovala jsem, kousajíc si do rtů. Proč mi to nejde udělat správně..
"Děláš úžasnou práci, Bello," Řekl Edward, přitáhnouc si mě tesně k sobě. "Pracuješ na tom opravdu jenom pár dnú a již se ti sporadicky daří. Kate, řekni jí, jak dobře si vede. " 

Kate ohrnula rty. "Já nevím. Má samozřejmě obrovskou schopnost a jsme pouze na začátku. Jsem si jistá že to umí i lépe. Jen prostě postřádá podněty." 

Zírala jsem na ni v nevíře, mé rty se automaticky ztáhly se zubú. Jak to mohla myslet, že mi chybí motivace, když dává Edwardovi šoky přímo přede mnou? 
Slyšela jsem mumlání z publika, které neustále rostlo jak jsem cvičila- nejdřív pouze Eleazar, Carmen, a Tanya ale pak se přidal Garrett, pak Benjamin a Tia, Siobhan a Maggie, a nyní se dokonce v okně na třetím podlaží objevil Alistair. Diváci souhlasili s Edwardem, mysleli si, že si vedu již dobře. 

"Kate ..." Řekl Edward varovným hlasem, když se objevila v nové akci, ale ona byla již v pohybu. Vrhla se k zákrutu řeky, kde se Zafrina, Senna a Renesmee pomalu procházeli, Renesmee ruku v Zafrinině jak sdíleli obrázky tam a zpět. Jakob je sledoval několik krokú opodál. 

"Nessie," řekla Kate-nově příchozí si rychle zvykli na dráždivou přezdívku "Nechtěla bys pomoci své matce?" 
"Ne," napúl jsem zavrčela. 
Edward mě konejšivě objal. Setřásla jsem ho jak Renesmee přelétla přes nádvoří ke mně s Kate, Zafrinou, a Sennou v patách. 
"Rozhodně ne, Kate," zasyčela jsem. 
Renesmee se ke mně natáhla, a já jsem automaticky otevřela náruč. Zkroutila se ke mě, vtlačíc mi hlavu pod rameno. 
"Ale Mami, já chci pomoci," řekla rozhodným hlasem. Její ruce se opřeli proti mému krku, posílila své přání obrázkem, my dvě spolu, jeden tým. 
"Ne," řekla jsem, rychle couvajíc pryč. Kate udělala úmyslný krok v mém směru, její ruka napjatá směrem k nám. 
"Drž se od nás, Kate," Varovala jsem ji. 
"Ne" Ona začala postupovat vpřed. Pousmála se jako lovec zaměřující svou kořist. 

Posunula jsem Renesmee tak, abych ji měla za zády, stále ještě daleko bez podpory takového tempa, které by se shodovalo s Kate. Teď jsem měla ruce volné, a pokud Kate chtěla uchopit její ruce za zápěstí, bylo by lepší kdyby si udržela odstup. 
Kate pravděpodobně nepochopila, sama nepoznajíc vášeň matky ke svému dítěti. 

Ani netušila jak daleko zašla. Byla jsem tak rozzuřená, že moje vidění mělo podivný načervenalý nádech, a na jazyku jsem cítila chuť spáleného kovu. Síla se kterou jsem obvykle pracovala zdrženlivě protékala přes mé svaly, a já věděla, že bych ji mohla rozmačkat do diamantově tvrdé suti, jestli mě to donutí udělat.

Vztek zpúsobil že se mé bytí v každém aspektu zostřilo. Mohla jsem dokonce přesněji cítit elasticitu mého štítu -cítit že to není ani tak jedno pásmo jako spíš vrstvy, tenké vrstvy, které mě pokrývají od hlavy až k patě. S hněvem vlnícím se přes mé tělo, jsem ho lépe cítila, mohla ho lépe udržet. Napla jsem jej kolem sebe, od sebe, zabalíc Renesmee zcela uvnitř, jen pro případ že by Kate pominula mé varování. 

Kate udělala další vypočítaný krok vpřed, a z mého krku se vydralo přes sevřené zuby neurvalé vrčení. 
"Buď opatrná, Kate," upozornil Edward. 

Kate udělala další krok, a pak udělala chybu jako někdo nezkušený, jak jsem mohla rozpoznat. Jen krátký skok koukajíc pryč, obracejíc pozornost ode mne k Edwardovi. 
Renesmee byla bezpečně za zády, nakrčila jsem se ke skoku. 
"Můžeš slyšet něco od Nessie?" zeptala se ho Kate: její hlas klidný a lehký. 
Edward se vrhl do prostoru mezi námi, blokujíc mou linii ke Kate. 
"Ne, vůbec nic," odpověděl jí. "Dej Belle nějaký čas, ať se uklidní, Kate. Neměla bys ji dráždit. Vím, že to tak nevypadá, ale je jí jen pár měsíců. " 
"Nemáme čas jít na to jemně, Edwarde. Musíme na ni přitlačit. Máme jen pár týdnů, a ona má potenciál-" 
"Ustup na minutu, Kate." 
Kate se zamračila, ale vzala Edwardovo varování vážně víc, než by vzala moje. 
Renesmeeina ruka byla na mém krku; pamatovala si útok Kate, ukazujíc mi, že to neznamenalo nic zlého, že táta v tom byl taky. ... 
To mě neuklidnilo. Spektrum světla které jsem viděla bylo pořád s rudými skvrnami. Ale mohla jsem se líp kontrolovat a viděla jsem že Kate má pravdu. Hněv mi pomohl. Pod tlakem se budu učit rychleji. 
To neznamená, že se mi to líbí. 
"Kate," zabručela jsem. Položila jsem ruku na malou na Edwardově hřbete. Pořád jsem mohla cítit můj štít, jako silný, pružný povlak kolem Renesmee a mne. Potlačila jsem ho dál, kolem Edwarda. Nic nenaznačovalo chybu v elastické pokrývce, ani kapka hrozby. Funěla jsem úsilím, a slova ze mě vycházela spíš bezdechá než šílená vztekem. "Znova," řekla jsem Kate. " pouze Edward." 
Překulila očima, ale připlula dopředu a přitlačila dlaň na Edwardovo rameno. 
"Nic," Řekl Edward. Slyšela jsem úsměv v jeho hlasu. 
"A teď?" zeptala se Kate. 
"Pořád nic." 
"A teď?" Tentokrát byl v jejím hlase zvuk napětí. 
"Vůbec nic." 
Kate zavrčela a stupňovala dál. 
"Vidíte to?"zeptala se Zafrina svýmí hlubokým divokým hlasem, odhodlaně hledíc na nás tři. Její angličtina byla podivně akcentovaná, slova natahovala na nečekaných místech. 
"Nevidím nic co bych neměl," Řekl Edward. 
"A ty, Renesmee?" zeptala se Zafrina. 
Renesmee se usmála na Zafrinu a potřásla hlavou. 
Můj vztek již téměř zcela ochabl, a já měla zuby sevřené, rychle a těžce jsem dýchala, jak jsem tlačila proti elastickému štítu, čím déle, tím se mi zdál težší. Ztáhl se zpátky, táhnouc dovnitř. 
"Nepanikařte," varovala Zafrina malou skupinku divákú. "Chci vidět, jak daleko může zajít." 

Šokovaný výdech od všech co byli přítomni-Eleazar, Carmen, Tanya, Garrett, Benjamin, Tia, Siobhan, Maggie-Senna, ale všichni se zdáli být připraveni pro cokoli co Zafrina dělala. Oči ostatních byli prázdné, výraz úzkosti na tvářích.
"Zvedněte ruku, když se vám vidění vrátí," instruovala Zafrina. "Nyní, Bello. Podívej se, kolik jich múžeš zaštítit" 

Zlostně jsem vydechla. Kate byla kromě Edwarda a Renesmee nejblíže, ale i ona byla asi deset stop daleko. Sevřela jsem čelisti a potlačila, snažíc se zdvihnout ochranu dál od sebe. Palec po palci jsem ho roztahovala ke Kate bojujíc se zpětnou odezvou kterou to mělo s každým zlomkem který jsem získala. Jen jsem sledovala Katin znepokojený výraz, když jsem pracovala, a já tiše zasténala úlevou, když její oči zamrkali a zaostřili. Zvedla ruku. 

"Fascinující!" zamumlal Edward v tichém výdechu. "Je to jako jednosměrně prúhledné sklo. Můžu číst vše, co si myslíte, ale vy ke mně nedosáhnete. A slyším Renesmee, co jsem nemohl, když jsem byl venku. Vsadím se že by mi Kate teď mohla dát šok, protože i ona je teď pod deštníkem. I přesto tě nemůžu slyšet ... hmmm. Jak to funguje? Zajímalo by mě, kdyby. . ". 

Pokračoval v mumlání sám k sobě, ale já nedokázala poslouchat. Ztiskla jsem zuby, snažíc se rozšířit účinnost štítu na Garretta, který byl nejblíže ke Kate. Zvedl ruku. 

"Velmi dobře," složila mi Zafrina poklonu. "A teď-" 

Ale promluvila příliš brzy; s prudkým výdechem, cítila jsem, jak můj štít ucouvl jako gumička roztažená příliš daleko, pukl zpět do své původní podoby. Renesmee, zažívajíc poprvé slepotu kterou Zafrina vykouzlila pro ostatní, se třásla za mými zády. Unaveně jsem bojovala proti elastickému táhnutí, nutíc štít dosáhnout znovu k ní. 
"Mohu dostat minutu?" zasupěla jsem. Co jsem se stala upírem, ještě nikdy předtím jsem necítila potřebu odpočinku. Bylo to znervózňující cítit se tak utahaná a tak silná současně. 
"Pochopitelně," řekla Zafrina, a diváci se uvolnili jak jim vrátila znovu zrak. 
"Kate," ozval se Garrett jako ostatní mumlali a posouvali se o něco dál, rozrušeni okamžikem oslepnutí, upíři nebyli zvyklí cítit se bezbranně. Vysoký blonďatý Garrett byl jediný nenadaný nesmrtelný, který vypadal být unešen mým cvičením. Zajímalo by mne, co dobrodruha tak lákalo. 
"Já bych to nedělal, Garrette," upozornil ho Edward. 
Garrett pokračovat směrem ke Kate navzdory varováním, rty staženy spekulací. "Říká se, že umíš dostat upíra na lopatky." 
"Ano," souhlasila. Pak se lstivým úsměvem, zavrtěla na něj prsty. "Zvědavý?" 
Garrett pokrčil rameny. "To je něco, co jsem nikdy neviděl. Vypadá to, že by to mohlo být trochu přehnané. ." 
"Možná," řekla Kate, její tvář náhle vážná. "Možná to funguje pouze na slabé či mladé. Nejsem si jista. 
Vypadáš být silný. Možná bys mohl odolat mému nadání." Natáhla ruce k němu, dlaní nahoru-jasná výzva. Rty sej í zkroutili, a byla jsem si docela jista že její seriózní výraz byl pokusem o donucení. 
Garrett se na výzvu zašklebil. Velmi sebevědomě se dotkl její dlaně ukazováčkem. 

A pak, s hlasitým zalapáním po dechu, se jeho kolena podlomila a on se převrátil vzad. Jeho hlava práskla do kusu žuly s ostrým práskavým hlukem. Bylo šokující dívat se. Mé instinkty couvli vidíc zneschopnění nesmrtelného takovým zpúsobem, bylo to hluboce nesprávné. 

"Říkal jsem ti to," zamumlal Edward. 

Garrettova oční víčka se po dobu několika sekund třásla, a pak oči doširoka otevřel. Zíral nahoru na culící se Kate, a udivený úsměv mu osvětlil tvář. 
"Wow," řekl. 
"Líbilo se ti to?" Zeptala se skepticky. 
"Nejsem blázen," zasmál se, potřásajíc hlavou, jak se pomalu dostával na kolena, "ale určitě to bylo něco!" 
"To je to, co jsem slyšel." 
Edward překulil oči. 
A pak nastal malý rozruch na předním dvoře. Slyšela jsem jak Carlisle koktajíc odpovědel překvapeným hlasúm. 

"Poslala vás Alice?" Zeptal se někoho, jeho hlas nejistý, lehce rozrušený. 
Další neočekávaný host? 
Edward se vrhl do domu a ve většina ostatních ho napodobila. Sledovala jsem je pomaleji, Renesmee ještě posazenou na zádech. Chtěl bych dát Carlislovi chvíli. Nechat ho zahřát nového hosta, připravit ho nebo ji, nebo je- pro představu o tom, co se blíží. 

Vzala jsem Renesmee do náruče, jak jsem šla opatrně kolem domu abych vstoupila přes dveře do kuchyně, poslouchajíc to, co jsem nemohla vidět. 

"Nikdo nás neposlal," hluboký šeptavý hlas Carlislovi odpověděl na otázku. Okamžitě mi připomněl hlasy starých Ara a Caia, a zmrazil mě uvnitř kuchyně. 
Věděla jsem, že přední pokoj byl přeplněný-téměř všichni se šli podívat na nejnovější návštěvníky, ale byl tam sotva nějaký hluk. Mělké dýchání, to bylo vše. 

Carlislúv hlas byl ostražitější, když reagoval. "Tak co vás sem teď přivádí?" 
"Slovo, cesty," odpověděl jiný hlas, stejně lehký jako první. "Slyšeli jsme narážky že Volturiovi jdou proti vám. Šeptá se, že by jste neměli být sami. Je zřejmé, že co se šeptá byla pravda. Tohle je impozantní shromažďení." 

"Nevyzýváme Volturiovy," odpověděl Carlisle napjatým tónem. "Došlo k nedorozumění, to je všechno. Velmi vážnému nedorozumění, buďte si jisti, ale budeme doufat, že se vyjasní. Co vidíte, jsou svědci. Potřebujeme jen aby nás Volturiovi vyslechli. Nemáme- " 
"My se nestaráme o to co říkají že jste udělali" přerušil ho první hlas. "A je nám jedno jestli jste porušili zákon." 
"Nezáleží na tom, jak neslýchaně", zazněl druhý. 
"My jsme čekali tisíciletí a půl abychom vyzvali italskou spodinu," uvedl na prvním místě. "Pokud existuje šance, že padnou, budeme tady abychom to viděli." 
"Nebo dokonce pomůžeme porazit je," dodal druhý. Vystoupili v hladkém tandemu, jejich hlasy natolik podobné, že méně citlivé uši by předpokládali, že byl pouze jeden. 
"Pokud si myslíme, že máte šanci na úspěch." 
"Bello"? zavolal na mě Edward pevným hlasem. "Přines sem Renesmee, prosím. Možná bychom měli otestovat tvrzení našich rumunských návštěvníků." 

Pomáhalo mi vědět že polovina upírú ve vedlejší místnosti by pravděpodobně přiběhla bránit Renesmee, pokud by tito Rumuni byli z ní rozrušení. Nelíbil se mi zvuk jejich hlasú, nebo temná hrozba v jejich slovech. Jak jsem šla do pokoje, viděla jsem že nejsem sama tohohle názoru. Většina nehybných upírú hleděla nepřátelsky, a pár-Carmen, Tanya, Zafrina a Senna-se přemístili do nepatrně defenzivní polohy mezi nově příchozí a Renesmee. 

Oba upíři u dveří byli útlí a nízcí, jeden tmavovlasý-a druhý s vlasy tak popelavě blonďatými že vypadali jako sivé. Měli stejnou pudrovou barvu kúže jako Volturiovi, i když myslím, že ne až tak výrazně. Nebyla jsem si tím jista, nikdy jsem Volturiovy neviděla jinak než svýma lidskýma očima, takže jsem nemohla perfektně srovnávat. Jejich ostré, úzké oči měli barvu tmavého burgundského, bez jemného filmu. Měli na sobě velmi jednoduché černé šaty, které by mohly vypadat moderně nebýt starých vzorů. 

Ten tmavý se zašklebil, když jsem přišla do zorného pole. "Dobře, dobře, Carlisle. Byli jste zlobiví, ne? " 
"Není to, co si myslíte, Stefane." 
"A my se stejně nestaráme," reagoval blonďák. "Jak jsme říkali předtím." 
"Tak vítejte na pozorování, Vladimire, ale rozhodně není náš plán napadnout Volturiovy, jak jsme říkali předtím." 
"Pak jen skřížíme naše prsty," začal Stefan. 
"A budeme doufat ve štěstí," dokončil Vladimir. 

V závěru jsme měli dohromady sedmnáct svědků-Irské, Siobhan, Liama a Maggie, Egyptské, Amuna, Kebi, Benjamina, a Tiua; Amazonky, Zafrinu a Sennu, Rumunské, Vladimira a Stefana; a nomády Charlotte a Petra, Garretta, Alistaira, Marya a Randalla-k doplnění naší jedenáctičlenné rodiny. Tanya, Kate, Eleazar a Carmen trvali na tom, aby byli započítáni jako součást naší rodiny. 

Kromě Volturiových to byl asi největší shromáždění spřátelených upírú v historii nesmrtelných. 
Všichni jsme začínali pociťovat naději. Dokonce ani já jsem si nemohla pomoct. Renesmee zvítězila nad tolika v tak krátkém čase. Volturiovým stačí jen poslouchat jen na moment. . . . 

Poslední dva přežívší Rumunové-soustředěni pouze na svou hořkou zášť k těm, kteří rozvrátili jejich říši patnáct století dříve-přijali vše za pochodu. Nedotýkali se Renesmee, ale neprojevili vůči ní žádnou averzi. Zdálo se že si záhadně oblíbili naše spojenectví s vlkodlaky. Sledovali mé cvičení se štítem se Zafrinou a Kate, sledovali Edwardovy odpovědi na nevyslovené dotazy, sledovali Benjaminovo vytváření gejzírú z vody z řeky nebo ostré poryvy větru vytvořené z bezvětří pouze myslí, a jejich oči nelítostně zářili nadějí, že k utkání s Volturiovými nakonec dojde. 

Nedoufali jsme ve stejné věci ale doufali jsme všichni.

ROZBŘESK-32.KAPITOLA-SPOLEČNOST 1.část

6. června 2010 v 22:25 | majča |  Rozbřesk - kniha
32. SPOLEČNOST

Cullenovic obrovský dům byl plný hostů více, než by kdokoli předpokládal, že by mohlo být pohodlné. Společnost spolupracovala jak nejlépe mohla. Ve Forks a La Push vymezili prostor, pro lov ve výjimečné situaci; Edward byl dobrý hostitel, půjčoval své vozy podle potřeby, aniž by dělal grimasy. Tento kompromis mi byl nepříjemný, tak jsem si říkala že jinak by klidně bezohledně lovili někde ve světě. 

Jakob byl naštvanej ještě víc. Vlkodlaci existují, aby se zabránilo ztrátám na lidských životech, a tady bylo na denním pořádku odpuštení vražd sotva mimo hranic smečky. Ale za těchto okolností, s Renesmee v akutním nebezpečí, držel jazyk za zuby a hleděl raději do země. 

Byla jsem ohromena Jakobovým snadným přijetím upířích hostú, problémy které Edward očekával se nevynořili. Jakob se zdál být pro ně více nebo méně viditelný, ne tak zcela člověk, ale také ne jídlo. Vnímali ho zpúsobem jakým lidé, kteří nemají rádi domáci mazlíčky vnímají mazlíčky svých přátel. 

Leah, Seth, Quil a Embry byli teď přideleni k běhaní se Samem, a Jakob by se k nim nejraději přidal, s výjimkou toho, že nemohl zústat pryč od Renesmee a ta byla zaneprázdněna fascinující podivnou sbírkou přátel Cullenových.

Opakovali jsme scénu uvedení Renesmee do Denalijské skupiny ještě púltuctu krát. Nejprve pro Petra a Charlotte, které Alice a Jasper poslali k nám bez jakéhokoliv vysvětlení, jako většina lidí, kteř znali, Alici, dúvěřovali jejím instrukcím navzdory nedostatku informací. Alice jim neřekla nic o směru, kterým ona a Jasper šli. Neslíbila jim že se ještě někdy v budoucnu potkají.

Ani Petr, ani Charlotte nikdy předtím neviděli nesmrtelné dítě. Přestože znali pravidla, jejich negativní reakce nebyla tak prudká jako předtím u Denalijských upírú. Zvědavost je poháněla umožnit Renesmee její "vysvětlení". A bylo to. Teď byli přijati za svědky, stejně jako Tanyina rodina. 

Carlisle poslal přátelé z Irska a Egypta. 

Irský klan dorazil jako první, a překvapivě se nechali snadno přesvědčit. Siobhan- žena obrovské postavy, jejíž veliké tělo bylo obojí - krásné i okouzlující, jak se při pohybu hladce vlnila - byla vúdkyní, ale ona a její partner s tvrdou tváří, Liam, již dlouho důvěřovali úsudku nejnovějšího člena klanu. Malá Maggie, se svými poskakujícími rudými kudrlinkami, nebyla fyzicky tak impozantní jako ostatní dva, ale měla dar rozpoznat když ji někdo lže a její soud nebyl nikdy mylný. Když Maggie prohlásila, že Edward mluví pravdu, tak Siobhan a Liam přijali náš příběh ještě před tím než se Renesmee dotkli

Amun a ostatní egyptští upíři byli jiný příběh. I po té co dva mladší členové jeho klanu, Benjamin a Tia, byli přesvědčeni Renesmeeiným na vysvětlením, odmítl se jí Amun dotknout a nařídil svému klanu odjezd. Benjamin- zvláštně veselý upír, který vypadal sotva starší než kluk a zdál se být naprosto sebajistý a naprosto bezstarostný -Amuna přemluvil aby zůstali, několika nenápadnými hrozbami o rozpuštění jejich spojenectví. Amun zůstal, ale nadále odmítal dotek Renesmee a nedovoli dotknout se jí ani své družce Kebi. Jejich seskupení vypadalo nepravděpodobné - všichni Egypťané vypadali tak stejně, s jejich vlasy púlnočné černi a olivově-tónovanou bledostí, že by klidně mohli být biologickou rodinou. Amun byl starším členem a nejmenovaným vúdcem. Kebi nikdy nezabloudila od něj dál než stín, a nikdy jsem ji neslyšela promluvit jediné slovo. Tia, Benjaminova družka, byla také klidná žena, takže když promluvila byl tom náhled a vše, co řekla mělo velkou váhu. Přesto se zdálo že se všichni točí kolem Benjamina, jako kdyby měl nějaký neviditelný magnetismus na kterém závisela rovnováha ostatních. Viděl jsem jak Eleazar zíral na toho kluka s rozšířenýma očima a předpokládala, že Benjamin má talent, který ostatní k němu přitahuje

"Tak to není" řekl mi Edward v noci, když jsme byli sami v pokoji. "Jeho dar je tak výjimečný, že Amun je vyděšený, že ho ztratí. Stejně jako jsme měli v plánu držet Renesmee z Arova dosahu -povzdechl- Amun držel Benjamina daleko od Arovi pozornosti. Když Amun stvořil Benjamina, vědel, že bude zvláštní." 
"Co dokáže?" 
"Něco co Eleazar nikdy předtím neviděl. Něco o čem jsem nikdy neslyšel. Něco, proti čemu by nic nezmohl ani tvúj štít." Obrátil se ke mně s úšklebem. "On skutečně dokáže ovlivňovat elementy-zemi, vítr, vodu a oheň. Opravdivá fyzické manipulace, ne iluze mysli. Benjamin s tím stále experimentuje, a Amun se snaží zformovat jej do zbraně. Ale vidíš, jak nezávislý Benjamin je. Ten se nenechá využít. " 

"Líbí se ti," odhadla jsem z tónu jeho hlasu. 
"Má velmi jasný smysl pro to co je správné a co špatné. Líbí se mi jeho postoj. " 

Amunúv postoj bylo něco jiného, on a Kebi si ho nechali pro sebe, zatímco Benjamin a Tia byli na dobré cestě rychle se zpřátelit jak s Denalii tak s irským klanem. Doufali jsme, že Carlislúv návrat by mohl uvolnit jeho přetrvávající napětí.

Emmett a Rose poslali jednotlivce, všechny Carlislovy nomádské přátele které se jim podařilo vystopovat.

Garrett přišel první - vysoký, vytáhlý upír s dychtivě rubínovýma očima a dlouhými pískovými vlasy, které měl svázané koženým řemínkem- bylo okamžitě zřejmé, že je to dobrodruh. Uměla jsem si představit, že bychom mu mohli představit jakoukoli výzvu a on by ji přijal, jen aby vyzkoušel sám sebe. Rychle zapadl k sestrám z Denali, pokládajíc nekonečné množství otázek o jejich neobvyklém zpúsobu života. Přemýšlela jsem jestli je naše vegetariánství pro něj jen další výzva kterou musí zkusit, jen aby zjistil zda to dokáže.

Mary a Randall přišli také- přátelé, i když necestovali společně. Vyslechli Renesmeein příběh a zůstali jako svědci stejně jako ostatní. Stejně jako Denalijští, přemýšleli, co by dělali, kdyby se Volturiovy nepodařilo zastavit aby si poslechli vysvětlení. Všichni tři nomádi se stotožnili s myšlenkou, že budou stát při nás. 

Samozřejmě, s každým dalším přírůstkem byl Jakob mrzutejší. Udržoval si odstup pokud to šlo, a když nemohl stěžoval si Renesmee, že mu někdo bude muset poskytnout seznam, pokud někdo očekává, že bude všechny nové krvepijce znát jménem.

Carlisle a Esme se vrátili týden poté, co odešli, a Rosalie Emmett jen o pár dní později, a my všichni jsme se cítili lépe, když byli doma. Carlisle sebou přivedl ještě jednoho kamaráda, i když přítel nejspíš nebylo to správne slovo. Alistair byl misantropický anglický upír, který počítal Carlisla mezi své nejbližší známé, i když těžko by vydržel návštěvu více než jednou za století. Alistair velmi preferoval toulky osamotě, a Carlisle ho požádal o velikou laskavost, když ho chtěl mít zde. Vyhýbal se všem, a bylo jasné, že v shromáždené skupině neměl žádné obdivovatele.

Hloubavý tmavovlasý upír vzal Carlisla za slovo o Renesmeeině púvodu, odmítajíc se jí dotknout, stejně jako Amun. Edward řekl Carlislovi, Esme, a mně, že Alistair se bál přijít, ale víc se bál neznat dúsledky. Byl velmi podezřívavý ke všem autoritám, a proto byl přirozeně podezřívavý i k Volturiúm. To co se dělo nyní, jak se zdá, potvrzovalo všechny jeho obavy. 

"Pochopitelně, teď budou vědět, že jsem tady byl," slyšeli jsme ho nadávat si v podkroví kam s oblibou chodil trucovat."V tomto bodě již není zpúsob jak udržet Ara z dosahu. Bude to znamenat staletí na útěku. 
Všichni kto s Carlislem v poslední dekádě mluvili budou na seznamu. Nemůžu uvěřit, že jsem se sám nechal vtáhnout do této šlamastyky. To je v fajn způsob, jak zacházet se svými přáteli." 

Ale kdyby měl prvdu o útěku před Volturiovými, alespoň měl víc naděje,že se mu to povede než zbytek z nás. Alistair byl stopař, i když zdaleka ne tak přesný a efektivní jako Demetri. Alistair měl prostě pocit, neuchopitelné táhnutí směrem za čímkoli co hledal. Ale tohle táhnutí by stačilo k tomu aby věděl kudy utíkat -opačným směrem od Demetriho. 

A pak dorazila další neočekávaná dvojice přátel - nečekané, protože ani Carlisle ani Rosalie nebyli schopni kontaktovat Amazonské. 

"Carlisle," vyšší ze dvou velmi vysokých kočičích žen ho pozdravila, když přijeli. Obě vypadali jako kdyby je někdo natáhl-dlouhé paže a nohy, dlouhé prsty, dlouhé černé lemování a dlouhé tváře s dlouhými nosy. Neměli na sobě nic, než zvířecí kúže- vesty a těsně padnoucí kalhoty, přichycené na bocích koženými řemínky. Nebylo to jen jejich výstřední oblečení, které je dělalo tak divoké, ale všechno kolem nich, od jejich neklidných karmínových očí až k jejich kvapným, mrštným pohybům. Nikdy jsem nepotkala méně civilizované upíry.. 

Ale Alice je poslala, a to byly zajímavé novinky, aby to zmírnila. Proč byla Alice v Jižní Americe? Jen proto, že by viděla, že nikdo jiný by se do kontaktu s Amazonky nedostal? 
"Zafrina a Senna! Ale kde je Kachiri?"zeptal se Carlisle. "Nikdy jsem neviděl, že by jste se vy tři rozdělili" 
"Alice nám řekla že je třeba rozdělit se," odpověděla Zafrina drsným, hlubokým hlasem, který zodpovídal jejímu divokému vzhledu. "Je to nepříjemné, být pryč od ostatních, ale Alice nás ujistila že je nás tady zapotřebí, zatímco ona velmi potřebuje Kachiri někde jinde. To je vše, co nám řekla, s výjimkou toho, že musíme mít naspěch? "Zafrinino prohlášení sklouzlo do otázky,- a já jim přinesla Renesmee s otřesenými nervy, bez kterých se to nikdy neobešlo, bez ohledu na to, jak často jsem to dělala. 

Navzdory jejich nelítostnému vzhledu, ale poslouchali náš příběh velmi klidně, a potom nechali Renesmee podat dúkaz. Přijali ji jako kterýkoliv z ostatních upírů, ale já jsem se nemohla zbavit obav, jak jsem sledovala jejich rychlé, trhané pohyby tak blízko vedle ní. Senna byla vždy poblíž Zafriny, nikdy nemluvila, ale nebylo to stejné jako Amon a Kebi. Kebiino chování se zdálo být spíš poslušné, Senna a Zafrina byly jako dvě části jednoho organismu-Zafrina akorát byla tou mluvící částí. 

Zprávy o Alici byli zvláštně uklidňující. Je zřejmé, že byla na nějaké své vlastní obskurní misi, jak se snažila předejít čemukoli co měl Aro v plánu. 
Edward byl vzrušený, že jsou Amazonky s námi, protože Zafrina byla hodně talentovaná, její dar by mohl být velmi nebezpečnou útočnou zbraní. Ne že by Edward požádal Zafrinu aby se přidala na naši na stranu v bitvě, ale pokud by Volturiovi nezastavili díky svědkúm, možná zastaví z dúvodu změny scény. 

"Je to velmi jednoduchá iluze," vysvětlil Edward když se ukázalo, že jako obvykle jsem nic neviděla. Zafrina byla upoutána a pobavena mojí imunitou-něco, s čím se nikdy předtím nesetkala-a nepokojně posedávala zatímco mi Edward popisoval, co jsem zameškala. Edwardovy oči se lehce rozostřili jak pokračoval. "Dokáže většinu lidí vidět to, co ona chce aby viděli-jenom to a nic jiného. Například, právě teď bych se octl sám uprostřed deštného pralesa. Je to tak jasné, že bych tomu klidně uvěřil, nebýt toho že tě držím v naručí." 

Zafrininy rty sebou cukli v její tvrdé verzi úsměvu. O sekundu později, Edward opět zaostřil, a zašklebil se. 
"Působivé," řekl. 
Renesmee byla konverzaci fascinována, a odvážně se natáhla k Zafrině. 
"Můžu se podívat?" Zeptala se. 
"Co bys chtěla vidět?" zeptala se Zafrina. 
"To co jsi ukázala, tátovi." 

Zafrina přikývla, a já úzkostlivě pozorovala, jak Renesmee bezvýrazně zírala do prázdna. O sekundu později, se ji rozlil po tváři oslňující úsměv.. 

"Ještě," přikázala. 

ROZBŘESK-31.KAPITOLA-TALENTOVANÁ

6. června 2010 v 22:25 | majča |  Rozbřesk - kniha
31. Talentovaná

"Jakou roli v tom hrají vlkodlaci?" zeptala se Tanya poté, zírajíc na Jakoba. 
Jakob přehovořil dřív než Edward mohl odpovědět. "Pokud Volturiovi nezastaví a nebudou poslouchat o Nessie, myslím Renesmee," sám se opravil, mějíc na paměti, že Tanya nebude rozumět jeho hloupé přezdívce, "my je zastavíme." 
"Velmi statečné, dítě, ale to by bylo nemožné pro mnohem zkušenější bojovníky, než jste vy." 
"Vy nevíte, co dovedeme." 
Tanya pokrčila rameny. " je to tvůj vlastní život, zajisté, když ho promarníš je to tvoje volba.." 
Jakob bleskl očima po Renesmee-ta byla pořád v náručí Carmen s Kate postávající kolem-a bylo snadné, přečíst v nich touhu. 

"Je zvláštní, ta malá," uvažoval Tanya. "je těžké ji odolat." 
"Velmi talentovaná rodina," zamumlal Eleazar, jak procházel. Jeho tempo se zvyšovalo, přeletěl od dveří ke Carmen a zpět za sekundu. "Otec čte myšlenky, matka je štít, a pak, cokoli čím nás tohle mimořádné ditě okouzlí. Zajímalo by mě, jestli existuje jméno pro to, co dovede, nebo je to normální dovednost upířího míšence. Jako kdyby něco takového vůbec mohlo být považováno za normální! Upíří míšenec, vskutku! " 
"Promiňte," Řekl Edward překvapeným hlasem. Nazáhl se a sáhl Eleazarovi na rameno, jak ho cestou míjel. "Co jste právě řekl o moji ženě?" 

Eleazar se na Edwarda zvědavě podíval, na moment zapoměl i na své šílené procházeníi. "štít, myslím. Blokuje mně, takže si nemohu být jistý. " 

Zírala jsem na Eleazara, moje obočí se ve zmatku svraštilo. Štít? Co myslel tím že ho blokuju? Stále jsem volně hned vedle něj, v žádném případě jsem nebyla defenzivní. 

"Štít?" opakoval Edward rozpačitě. 
"No tak, Edwarde! Pokud v ní nemúžu číst, pochybuji že ty múžeš. Můžeš slyšet její myšlenky právě teď?" zeptal se Eleazar. 
"Ne," zamumlal Edward. "Ale já jsem toho nikdy nebyl schopen. Ani když byla člověk. " 
"Nikdy?" zamrkal Eleazar. "Zajímavé. To by ukazovalo spíše na silný latentní talent, jestli se to tak jasně projevilo ještě před transformací. Nemůžu přes její štít vúbec proniknout, abych se o tom něco dověděl. její talent je ještě stále syrový- je jen pár měsíců stará. " pohled, který teď věnoval Edwardovi byl téměř podrážděný. "Zřejmě si vúbec neuvědomuje co dělá. Úplně nevědomě. Ironie. Aro mě posílal po celém světě hledat takové anomálie, a vy na ni prostě narazíte náhodou a to si ani neuvědomujete, co máte. "Eleazar potřásl nedůvěřivě hlavou. 

Já se zamračila. "O čem to mluvíš? Jak můžu být štít? Co to vúbec znamená?"Všechno, co jsem si dovedla pod tím slovem představit byl směšný oblek ze středověkého brnění. 
Eleazar naklonil hlavu na stranu, jak mě zkoumal. "Myslím, že jsme byli příliš puntičkářskí v gardě. V pravdě, kategorizace talentů je subjektivní, chaotický podnik, každý je jedinečný talent, nikdy nevidíte přesně stejnou věc dvakrát. Ale tebe, Bello, je poměrně snadné zatřídit. Talenty, které jsou čistě defenzivní, které chrání některé aspekty nosiče, jsou vždy nazývané štíty. Už jsi někdy zkoušela své schopnosti? Zablokovat někoho kromě mně a svého partnera?" 

Trvalo mi několik vteřin, navzdory tomu jak rychle můj nový mozek pracoval, dát dohromady odpověď. 
" funguje to pouze s některými věcmi," řekla jsem mu. "Moje hlava je jakýmsi ... soukromím. Ale nezabránilo to Jasperovi hrát si s mými náladami nebo Alici vidět mou budoucnost. " 
"Čistá psychická obrana." Eleazar přikývl pro sebe. "Omezená, ale silná." 
"Aro ji neslyšel," zapojil se Edward. "I když byla ještě člověk když ji potkal." 
Eleazarovy oči se rozšířily. 

"Jane se snažila mi ublížit, ale nemohla," řekla jsem. "Edward si myslí, že mě Demetri nedokáže najít, a že Alec mi taky nedokáže ublížit. Je to dobře? " 
Eleazar, stále zírající, přikývl. "Dost." 
"Štít!" Řekl Edward, z jeho tónu vyzařovalo hluboké uspokojení. "Nikdy jsem si nemyslel, že je to takhle. Jediný který jsem kdy potkal byla Renata, a to, co dovedla, bylo něco úplně jiného. " 
Eleazar se pomalu vzpamatoval. "Ano, žádný talent se neprojevuje přesně stejným způsobem, protože nikdo nikdy nemyslí přesně stejným způsobem." 
"Kdo je Renata? Co dovedla? "Zeptala jsem se. Renesmee se taky se zájmem nakláněla od Carmen tak, aby viděla přes Kate. 
"Renata je Arúv osobní strážce," řekl mi Eleazar. "Velmi praktický druh štítu, velmi silný." 
Nejasně jsem si vzpomněla na malý dav upírů postávající poblíž Ara v jeho hrůzostrašné věži, nějací muži, taky ženy. Nemohla jsem si vzpomenout na ženské tváře v nepříjemné, děsivé vzpomínce. Jedna z nich musela být Renata. 

"Zajímalo by mě ...," uvažoval Eleazar. "Vidíte, Renata je mocný štít proti fyzickému útoku. Pokud se někdo k ní nebo Arovi přiblíží, ona je vždy blízko vedle něj a každou nepřátelskou situaci, ve které se ocitnou ... odkloní. Kolem ní je síla, která je odpuzuje, i když je téměř nepozorovatelná. Ty jednoduše sama zvolíš jít jiným směrem, než si plánovála, se zmatenou paměti, proč jsi prvně chtěla jít jinudy. Dokáže svúj štít rozprostřít několik metrů od sebe. Také chrání Caia a Marca, když je potřeba, ale Aro je její prioritou. 

"Ačkoli co dělá, není ve skutečnosti fyzikální. Stejně jako drtivá většina našich darů, se odehrává v mysli. Zajímalo by mě, kdo by vyhrál, kdyby se snažila udržet zpátky tebe,? "potřásl hlavou. "Nikdy jsem neslyšel že by někdo odstínil Arúv nebo Janin dar" 
"Mámo, jsi neobyčejná," řekla mi Renesmee bez jakéhokoli překvapení, jako kdyby komentovala barvu mojich šatú. 

Cítila jsem se dezorientovaně. Neznala jsem svúj dar již předtím? Měla jsem super-sebe-ovládání, které mi umožnilo přeskočit strašlivý první rok po znovuzrození. Upíři mají většinou jen jednu extra schopnost, ne? 
Nebo měl na začátku Edward pravdu? Před tím než Carlisle navrhl, že moje sebeovládání by mohlo být něco extra, Edward si myslel, že moje sebekontrola byl jen dúsledek dobré přípravy-soustředění a postoje, jak prohlásil.

Který z nich měl pravdu? Bylo toho víc co bych mohla umět? A jméno a kategorii, pro to co jsem? 
"Múžeš to předvést?" požádala zaujatě Kate. 
"Předvést?" Zeptala jsem se. 
"Potlač to od sebe," vysvětlila Kate. "Zkus zaštítit někoho vedle sebe." 
"Já nevím. Já jsem to nikdy nezkoušela. Nevěděla jsem, že bych mohla. " 
"Ach, ty toho nemusíš být schopna," řekla Kate rychle. "Nebe ví, že na tom pracuji již po staletí a jediné co dokážu, je pustit proud přes mou kůži." 

Zírala jsem na ni, zmatená. 

"Kate má ofenzivní schopnosti," Řekl Edward. "Něco takového, jako je Jane." 
Automaticky jsem od Kate Ustoupila, a ona se zasmála. 
"Nejsem sadista," ujistila mě,. "Je to prostě něco, co přijde vhod během boje." 

Katina slova se vsakovala, počínajíc tvořit spojení v mé mysli. Štítit někoho vedle sebe, tak to řekla. Jako kdyby byl nějaký způsob, jak zahrnout další osobu do mé podivné, nepředvídatelné tiché hlavy. 
Vzpomněla jsem si na Edwarda shrbeného na prastarých kamenech hradní věže Volturiú. Ačkoliv se jednalo o lidskou vzpomínku, bylo to ostřejší, více bolestivé než většina ostatních-jako by to bylo vypáleno do tkáně mého mozku. 

Co když jsem mohla zabránit aby se to stalo znova? Co když jsem ho mohla ochránit? Ochránit Renesmee? Co kdyby tam bylamalinkatá jiskřička možnosti, že bych je mohla zaštítit taky? 
"Musíte mně naučit co mám dělat!" trvala jsem na svém, bezmyšlenkovitě škubajíc Katinu ruku. "Musíš mi ukázat, jak!" 

Kate se vyškubla s mého sevření. "Možná-jestli přestaneš drtit múj okruh." 
"Jejda! Omlouvám se! " 
"Jsi stíněna, v pořádku," řekla Kate. "Tento krok ti měl dát šok do paže. Necítilas nic? " 
"To vskutku nebylo nutné, Kate. Ona ti v žádném případě nechtěla ublížit, " zamručel Edward. Ani jedna z nás mu nevěnovala pozornost. 
"Ne, necítila jsem nic. Dělalas tu věc s elektrickým proudem? " 
"Dělala. Hmm. Nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo by to necítil, nesmrtelným, nebo jakýmkoli. " 
"Říkala jsi, že ho pustíš? Přes kůži? " 
Kate přikývla. "Mám to v dlaních. Něco jako Aro. " 
"Nebo Renesmee," zapojil se Edward. 
"Ale po hodně dlouhém cvičení, ho dokážu vyzařovat po celém těle." Je to dobrá obrana. Každý, kdo se zkusí mě dotknout dopadne jako člověk, který je byl Tasered. Položí ho to jen na sekundu, ale to stačí. " 

Poslouchala jsem Kate jen napoly, moje myšlenky kroužili kolem nápadu, že bych mohla být schopna chránit svou malou rodinu, pokud bych se naučila být dostatečne rychlá. Já si upřímně přála, abych byla v téhle zaštiťovací věci dobrá stejně, jako jsem byla nějak záhadně dobrá ve všech ostatních aspektech svého upírství. Můj lidský život mě nepřipravil na věci, které se přirozeně staly, a já se nemohla přinutit věřit této schopnosti, že vydrží. 
Vypadalo to, jako bych nikdy nechtěla nic tak naléhavě, než toto: abych byla schopna ochránit to, co jsem milovala. 
Vzhledem k tomu, že jsem byla tak roztržitý, ani jsem si nevšimla tiché výměny mezi Edwardem a Eleazarem, dokud se nestala hlasitou konverzací. 

"Nemúžeš udělat ani jednu výjimku?" požádal Edward. 
Porozhlédla jsem se kolem abych našla smysl jeho připomínky a zjistila jsem, že všichni ostatní už upírali zrak na ty dva. Záměrně se k sobě nakláněli, Edwardúv výraz napjatě podezřelý, Eleazar nešťastný a váhající. 
"Nechci na ně myslet tímto zpúsobem," řekl Eleazar přes zuby. Byla jsem překvapena, z náhlé změny v atmosféře. 
"Jestli máš pravdu-," Eleazar začal znovu. 
Edward ho usekl. "Tato myšlenka byla tvoje, ne moje." 
"Když mám pravdu ... ani nemůžu pochopit, co by to znamenalo. Změnilo by to vše ve světě který jsme vytvořili. Změnilo by to smysl života. Kterého jsem byl součástí. " 
"Tvé záměry byly vždy ty nejlepší, Eleazare." 
"Záleželo by na tom? Co jsem udělal? Kolik životů. . ". 

Tanya mu položila ruku na rameno v uklidňujícím gestu. "Co jsme zmešklai, můj příteli? Chci vědět, jestli se múžu stotožnit s těmito myšlenkami. Nikdy si neudělal nic co by si zasloužilo takovouhle kritiku sebe sama. " 
"Oh neudělal?" zamumlal Eleazar. Pak pokrčil rameny aby setřásl její ruku a dal se opět do procházení, rychleji než dříve. 
Tanya ho půl vteřiny sledovala a pak se zaměřila na Edwarda. "Vysvětluj." 

Edward přikývl, jak mluvil jeho napjaté oči sledovali Eleazara,. "Snažil se pochopit, proč by nás tak přišlo potrestat tak mnoho Volturiú. Není to obvyklá zpúsob jak věci dělají. Jistě, jsme největší skupina dospělých se kterou jednali, ale v minulosti se jiné skupiny připojily k jejich ochraně, a nikdy nepředstavovali velkou výzvu, navzdory jejich počtu. Jsme těsněji vázaní, a to je činitel, ale ne obrovský. 
"Vzpomínal na jiné trestné výpravy kde byli potrestány skupiny, pro to nebo ono, a uvědomil si v tom vzorec. Byl to vzorec, který zbytek gardy nikdy nezaznamenal, od té doby co byl Eleazar jediný zústávající přiměřeně inteligentní po Arově boku. Vzorec, který se opakoval pouze každé druhé století nebo tak. " 
"Jaký byl tento vzorec?" zeptala se Carmen, sledujíc Eleazara stejně jako Edward. 
"Aro se často trestných výprav osobně nezúčastňoval," Řekl Edward. "Ale v minulosti, když Aro chtěl něco konkrétního, nikdy netrvalo dlouho kým se objevili dúkazy prokazující, že táto skupina nebo tamta spáchala neomluvitelný zločin. Starší se rozhodli jít podívat na stráž vykonávající spravedlnost. A pak, jakmile byla skupina téměř zničena, Aro udělil milost, jednomu členu, jehož myšlenky, jak tvrdil, byly zvláště kajícné. Vždy vyšlo najevo, že tahle osoba byla obdařena darem, který Aro obdivoval. Vždy tato osoba dostala místo u stráže. Nadaný upír byl vždy získám více než rychle, vždy byl vděčný za čest. Nebyly zjištěny žádné výjimky. " 
"Musí to být těžké, být vybrán," prohodila Kate. 
"Ha!" Eleazar zavrčel, stále v pohybu. 
"Je jeden z členú stráže," řekl Edward, vysvětlujíc Eleazarovu rozzlobenou reakci. "Její jméno je Chelsea. Má vliv na citové vazby mezi lidmi. Umí tak uvolnit jak zpevnit tyto vazby. Múže zpúsobit, že se někdo cítí Volturiúm zavázán, že jim chce patřit, že jim chce sloužit. . . ". 

Eleazar náhle zastavil. "Všichni jsme pochopili, proč byla Chelsea důležitá. V boji, kdybychom mohli uvolnit loajálnost mezi spřátelenými skupinami, můžeme je porazit mnohem snadněji. Pokud bychom mohli citově vzdálit nevinné příslušníky skupiny od vinných, mohlo by být spravedlnosti učiněno zadost bez zbytečné brutality-vinník by mohl být potrestán bez zbytečného rušení, a nevinný by mohl být ušetřen. Jinak bylo nemožné, odvrátit skupinu od boje jako celek. Takže Chelsea by narušila vazby, které je k sobě poutali. Připadalo mi to jako veliká laskavost důkaz o Arově milosti. Měl jsem podezření že Chelsea tesněji svazuje také naši partu, ale to byla taky dobrá věc. Dělala nás více efektivní. Usnadňovala nám spolužití. " 
Tohle mi vyjasnilo staré vzpomínky. Neměla jsem předtím tušení jak je možné, že stráže poslouchají své velitele s takou radostí téměř s milenckou oddaností. 
"Jak silný je její dar?" zeptala se Tanya ostrým hlasem. Její upřený pohled se rychle dotkl každého člena její rodiny. 

Eleazar pokrčil rameny. "Byl jsem schopen odjet s Carmen." A pak potřásl hlavu. "Ale cokoli slabší než pouto mezi partnery je v nebezpečí. Alespoň v běžných skupinách. Ačkoli ty maji slabší pouta jak naše rodina. Odříkaní si lidské krve nás činí více civilizované-umožňuje nám formovat opravdová pouta lásky. Pochybuji, že by mohla proměnit naši oddanost, Tanyo. " 
Tanya přikývla, zdánlivě uklidněná, zatímco Eleazar pokračoval ve své analýze. 
"Mohu se jen domnívat, že dúvod proč se Aro rozhodl přijít osobně a vzít tolik upíru sebou, není trest ale získání," řekl Eleazar. "Potřebuje tady být aby mohl kontrolovat situaci. Ale taky potřebuje celou stráž aby byl chráněn před takhle velkou a obdarovanou skupinou. Na druhé straně, to by nechlo ostatní starší ve Volterre nechráněné. Příliš riskantní-někdo by se mohl pokusit získat výhodu. Tak přijdou všichni. Jak jinak by si mohl být jist, že bude zachován dar, který chce? Musí ho chtít velice naléhavě, "uvažoval Eleazar. 

Edwardúv hlas byl tichý jak výdech. "Z toho co jsem viděl v jeho myšlenkách loni na jaře, Aro nikdy nechtěl nic víc, než co chce Alice." 
Poklesla mi sanice jak jsem si vzpoměla na strašidelné obrazy v mých dávných představách: Edward a Alice v černých pláštích s krvavě rudýma očima, jejich tváře chladné a vzdálené, stojící jak stíny, Arovy ruce na jejich. ... Viděla Alice nedávno tohle? Viděla jak se Chelsea snaží uvolnit její lásku k nám aby ji připoutala k Arovi a Caiovi a Marcovi? 
"Je to to proč Alice odešla?" zeptal jsem se, můj hlas se zlomil u jejího jména. 
Edward mi položil ruku na tvář. "Myslím, že musí být. Zabránit Arovi aby získal to co chce ze všeho nejvíc. Udržet svou moc daleko od jeho rukou. " 

Slyšela jsem Tanyu a Kate mumlat rozrušenými hlasy a vzpoměla si, že ony o Alici nevědeli. 
"Chce taky tebe," zašeptala jsem. 
Edward pokrčil rameny, jeho tvář se náhle trochu vyrovanala. "Zdaleka ne tolik. Nemůžu mu dát opravdu nic víc, než už má. A samozřejmě, závisí to na jeho rozhodnutí jakým zpúsobem mně donutí dělat co chce on. Zná mně a ví jak to bude nepříjemné." Sardonicky pozvedl jedno obočí. 
Eleazar se zamračil na Edwardovu nenucenost. "On také zná tvé slabé stránky," poukázal Eleazar, a pak se podíval na mě. 
"To není nic co bychom museli projednat nyní," Řekl Edward rychle. 
Eleazar ignoroval narážku a pokračoval. "Asi chce taky tvou partnerku, a to bez ohledu. Musel být zaujat talentem, který mu dokázal vzdorovat už ve svém lidském vtělení. " 

Edwardovi bylo toto téma nepříjemné. Ani jedno se mi nelíbilo. Pokud Aro chtěl, abych udělal něco-nebo nic-všechno, co musel udělat bylo ohrozit Edwarda a já bych mu vyhověla. A obráceně. 
Byla smrt, menší hrozbou? Bylo to opravdu chycení z čeho bychom měli mít strach? 
Edward změnil téma. "Já si myslím, že Volturiovi na tohle čekali-aby měli záminku. Nemohli vědět, v jaké forme záminka přijde, ale tento plán byl již na světě, když přišla. To je důvod, proč Alice viděla jejich rozhodnutí dřív než to Irina spustila. Rozhodnutí již bylo učiněno, pouze se čekalo na záminku a ospravedlnění." 

"Pokud Volturiovi zneužívají důvěru všech nesmrtelných ve hře ..." zamumlala Carmen. 
"Záleží na tom?" zeptal se Eleazar. "Kdo by tomu věřil? A i kdyby se nám podařilo ostatní přesvědčit že zneužívají svou moc, jaký by to mělo vliv? Nikdo se proti nim nemůže postavit. " 
"Přestože někteří z nás jsou prý dost šílený aby to zkusili," zabručela Kate. 
Edward potřásl hlavou. "Vy jste tu jen jako svědci, Kate. Ať už je Arúv cíl kdokoli, nemyslím si, že je připraven pro něj poskvrnit pověst Volturiú. Pokud bychom mohli odstranit jeho argument proti nám, bude nucen opustit nás v míru. " 
"Pochopitelně," zamumlala Tanya. 
Nikdo nevypadal být přesvědčen. Několik dlouhých minut, nikdo nic neřekl. 
Pak jsem zaslechla zvuk pneumatik jedoucích z dálnice po hliněné příjezdové cestě ke Cullenúm. 
"Doprdele, Charlie," zabručela jsem. "Možná by se Denalijští mohli nakvartýrovat nahoru kým-" 
"Ne," Řekl Edward vzdáleným hlasem. Jeho oči byly vzdálené, bezvýrazně zíral na dveře. "To není tvůj otec." Jeho pohled padl na mě. "Alice nakonec poslala Petra a Charlotte. Čas připravit se na další kolo. "

ROZBŘESK-30.KAPITOLA-NEODOLATELNÁ 2.část

6. června 2010 v 22:25 | majča |  Rozbřesk - kniha
"Má instinktivní cit pro vlohy ostatních které mají někteří upíři," řekl mu Edward. "mohl poskytnout Arovi obecnou představu o tom, čeho je daný upír schopen jen tím, že se octl v jeho nebo její blízkosti. To bylo užitečné, když Volturiovy šli do bitvy. Mohl je varovat, pokud byl v opozičním seskupení někdo s dovedností, která mohla zpúsobit problémy. To bylo vzácný, ale poměrně často to pro Volturiovy znamenalo potíže. Častější varování by dalo Arovi šanci zachránit někoho, kdo mohl být pro něho užitečný. Eleazarúv dar funguje dokonce i s lidmi, do jisté míry. S lidmi se musí opravdu soustředit, protože latentní schopnosti jsou hodně nejasné. Aro chtěl testovat lidi, které pak chtěl zapojit do svých řad, pokud by měli nějaký potenciál. Bylo mu líto když Eleazar odchádzel." 

"Nechali ho jít?" Zeptala jsem se. "Jen tak?" 

Jeho úsměv potemněl, trochu zkroucený. " Volturiovi nejsou takoví ničemové, jak si myslíš. Jsou základem naší civilizace a míru. Každý člen stráže si zvolil sloužit jim. Je to docela prestižní, všichni jsou hrdí na to že jsou součastí, nikoli z donucení. " 

Mračila jsem se na zem. 

"Připadají hnusní a zlí pouze zločincúm, Bello." 
"My nejsme zločinci." 

Jakob zahřměl ve shodě. 

"To oni nevědí." 
"Opravdu si myslíte, že je dokážeme zatavit aby naslouchali?" 

Edward na moment zaváhal a pak pokrčil rameny. "Kdybychom našli dost přátel kteří by nám stáli po boku. Možná." 

Pokud. Najednou jsem cítila naléhavost toho, co jsme měli dnes před sebou. Edward a já jsme zrychlili do běhu. Rychle jsme dostihliJakoba. 

"Tanya by tu měla být co nevidět," řekl Edward. "Musíme být připraveni." 

Jak být však připraven? My se dohadovali a pak to měnili, promýšleli znovau a znovu. Ukázat jim Renesmee rovnou? Nebo ji nejdřív skrýt? Nechat Jakoba v pokoji? Nebo venku? Řekl smečce ať zústane poblíž, ale neviditelní. Měl by udělat totéž? 

Na konec jsme čekali Renesmee, Jacob-ve své lidské podobě-a já za rohem před jídelnou, sedíc na velkém leštěném stolku. Jakob mě nechal držet Renesmee, potřeboval prostor pro případ, že by se musel rychle proměnit. 

Přestože jsem byla šťastná že ji držím v náručí, cítila jsem se k ničemu. Připomělo mi to boj s dospělými upíři, již tak jsem byla více než snadný cíl; nepotřebovala jsem volné ruce. 

Snažil jsem se vzpomenout si na Tanya, Kate, Carmen, a Eleazar z naší svatby. V mých špatně osvětlených vzpomínkách byly jejich tváře nejasné. Věděla jsem jen, že jsou krásné, dvě blondýnky a dvě brunety. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli bylo v jejich očích nějaké dobro. 

Edward nehybně stál nakloněn před zadní skleněnou stěnou, zírajíc směrem k předním dveřím. Nevypadalo to že vidí pokoj před sebou. 

Poslouchali jsme auta přejíždějící dálnici, žádné z nich nezpomalilo. 
Renesmee uhnízděná, hlavu na mém rameni, ruku na tváři ale žádné obrazy my neposílala. Ona sve nynější pocity neměla obrázky. 

"Co když se jim nebudu líbit?" zašeptala, a všechny naše oči se zaměřili na ni. 
"Jistěže budeš-," začal Jakob, ale umlčela jsem ho pohledem. 
"Nerozumí ti, Renesmee, protože se nikdy nesetkali s nikým, jako jsi ty," řekla jsem jí, nechtěla jsem lhát, ani slibovat něco co nemusí být pravda. "Problém spočíva v tom, donutit je porozumět." 

Povzdechla, a v mé hlavě zazářil obraz nás všech v jednom rychlém výbuchu. Upír, člověk, vlkodlak. Nepatřila nikam. 

"Jsi jedinečná, to není nic špatného." 

Zatřásla hlavou v nesouhlasu. Pomyslela, na naše napjaté tváře a řekla: "Je to moje vina." 

"Ne," řekli jsme Jakob, Edward, a já najednou, ale dříve, než bychom mohli argumentovat dále, jsme zaslechli zvuk na který jsme čekali: zpomalení motora na dálnici, gumy přecházejíci z vozovky na měkkou hlínu. 

Edward se vrhl za roh a čekajíc se postavil ke dveřím. Renesmee se ukryla v mých vlasech. Jacob a já jsme zírali na sebe přes stůl, se zoufalstvím ve tvářích. 

Vůz se rychle přesunullesem, rychleji, než když řídí Charlie nebo Sue. Slyšeli jsme ho vejít na louku a zastavit u přední verandy. Čtyři dveře se otevřeli a zavřeli. Jak se blížili ke dveřím, nemluvili. Edward otevřel dříve, než mohli zaklepat. 

"Edwarde!" nadšený ženský hlas. 
"Nazdar, Tanyo. Kate, Eleazare, Carmen. " 

Tři zamumlaná ahoj. 

"Carlisle řekl, že s námi potřebuejte mluvit hned," řekl první hlas, Tanya. Bylo slyšet, že všichni jsou pořád venku. Představovala jsem si Edwarda ve dveřích, blokujíc jim vstup. "Co je za problém? Problémy s vlkodlaky?" 

Jakob přetočil očima. 

"Ne," řekl Edward. "Naše příměří s vlkodlaky je silnější než kdy jindy." 

Žena se zachechtala. 

"Nepozveš nás dál?" požádala Tanya. A pak pokračovala, aniž by čekala na odpověď. "Kde je Carlisle?" 
"Carlisle musel odejít." 

Nastalo krátké ticho. 

"Co se to děje, Edwarde?" dožadovala se Tanya. 
"Pokud mi múžeš poskytnout pár minut výhodu pochybností," odpověděl. "Mám něco co se těžko vysvětluje, a potřeboval bych, aby vaše myšlení zústalo otevřené, kým neporozumíte." 
"Je Carlisle v pořádku?" Mužský hlas zněl úzkostlivě. Eleazar. 
"Nikdo z nás není v pořádku, Eleazare," řekl Edward, a pak něco poplácal, možná Eleazarovi na rameno. "Ale fyzicky, je Carlisle v pořádku." 
"Fyzicky"? zeptala se Tanya prudce. "Co tím myslíš?" 
"Myslím tím, že celá moje rodina je ve velmi vážném nebezpečí. Ale předtím, než to vysvětlím, žádám vás o slib. Než budete reagovat, poslechněte si vše, co chci říct. Prosím Vás aby ste mě vyslechli venku." 

Jeho žádosti odpovědělo delší ticho. Během napjatého ticha jsme Jacob a já na sebe němě zíral. Jeho rudé rty zbledly. 

"Jsme poslouchat," řekl nakonec Tanya. "Budeme poslouchat, vyslechneme si to než budeme soudit."
"Díky, Tanyo," řekl Edward upřímně. "Nezatáhli bychom vás do toho, kdybychom měli jinou možnost." 

Edward se pohnul. Slyšeli jsme čtyři páry nohou projít dveřma. 

Někdo zavětřil. "Věděla jsem, že jsou v tom vlkodlaci," zamručela Tanya. 
"Ano, jsou na naší straně. Znovu. " 

Vzpomínky Tanyu umlčeli. 

"Kde je vaše Bella?" zeptal se jeden z dalších ženských hlasů. "Jak jí je?" 
"Brzy se k nám připojí. Má se dobře, děkuji. Přijala nesmrtelnost s úžasnou obratností. " 
"Řekni nám něco o tom nebezpečí, Edwarde," řekl tiše Tanya. "Budeme poslouchat, budeme na vaší straně, tam kde patříme." 

Edward se zhluboka nadechl. "Chtěl bych, abyste se pro začátek přesvědčili sami. Poslouchejte-vedle v místnosti. Co slyšíte? " 

Nejdřív ticho, a pak pohyb. 

"Nejdřív jen poslouchejte, prosím," řekl Edward. 
"Vlkodlak, předpokládám. Slyším jeho srdce, "řekla Tanya. 
"Co dál?" Edward požádal. 

Pauza. 

"Co je to třepetání?" zeptala se Kate nebo Carmen. "Je to ... nějaký pták?" 
"Ne, ale zapomeňte, co jste slyšeli. Teď, co cítíte? Kromě vlkodlaka. " 
"Je zde člověka?" zašeptal Eleazar. 
"Ne," nesouhlasila Tanya. "To není lidské, ale ... ... blíže k lidskému než zbytek vůní tady. Co je to, Edwarde? Myslím si, že jsem tuhle vúni nikdy předtím necítila. " 
"Zcela jistě ne, Tanyo. Prosím, pamatujte, že je to pro vás něco zcela nového. Zahoďte všchny předpojaté představy. " 
"Slíbila jsem že budu poslouchat, Edwarde." 
"Dobrá tedy. Bello? Přiveď Renesmee, prosím. " 

Cítila jsem podivně strnulé nohy, ale věděla jsem, že je to jen pocit v mé hlavě. Přinutila jsem se nedržet zpátky, nepohybovat se váhavě, jak jsem vstala šla těch pár krokú k rohu. Teplo z Jakobova těla pálilo blízko za mnou, jak šel v mých stopách. 

Udělala jsem krok do většího pokoje a ztuhla, neschopna pohnout se dál. Renesmee se zhluboka nadechla a pak vykoukkla zpod mých vlasú, její ramena trochu ztuhlá, očekávajíc odmítnutí. 

Myslela jsem, že budu připravene na jejich reakci. Na obvinění, křik, nehybnost hlubokého rozrušení. 

Tanya couvlacčtyři kroky zpět, její jahodové kadeře chvějící se, jako člověk konfrontován s jedovatým hadem. Kate skočila zpátky k předním dveřím a ztuhla proti zdi. Šokovaně vypískla skrze sevřené zuby. Eleazar se v ochranném přikrčení hodil před Carmen. 

"Oh, prosím," Slyšela jsem Jakoba zanaříkat. 

Edward dal ruku kolem Renesmee a mně. "Slíbila jsi že budete poslouchat," připomněl jim. 

"Některé věci nemohou být vyslyšeny!" vykřikla Tanya. "Jak jsi mohl, Edwarde? Což nevíte, co to znamená? " 
"Musíme se odsud dostat," řekla Kate úzkostlivě, ruku na dveřích. 
"Edwarde. . ". zdálo se že Eleazarovi došly slova. 
"Počkejte," řekl Edward, jeho hlas byl teď těžší. "Vzpomeňte si, co jste slyšeli a cítili. Renesmee není to, co si myslíte. " 
"Neexistují žádné výjimky z tohoto pravidla, Edwarde," odsekla Tanya. 
"Tanyo," řekl Edward", můžete slyšet tlukot jejího srdce! Zastavte a přemýšlejte o tom co to znamená. " 
"Její tep?" zašeptala Carmen, civějící spoza Eleazarových ramenou. 
"Ona není úplně upíří dítě," odpověděl Edward, zaměříc svoji pozornost směrem ke Carmen méně nepřátelsky. "Je poloviční člověk." 

Čtyři upíři na něj zíral, jako by mluvil jazykem, který ani jeden z nich nezná.

"Poslouchej mě." Edwardúv hlas přešel do hladkého sametového tónu přesvědčování. "Renesmee je jediná svého druhu. Já jsem její otec. Ne její stvořitel, nýbrž biologický otec. " 

Tanya potřásla hlavou, jen nepatrný pohyb. Nezudálo se že o tom chce slyšet. 

"Edwarde, nemůžete očekávat, abychom-" začal říkat Eleazar. 
"Řekni mi další vysvětlení, které by vyhovovalo, Eleazare. Můžete ve vzduchu cítit teplo jejího těla. Krev která jí teče v žilách, Eleazare. Můžete cítit její pach. " 
"Jak?" vydechla Kate. 
"Bella je její biologická matka," řekl ji Edward. "Otěhotněla, vynosila, a porodila Renesmee, ještě kým byla člověk. Téměř ji to zabilo. Byl jsem přetížen než jsem dostal dostatek jedu do jejího srdce abych ji zachránil." 
"Nikdy jsem neslyšel o něčem takovm," řekl Eleazar. Jeho ramena byla ještě strnulá, jeho výraz chladný. 
"Fyzikální vztahy mezi upíry a lidi nejsou běžné," odpověděl Edward, v jeho tónu nyní bylo trochu černého humoru. "Lidí kteří by něco takového prožili je ještě mén. Souhlasíš, bratranče? " 

Oba Kate a Tanya se na něj mračilo. 

"No tak, Eleazare. Jistě vidíš podobnost. " 

Byla to Carmen, kdo reagoval na jeho slova. Vykročila kolem Eleazara, ignorujíc jeho napoly vyslovené varování, a opatrně podešla předemně. Mírně nakloněná dolů, pečlivě hleděla do Renesmeeiny tváře. 

"Zdá se, že máš matčiny oči," řekla v nízkým, klidným hlasem, "ale tvář svého otce." A pak, jakoby si nemohla pomoci, se na Renesmee pousmála. 

Renesmeeina odpověď v podobě úsměvu byla oslňující. Dotkla se mého obličeje, aniž by zpustila oči z Carmen. Přemítla mi dotek na Carmenině tváři, tázajíc se jestli je v pořádku.

"Vadilo by ti, kdyby ti o tom Renesmee řekla sama?" zeptala jsem se Carmen. Byla jsem ještě příliš rozrušena, než abych mlvila více než šeptem."Ona má dar vysvětlovat věci." 

Carmen se stále usmívala na Renesmee. "Mluvíš, malá?" 

"Ano," odpověděl jí Renesmee vysokým zpěvavým sopránem. Všichni členové Tanyiny rodiny s výjimkou Carmen couvli před zvukem jejího hlasu. "Ale můžu vám ukázat víc, než mohu říct." 

Položila svou malou ruku s dolíčky Carmen na tvář. 

Carmen ztuhla jako kdyby dostala elektrický šok. Eleazar byl v okamžiku u ní, jeho ruce na jejích ramenou, jako kdyby ji chtěl odtrhnout pryč. 

"Počkej," řekla Carmen udýchaně, její nemrkající oči uvízlé v Renesmeeinych. 

Renesmee "ukazovala" Carmen její vysvětlení dlouhou dobu. Edward tvář soustředěná jak to sledoval s Carmen, a já jsem si moc přála, abych mohla taky slyšet, co slyšeli oni. Jakob za mnou netrpělivě přesunul váhu a, a já věděla, že si přeje to samé. 

"Co ji Nessie ukazuje?" vydechl. 
"Všechno," odpověděl Edward. 

Prošla další chvíle a Renesmee sundala ručku z Carmeniny tváře. Vítězně se pousmála na ohromenou upírku. 

"Ona je opravdu tvoje dcera, že?" vydechla Carmen otáčejíc své široké topasové oči na Edwarda. "Takový dar života! To mohlo vzejít jenom z velmi nadaného otce. " 
"Věříš tomu co ti ukázala?" zeptal se Edward s napjatým výrazem. 
"Bezpochyby," řekla prostě Carmen. 

Eleazarova tvář byla ztuhlá a zarmoucena. "Carmen!" 

Carmen ho vzala za ruce a ztisla mu je. "Nemožné, jak se zdá, Edward vám ale řekl pravdu. Dovolte dítěti ukázat. " 

Carmen postrčila Eleazara blíž ke mně a pak kývla na Renesmee. "Ukaž mu, mi querida." 

Renesmee se zašklebila, zjevně potěšena, přijetím od Carmen, a lehce se dotkla Eleazarova čela. 

"Ay caray!" vyplivl a odtrhl se od ní. 
"Co ti udělala?" dožadovala se Tanya, ostražitě se blížící. Taky Kate se plížila vpřed. 
"Ona se jen prostě snaží ukázat vám její část příběhu," řekla mu Carmen konejšivým hlasem. 

Renesmee se netrpělivě zamračila. "Podívej se, prosím," zavelela Eleazarovi. Natáhla k němu ruce nechajíc mezi nima a jeho tváří několik palcú. 

Eleazar na ni podezřívavě koukl a pak zalétl pohledem ke Carmen o pomoc. Ona povzbudivě přikývla. Eleazar se zhluboka nadechl a pak se opřel o její ruce znovu. 

Otřásl se, když to začalo, ale tentokrát vydržel a se zavřenýma očima se soustředil. 

"Á," povzdechl si, když se jeho oči znovu otevřeli o několik minut později. "Vidím." 

Renesmee se na něj usmála. Zaváhal, pak se v odpovědi mírně neochotně pousmál. 

"Eleazare?" zeptala se Tanya. 
"Je to všechno pravda, Tanyo. To není nesmrtelný dítě. Ona je napúl člověk. Pojeďte. Přesvědčte se sami. " 

V tichu, opatrně stojící přede mnou došla Tanya na řadu, a pak Kate, obě šokovány prvním obrazem. Ale pak, stejně jako Carmen a Eleazar, se zdálo, že mají úplně vyhráno, jakmile bylo hotovo. 

Střelila jsem pohledem na Edwardúv příjemný obličej a přemýšlela, zda-li to opravdu mohlo být tak jednoduché. Jeho zlaté oči byly jasné, nezastíněné. Ale nebyl to klam. 

"Děkuji vám že jste poslouchali," řekl tiše. 

"Ale je zde vážné nebezpečí před kterým jste nás varovali," řekla Tanya. "Nepramení přímo z tohoto dítěte, jak vidím, ale pak jistě z Volturiú. Jak to o ní zjistili? Kdy přijedou? " 

Nebyla jsem překvapena jejím rychlým pochopením. Po tom všem, co by mohlo být hrozbou pro rodinu tak silnou jako je moje? Pouze Volturiovi. 

"Když Irina viděla, Bellu ten den v horách," vysvětlil Edward, "Renesmee byla s ní." 

Kate zasyčela, její oči se zúžili do štěrbin. " to udělala Irina? Vám? Carlislovi? Irina? " 

"Ne," zašeptal Tanya. "Někdo jiný. . ". 
"Alice ji viděla jít k nim," řekl Edward. Byla jsem zvědavá, zda-li si ostatní všimli jak sebou škubl při jejím jměně. 
"Jak by mohla něco takového udělat?" zeptal se Eleazar sám sebe. 
"Představte si, kdyby jste měli vidět Renesmee pouze z dálky. Kdyby jste nečekali na vysvětlení. " 

Tanyiny oči se zúžili. "Bez ohledu na to, co si myslí ... Vy jste naše rodina." 

"Není nic, co nyní můžeme udělat s Irininým rozhodnutím. Je příliš pozdě. Alice nám dala měsíc. " 

Oba, Tanya a Eleazar napřímili hlavy ke straně. Kate zvraštila čelo. 

"Tak dlouho?" zeptal se Eleazar. 
"Přijedou všichni. Příprava nějaký čas potrvá. " 

Eleazar těžce vydechl. "Celá garda?" 

"Není to jen garda," Řekl Edward, jeho čelisti se sevřeli. "Aro, Caius, Marcus. Dokonce i ženy. " 

Šok proletěl všema očima. 

"To je nemožné," řekl Eleazar bezvýrazně. 
"Před dvěma dny bych řekl to samé," Řekl Edward. 

Eleazar se zachmuřil, a když mluvil, téměř vrčel. "Ale to nedává smysl. Proč by vystavovali sami sebe a ženy v nebezpečí? " 

" z tohoto úhlu to nedává smysl. Alice řekla, že v tom je více než jen trest za to, co si myslí, že jsme udělali. Myslela, že byste nám mohl pomoct. " 

"Více než trest? Ale co jiného? "Eleazar začal procházet ke dveřím a zpátky, jako kdyby zde byl sám, obočí zvrásněné,jak zíral na podlahu. 

"Kde jsou ostatní, Edward? Carlisle a Alice a zbytek? "zeptala se Tanya. 

Edwardovo zaváhání bylo téměř nepozorovatelné. Zodpověděl pouze část z její otázky. "Šli hledat přátele, kteří by nám pomohli." 

Tanya se naklonila směrem k němu, držíc ruce před sebou. "Edwarde bez ohledu na to, kolik přátel posbíráte, nemůžeme vám pomoci vyhrát. Můžeme s vámi pouzr umřít. To ale víte. Samozřejmě, možná čtyři z nás si to zaslouží, po tom, co Irina udělala,a taky po tom, jak jsme vám minulosti odmítli pomoci." 

Edward rychle potřásl hlavou. "My nežádáme abyste s námi bojovjali a umírali, Tanyo. Víte, že to by Carlisle nikdy nežádal. " 

"Pak co, Edwarde?" 
"Jen prostě hledáme svědky. Pokud je dokážeme zastavit pouze na moment. Pokud by nás nechali vysvětlit. . ". Dotknul se Renesmeeiny tváře; chytila jeho ruku a přitlačila si ji na kúži. "Je těžké pochybovat o našem příběhu pokud jste jej sami viděli." 

Tanya pomalu přikývla. "Myslíte si, že její minulosti je bude tolik zajímat?" 

"Pouze proto, že naznačuje její budoucnost. Smyslem tohoto omezení bylo chránit nás před ohrožením, před ukrutností dětí, které nelze ovládat. " 
"Já vůbec nejsem nebezpečná," zapojila se Renesmee. Poslouchala jsem její vysoký, jasný hlas s novýma ušima, představujíc si jak asi zní ostatním. "Já jsem nikdy neublížila Ďedečkovi, nebo Sue nebo Billymu. Mám ráda lidi. A vlčí-lidi, jako můj Jakob." Upustila Edwardovu rukudosah ruky do zad a poklepala Jakobovi na rameno. 

Tanya a Kate si vyměnily rychlý pohled. 

"Kdyby Irina nepřišla tak brzy," uvažoval Edward, "mohli bychom se tomuhle všemu vyhnout. Renesmee roste nevídanou rychlostí. Než mine měsíc, získáme púl roku vývinu. " 
"No, to je něco, co můžeme jistě dosvědčit," řekla Carmen rozhodným tónem. "Budeme schopni dosvědčit, že jsme ji sami viděli rúst. Jak by mohli Volturiovi ignorovat takový důkaz? " 

Eleazar zamumlal "Jak vlastně?", Ale nevzhlédl, a pokračoval v procházení, jako kdyby nedával vúbec pozor. 

"Ano, můžeme pro vás svědčit," řekla Tanya. "Zajisté alespoň tolik. Budeme zvažovat, co víc bychom mohli udělat. " 
"Tanyo," protestoval Edward, slyšíc víc v jejích myšlenkách než ve skutečných slovech, "my neočekáváme, že budete bojovat s námi." 
"Pokud Volturiovi nezastaví aby vyslechli naše svědectví, nemůžeme jenom přihlížet," trval na svém Tanya. "Samozřejmě, že bych měla mluvit pouze za sebe." 

Kate zafrkala. "To vážně tolik pochybuješ sestřičko?" 

Tanya se na ni široce usmála. "Nakonec je to sebevražedná mise." 

Kate se zašklebila zpět a pak nonšalantně pokrčila rameny. "jdu do toho" 

"Já taky, udělám, co mohu abych ochránila dítě," souhlasil Carmen. Pak, jako kdyby jí nemohla odolat, natáhla ruce směrem k Renesmee. "Můžu si tě podržet, bebe linda?" 

Renesmee se nedočkavě natáhla ke Carmen, potěšena svými novými přáteli. Carmen ji sevřela v naručí, mumlajíc k ni ve španělštině. 
Bylo to stejné jako s Charliem, a před tím se všemi Cullenovy. Renesmee byla neodolatelná. Co to v ní bylo, co je k ní všechny táhlo, že byli ochotni dokonce položit životy k její obraně? 
Na chvíli jsem si myslela, že možná to, o co se pokoušíme by se mohlo povést. Možná Renesmee mohla udělat nemožné a vyhrát nad našimi nepřáteli, stejně jako vzhrála nad našimi přáteli. 

A pak jsem si vzpomněla, že nás Alice opustila, a moje naděje zmizela stejně rychle jako se objevila.

ROZBŘESK-30.KAPITOLA-NEODOLATELNÁ 1.část

6. června 2010 v 22:24 | majča |  Rozbřesk - kniha
30. NEODOLATELNÁ 

Bylo toho tolik o čem bylo třeba přemýšlet.

Jak se mi podaří najít čas k pátraní po J. Jenksovi, a proč Alice chtěla abych o něm vědela?

Jestli Alicino vodítko nemělo nic společného s Renesmee, co mohu dělat, abych chránila svou dceru?

Jak Edward a já ráno vysvětlíme věci Tanyině rodině? Co když budou reagovat jako Irina? Co když se to změní na boj? 

Já nevím jak bojovat. Jak bych se to mohla naučit za pouhý měsíc? Byla vúbec nějaká šance že bych se učila dost rychle na to abych byla nebezpečná pro kohokoli z Volturiú? Nebo jsem byla odsouzena k totální nepoužitelnosti? Jen další rychle vyřízený novorozenec?

Tolik odpovědi, které jsem potřebovala, ale nedostala jsem šanci položit otázky.

Chtějíc aspoň něco normálního pro Renesmee, trvala jsem na jejím ukládaní k spánku do postele v naši chatě. Jakob se momentálně cítil pohodlněji ve své vlčí podobě; snášel stres snadněji když byl okamžitě připraven k boji.. Přála jsem si abych to cítila taky tak, abych se cítila být připravená. Znova odběhl do lesa aby střežil.

Potom co hluboce usnula, dala jsem Renesmee do její postele a potom šla do obývacího pokoje, abych položila Edwardovi své otázky. Jediné co jsem požadovala, v každém případě; jeden z mých nejobtížnějších problémů byl nápad pokusit se skrýt před ním všechno, dokonce s výhodou mých tichých myšlenek.

Stál chrbtem ke mně zahleděn do ohně..

"Edwarde, já.."

Otočil se prošel pokojem téměř okamžitě, za méně než nejmenší část sekundy. Měla jsem čas jen abych zaregistrovala zuřivý výraz v jeho obličeji před tím než jeho rty začali drtit mé a jeho ruce se obemkly kolem mně jak ocelové nosníky.

Na své otázky jsem po zbytek noci už nepomyslela. Netrvalo mi dlouho abych zjistila co bylo dúvodem jeho nálady, a ještě méně abych se cítila stejně. 

Potřebovala bych roky jen abych nějak ovládla svou ohromující fyzickou vášeň k němu. A pak staletí abych si to užila. Kdyby nám nezústával jen měsíc spolu. Dobře, nevidím jak by se dal vydržet takový konec. Právě nyní jsem si nemohla pomoct abych nebyla sobec. Všechno so jsem chtěla bylo milovat ho jak jen to bude možné po omezený čas který jsem dostala.

Bylo těžké odtrhnout se od něho když vyšlo slunce, ale měli jsme co na práci, práci která mohla být složitější neš všechno hledání naší rodiny dohromady. V momentu jak jsem si dovolila myslet na to co přijde byla jsem napjatá; pocit jako by moje nervy byli natažené na skřipec, pořád víc a víc..

"Přál bych si aby byl zpúsob jak dostat od Eleazara informace, které potřebujeme, předtím než jim řeknem o Nessie." Zamumlal Edward jak jsme se kvapem oblékali v obřím šatníku, který mi připomínal Alici víc, než jsem si momentálně přála. "Jen pro jistotu"

"Ale kdyby nepochopil otázku k zodpovězení" souhlasila jsem "Myslíš že nás nechají to vysvětlit?
"Já nevím"

Vytáhla jsem Renesmee, ještě spící, z postýlky a držela jí tak blízko že její kadeře se mi nahrnuly do tváře; její sladká vůně, tak blízká, přemohla jakoukoli další vůni. 

Dnes jsem nesměla vyplýtvat ani jedinou sekundu. Byly odpovědi, které jsem potřebovala, a nebyla jsem si jistá kolik času budeme mít já a Edward dneska osamotě..Když s Tanyinou rodinou pújde všechno dobře, doufejme že budem mít společnost na delší dobu.

"Edwarde, naučíš mě jak bojovat?" požádala jsem, napjatá očekávanouo reakcí, jak mi držel dveře..

Bylo to tak jak jsem očekávala.. Ztuhl, a potom jeho oči významně zametly vzduch nade mnou, jako kdyby se na mně díval poprvé nebo naposled. Jeho oči se zastavili na naší dcerce spící v mé náruči.

"Když dojde k boji, nebude toho moc, co kdokoli z nás múže udělat" ohradil se.

Pokračovala jsem vyrovnaným hlasem. "Nechal bys mně neschopnou bránit se?" 

Křečovitě polkl a dveře se otřásli, závěsy protestovali, jak se jeho ruce sevřeli. Pak přikývl. "Když to postavíš takhle ... Myslím, že bychom se měli dát do práce, jakmile to pújde." 
Přikývla jsem, taky, a začali jsme se směrem k velkému domu. Nepospíchali sme.

Divila jsem se, co bych mohla udělat, aby se něco změnilo. Byla jsem trošičku zvláštní, svým vlastním způsobem-jestli se vlastnictví nadpřirozeně neprúhledné lebky dá považovat za skutečně zvláštní. Byl zpúsob, jakým se dala využít?

"Co bys řekl že je jejich největší předností? Mají i nějakou slabost? " 

Edward se nemusel ptát, aby věděl, že myslím Volturiovy. 

"Alec a Jane jsou jejich největší trumf," řekl bezbarvě, jako bychom mluvili o basketbalovém týmu. "Jejich defenzivní hráči málokdy vidí skutečnou akci." 
"Protože Jane vás múže spálit na mísťe-alespoň psychicky. Co dokáže Alec? Neříkali jste jednou že je dokonce mnohem nebezpečnější než Jane? " 
"Ano. Svým způsobem, je protijed na Jane. Ona dokáže zpúsobit nejhorší bolest jakou si dokážeš představit. Alec, na druhé straně, zpúsobí že necítíš nic. Absolutně nic. Někdy, když chtějí být Volturiovi laskaví, nechají Aleca umrtvit odsouzené před exekucí. Když se vzdají, nebo je potěší jiným zpúsobem. " 
"Anestezie? Ale jak by to mohlo být mnohem nebezpečnější než Jane? " 
"Protože on přeruší všechny tvoje smysly dohromady. Žádná bolest, ale také žádný zrak nebo sluch nebo vůně. Totální senzorická deprivace. Jsi naprosto sama v temnotě. Necítíš dokonce ani když tě pálí. " 

Otřásla jsem se. Byl tohle to nejlepší v což jsme mohli doufat? Nevidět a necítit smrt když přichází? 

"To ho dělá stejně nebezpečným jako Jane," Edward pokračoval stejném lhostejným hlasem, "v tom smyslu, oba nás múžou učinit neschopnými pohyu, udělají z nás bezmocné terče. Rozdíl mezi nimi je jako rozdíl mezi mnou a Arem. Aro múže slyšet pouze mysl jednoho člověka najednou. Jane dokáže zranit jen jenu osobu na niž se zam%eří. Já múžu slyšet všechny najednou." 

Cítila jsem chlad, když jsem viděla kam směřuje. "Alec nás múže umrtvit všechny ve stejnou dobu?" zašeptala jsem. 

"Ano," řekl. "Pokud použije svúj dar proti nám, zústaneme všichni slepí a hluší, když nás přijdou pozabíjet-Možná nás prostě spálí bez toho že by se obtěžovali nás nejdřív rozdělili. Oh, my se mohli pokusit o boj, ale byla větší pravděpodobnost, že ublížíme jeden druhému, než že bychom ublížili někomu z nich. " 

Na pár sekund jsme ztichli. 

V mé hlavě se formovala myšlenka. Žádný velký příslib, ale lepší než nic. 

"Myslíš si, že je Alec velmi dobrý bojovník?" Zeptala jsem se. "Myslím kromě toho co dokáže. Kdyby bojoval bez svého daru. Zajímalo by mě, jestli to vúbec někdy zkoušel.. ". 

Edward na mě ostře pohlédl. "na co myslíš?" 

Podívala jsem se přímo. "No, pravděbodobně na mně jeho dar púsobit nebude, ne? Jestli je jeho dar stejný jako ARúv a Janin nebo váš. Možná ... když se opravdu nikdy nemusel bránit sám ... a já bych se naučila pár triků-" 

"On byl s Volturii po staletí," odřízl mě Edward, náhle panickým hlasem. Ve své hlavě pravděpodobně viděl stejný obraz jako já: o Cullenovy stojící bezmocně, beze smyslú jako sloupy, na bitevním poli-všichni kromě mě. Já bych byla jediná kdo múže bojovat. "Ano, jistě jsi imunní vůči jeho moci, ale pořád jsi novorozenec, Bello. Nemůžu z tebe udělat silného bojovník v několika týdnech. Jsem si jistý, že prošel tréninkem. " 

"Možná, možná ne. Je to to jediné, co můžu udělat, jenom já, nikdo jiný nemůže. Dokonce i když ho jen na chvíli rozptýlím-"Mohla jsem vydržet dost dlouho, aby dala ostatním šanci? 
"Prosím, Bello," řekl Edward přes zuby. "Nemluvme o tom." 
"Buď rozumný." 
"Já se budu snažit naučit tě co múžu, ale prosím, nenuť mě vidět tě jak se obětuješ pro odvrácení pozornosti-" Zadrhl se a nedokončil. 

Přikývla jsem. Tedy si nechám své plány pro sebe. Nejdřív Alec a potom, kdybych měla zázračně štěstí a vyhrála bych, Jane. Kdybych jenom mohla -odstranit Volturiúm jejich urážlivě drtivou výhodu. Možná pak by byla šance. ... Má mysl se rozběhla vpřed. Co když jsem byla schopna rušit je nebo dokonce odvést je pryč? Upřímně, proč by Jane nebo Alec vůbec potřebovali učit se bojové dovednosti? Nedovedla jsem si představit nedůtklivou malou Jane jak se vzdává své výhody, ani při učení. 

Pokud jsem byla schopna zabít je, jaký by v tom byl rozdíl. 

"Musím se naučit všechno. Vše co se ti povede do mně nacpat během příštího měsíce, "zašeptala jsem. 

Dělal jako že mně neslyší.

Dobře, co dál? Mohla bych mít své plány v pořadí tak, že pokud budu žít po útoku na Aleca, nebude v mém dalším útoku váhání. Pokoušela jsem se přemyslet ve kterých situacích by ještě mohla být má neprúhledná lebka výhodou. Neměla jsem dost informací o tom, co dovedou ostatní. Je zřejmé, že bojovníci jako obrovský Felix byli mimo mě. Mohla bych se akorát pokusit dát Emmettovi jeho spravedlivý souboj. O zbytku Volturiho stráží jsem toho moc nevěděla, kromě Demetriho. . . . 

Moje tvář byla dokonale klidná, když jsem zvažovala Demetriho. Nebylo pochyb o tom, že je bojovník. V jiném případě by takhle dlouho nepřežil, vždy na čele během každého útoku. Vždycky je musel vést, protože byl jejich stopař-nejlepší stopař na světě, bezpochyby. Pokud by byl nějaký lepší, Volturiovy by ho vykšeftovali. Aro by se neuspokojil s druhým nejlepším. 

Pokud by Demetri neexistoval, mohli bychom utéct. Ti co by přežili, v každém případě. Moje dcera, teplo v mém náručí ... Někdo by s ní mohl utéct. Jakob nebo Rosalie, kdo by zústal. 

A ... pokud by Demetri neexistoval, pak by Alice a Jasper mohli být v bezpečí navěky. Je tohle to co Alice viděla? Část naší rodiny by mohla pokračovat? Dva z nich, přinejmenším. 

Mohla jsem ji to závidět? 

"Demetri ...," řekla jsem. 
"Demetri je múj," řekl Edward tvrdým, napjatým hlasem. Podívala jsem se rychle na něj a viděla, že jeho výraz byl teď zuřivý. 
"Proč?" zašeptala jsem. 

Nejdřív neodpověděl. Byli jsme při řece, když se konečně zašeptal, "Pro Alici. Je to mé jediné díky které jí mohu dát za posledních padesát let. " 
Takže jeho myšlenky byly v souladu s mými. 

Slyšela jsem jak Jakobovy těžké tlapky duněli na zamrzlé zemi. V sekundách, kdy byl poblíž, se jeho tmavé oči zaměřovaly na Renesmee. 

Jednou jsem mu kývla, a poté se vrátila zpět k mým otázkám. Bylo tak málo času. 

"Edward, proč si myslíš, že nám Alice řekla abychom se zeptali Eleazara na Volturiovy? Byl v poslední době v Itálii, nebo tak něco? Co by mohl vědět? " 
"Eleazar ví všechno, co se týče Volturiú. Zapoměl jsem že to nevíš. Kdysi byl jedním z nich. " 

Mimovolně jsem zasykla. Jakob vedle mě zavrčel. 

"Co?" dožadovala jsem se, v mysli se mi vybavoval krásný tmavovlasý muž, na naší svatbě byl zahalen do dlouhého popelavého pláště.

Edwardova tvář změkla - trochu se pousmál. "Eleazar je velmi jemný člověk. On nebyl zcela spokojený s Volturiovými, ale respektoval zákon a potřebu ho dodržovat. Měl pocit že jeho práce směřuje k většímu dobru. Nelituje času stráveného s nima. Ale když našel, Carmen, našel své místo na tomto světě. Jsou si velmi podobní, na upíry velmi soucitní." znovu se pousmál. "Střetli Tanyu a její sestry, a už se nikdy neohlédli. Dobře se hodí k tomuto životnímu stylu. Kdyby nenalezli Tanyu, umím si představit, že by nakonec stejně objevili způsob, jak žít bez lidské krve. " 

V hlavě jsem měla nastřádané obrázky. Nedovedla jsem najít shodu. Soucitný Volturiho voják? 

Edward pohlédl na Jakoba a odpověděl na mou němou otázku. "Ne, tak říkajíc nebyl jeden z jejich bojovníků. Měl dar, který shledali vyhovujícím.. " 

Jakob se musel zeptat zřejmou otázku. 

ROZBŘESK-29.KAPITOLA-SELHÁNÍ

6. června 2010 v 22:23 | majča |  Rozbřesk - kniha
29. Selhání 

Seděli jsme tam celou noc, sochy hrůzy a žalu, a Alice se nevrátila. 

Všichni jsme se omezili na absolutní ticho. Carlisle byl sotva schopen pohybovat rty, aby vše vysvětlil Jakobovi. Při opakovaném vyprávění se to zdálo být horší, i Emmett jenom stál a mlčel. 

Kým nevyšlo slunce a já si uvědomila že co nevidět se Renesmee začne vrtět v mých rukou, prvně jsem se podivila co múže Alici trvat tak dlouho. Ráda bych vědela více, než budu muset čelit dceřině zvědavosti. Mít nějaké odpovědi. Alespoň malé, malinkaté kousky naděje, abych se mohla usmívat a držet jí dál od hrúzostrašné pravdy.

Tvář jsem měla permanentně nastavenou do nehybné masky, za celou noc otupené. Nebyl jsem si jistá že jsem ještě schopna úsměvu. 

Jakob chrápal v rohu, hora kůží na podlaze, úzkostlivě sebou škubajíc ve spánku. Sam věděl všechno-vlci se připravovali na to co má přijít. Ne že by tato příprava byla dobrá i k něčemu jinému než se nechat zabít se zbytkem mé rodiny. 

Sluneční paprsky se prolomily zadním oknem, zašumíc na Edwardově kúži. Nezpustila jsem ho z očí odkdy Alice odešla. Koukali jsme na sebe celou noc, přemítajíc nad tím, co ani jeden z nás memohl přežít: ztrátu toho druhého. Viděla jsem záblesk svého odrazu v jeho ztrápených očích jak se slunce dotklo mé vlastní kůže. 

Jeho obočí se nepatrně pohlo, pak jeho rty. 

"Alice," řekl. 

Zvuk jeho hlasu byl jako praskání ledu, když se topí. Všechny nás trochu nalomil, trochu změkčil. Pohnul se znovu. 

"Byla pryč dlouho," zašeptala překvapeně Rosalie,. 

"Kde mohla být?" podivil se Emmett, přičemž udělal krok směrem ke dveřím. 

Esme mu položila ruku na rameno. "Nechceme rušit. . ". 

"Nikdy předtím ji to netrvalo tak dlouho," řekl Edward. Jeho tvář nabyla novou masku strachu. Jeho rysy zase ožili, oči se rozšířili čerstvým strachem, zvlášť panickým. "Carlisle, nemyslíš-že něco předvídala? Mohla mít Alice čas, aby viděla jestli někdo po ní jde?" 

Arova průsvitná tvář naplnila mou hlavu. Aro, který viděli do všech koutů Aliciny na mysli, který znal všechno čeho byla schopná- 

Emmett zaklel dost nahlas, aby se Jakob ztočil k jeho nohám a zavrčel. Ve dvoře mu odpovědělo zavrčení jeho smečky. Ta moje se již míhala v akci. 

"Zůstaň s Renesmee!" křikla jsem na Jakoba jak jsem probíhala dveřmi. 

Byla jsem stále silnější, než ostatní, a tu sílu jsem použila k pohybu vpřed. Několika skoky jsem předjela Esme, několika dalšími Rosalie. Uháněla jsem hustým lesem, dokud jsem nedoběhla Edwarda a Carlisla. 

"Mohli by ji teoreticky překvapit?" zeptal se Carlisle, jeho hlas zněl spíš jako by stál než jako kdyby běžel plnou rychlostí. 

"Nevím, jak" odpověděl Edward. "Ale Aro ji zná lépe než kdokoliv jiný. Lépe než já. " 

"Je to past?" Volal z Emmett za námi. 

"Možná," řekl Edward. "Ani stopy po Alici a Jasperovi. Kam šli? " 

Alicina a Jasperova stopa se zatáčela v širokém oblouku, táhla se východně od domu, na sever na druhé straně řeky, a poté pár mil zpět na západ. My překročili řeku, všech šest skočilo, jeden za druhým v sekundových intervalech. Edward běžel v čele, totálně soustředěný. 

"Zachytil jsi stopu?" zavolala Esme pár okamžiků poté, co jsme chtěli přeskočit řeku druhý krát. Byla nejvíc pozadu, daleko na levém okraji naší lovčí smečky. Ukázala na jihovýchod. 

"Držte se hlavní cesty, jsme téměř na hranici Quileutú," nařídil Edward stručně. "Držte se pohromadě. Uvidíme, jestli se obrátili na sever nebo na jih. " 

Nebyla jsem tak zběhlá v rozlišování dělící hranice, jako zbytek z nich, ale cítila jsem se náznak vlkú vě větru od východu. Edward a Carlisle trochu ze zvyku zpomalili, a já je viděla otáčet hlavami hledajíc směr.

Pak byl vlčí zápach najednou silnější, a Edward zvedl hlavu nahoru. Náhle zastavil. My ostatní taky. 

"Same" zeptal se Edward plochým hlasem. "Co to má znamenat?" 

Sam přicházel k nám ve své lidské podobě skrze stromy vzdálené několik set metrů rychlou chůzí, doprovázen děma velkými vlky-Paulem a Jaredem. Chvilku mu to trvalo, jeho lidské tempo zpúsobilo, že jsem začala být netrpělivá. Nechtěl jsem mít čas přemýšlet o tom, co se děje. Chtěla jsem být v pohybu, něco dělat. Chtěla jsem už objímat Alici a vědět, navzdory pochybnostem, že je v bezpečí. 

Dívala jsem se jak Edwardova tvář naprosto zbělela, četl co si Sam myslel. Sam ho ignoroval, hledíc rovnou na Carlisla zastavil se a začal mluvit. 

"Bezprostředně po půlnoci, Alice a Jasper přišli na toto místo, a požádali o svolení překročit naši zemi k oceánu. Poskytl jsem jim je a osobně jsem je doprovodil k pobřeží. Okamžitě vešli do vody a nevrátili se. Cestou mi Alice řekla, že je životně dúležité aby se Jakob nedozvěděl o tom že jsem je viděl, dřív než si s tebou promluvím. Čekal jsem tady na vás až ji přijdete hledat abych vám odevzdal tenhle vzkaz. Řekla mi, abych ji poslouchal, jako kdyby na tom závisely všechny naše životy. " 

Samova tvář byla ponurá jak vytáhl poskladaný arch papíru, potištěný malým černým písmem. Byla to stránka z knihy, můj ostrý zrak četl vytištěná slova jak ho Carlisle rozprostřel aby viděl na druhou stranu. Na straně obrátěné ke mně byla stránka s autorskými právy z Kupce benátského. Závan mého vlastního pachu z něj zavál, jak Carlisle papírem pohnul aby ho vyrovnal. Uvědomila jsem si, že je to strana vytržena z jedné z mých knih. Vzala jsem si pár věcí z Charlieho domu do naší chaloupky, nějaké normální šaty, všechny dopisy od mé matky a své oblíbené knížky. Včera ráno byla moje ošoupaná kolekce Shakespearových paperbackú na regálu v chalupě v malém obývacím pokoji. ... 

"Alice se rozhodla opustit nás," šeptal Carlisle. 

"Co?" Rosalie zaplakala. 

Carlisle obrátil stránku tak, aby jsme ji všichni mohli přečíst. 

Nehledejte nás. Není času nazvyš. Pamatujte si: Tanya, Siobhan, Amon, Alistair, všechny nomády které najdete. Budeme hledat Petra a Charlotte po svém. Je nám tak líto, že vás opouštíme tímto zpúsobem, bez loučení nebo vysvětlení. Je to pro nás jediný způsob. Milujeme vás. 

Znova jsme stáli zmraženi, v totálním tichu narušovaném jenom vlčím srdečním rytmem a jejich dechem. Jejich myšlenky museli být taky hlasité. Edward se hnul první když odpovídal na něco v Samově mysli. 

"Ano, věci jsou takhle nebezpečné." 

"Dost na to abys opustil rodinu?" zeptal se Sam nahlas, nedúvěřivě. Bylo jasné, že si lístek nepřečetl, než jej odevzdal Carlislovi. Byl rozrušený a přemítal, jak kdy mohl poslouchat Alici. 

Edwardúv výraz byl ztuhlý-pro Sama to asi vypadalo jako zlost, nebo arogance, ale já jsem viděla bolest v tvrdých liniích jeho tváře. 

"Nevíme, co viděla," řekl Edward. "Alice není bezcitná ani zbabělá. Jen má více informací než my. " 

"My bychom ne-," začal Sam. 

"Vy jste svázaní jinak než my," vybuchl Edward. "Každý z nás má svobodnou vůli." 

Sam zvedl bradu nahoru, a jeho oči náhle vypadali ploché a černé. 

"Ale měl bys brát v úvahu varování", Edward se pohnul. "Tohle není něco, do čeho by ste se chtěli zaplést. Ještě stále se múžete vyhnout tomu co Alice viděla." 

Sam se nasupeně pousmál. "my neutíkáme." Paul za ním zafrkal. 

"Nenechte svou rodinu zotročit kvúli pýše," zapojil se Carlisle potichu. 

Sam se podíval na Carlisla s jemnějším výrazem. "Jak Edward poukázal, nemáme stejný druh svobody jako vy. Renesmee je stejně součástí naší rodiny jako vaši. Jakob se jí nemůže vzdát, a my se nemůžeme vzdát jeho. "Oči mu zalétli k Alicinu lístku, a jeho rty se sevřeli do tenké linie. 

"Neznáte ji," řekl Edward. 

"Opravdu?" zeptal se Sam přímo. 

Carlisle položil ruku na Edwardovo rameno. "Máme ještě mnoho práce, synku. Jakkoli se Alice rozhodne, bylo by pošetilé, neposlechnout její radu. Jdeme domů a dáme se do práce. " 

Edward přikývl, jeho tvář stále ztuhlá bolestí. Za sebou jsem slyšela Esmin tichý pláč bez slz. 

Nevěděla jsem, jak plakat v tomto těle, nemohla jsem dělat nic, než koukat. Zatím jsem neměla žádné pocity. Všechno se zdálo neskutečné, jako bych po všech těch měsících opět snila. Noční můru. 

"Děkuji ti, Same," řekl Carlisle. 

"Je mi to líto," odpověděl Sam. "Neměli jsme ji nechat projít." 

"Udělal jsi správnou věc," řekl mu Carlisle. "Alice múže dělat co chce ona. Neupřel bych ji svobodu. "

Vždycky jsem myslela na Cullenovy jako na nedělitelný celek. Najednou jsem si vzpomněla, že to nebylo vždy tak. Carlisle stvořil Edwarda, ESME, a Rosalie a Emmetta, Edward stvořil mně. Byli jsme fyzicky spojení krví a jedem. Nikdy jsem nepomýšlela, na Alici a Jaspera jako na samostatné- jak byli přijati do rodiny. Ale ve skutečnosti, Alice přijala Cullenovy. Zjevila se se svou nesouvislou minulostí, přivádějíc sebou Jaspera, a připojila se k již existující rodině. Oba, ona i Jasper znali život mimo rodinu Cullenú. Opravdu svolila vést jiný život po tom co viděla že život Cullenú je u konce? 

Byli jsme odsouzeni k zániku, nebo ne? Nebyla vúbec žádná naděje. Ani nepatrný záblesk, který by přesvědčil Alici že má na naši straně šanci. 

Jarní ranní vzduch se náhle zdál hutnější, černější, jakoby fyzicky pošpiněn mým zoufalstvím. 

"Nevzdám se bez boje," zafrflal Emmett. "Alice nám řekla, co máme dělat. Měli bychom to udělat. " 

Ostatní přikývli s odhodlaným výrazem, a já si uvědomila, že byli nakloněni jakékoli možnosti kterou nám dala Alice. Nehodlali upadnout do beznaděje a čekat na smrt. 

Ano, všichni budeme bojovat. Co tam ještě bylo? A patrně zapojíme ostatní, protože to Alice řekla než nás opustila. Jak bychom se mohli neřídit Aliciným posledním varováním? Vlci taky budou bojovat s námi za Renesmee. 

Budem bojovat, oni budou bojovat, a my všichni zemřeme. 

Nebyla jsem ve stejném rozpoložení jako ostatní. Alice znala šance. Dala nám jedinou šanci, kterou viděla, ale ta byla příliš mizivá než aby si na ni vsadila. 

Cítila jsem se ubitá, když jsem se obracela zády k Samově kritické tváři a následovala Carlisla směrem domů. 

Běželi jsme teď automaticky, ne jako předtím když jsme zpanikařili. Jak jsme se přiblížili k řece, ESME pozvedla hlavu. 

"Byla tam druhá stopa. Byla čerstvá." 

Kývla kupředu, směrem ke kterému se snažila upoutat Edwardovu pozornost už předtím. Když jsme běželi zachránit Alici ... 

"Je to z dřívějška dnešního dne. Jenom Alice, bez Jaspera." Řekl Edward bez života. 

ESME svraštila tvář a přikývl. 

Zahnula jsem vpravo, trocha pozadu. Byla jsem si jistá že se Edward nemýlí, ale zároveň ... Po tom všem, jak skončil Alicin odkaz na stránce z mé knihy? 

"Bello"? zaptal se Edward hlasem bez emocí, jak jsem zaváhala. 

"Chci sledovat stopu," řekla jsem mu, zavětříc lehkou Alicinu vúni která vedla pryč o dřívější dráhy letu. Byla jsem v tomhle nová, ale vonělo mi to úplně stejně, jen minus Jasperova vůně. 

Edwardovy zlatý oči byly prázdné. "Pravděpodobné to vede jenom zpět až do domu." 

"Pak se tam setkáme." 

Nejprve jsem si myslela, že by mě nechal jít samotnou, ale pak, jak jsem popošla o několik kroků dál, se jeho prázdné oči přebrali k životu. 

"Jdu s tebou," řekl tiše. "Setkáme se doma, Carlisle." 

Carlisle přikývl a odešli. Čekali jsme, až budou z dohledu, a pak jsem se na Edward tázavě podívala. 

"Nemohl jsem tě nechat ode mne odejít," vysvětlil tichým hlasem. "Bolela mě už ta představa." 

Pochopila jsem, bez bližšího vysvětlení. Myslela jsem na naše rozdelení a nyní jsem si uvědomila, že bych měla stejný pocit, bolest, bez ohledu na to, jak krátké by bylo odloučení. 

Měli jsme tak málo času být spolu. 

Natáhla jsem k němu ruce a on mě za ně vzal. 

"Musíme si pospíšit," řekl. "Renesmee se vzbudí." 

Přikývla jsema opět jsme se rozběhli. 

Asi to byla hloupost, mrhat časem trávíc ho pryč od Renesmee jen kvúli zvědavosti. Ale ten vzkaz mě rozrušil. Alice mohla vyrýt vzkaz do skály nebo stromu kdyby jí chybělo psací náčiní. Mohla ukradnout odkazový lístek z některého z domů na dálnici. Proč mou knihu? Kdy se jí to povedlo? 

Jistě by stačilo, že trasa vede zpět k chatě zdlouhavou cestou, která zůstala jasně z dosahu Cullenovic domu a vlků v nedalekém lese. Edwardovo obočí se v zmatku smrštilo, když bylo zjevné kam stopa vede. 

Snažil se to zdúvodnit. "Nechala Jaspera, aby ji počkal a přišla sem?" 

Byli jsme nyní téměř u chalupy, a já se cítil nesvá. Byla jsem ráda, že Edwardova ruka je v mé, ale také jsem cítila, že bych tady měla být sama. Vytrhnout stránku a zanést ji zpátky k Jasperovi byla jen nadbytečná záležitost. Zdálo se jako kdyby byl vzkaz v samotném jejím počínaní. Nechápala jsem to. Ale byla to moje kniha, takže zpráva musela být pro mě. Kdyby chtěla aby to věděl Edward, nevytrhla by stránku z jeho knihy...? 

"Dej mi chvilku," řekla jsem, uvolňujíc si ruku, když jsme dosáhli dveří. 

Nakrčil čelo. "Bello"? 

"Prosím! Třicet sekund. " 

Nečekala jsem na odpověď. Otevřela jsem dveře, a zavřela za sebou. Šla jsem rovnou ke knížkám. Alicina vůně byla čerstvá-stará méně než jeden den. A oheň, který jsem nezaložila tlel v krbu. Vybrala jsem Kupce benátského z regálu a otevřela ho na titulní stránce. 

Tam, vedle rozstrapkaného okraje po vyrvané stránce pod slovy Kupec benátský, od Williama Shakespeara, byl vzkaz. 

Znič to. 

Pod tím bylo jméno a adresa v Seattlu. 

Když Edward prošel dveřmi spíše po pouhých třinácti vteřinách než třiceti, Sledovala jsem jak kniha hoří. 

"Co se to děje, Bello?" 

"Byla tady. Vytrhla stránku z mé knihy aby na ní napsala vzkaz. " 

"Proč?" 

"Já nevím proč." 

"Proč to pálíš?" 

"Já-já-" zamračila jsem se, nechala všechno své zklamání a bolest ukázat se ve své tváři. Nevěděla jsem, co se mi Alice snaží říct, ale vědela jsem že odešla daleko aby všechny udržela v odstupu, kromě mě. Jediné osoby, kterou Edward nemohl přečíst. Takže musela chtít držet ho v nevědomosti, a asi pro to měla dobré důvody. "Zdálo se mi to vhodné." 

"Nevíme, co dělá," řekl tiše. 

Zírala jsem do plamenů. Byla jsem jediný člověk na světě, který mohl lhát Edwardovi. Bylo to to, co ode mě Alice chtěla? Její poslední přání? 

"Když jsme byli v letadle do Itálie," zašeptala jsem- to nebyla lež, snad s výjimkou kontextu-"když smě tě jeli zachránit ... lhala Jasperovi aby nešel za námi. Věděla, že když bude muset čelit Volturiúm, zemře. Byla ochotna radši zemřít sama, než aby ho vystavila nebezpečí. Ochotná umřít i pro mě. Nebo pro tebe. " 

Edward neodpověděl. 

"Má své priority," řekla jsem. Nutilo to moje mrtvé srdce bolestivě si uvědomit, že moje vysvětlení v žádném případě nezní jako lež. 

"Tomu nevěřím," řekl Edward. Neřekl to jako kdyby oponoval, spíš jako kdyby oponoval sám sobě. "Možná jednoduše byl Jasper v nebezpečí. Její plán by fungoval pro všechny ostatní ale on by byl ztracen, kdyby zústal. Možná..". 

"Mohla nám to říct. Poslat o pryč. " 

"Ale šel by? Možná ho oklamala znovu," 

"Možná" předstírala jsem souhlas "Měli bychom jít domů. Není čas. " 

Edward vzal mou ruku, a běželi sme. 

Alicin vzkaz nepúsobil nadějně. Pokud by existovala nějaká cesta, jak se vyhnout nadcházející porážce, Alice by zůstala. Nviděla jsem jinou možnost. To co dala mně bylo něco jiného. Ne způsob, jak uniknout. Ale co jiného by si myslela, že jsem chtěla? Možná zpúsob, jak zachránit něco? Bylo ještě něco c ose dalo zachránit? 

Carlisle a další nebyli nečinní počas naší nepřítomnosti. Byli jsme od nich odloučeni celých 5 minut, a oni se zatím připravili k odjezdu. Jakob seděl opět ve své lidské podobě v rohu, s Renesmee na klíně a oba nás pozorovali široce rozevřenýma očima. 

Rosalie vyměnila své hedvábné šaty za odolně vypadající džínsy, běžeckou obuv, a hustě tkané zapínací triko, jaká Backpackeři používají pro dlouhé cesty. Esme byla oblečena podobně. Na konferenčním stolku byl globus, ale nekoukali na něj, jen čekali na nás. 

Atmosféra byla teď více pozitivní než dříve, bylo pro ně dobře když mohli být v akci. Jejich naděje se upla na instrukci od Alice. 

Podívala jsem se na globus a jen sem se divila, kam jsme mířili před tím. 

"Máme tu zústat?" zeptal se Edward pohlédnouc na Carlisla. Neznělo to šťastně.

"Alice řekla, že se budeme muset ukázat lidem Renesmee, a to bude třeba udělat opatrně." řekl Carlisle. "Pošleme kohokoli dokážeme najít sem k vám-Edwarde, budete nejlepší na téhle straně minového pole." 

Edward ostře přikývl, pořád nespokojeni. "je třeba pokrýt hodně velké území." 

"Rozdělíme se," odpověděl Emmett. "Rose a já pújdeme hledat nomády." 

"Budete mít plné ruce práce tady," řekl Carlisle. "Tanyina rodina zde bude dopoledne, a nemají tušení, proč. Nejprve musíte přesvědčit je, aby nereagovali jaki Irina. Za druhé, musíte zjistit, co chtěla říct Alice tím Eleazarem. Pak, po tom všem, zústanou nám svědčit? Začne to odznova jak přijdou ostatní-jestli se nám vúbec někoho podaří přesvědčit aby přijel. "povzdechl Carlisle. "Vaše práce může být ta nejtěžší část. Vrátíme se abychom pomohli jak nejdřív to pújde." 

Carlisle na moment položil ruku na Edwardovo rameno a pak mě políbil na čelo. Esme nás oba objala, a Emmett nám oboum klepl pěstí do ramene. Rosalie nám vědovala tvrdý nucený úsměv, poslala vzdušný polibek Renesmee, a pak Jakobovi úšklebek. 

"Hodně štěstí," řekl jim Edward. 

"Vám taky," řekl Carlisle. "Bbudeme ho všichni potřebovat." 

Díval jsem se jak odcházejí, přejíc si, abych dokázala cítit aspoň špetku naděje a podpory, a taky jsem si přála abych mohla být na pár sekund sama s počítačem. Musela jsem zjistit, kdo je to ten J. Jenks a proč Alice nechávala jeho jméno takovou oklikou jenom pro mne. 

Renesmee se zkroutila v Jakobově náruči aby se mohla dotknout jeho tváře. 

"Já nevím, jestli Carlisleho přátelé přijdou. Doufám, že ano. Zní to, jako bychom se trochu přepočítali, "zahuhlal Jakob k Renesmee. 

Takže ona to věděla. Renesmee již pochopila až příliš jasně, co se děje. Celá ta otisknutý-vlkodlak-poskytne-objektu-otisknutí-cokoli-chce věc zestárla pěkně rychle. Nebylo její zaštítění mnohem důležitější než zodpovězení její otázky? 

Dívala jsem se pozorně na její tvář. Ona nevypadala vystrašeně, malinko úzkostně a velmi važně když hovořila svým tichým zpúsobem s Jakobem. 

"Ne, my nemůžeme pomoct, máme tu zůstat," pokračoval. "Lidé přicházejí, aby viděli tebe, a ne krajinu." 

Renesmee se na něj zamračila. 

"Ne, nemusím jít nikam," řekl jí. Pak se podíval na Edwarda, v jeho tváři překvapení z poznání, že by se mohl mýlit. "nebo musím?" 

Edward zaváhal. 

"Vyplivni to," řekl Jákob, jeho hlas zesurověl napětím. Měl taky právo na svúj bod zlomu, stejně jako zbytek z nás. 

"Upíři, kteří přicházejí, aby nám pomohli, nejsou stejní jako my," řekl Edward. "Tanyina rodina je jediná kromě naši s úctou k lidskému životu, a dokonce si nemyslím, že si dělají těžkou hlavu z vlkodlakú. Myslím, že by to mohlo být bezpečnější-" 

"Umím se o sebe postarat," přerušil ho Jakob. 

"Bezpečnější pro Renesmee," pokračoval Edward, "když naše šance že uvěří našemu příběhu nebude poskvrněna vlkodlaky." 

"Někteří přátelé. Obrátí se proti Vám jen proto, koho jste si nakvartýrovali? " 

"Myslím, že za normálních okolností by většinou byli tolerantní. Ale musíš pochopit,-přijmout Nessie nebude jednoduché pro žádného z nich. Proč to vúbec stěžovat? " 

Carlisle ;vysvětlil Jakobovi zákon o nesmrtelných dětech. "Nesmrtelné děti byly opravdu špatné, že?" zeptal se. 

"Nelze si představit, hloubku jizvy, kterou zanechali kolektivní psychice upírú." 

"Edward. . . "Bylo pořád ještě zvláštní slyšet Jakob vyslovit Edwardovo jméno bez hořkosti. 

"Já vím, Jaku. Vím, jak těžké je být pryč od ní. Zahráme to od ucha-uvidíme, jak budou na ni reagovat. V každém případě, Nessie se bude muset být inkognito tu a tam během několika příštích týdnů. Ona bude muset zůstat v chatě, dokud nenastane ta správná chvíle pro nás zavést ji mezi ně. Tak dlouho, jak si dokážeš udržet bezpečnou vzdálenost od domu. . ". 

"Nemůžu to udělat. Společnost v dopoledních hodinách, co? " 

"Ano. Nejbližší z našich přátel. V tomto konkrétním případě je pravděpodobně nejlepší, abychom si věci vyjasnili co nejdříve. Můžeš zůstat tady. Tanya o vás ví. Dokonce již potkala Seth. " 

"Jasně." 

"Měl bys říct Samovi, co se děje. Brzo múžou být v lesích cizinci. " 

"Dobrý postřeh. Ačkoli mu dlužím nějaké mlčení po včerejší noci. " 

"Poslechnout Alici je obvykle ta správná věc." 

Jakobovy čelisti se sevřeli, a já viděla, že sdílel Samovy pocity, ohledně toho co Alice a Jasper udělali. 

Kým oni mluvili,já jsem se odplížila směrem k zadním oknúm, snažíc se vypadat nepozorně a úzkostlivě. Není složitého. Naklonila jsem hlavu směrem ke zdi, která zatáčela od obývacího pokoje směrem k jídelně, hned vedle jednoho z počítačú. Běžela jsem prsty na klávesnici a zároveň hleděla do lesa, snažíc se, aby to vypadalo, jako roztržité počínaní. Což upíři někdy nedělají věci nepozorně? Nenašel jsem myslím nikto kto by mi věnoval podrobnou pozornost, ale neotočila jsem se abych se ujistila. Monitor zazářil k životu. Prsty se mi znovu rozběhli po klávesích. Pak jsem zabubnovala velmi tiše na dřevěnou plochu stolu, jen aby to vypadalo náhodně. Další údery do klávesnice. 

Dívala jsem se na obrázky periferním viděním. 

Žádný J. Jenks, ale byl tam Jason Jenks. Právník. Obtírala jsem se o klávesnici, snažíc se zachovat rytmus, jako roztržitý hlazení kočky, kterou jste zapoměli na klíně. Jason Jenks měl úžasnou webovou stránku své firmy, ale adresa jeo domovské stránky byla špatná. V Seattlu, ale s jiným poštovním směrovacím číslem. Uvedla jsem telefonní číslo, a pak zabubnovala rytmicky do klávesnice. Tentokrát jsem hledala adresu, ale nic mi nevyhodilo, jako kdyby, adresa neexistovala. Chtěla jsem se podívat na mapu, ale rozhodla jsem se nepokoušet štěstí. Jedna větší klávesová přestŕelka k smazání historie . . . 

Pokračovala v zíraní ven z okna několikrát zabubnujíc na dřevo. Slyšela jsem lehké kroky křižující podlahu směrem ke mě, a obrátila jsem se s tím, co jsem doufala, že byl stejný výraz jako předtím. 

Renesmee došla ke mně, a já otevřela náruč. Uvelebila se v ní, silně vonící po vlkodlacích, a uhnízdíc hlavou na mém krku. 

Nevěděl jsem, jestli tohle dokážu vydržet. Jakkoli jsem se obávala o svůj život, Edwardúv i o zbytek mé rodiny, nebylo to stejné jako útroby-kroutící strach který jsem cítila o svou dceru. Musel být způsob, jak ji zachránit, i kdyby to byla jediná věc, co dokážu udělat. 

Najednou jsem věděla, že to bylo vše, co jsem chtěla. Zbytek bych vydržela kdybych musela, ale ne ztrátu jejího života. To ne. 

Ona byla jediná věc, co jsem prostě musela zachránit. 

Věděla Alice, jak bych se cítila? 

Renesmeeina rukase lehce dotkla mé tváře. 

Ukázala mi svou vlastní tvář, Edwardovu, Jakobovu, Rosalienu, Esmeinu, Carlislovu, Alicinu, Jasperovu, členové naší rodiny přeskakující od jedného k druhému stále rychleji a ryhcleji. Seth a Leah. Charlie, Sue, a Billy. A znova a znova. Znepokojeni, stejně jako všichni ostatní. Byla jen znepokojena, myslím. Jake ji ochránil od toho nejhoršího, pokud múžu říct. Od té části, kdy jsme si mysleli že nemáem žádnou naději, že všichni do měsíce zemřeme. 

Ustálila se na Alicině tváři, toužebně a zmateně. Kde byla Alice? 

"Nevím," zašeptal jsem. "Ale ona je Alice. Udělá správnou věc,jako vždycky. 

Správnou věc pro Alici, tak jako tak. Nesnášel jsem přemýšlení jejím zpúsobem, ale jak jinak si vysvětlit situaci? 

Renesmee si povzdechla a zatoužila intenzivněji. 

"Stýská se mi po ní taky." 

Měla jsem pocit, že můj obličej pracuje, snaží se najít výraz, který by ladil se smutkem uvnitř. Moje oči byli divné a suché, na protest nepříjemnému pocitu mrkali. Ztisla jsem rty. Když jsem se znova nadechla, vzduch mi projel krkem, jako bych se ním měla udusit. 

Renesmee se odtáhla aby se na mně podívala, a já viděla odraz mého
obličeje v jejích myšlenkách a jejích očích. Vypadala jsem jako Esme dnes ráno. 

Tak tohle bylo to, co jsem cítila jako pláč. 

Renesmeeinz oči se vlhce zaleskly jak pozoroval můj obličej. Ona vyškrtla moji tvář, kterou mi ukazovala, jen se snažila mě uklidnit. 

Nikdy bych si nemyslela že mezi námi uvidím pouto matka-dcera obrácené zpúsobem, jakým to vždy bylo u mě a Renée. Neměla jsem velmi jasnou představu o budoucnosti. 

Slza vytřiskla Renesmee z koutku oka. Otřela sem ji polibkem. S úžasem se dotkla té vlhkosti a pak se podívala na bříška svých prstú. 

"Neplač," řekla jsem jí. "Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku. Najdu způsob, jak z toho ven. " 

Pokud není nic jiného co jsem mohla dělat, pořád jsem ještě mohla chránit mou Renesmee. Byla jsem mnohem pozitivnější než kdy jindy, a to bylo to, co mi Alice dala. Měla by to vědět. Nechala mi cestu.

ROZBŘESK-28.KAPITOLA-BUDOUCTNOST

6. června 2010 v 22:23 | majča |  Rozbřesk - kniha
28. BUDOUCNOST 

Carlisle a Edward nebyli schopni dohonit Irinu než její trasa zanikla ve zvucích. Odklonili se aby zjistili jestli její cesta vedla přímo, ale nebyla po ní ani stopa na míle na míle daleko v žádném směru na východním břehu.

To vše byla moje chyba. Přišla, přesně jak Alice viděla, smířit se s Cullenovými, jen ji rozzlobilo mé přátelství s Jakobem. Přála jsem si abych ji spozorovala dříve, předtím, než nastoupil Jakob. Přála jsem si abych byla lovila někde jinde.

Nedalo se toho moc dělat. Zklamaný Carlisle volal Tanyu. Tanya a Kate neviděli Irinu od svého rozhodnutí přijít na mou svatbu, a byli rozrušeny že Irina přišla tak blízko dřív než se vrátila domú; nebylo pro ně snadný ztratit sestru, ať tak nebo onak dočasné odloučení by mohlo být. Přemítala jsem jestli to v nich vyvolalo zpomínku na dávnou ztrátu matky mnoho století předtím. 

Alice byla schopná zachytit několik záblesků Irininy nejbližší budoucnosti, nic příliš konkrétního. Nevrátí se zpět do Denali, pokud Alice mohla říct. Vize byla mlhavá. Všechno co Alice mohla vidět bylo, že Irina je viditelně rozrušená; potulovala se v sněhu - zaválo ji to na sever? Na východ? se zničeným výrazem. Neudělala žádná rozhodnutí aby nabrala nový kurs ve své truchlivé cestě. 

Dny prošly a ačkoli jsem samozřejmě na nic nezapomněla, Irina a její bolest byli přesunuty do úzadí mé mysli. Byly důležitější věci na které jsem musela myslet právě teď. Měla jsem odjet do Itálie za několik málo dní. Po mém návratu všichni pújdem do Jižní Ameriky. 

Každý detail byl přebrán již stokrát. Začali bychom s Ticunas, stopováním jejich legend přímo ke zdroji. Teď, když bylo rozhodnuto že Jakob pojede s námi, figuroval v našich plánech přednostně, protože bylo nepravděpodobné že lidé, kteří věřili v upíry budou mluvit s kterýmkoli z nás o jejich příbězích. Jestli narazíme na slepou uličku v Ticunas, bylo v té oblasti ještě mnoho příbuzných kmenú ke zkoumání. Carlisle měl nějaké dávné přátele v Amazonu; kdybychom je dokázali najít, možná by pro nás také měli informace. Nebo přinejmenším návrh pokud jde o to kde sehnat nějaké odpovědi. Bylo nepravděpodobné , že tři Amazonští upíři měli co do činění s legendami o hybridech upírú, protože všechny tři byli ženy. Nedalo se odhadnout jak dlouho bude naše pátrání trvat. 

Zatím jsem neřekla Charliemu ani o delším výletu, a dusilo mne pomyšlení na to, co mu říct zatímco Edwardova a Carlisleho diskuze pokračovala. Jak mu to sdělit pravým zpúsobem? 

Zírala jsem na Renesmee zatímco jsem vedla vnitřní diskuzi. Práve teď byla zkroucená na pohovce, její dech zpomalený tvrdým spánkem, zmuchlané kadeře divoce rozhozené kolem tváře. Obvykle jsme ji s Edwardem odnesli do naši chatky abychom ji uložili do postele, ale dnes večer jsme zústali s rodinou, on a Carlisle zabraní hluboko v jejich plánování.

Mezitím, Emmett a Jasper byli více vzrušení plánováním možností lovu. Amazon jim nabízel změnu naši obvyklé kořisti. Jaguárové a pumy, například. Emmett toužil vyzkoušet zápas s anakondou. Esme a Rosalie plánovali co sbalit. Jakob byl se Samovou smečkou, zařizující chod věcí počas své nepřítomnosti.

Alice se pomalu pohybovala po velkém pokoji, zbytečně uklízející již neposkvrněný prostor, urovnávíjíc Esmein dokonale pověšený věnec. Právě teď znovu urovnala vázu na Esmeině hrací skříňce přesně do středu . Viděla jsem změny ve výrazu tváře, vize, pak prázdno, pak znovu nahlídla do budoucnosti. Domnívala jsem se, že se snaží vidět skrz slepá místa která v jejích vizích zpúsobovali Jakob a Reneesme co se týče nastávající cesty po Jižní Americe do té doby, kým Jasper neřekl, "nech toho, Alice; ona není naše starost", a vlna klidu tiše a neviditelně zahalila místnost. Alice si znovu dělala starosti s Irinou. 

Vyplázla na Jaspera jazyk a pak zvedla jednu vázu plnou bílých a rudých rúží a směřovala do kuchyně.. Byl tam drobný náznak vadnutí na jedené z bílych květinn, ale Alice se zdála být plně zaměřená na naprostou dokonalost coby rozptýlení svých nedostatečných vizí.

Znovu pozorujíc Renesmee jsem nezpozorovala kdy váza vyklouzla z Aliciných prstú. Jen jsem zaslechla svištění vzduchu podél letícího krystalul, a zvedla jsem oči právě abych viděla jak se tříští na deset tisíc diamantových střepů na mramorové kuchyňské podlaze..

Byli jsme absolutně klidní když se krystal rozletěl ve všech směrech s nehudebním cinkotem, všechny oči upřené na Alici.

Má první nelogická myšlenka byla že Alice na nás nahrála nějaký žert. Protože neexistovala možnost že by vázu upustila náhodou. Dokázala bych skočit napříč místností abych ji zachytila s časovou rezervou jestli bych si myslela že se to múže stát. A v první řadě jak by to vúbec propadlo jejími prsty? Jejími dokonale jistými prsty?

Nikdy jsem neviděla upíra cokoli udělat náhodou. Nikdy.

A pak se otočila k nám, v pohybu tak rychlém že nemohl existovat.

Její oči byly napůli tady a napůli v budoucnosti, doširoka rozevřené, vyplňující její drobný obličej až hroziliy že přetečou. Pohlédnout do jejích očí bylo jako vidět svúj hrob zevnitř; byla jsem zachycená v strachu a zoufalství a utrpení jejího upřeného pohledu.

Slyšela jsem jak Edward zalapal po dechu; byl to zlomený, napúl přidušený zvuk. 

"Co?! Zavrčel Jasper a přiskočil k ní rychlým pohybem, drtíc rozbitý krystal pod nohama. Popadl jí za ramena a ostře s ní zatřásl. Zdálo se, že v jeho rukách tiše chrastí "Co Alice"

Emmett se přesunul do mého periferního vidění, jeho zuby obnažené zatímco oči mu skákaly směrem k oknu, v očekávaní útoku.

Esmy, Carlisle, a Rose byli zcela potichu, zmrzlí stejně jako já.

Jasper zatřásl Alicí znovu. "Co je to?"

"Jdou si pro nás" zašeptali Alice a Edward , dokonale synchronizovaní. "Všichni"

Ticho..

Pro jednou, jsem byla ten co pochopil nejrychleji, něco v jejich slovech spustilo mou vlastní vizi. Byla to jen vzdálená vzpomínka na tísnivý sen, prúhledná, nejasná jako přes silnou vrstv hmly. Ve své hlavě jsem viděla černou linii postupující směrem ke mě, ducha své napoly zapomenuté lidské noční múry. Nemohla jsem vidět třpyt jejich rubínových očí ani záblesk vlhkých ostých zubú, ale vědela jsem kde jsou.. . . .

Silnější než vzpomínka na pohled přišla vzpomínka na pocit kroutivá potřeba chránit drahocennou věc za mnou.

Já chci polapit Renesmee do rukou, skrýt jí za mou kůží a vlasy, udělat ji neviditelnou. Ale nemohla jsem se na ni ani podívati. Cítila jsem se jako ledový kámen. Poprvé od mého upířího znovuzrození mi byla zima.

Sotva jsem slyšela potvrzení mých obav. Nepotřebovala jsem to. Já jsem již věděl.

"Volturiovi" zasténala Alice
"Všichni" zasténal Edward zároveň s ní
"Proč" zašeptala Alice sama pro sebe "Jak?"
"Kdy?"šeptl Edward
"Proč?" Esme jako ozvěna
"Kdy?" zopakoval Jasper hlasem jako štípání ledu.

Aliciny oči nemrkli, ale bylo to jako by je přikryl závoj; zústali dokonale prázdné. Jen její ústa odrážela její výraz hrúzy. 

"Ne dlouho" řekli ona a Edward společně. Pak promluvila sama "Na lesích leží sníh, ve městě taky. Méně než měsíc"
"Proč?" zeptal se tentokrát Carlisle.
Esme odpověděla. "Musí mít dôvod . Možná bude vidět . ."
"Tohle není kvúli Belle" řekla Alice dutě. "Přicházejí všichni. Aro, Caius, Marcus, každý člen stráže, taky manželky"
"Manželky nikdy neopouštějí město" odporoval Jasper plochým hlasem. "Nikdy". Ani během jižního povstání. Ani když se Rumuni pokusili o převrat. Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti. Nikdy."
"Teď přijdou" Eduard šeptal.
"Ale proč" opakoval Carlisle. Neudělali jsme nic! A jestli jsme udělali, co to mohlo být že zpúsobilo tohle?"
"Jsou tam mnozí z nás", odpověděl Eduard tupě. "musí se chtít ujistit, že . . ." nedokončil
"To nezodpovída základní otázku! Proč?"

Cítil jsem, že znám odpověď na Carlislovu otázku, a zároveň neznám. Renesmee byl důvodem proč, byla jsem si jista. Nějak jsem vědela od samého začátku že si přijdou pro ni. Mé podvědomí mě varovalo dřív než jsem zjistila že ji nosím. Cítila jsem zvláštní očekávání. Jako kdybych vždycky vědela že Volturiovy přijdou aby mi vzali mé štěstí.

Ale to pořád nezodpovídalo otázku.

"Vrať se zpět Alice" požádal Jasper "Najdi spoušteč. Hledej."
Alenka pomalu potřásla hlavou, její ramena poklesla. "Vyšlo to odnikud Jazzi". Já nehledala je, ani nás. Hledala jsem Irinu. Nebyla tam kde jsem čekala. . . . "utrousila Alice, uhýbajíc znovu očima. Zírala do prázdna dlouhou sekundu.

A pak trhla hlavou nahoru, její oči tvrdé jak křemen. Slyšela jsem jak Edward zalapal po dechu..

"Rozhodla se jít k nim" řekla Alice"Irina se rozhodla jít k Volturiovým. A pak se rozhodnou oni. Jako kdyby na ni čekali. Jako kdyby jejich rozhodnutí již padlo, jenom čekají na ni. . ."

Znova zústalo ticho jak jsme se to snažili ztrávit. Co Irina řekne Volturiovým, že to bude mít za následek Alicinu děsivou vizi?

"Múžeme ji zastavit" zeptal se Jasper.
"V žádném případě. Už je téměř tam."
"Co dělá?" zeptal se Carlisle, ale já už jsem víc nesledovala diskusi. Celá má bytost se soustředila na vizi která se pečlivě skládala v mé hlavě.

Viděla jsem Irinu zvažující na útesu, pozorující. Co viděla? Upíra a vlkodlaka coby nejlepší přátele. Soustředila jsem se na ten obraz, který by zřejmě mohl vysvětlit její reakci. Ale to nebylo všechno co viděla. 

Taky viděla dítě. Nádherně krásné dítě, chlubící se v padajícím sněhu, zřetelně víc než člověk 
Irina která opustila sestry. Carlisle řekl, že ztráta jejich matky ve jménu spravedlnosti Volturiových udělala z Tanyi, Kate, a Iriny puritánky co se týče zákona.

Právě před púl minutou Jasper sám řekl ta slova: Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti. Nesmrtelné děti nevyjádřitelná kletba, děsivé tabu. 

Irina se svou minulostí, jak si mohla vysvětlit to co viděla ten den na úzké louce? Nebyla dost blízko aby slyšela Reneesmeino srdce, aby cítila žár vyzařující z jejího těla. Renesmeeiny rúžové tváře mohli být jen trikem z naší strany podle toho co věděla.

Po tom všem, Cullenovi byli ve spolku s vlkodlaky. Z Irinina pohledu, to co bylo za námi neznamenalo nic. 

Irina, ždímající ruce v zasněžné divočině truchlící za Laurentem, po tom všem, ví, že je její povinností obrátit se proti Cullenovým, ví co se jim stane, jestli to udělá. Zřejmě její svědomí vyhrálo nad staletím přátelství.

A odpověď Volturiových na tento druh přestupku byla tak automatická, že bylo již rozhodnuto. 

Otočila jsem se a přetáhla se přes Reneesmeeino spící tělo, přikryla ji svými vlasy, schovávajíc svou tváří v jejích kadeřích.

"Přemýšlejte co viděla to odpoledne" řekla jsem polohlasně, přerušujíc cokoliv co Emmett začal říkat. "Jako múže vypadat Reneesme pro někoho kdo ztratil matku kvúli nesmrtelným dětem?"

Všechno znova ztichlo jak mě ostatní doháněli..
" nesmrtelné dítě," šeptal Carlisle.

Cítila jsem jak si Edward klekl vedle mě, ovíjejíc nás oba rukama.

"Jenomže se mýlí" pokračovala jsem. "Renesmee není stejná jako ty děti. Ty byli zmrzlé, kdežto ona tolik roste každým dnem. Nebylo možné je ovládnout, zatímco ona nikdy neublížila Charliemu nebo Sue, dokonce ani neudělala nic aby je rozrušila. Ona se dokáže kontrolovat sama.. Je chytřejší než většina dospělých. Nebude žádný dúvod...."

Blábolila jsem, čekajíc na někoho kdo vydechne úlevou, čekajíc na uvolnění ledového napětí v místnosti až si uvědomí že mám pravdu. Zatím se zdálo, že se v místnosti ochladilo. Nakonec můj slabý hlas utichl. 

Dlouho nikdo nepromluvil.

Pak Edward za šeptal do mých vlasů. "Není to ten druh zločinu, nad kterým vyřkli soud, lásko," řekl tiše. "Aro viděl Irinin důkaz v jejích myšlenkách. Oni přijdou ničit,ne aby si poslechli vysvětlení"

"ale oni se mýlí" řekla jsem neústupně.
"Nebudou čekát na nás kým jim to ukážeme"

Jeho hlas byl pořád tichý, jemný, sametový a bolest a zpustošení v něm byli neodvratné. Jeho hlas byl jako Aliciny oči předtím, jako vnitřek hrobky.

"Co můžeme udělat?" dožadovala jsem sel.

Renesmee byla tak teplá a perfektní v mých rukou, mírumilovně snící. Byla jsem tak moc ustaraná jejím ubíhajícím rústem, tak moc ustaraná že má před sebou jen o něco málo víc než desetiletí života. Ten strach se teď zdál být ironií.
Méně než měsíc.
Byl to limit, a pak? Měla jsem víc štěstí než většina lidí kdy pozná. Existovalo nějaké přirozené právo které požadovalo vyrovnání poídlú štěstí a mizérie na světě? Byla má radost svržení rovnováhy? Byly čtyři měsíce všechno co jsem mohla mít?

Byl to Emmett kdo odpověděl na mou řečnickou otázku

"Budeme bojovat" řekl klidně.
"Nemúžeme vyhrát" zabručel Jasper. Dokýzala jsem si ho představit, jak bude vypadat jeho tvář, jak se jeho tělo ochranně ztočí kolem Alice.
"Dobře, nemúžeme utéct. Ne když je Demetri poblíž." Emmett se zahnusil, a já jsem mimoděk věděla že není zhnusen stopařem Volturiových, ale myšlenkou na útěk. "A já nevím o tom, že nemúžeme vyhrát" řekl. "Je tady několik možností ke zvážení. Nemusíme bojovat sami"

Má hlava vylétla nad tím nahoru,. "Nemúžeme taky Quileuty odsoudit k smrti, Emmette!"

"Klídek, Bello" jeho výraz byl stejný jako když rozjímal o boji s anakondami. Dokonce ani hrozba zničení nemohla změnit Emmettúv náhled, jeho schopnost nadchnout se výzvou. "Já nemyslel smečku". Buď realista, myslíš, že Jakob nebo Sam budou ignorovat invazi? I kdyby to nebylo kvúli Nessie? A to se nezmiňuju o tom, že díky Irine teď taky Aro ví o alianci se smečkou.. Ale já myslel na naše další přátele."

Carlisle se ozval šeptem. "Jiné přátele my nemusíme odsoudit k smrti."

"Hej, necháme je rozhodnout se," řekl Emmett, uklidňujícím tónem. "Neříkám že musí bojovat s náma" mohla jsem vidět jak se mu nápad vyostřoval v hlavě kým mluvil.. "Když budou jen stát po našem boku dost dlouho aby přinutili Volturiovy zaváhat. Bella má na to právo, po tom všem. Kdybychom je přinutili zastavit a poslouchat. Třeba by to mohlo zabránit boji..."

V Emmetově tváři se mihl slabý úsměv. Byla jsem překvapená, že ho ještě nikdo neudeřil. Já chtěla.

"Ano" řekla Esme horlivě. "To dává smysl, Emmette. Všechno co potřebujeme je na moment zastavit Volturiovy. Jen musí být dost dlouhý aby poslouchali."
"Potřebovali bychom pořádnou přehlídku svědkú" řekla Rosalie krutě, hlasem křehký jak sklenice.

Esme souhlasně pokyvovala , jako kdyby ne slyšela úšklebek v tónu Rosalie. "Múžeme požádat spoustu našich přátel. Jen svědčit."

"Uděláme to pro ně" řekl Emmett.
"budeme se muset zeptat na rovinu" zamumlala Alice. Vzhlédnouc k ní jsem viděla jak její oči znova ztmavli. "Bnudeme jim to muset ukázat velice opatrně"
"Ukázat?"zeptal se Jasper.

Alice a Edward oba polédli na Renesmee. Pak se Aliciny oči znova zamlžily.

"Tanyina rodina" řekla. "Siobhanin coven. Amunovy. Některý z nomádú, Garrett a Maria jistě. Možná Alistair",
"Co Petr a Charlotte?" otázal se bázlivě Jasper jako kdyby doufal, že odpověď bude ne, a jeho starý bratr by mohl být ušetřený z nadcházejícího krveprolití.
"Možná"
" Amazonští?" ptal se Carlisle. "Kachiri, Zafrina, a Senna?"

Alice se zdála být příliš ponořená do své vize, nejdříve neodpověděla; nakonec se,otřásla a její oči se vrátili zpět do současnosti, Setkala se s Carlisleho upřeným pohledem na zlomek sekundy pak shlédla.t.

"Nevidím"
"Co bylo tohle?"zeptal se Edward požadujícím šeptem. "Ta část v džungli. Pújdeme je hledat?"
"Nevidím" opakovala Alice, vyhýbajíc se jeho očím. Zmatek proletěl Edwardovou tváří.. "Musíme se rozdělit a pospíšit si než sníh padne na zemi. Musíme shromáždit kohokoli můžeme a dostat je sem abychom jim ukázali", rozdělovala znovu. "Zeptej se Elazara. Je v tom víc než jen nesmrtelné dítě."

Znova nastalo hrozivé ticho po dlouhý moment co byla Alice v transu. Když bylo po všem, pomalu zamrkala, její oči byli divně matné navzdory skutečnosti, že zřetelně byla v současnosti.

"Je toho tolik.. Musíme spěchat" zašeptala.
"Alice?" zeptal se Edward. "Bylo t příliš rychlé a nepochopil jsem to. Co to bylo?"
"Nevidím" vybouchla na něj. "Jacob je téměř zde!"

Rosalie udělala krok k hlavnímu vchodu."zařídím to"

"Ne, nechejte ho přijít," řekla Alice rychle, její hlas vyšší každým slovem. Popadla Jasperovu ruku a táhla ho směrem k zadním dveřím. "Když jsem od Nessie dál, taky vidím lépe, potřebuji jít. Já se opravdu potřebuji soustředit. Potřebuji vidět všechno, co mohu. Musím jít. Pojď Jaspere, nemáme čas!"
Bylo slyšet Jakoba na schodech. Alenka netrpělivě trhla Jaspera za ruku. Rychle ji následoval, zmatek v očích stejně jako Edward. Vystřelili dveřma do stříbrné noci.

"Spěchejte!" volala zpátky na nás. "Musíte je najít všechny!"
"Najít co?" ptal se Jakob, zavírající za sebou hlavní vchod. "Kam šla Alice?"

Nikdo neodpověděl; my všichni jen zírali.

Jakob vytřásl vodu z vlasů a tahal ruce skrz rukávy košile, oči na Renesmee. "Hej, Bells! Myslel jsem si lidi, že touto dobou už budete doma. . . ."

Nakonec pohlédl na mě, zamrkal, a zústal civět. Sledovala jsem jeho výraz jak se ho nakonec dotkla atmosféra v pokoji. Pohlédl dolú, oči široce rozevřené, mokré fleky na podlaze, roztroušené růže, tříšť krystalu. Jeho prsty se chvěly.

"Co?" zeptal se. "Co se stalo?"

Nevěděla jsem kde začít. Ani nikdo jiný nenašel slova. 

Jakub přeskočil místnost třemi dlouhými skoky a klesl na kolena vedle Renesmee a mě. Cítila jsem horké chvění vyzařující z jeho těla jak se strach se valil dolů směrem k třesoucím se rukám.

"Je v pořádku?" dožadoval se, sahajíc ji na čelo, klopíc hlavu jak on poslouchal její srdce. "Nehraj si se mnou, Bello, prosím!"
"Renesmee je v pořádku" pronesla jsem.
"Tak kdo?"
"Všichni, Jakobe" zašeptala jsem. A bylo to tam, v mém hlasu zvuk z vnitřku hrobu. "Je konec. Všichni sme odsouzeni k smrti."

ROZBŘESK-27.KAPITOLA-CESTOVNÍ PLÁNY

6. června 2010 v 22:23 | majča |  Rozbřesk - kniha
27. Cestovní plány 

Brala jsem mytologii mnohem víc vážně, co sem byla upír. 

Často, když jsem se ohlédla na první tři měsíce mé nesmrtelnosti, představovala jsem si, jak by mohlo vypadat vlákno mého života v Osudo-tkalcovském stavu, kdyby ale věděl, že skutečně existuji? Byla jsem si jistá, že mé vlákno změnilo barvu, myslím že to muselo pravděpodobně začít jako pěkná béžová, něco podpůrné a nekonfrontační, co by vypadalo dobře v pozadí. Nyní mám pocit, že musí být jasně rudé, nebo možná zlatě se lesknoucí. 

Tento gobelín s rodinou a přáteli, který dohromady vířil kolem mě byl krásný, zářivý, plný své světlé, komplementární barvy. 

Byla jsem překvapena některými vlákny které jsem musela zahrnout do mého života. Vlkodlaci, se svými hlubokými, lesními barvami, nebyli něco, co bych očekávala, Jakob, samozřejmě, a Seth taky. Ale moji staří přátelé Quil a Embry se stali součástí tkaniny, když se přidali k Jakobově smečce, a dokonce i Sam a Emily tady byli. Napětí mezi našima rodinama zmírnilo, převážně kvůli Renesmee. Bylo snadné ji milovat. 

Sue a Leah Clearwaterovy, další dvé které jsem nepředpokládala, byly taky vetkané do našeho života.
Zdálo se, že Sue vzala do svých rukou Charlieho hladký přechod do světa předstírání. Většinou přišla ke Cullenúm s ním, i když se zdálo, že se nikdy necítila skutečně příjemně, díky tomu co udělal její syn a zbytek Jakobovy smečky. Nemluvila často, jen starostlivě postávala kolem Charlieho. Byla vždycky prvním člověkem který si všiml, když Renesmee udělala něco znepokojivě nového, což bylo často. Ve zkratce, Sue pozorovala Setha tak cíleně, jako kdyby rovnou řekla, Jo, řekni mi o tom. 

Lea byla ještě méně příjemná, než Sue a pořád byla tou částí naší rodiny, nedávno rozšířené, která byla otevřeně nepřátelská k fúzi. Nicméně, ona a Jakob měli nové kamarádství, které ji držalo blízko u nás. Zeptala jsem se ho na to jednou-nerozhodně, nechtěla jsem být vlezlá, ale ten vztah byl tak odlišný od toho, jaký býval kdysi, že mě to až překvapovalo. On jenom pokrčil rameny a řekl mi, že je to věc smečky. Byla to nyní jeho druhá-v-pořadí, jeho "beta", jak bych ji nazvala kdysi dávno. 

"Přemýšlel jsem dlouho, jak se stát opravdovým Alphou" vysvětlil Jakob, "Chtěl jsem si jen vyjasnit věci." 

Nová zodpovědnost dávala Leah pocit, že je třeba často ho kontrolovat, a protože byl vždy s Renesmee ... 

Leah nebyla šťastná že jsme pořád kolem, ale to byla výjimka. Štěstí bylo nyní hlavní složkou v mém životě, dominantní vzor v gobelínu. Natolik, že můj vztah s Jasperem byl nyní mnohem bližší, než bych si kdy dovedla představit, že by mohl být. 

Ačkoli zpočátku jsem byla opravdu naštvaná. 

"Yeesh!" stěžovala jsem si jednu noc Edwardovi poté, co jsme chtěli dát Renesmee do kovové tepané postýlky. "Když jsem nezabila Charlieho nebo Sue doteď, pravděpodobně už se to nestane. Přála bych si, aby Jasper konečne přestal s tím postávaním kolem! " 

"Nikdo o tobě nepochybuje Bello, ani v nejmenším," Ujistil mne. "Ty víš, jak Jasper neodolá dobrému emocionální klimatu. Jsi tak šťastná, celou dobu, lásko, že ho to k tobě přitahuje bez rozmýšlení. " 

A pak mě pevně objal, protože nic se mu nelíbilo víc než moje naprostá extáze, v tomto novém životě. 

A já byla euforická, převážnou většinu času. Dny nebyly dostatečně dlouhé, abych se přejedla zbožňování svý dcery; noci neměli dostatek hodin k uspokojení mé touhy po Edwardovi. 

Ačkoli nebyla tu jen radost. Pokud by jste otočili strukturu našich životů naruby, představovala jsem si že vzor na rubu byl tkaný v nehostinných odstínech šedých pochybností a strachu. 

Renesmee řekla svá první slova, když jí byl přesně jeden týden. To slovo bylo Máma, které dokázalo udělat múj den, odhlídnouc od toho že jsem byla tak vystrašená z jejího rústu, že jsem jen stěží přinutila svoji zmrzlou tvář usmát se na ni. Nepomohlo tomu ani to, že pokračovala od svého prvního slova ke své první větě plynule stejným dechem. "Máma, Kde je děda?" dožadovala se jasným vysokým sopránem, obtěžujíc se mluvením nahlas, jen protože jsem byla na druhé straně pokoje. Vlastně se už na to ptala Rosalie, svým normálním (nebo normálne nenormálním, z jiného úhlu pohledu), zpúsobem komunikace. Rosalie neznala odpověď, a tak se obrátila na mě. 

Když začala poprvé chodit, méně než o tři týdny později, bylo to podobné. Jednoduše pozorovala dlouhý okamžik Alici, sledujíc pozorně jak její teta aranžuje kytice ve vázách roztroušených po celém pokoji, tančící tam a zpět přes celé patro s náručí plnou květin. Renesmee se postavila, absolutně sebejistě, a přešla pokoj napříč téměř stejně elegantně. 

Jakob začal tleskat, protože to bylo evidentně to co Renesmee očekávala. Způsob, jakým byl na ní vázaný učinil jeho vlastní reakce druhotními, jeho první reflex bylo vždy dát Renesmee cokoli, co bylo zapotřebí. Ale naše oči se setkali, a viděla jsem všechnu tu paniku v odrazu jeho očí. Začala jsem tleskat taky, snažíc se skrýt můj strach z ní. Edward tleskal v tichosti po mém boku, a my nemuseli mluvit abychom vědeli, že naše myšlenky jsou stejné. 

Edward a Carlisle se vrhli na výzkum, hledajíc jakékoliv odpovědi,které by nám řekli co můžeme očekávat. Bylo toho jen málo co bylo možno nalézt, a nic z toho dúvěryhodné. 

Alice a Rosalie obvykle začali náš den módní přehlídkou. Renesmee nikdy nenosila stejné šaty dvakrát, a to zčásti proto, že ze svého oblečení vyrostla téměř okamžitě, a částečně proto, že se snažili vytvořit dětské album, které by zodpovídalo rozpětí let, nikoli týdnů. Udělali tisíce fotografií, které dokumentovali každou fázi jejího zrychleného dětství. 

Ve třech měsících, Renesmee vypadala jako veliké jednoroční, nebo malé dvouleté dítě. Neměla přesně batolecí tvary, byla štíhlejší a šarmantnější, její proporce byli bližší dospělé osobě. Její bronzové prstýnky viseli nad jejím pasem, nedokázala jsem se přinutit zkrátit je, i kdyby to Alice dovolila. Mluvila s bezchybnou gramatiku a výslovností, ale jen zřídka se obtěžovala, raději prostě ukázala lidem, co chtěla. Vědela nejen chodit, ale i běhat a tančit. Uměla dokonce číst. 

Jedného večera jsem jí četla Tennysona, protože plynutí a tempo jeho poezie se zdáli být uklidňující. (Musela jsem neustále hledat nové zdroje; Renesmee neměla ráda opakování příběhú před spaním, jako ostatní děti, a neměla trpělivost k prohlížení obrázkú v knížce.) Natáhla se k mé tváři, ve své mysli obraz nás dvou, jen knihu držela ona. Dala jsem ji jí, a usmála jsem se. 

'"Je tady sladká hudba,'" přečetla bez váhání, "'která je měkčí než lístky růže zfouknuté do trávy, nebo noční rosa v temné žulové skále, v zářící pro-'" 

vzala jsem si knihu zpět, pohybujíc se jako robot. 

"jak chceš usnout, když budeš číst?" zeptala jsem se hlasem, který se sotva chvěl. 

Dle Carlisleho výpočtú, růst jejího těla se postupně zpomaloval, ale její mysl i nadále závodním tempem postupovala napřed. I kdyby se tempo ustálilo, nemělo by dospívání trvat víc než čtyři roky. 

Čtyři roky. A patnáctiletá stařena. 

Jen patnáct let života. 

Ale ona byla tak zdravá. Vitální, rozjasněná, nadšená a šťastná. Bylo pro mě lehké být šťastná a odložit myšlenku na zítřek ve chvílích, které jsem trávila s ní s ohledem na její zřejmou pohodu. 

Carlisle a Edward probíraly naše možnosti do budoucna z každého úhlu tichými hlasy, pokoušela sem se je neposlouchat. Nikdy nediskutovali, když byl Jakob kolem, protože byl jen jeden jistý způsob, jak zastavit stárnutí, a že to nebylo něco z čeho by byl Jakob vzrušený bylo zřejmé. Já taky ne. Příliš nebezpečné! můj instinkt na mě křičel. Jacob a Renesmee se zdáli být spojeni tolika způsoby, jako dvě poloviny jedné bytosti, dvě součásti celku. A všechny vlkodlačí tradice se shodovali v tom, že upíří jed byl rozsudek smrti, spíše než kurz k nesmrtelnosti. . . . 

Carlisle a Edward vyčerpali výzkum na dálku, a teď se chystali následovat staré legendy k jejich zdroji. Měli jsme jít zpět do Brazílie, tam to mělo začít. V Ticunas měli legendy o dětech stejných jako Renesmee. ... Jestli vúbec děti jako ona kdy existovaly, snad nějaké pohádky o délce života polosmrtelných děti, stále váhali. . . . 

Jedinou skutečnou otázkou bylo, kam přesně bychom měli jít. 

Zdržovala jsem. Malá část ze mě chtěla zůstat v blízkosti Forks až do konce prázdnin kvúli Charliemu. Ale více než to mě táhla jiná cesta, o které jsem věděla, že přijde dřív- byla to jasná priorita. Samozřejmě, bude to sólový výlet.

Byla To jediná hádka s Edwardem, co jsem se stala upírem. Hlavním předmětem sporu byla "sólo" část. Ale fakta jsou taková jaká jsou, a můj plán byl jediný který dával smysl. Musela jsem navštívit Volturiovy, a musela jsem to udělat úplně sama. 

Navzdory oslobodění od staré noční můry, od jakýchokoliv snú vůbec, bylo nemožné zapomenout na Volturiovy. Ani oni nás nenechali bez připomínky. 

Až do dne, kdy se Aro ukázal, jsem nevěděla, že Alice poslala svatební oznámení vůdci Volturiových, byli jsme tehdy daleko na ESME ostrově, když měla vidění Volturiho vojáků - mezi nimi Jane a Aleca, pustošivě mocná dvojčata. Caius plánoval uspořádat lovčí party aby se přesvědčil, zda jsem ještě člověk, navzdory jejich prohlášení (protože jsem věděla o tajném upířím světe, buď se musím připojit, nebo mě ... umlčí trvale). Takže Alice poslala e-mailem oznámení, vzhledem k vidění, že tohle oddálí jejich příchod, když rozluští skrytý význam. Ale nakonec stejně přijdou. To bylo jisté. 

Dárek sám o sobě nebyl otevřeně vyhrožující. Extravagantní, ano, téměř děsivý svou velkou extravagancí. Ta hrozba byla pod dělící čárou Arova blahopřejného listu, napsaná černým inkoustem na čtverci bíleho papíru Arovou vlastní rukou: 

Těším se na setkání s novou paní Cullenovou osobně.

Dárek byl darovaný v ozdobně řezané, starobylé dřevěné krabičce vykládané zlatem a perletí, zdobený duhovými drahokamy. Alice řekla, že krabice byla sama o sobě tak drahocenný poklad, že by zastínil jakékoli šperk kromě jedného uvnitř. 

"Vždycky jsem se divil, kde zmizeli korunovační klenoty poté co zosadili Jana Anglického ve třináctém století," řekl Carlisle. "Předpokládám, že by mě nemělo překvapovat, že Volturiovy v tom mají prsty." 

Náhrdelník byl jednoduchý-zlato vetkané do tlustého řetězu, téměř šupinatého, hladkého jako had, který se obtočí těsné kolem krku. Jeden špek visel z lana: bílý diamant o velikosti golfového míčku. 

Zřejmá připomínka v Arově listu, mě zajímla víc, než klenot. Volturiovy potřebují vidět, že jsem nesmrtelná, že Cullenovi poslechli jejich příkaz, a potřebují to vědět hned. Nesmíme dovolit aby se přiblížili k Forks. Existuje pouze jen jeden způsob, jak udržet naše životy v bezpečí. 

"Nepújdeš sama," trval Edward na svém, drtil to přes zuby, zatínajíc ruce v pěst. 

"Neublíží mi," řekla jsem, tak konejšivě, jak jsem jen dokázala, nutíc se do jistého tónu. "Nemají důvod. Jsem upír. Případ uzavřen. " 

"Ne, v žádném případě. " 

"Edwarde, je to jediný způsob, jak ji chránit." 

Na tohle neměl odpověď. Moje logika byla vodotěsná. 

I za krátký čas co jsem znala Ara, mi bylo jasné že je to sběratel-a jeho nejvíce ceněné poklady byly živé kousky. On spíš toužil po kráse, talentu, a raritách v řadách svých nesmrtelných následovníků než po jakémkoliv klenotu uzamčeném v jeho sklepení. Bylo už dost nešťastné, že zatoužil po Aliciných a Edwardových schopnostech. Nedávala bych mu žádný další důvod žárlit na Carlislovu rodinu. Renesmee byla nadaná a krásná a jedinečná- byla jediná svého druhu. Nesmí ji vidět, a to ani prostřednictvím někoho myšlenek. 

A já byla jediná, jejíž myšlenky nemohl slyšet. Samozřejmě že pújdu sama. 

Alice neviděla žádné problémy související s mou cestu, ale měla starost, protože její vize byly nezřetelné. Řekla, že byli podobně mlhavé, jako když záleží na rozhodnutí jestli dojde ke konfliktu, ale nebylo to jasně vidět. Tato nejistota zpúsobovala Edwardovo váhání, byl proti tomu, co jsem musela udělat. Chtěl jít se mnou, aspoň po spoj v Londýně, ale nechtěla jsem nechat Renesmee bez obou rodičú. Carlisle pújde místo něho. Oba nás to s Edwardem trochu uklidnilo s vědomím, že Carlisle by byl jen pár hodin ode mne. 

Alice průběžně prohledávala budoucnost, ale to, co zjistila nesouviselo s tím co hledala. Nový trend v oblasti kapitálového trhu, možná Irinina návštěva na usmíření, ačkoli ještě nebyla pevně rozhodnuta, chumelenice, která neudeří po dobu dalších šesti týdnů; hovor od Renée (trénovala jsem "drsný" hlas, a denně se zlepšovala- Renée pořád myslela že jsem nemocná ale uzdravuju se). 

Koupili jsme lístky do Itálie den po završení Renesmeeina třetího měsíce. Plánovala jsem velmi krátký výlet, takže jsem Charliemu o něm ani neřekla. Jakob věděl, a souhlasil s Edwardem. Nicméně, dnes byla debata o Brazílii. Jakob byl odhodlán jít s námi. 

Tři z nás, Jakob, Renesmee, a já, jsme byli lovit společně. Dieta ze zvířecí krve nebyla Renesmeeina nejoblíbenější-a to byl důvod, proč Jakobovi bylo umožněno jít. Jakob z lovu udělal soutěž mezi nimi, což zpúsobilo že šla ochotněji než kamkoli jinam. 

Renesmee měla zcela jasno v tom co je dobré a co zlé ohledem lovu lidí, akorát si myslela, že darování krve je hezký kompromis. Lidské jídlo ji nasytilo a vypadalo to že její tělo ho přijímá, ale reagovala na všechny druhy pevných potravin se stejnou mučednickou výdrží jako na květák a fazole. Zvířecí krev byla přinejmenším lepší než to. Měla soutěživou povahu, a výzva k překonání Jákoba ji vzrušila natolik, že lovila. 

"Jakobe," řeklac jsem, snaží se zdúvodnit znovu zatímco Renesmee tančila před námi po dlouhé mýtině, hledajíc vůně které měla ráda. "Máš tady povinností. Seth, Leah-" 

Zafrkal. "Já nejsem chúva smečky. Oni všichni mají v La Push stejnou odpovědnost. " 

"Druh jako jste vy? oficiálně vás vyloučí ze školy, a pak? Pokud budete držet krok s Renesmee, budete muset studovat mnohem obtížněji. " 

"Je to jen studijní volno. vrátím se do školy, když se věci ... zpomalí. " 

Přestala jsem se soustředit na hádku když řekl tohle a oba jsme se automaticky podívali na Renesmee. Zírala na sněhové vločky třpytící se jí vysoko nad hlavou, roztápající se dřív než stihli dopadnout na sežloutlou trávu na louce ve tvaru dlouhé šipkyv na níž jsme se octli. Její rozevláté šaty barvy slonoviny byli jen o odstín tmavší než sníh, a jejím narudlým kudrlinkám se podařilo lesknout se, i když slunce bylo pohřben hluboko nad mraky. 

Jak jsme se na ní dívali, na moment se přikrčila a pak vyskočila patnáct stop dop vzduchu. Její malé ruce se sevřeli kolem vločky a ona se lehce snesla zpátky na nohy. 

Obrátila se k nám se svým šokujícím úměvem-opravdu to nebylo něco, na co by se dalo zvyknout-a otevřela ruce, aby nám ukázala dokonale tvarovanou osmicípou ledovou hvězdičku v dlani před tím, než se roztopila. 

"Pěkné," zvolal Jakob vděčně. "Ale já myslím, že zpomaluješ, Nessie." 

Soustředila se zpět na Jakoba, rozevřel náruč přesně v momentu kdy po něm skočila.Méli to dokonale nacvičené. Délala to vždy když chtěla něco říct. Pořád upřednostňovala nemluvit nahlas. 

Renesmee se dotkla jeho obličeje, toužebně se mračíc jak sme všichni zaslechli malé stádo losů pohybující se dál v lese. 

"Jiiiistě nemáš žízeň, Nessie," odpověděl Jákob trochu sarkasticky, ale více shovívavě, než cokoli jiného. "Jenom se prostě bojíš, že zase chytím ten největší kus!" 

Vyletěla zpět z Jakobovy náruče, lehce přistála na nohou, a překulila oči-v tom momentě vypadala jako Edward. Pak odpálila směrem ke stromúm.. 

"Mám to," řekl Jákob, když jsem se chystala ji následovat. Strhl si tričko, a vypálil za ní do lesa, už se chvějíc. "Nepočítá se když podvádíš," zavolal na Renesmee. 

Usmála jsem se na lístky třepetající se za nimi, potřásajíc hlavou. Jakob byl někdy dítětem více než Renesmee. 

Na chvíli jsem zastavila dávajíc mým lovcúm pár minut náskok. Mělo by být jednoduché stopovat je, a Renesmee by mě ráda překvapila velikostí své kořisti. Znovu jsem se pousmála. 

Úzká louka byla velmi tichá, velmi prázdná. Třepetající sníh topící se nademnou, téměř zmizel. Alice viděla, že se ještě po mnoho týdnú neudrží. 

Obvykle jsme na tyto lovecké výlety chodívali Edward a já. Ale Edward byl dnes s Carlislem, plánovali výlet do Ria, Jakobovi za chrbtem. ... Zamračiôa jsem se. Když se vrátíme, postavím se na Jakobovu stranu. Měl by jít s námi. Měl na tomhle všem stejný podíl jako všichni ostatní-jeho život byl v sázce, stejně jako múj. 

Zatímco moje myšlenky byly ztraceny v blízké budoucnosti, moje oči se rutinně prohlíželi úbočí,pátrajíc po kořisti, vyhledávajíc nebezpečí. Nepřemýšlela jsem o tom, nutkání bylo pudové. 

Možná že existoval nějaký důvod pro mé skenování, drobná spoušť, která dala do pohybu mé smysly ostré jako břitva dřív, než jsem si uvědomila. 

Jak moje oči poletovali přes okraj vzdáleného srázu, šedomodře vystupujícímu proti zeleno-černému lesu, jeden záblesk-stříbrná, nebo to byla zlatá?-upoutal mou pozornost. 

Múj upřený pohled se zaměřil na barvy, které tam neměly být, tak daleko v mlze, že orel by toho nebyl schopen. Zírala jsem. 

Ona zíral zpět. 

To že byla upír bylo zřejmé. Její kůže byla jak bílý mramor, textura milion krát hladší než lidská kůže. Dokonce i pod mraky se občas zaleskla. Kdyby ji neprozradila kúže, udělala by to její nehybnost. Pouze upíři a sochy dokážou být tak dokonale nehybné. 

Její vlasy byly světlé, světle blond, téměř stříbrné. To byl záblesk, který upoutal mou pozornost. Viseli jí rovně jako pravítko otupujíc hrany její brady, rozdělené uprostřed. 

Byla pro mě cizí. Byl jsem si naprosto jistá že jsem ji nikdy dřív neviděla, dokonce ani jako člověk. Žádná z tváří v mé kalné paměti nebyla stejné jako tahle. Ale okamžitě jsem ji spoznala, podle jejích tmavě zlatých očí.

Irina se navzdory všemu rozhodla přijít. 

Chvilku jsme na sebe zírali. Divila bych se, kdyby taky okamžité uhodla kdo jsem. Pozvedlas jsem ruku abych zamávala ale její rty se slabounce zkroutili, takže její tvář nabyla rázem nepřátelský výraz. 

Slyšela jsem z lesa Renesmeein křik vítězství, ozvěnu Jakobova vytí, a viděla jsem Irininu reflexivní grimasu, když k ní doletěla ozvěna o několik vteřin později. Její pohled sklouzl mírně do prava, a já věděla, co vidí. Obrovského červenohnědého vlkodlaka, možná toho, který zabil jejího Laurenta. Jak dlouho nás pozorovala? Dost dlouho na to, aby viděla náš laskavý rozhovor, byla jsem si jista. 

Její tvář se stáhla bolestí. 

Instinktivně jsem pozvedla paže v ospravedlňujícím gestu. Obrátila se zpátky ke mně, a její rty se ohrnuli přes zuby. Její čelisti se otevřeli jak zavrčela. 

Když se slabý zvuk dostal až ke mně, ona se již obrátila a zmizela v lese. 

"Sakra!" zasténala jsem. 

Vběhla jsem do lesa za Renesmee a Jakobem, neochotně je spustíc s očí. Nevěděla jsem kterým směrem Irina šla, ani jsem nedokázala přesně odhadnout jak rozzuřená, právě teď byla. Pomsta byla posedlost společná všem upírúm, nebylo snadné ji potlačit. 

Běžíc plnou rychlostí, mi trvalo jen dvě sekundy kým sem je doběhla. 

"Můj je větší," Slyšela jsem, že jak trvá Renesmee na svém, jak jsem prolomila husté trní na malém prostranství, kde stáli. 

Jakobovy uši přilehli k hlavě jak zachytil múj výraz, nakrčil se vpřed, odhalujíc zuby-jeho čenich byl posákaný krví z úlovku. Jeho oči střelili do lesa. Bylo slyšet vrčení deroucí se mu z hrdla. 

Renesmee bya každým coulem v pozoru stejně jako Jakob. Upustila mrtvého jelena k nohám, a skočila do mé čekající náruče, tisknouc své zvědavé ruce k mé tváře. 

"Přeháním," rychle jsem je ujistila. "Je to dobrý, myslím. Vydrž. " 

Vytáhla jsem mobilní telefón a zmáčkla rychlé vytáčení. Edward odpověděl na první zvonění. Jakoba a Renesmee odhodlaně poslouchali při mně když jsem situaci líčila Edwardovi. 

"Přijeď, a přiveď Carlisla," vypálila jsem tak rychle, že jsem se divila že mi Jakob rozuměl. "Viděla jsem Irinu, a ona viděla mě, ale pak uviděla, Jakoba a zešílela a utekla, myslím. Ještě se tu neukázala, ale vypadala pěkně naštvaná takže možná se ukáže. Když ne, ty a Carlisle byste měli jít za ní a promluvit s ní. Cítím se tak špatně. " 

Jakob zachrčel. 

"Budeme tam do půl minuty," ujistil mě Edward, a já slyšela jak rozvířil vzduch když vystřelil. 

Vrátili sme se zpět na dlouhou louku a pak s Jakobem tiše čekali a pozorně naslouchali, ale zvuk návatu nebylo slyšet. 

Když sme zvuk zachytili, zněl velmi povědomně. A pak byl Edward u mne, Carlisle pár sekund pozadu. Byl jsem překvapena, když jsem uslyšela těžké polštářky velkých tlapek následujících za Carlislem. Nemělo mě to překvapit. Když Renesmee hrozila cio i jen špetka nebezpečí, bylo samozřekňjmé, že Jakob zavolal posily. 

"Byla nahoru na hřebenu," Řekla jsem jim najednou, ukazujíc na místo. Pokud Irina běžeka, měla už docela slušný náskok. Zastaví a bude naslouchat Carlislemu? Její výraz mi napovídala že ne.. "Možná bys měl zavolat Emmetta a Jaspera ať jdou s Váma. Vypadala ... opravdu naštvaná. Vrčela na mě. " 

"Cože?" řekl Edward zlostně. 

Carlisle mu položil ruku na rameno. "Ona truchlí. Půjdu za ní." 

"Jdu s vámi," trval na svém Edward. 

Vyměnili si dlouhý pohled-Carlisle snad zvažoval Edwardúv hněv na Irinu proti užitečnosti jeho čtení myšlenek. Konečně, Carlisle přikývl, a obrátili se, aby našli stopu, aniž by zavolali Jaspera a Emmetta. 

Jakob se netrpělivě rozzlobil a postrčil mě čumákem do chrbta. Chtěl mít Renesmee zpátky v bezpečí domu, pro všechny případy. Souhlasila jsem s ním, takže sme se náhlili domú se Sethem a Leah v patách.

Renesmee byla spokojená v náručí, jednou rukou stále na mé tváři. Vzhledem k tomu, že lov byl přerušen, musela se spokojit s darovanou krví. Její myšlenky zněly trochu domýšlivě.