ZATMĚNÍ-8.KAPITOLA-NÁLADA 2.část

29. května 2010 v 8:49 | majča |  Zatmění - kniha
U Cullenových jsem motorku dotlačila do sklepní garáže a nepřekvapilo mě, že jsem tam našla Alici. Čekala na mě, zlehka opřená o kapotu svého porsche. Pohladila jeho nablýskanou žlutou karosérii.
"Ani jsem si ho nestihla projet." Povzdychla si.
"Promiň," odsekla jsem drkotajícími zuby.
"Vypadá to, že by ti bodla horká sprcha," zareagovala pohotově a lehce vyskočila na nohy.
"Jo."
Našpulila rty a pečlivě zhodnotila můj výraz. "Chceš si o tom promluvit?"
"Ne."
Přikývla na souhlas, ale její oči svítily zvědavostí.
"Chceš jet dnes večer do té Olympie?"
"Ani ne. Nemůžu jet domů?"
Zašklebila se.
"Nevadí, Alice," řekla jsem. "Zůstanu tady, jestli ti to usnadní situaci."
"Díky," povzdechla si s úlevou.
Toho večera jsem šla do postele brzy, zase jsem se stulila do klubíčka na jeho pohovce.
Byla ještě tma, když jsem se probudila. Byla jsem grogy, ale věděla jsem, že ještě není ráno. Oči se mi zavíraly, tak jsem se protáhla a převalila na druhý bok. Trvalo mi vteřinu, než jsem si uvědomila, že jsem se tím pohybem měla svalit na podlahu. A že je mi až moc pohodlně.
Zase jsem se překulila a snažila se rozkoukat. Byla větší tma než včera - mraky byly příliš husté, aby jimi prosvítal měsíc.
"Promiň," zamumlal tak tiše, jako by byl jeho hlas součástí té tmy. "Nechtěl jsem tě vzbudit."
Napjala jsem se a čekala na záchvat zuřivosti - jak jeho, tak své -, ale v temnotě jeho pokoje bylo jenom ticho a klid. Mohla jsem téměř ochutnat sladkou chuť našeho shledání, která byla cítit ve vzduchu; voněla jinak než jeho příjemný dech. Ta prázdnota, když jsme byli každý zvlášť, po sobě zanechávala vlastní hořkou pachuť, kterou jsem si neuvědomovala, dokud nebyla pryč.
V prostoru mezi námi nebylo žádné tření. To nehybné ticho bylo tak pokojné - ne jako klid před bouří, ale jako jasná noc, která se bouřky vůbec bát nemusí.
A bylo mi jedno, že jsem se na něj chtěla zlobit. Bylo mi jedno, že jsem se chtěla zlobit na všechny. Natáhla jsem se k němu, našla ve tmě jeho ruce a přisunula se k němu blíž. Objal mě a přitáhl si mě do náruče. Pátrala jsem rty, hledala mu na krku, po bradě, až jsem nakonec našla jeho rty.
Edward mě chvilku měkce líbal a pak se uchichtl.
"Byl jsem připravený na hněv, který zahanbí i grizzlyho, a čeká mě takovéhle přivítání? To bych tě měl rozzuřit častěji."
"Dej mi minutku, však ono na to dojde," zažertovala jsem a znovu ho líbala.
"Počkám, jak dlouho budeš chtít," zašeptal v polibku. Jeho prsty se mi zaplétaly do vlasů.
Začala jsem přerývaně dýchat. "Asi to necháme na ráno."
"Jak chceš."
"Vítej doma," řekla jsem, zatímco se mi jeho studené rty tiskly pod čelist. "Jsem ráda, že ses vrátil."
"Tak to mě moc těší."
"Mmm," souhlasila jsem a sevřela ho pažemi pevněji kolem krku.
Ohnul ruku kolem mého lokte a sunul ji pomalu dolů po mé paži, přes žebra až k pasu, objel bok a pokračoval dolů po noze až ke kolenu. Tam se zastavil a vzal mě za lýtko. Vytáhl mi nohu nahoru a ovinul si ji kolem boku.
Přestala jsem dýchat. Něco takového si obvykle nedovoloval. Navzdory jeho studeným dotykům jsem byla celá rozpálená. Líbal mě v dolíčku na krku.
"Ne že bych tě chtěl předčasně rozhněvat," zašeptal, "ale můžeš mi říct, co ti vadí na téhle posteli?"
Než jsem mohla odpovědět, než jsem se vůbec dokázala soustředit, abych pochopila smysl jeho slov, překulil se na bok a přitáhl si mě na sebe. Vzal mi obličej do dlaní a natočil ho tak, aby mi rty dosáhl na krk. Hlasitě jsem dýchala - bylo to skoro trapné, ale bylo mi fuk, jestli se mám stydět.
"Ta postel?" připomněl znovu. "Podle mě je pěkná."
"Je zbytečná," povedlo se mi vydechnout.
Přitáhl si můj obličej zpátky k svému a já jsem mu přitiskla rty na ústa. Tentokrát se pomalu překulil, až byl nade mnou. Opatrně se podpíral, aby mě nemačkal pod sebou, ale přesto jsem cítila, jak se na mě jeho studené mramorové tělo tiskne. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem skoro neslyšela jeho tichý smích.
"To je diskutabilní," nesouhlasil. "Tohle by se nám na pohovce dělalo těžko."
Jazykem studeným jako led mi lehce obkresloval tvar rtů.
Hlava se mi točila - vzduch mi do plic proudil příliš rychle a mělce.
"Rozmyslel sis to?" zeptala jsem se udýchaně. Možná přehodnotil svoje opatrná pravidla. Možná má tahle postel větší smysl, než jsem si původně myslela. Srdce mi tlouklo skoro bolestně, jak jsem čekala na jeho odpověď.
Edward si povzdechl a překulil se zpátky, takže jsme teď oba zase leželi na boku.
"Nebuď směšná, Bello," pokáral mě okamžitě - jasně pochopil, jak jsem to myslela. "Jenom jsem se snažil ukázat ti výhody postele, která se ti asi nelíbí. Nenech se příliš unést."
"Pozdě," zamumlala jsem. "A ta postel se mi líbí," dodala jsem.
"Dobře." Slyšela jsem v jeho hlasu úsměv, jak mě políbil na čelo. "Mně taky."
"Ale přesto si myslím, že je zbytečná," pokračovala jsem. "Jestli se nesmíme nechat unášet, tak k čemu tady je?"
Znovu si povzdychl. "Říkám ti to posté, Bello - je to příliš nebezpečné."
"Mám ráda nebezpečí," nedala jsem se.
"Já vím." V jeho hlase zněl uštěpačný podtón a já jsem si uvědomila, že v garáži určitě viděl motorku.
"Já ti povím, co je nebezpečné," řekla jsem rychle, než mohl změnit téma. "Já se jednoho dne prostě neudržím - a nadávat za to budeš moct jen sám sobě."
Začal mě odstrkovat.
"Co to děláš?" namítala jsem a nechtěla se ho pustit.
"Chráním tě před vášnivým vzplanutím. Jestli je to pro tebe příliš…"
"To snesu," nedala jsem se.
Nechal mě zase ohřát se ve své náruči.
"Omlouvám se, že jsem v tobě vzbudil falešné naděje," řekl. "Nechtěl jsem, abys byla nešťastná. To nebylo hezké."
"Ve skutečnosti to bylo dokonce moc hezké."
Zhluboka se nadechl. "Nejsi unavená? Měl bych tě nechat spát."
"Ne, nejsem. Mně nevadí, když ve mně vzbuzuješ falešné naděje."
"To asi není dobrý nápad. Nejsi jediná, kdo se nechává unést."
"Ano, jsem," zabručela jsem.
Uchichtl se. "Nemáš ponětí, o čem mluvíš, Bello. A že mi tak ochotně podkopáváš sebeovládání, ničemu neprospěje."
"Za to se nebudu omlouvat."
"Můžu se omluvit já?"
"Za co?"
"Zlobila ses na mě, vzpomínáš?"
"Aha, tohle."
"Promiň. Neměl jsem pravdu. Je mnohem snadnější dívat se na věci ze správného úhlu, když tě mám v bezpečí tady." Objal mě pevněji. "Zmocňuje se mě šílenství, když tě mám opustit. Myslím, že už víckrát tak daleko nepojedu. Nestojí to za to."
Usmála jsem se. "Neulovil jsi žádné pumy?"
"Ale ano, ulovil. Ale ani tak to za tu úzkost nestojí. Omlouvám se ovšem, že jsem donutil Alici, aby tě tu držela jako rukojmí. To byl špatný nápad."
"To ano," souhlasila jsem.
"Už to neudělám."
"Dobře," řekla jsem vesele. Už jsem mu odpustila. "Ale pyžamové večírky mají i své výhody…" Stulila jsem se blíž k němu a přitiskla mu rty na klíční kost. "Ty mě můžeš držet jako rukojmí, kdykoliv budeš chtít."
"Mmm," povzdechl. "Možná tě vezmu za slovo."
"Takže teď je řada na mně?"
"Řada na tobě?" opáčil zmateně.
"Omlouvat se."
"Za co se chceš omlouvat?"
"Ty se na mě nezlobíš?" zeptala jsem se rozpačitě.
"Ne."
Znělo to, jako kdyby to myslel vážně.
Cítila jsem, jak se mi stáhlo obočí. "Nemluvil jsi s Alicí, když jsi přijel domů?"
"Mluvil - proč?"
"Vezmeš jí to porsche?"
"Samozřejmě, že ne. Byl to dárek."
Mrzelo mě, že mu nevidím do tváře. Jeho hlas zněl uraženě.
"Nechceš vědět, co jsem udělala?" divila jsem se. Začínala jsem být zmatená ze zjevného nedostatku jeho zájmu.
Cítila jsem, jak pokrčil rameny. "Vždycky mě zajímá všechno, co děláš -, ale nemusíš mi to říkat, jestli nechceš."
"Ale já jsem jela do La Push."
"Já vím."
"A ulila jsem se ze školy."
"To já taky."
Podívala jsem se směrem, odkud se ozýval jeho hlas a prsty mu objela rysy, abych poznala, jakou má náladu. "Kde se najednou vzala všechna ta tolerance?" ptala jsem se.
Povzdechl si.
"Usoudil jsem, že máš pravdu. Můj problém opravdu spočíval především… v zaujatosti proti vlkodlakům. Budu se snažit být víc rozumný a důvěřovat tvému úsudku. Jestli říkáš, že ti od nich nic nehrozí, pak ti budu věřit."
"No tohle."
"A hlavně… nechci, abychom se kvůli tomu pořád hádali."
Položila jsem mu hlavu na prsa a zavřela jsem oči, naprosto spokojená.
"Takže," zamumlal nenuceným tónem. "Máš v plánu brzy se do La Push zase vrátit?"
Neodpověděla jsem. Jeho otázka vyvolala vzpomínku na Jacobova slova a já jsem najednou nedokázala polknout.
Edward si moje mlčení a ztuhlost špatně vyložil.
"Jenom abych si mohl udělat vlastní plány," vysvětloval rychle. "Nechci, abys měla pocit, že musíš spěchat zpátky, protože tady sedím a čekám na tebe."
"Ne," řekla jsem hlasem, který mi zněl cize. "Nemám v plánu se tam vracet."
"Aha. Kvůli mně to dělat nemusíš."
"Myslím, že už tam nejsem vítaná," zašeptala jsem.
"Přejela jsi někomu kočku?" zeptal se vesele. Věděla jsem, že mě nechce nutit, abych se mu s tím svěřila, ale za každým slovem jsem slyšela, jak hoří zvědavostí.
"Ne." Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem rychle zamumlala vysvětlení. "Myslela jsem, že si Jacob už uvědomil… nenapadlo mě, že ho to překvapí."
Edward čekal, jak budu pokračovat. Otálela jsem.
"Nečekal… že to bude tak brzy."
"Aha," řekl Edward tiše.
"Říkal, že by mě radši viděl mrtvou." Hlas se mi na posledním slově zlomil.
Edward na chvilku ztuhl, jak v sobě potlačoval reakci, kterou přede mnou nechtěl dát najevo.
Pak mě něžně přivinul k hrudi. "Je mi to moc líto."
"Myslela jsem, že budeš mít radost," zašeptala jsem.
"Radost z něčeho, co tě bolí?" zamumlal mi do vlasů. "To přece nejde, Bello."
Vzdychla jsem a uvolnila se, uvelebila se mu pohodlněji v náručí. Ale on byl zase nehybný, napjatý.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Nic."
"Můžeš mi to říct."
Na chviličku se odmlčel. "Mohlo by tě to rozzlobit."
"Přesto to chci vědět."
Vzdychl. "Kdybych mohl, tak bych ho zabil za to, co ti řekl. Chtěl bych ho zabít."
Nevesele jsem se zasmála. "Ještě štěstí, že se umíš tak dobře ovládat."
"Mohu udělat výjimku." Jeho tón byl zamyšlený.
"Jestli chceš dělat výjimky v sebeovládání, znám lepší oblast, kde by se hodily." Položila jsem mu ruku na tvář a snažila se k němu přitáhnout, abych ho políbila. Objal mě pevněji a nedovolil mi to.
Vzdychl. "Musím být vždycky já ten zodpovědný?"
Zakřenila jsem se do tmy. "Ne. Dovol, abych zodpovědnost na pár minut… nebo hodin převzala já."
"Dobrou noc, Bello."
"Počkej - chtěla jsem se tě zeptat ještě na něco."
"Na co?"
"Včera v noci jsem mluvila s Rosalií…"
Jeho tělo se znovu napjalo. "Ano. Myslela na to, když jsem přijel. Poskytla ti hodně námětů k přemýšlení, že ano?"
Jeho hlas byl znepokojený a mně došlo, že si myslí, že chci mluvit o důvodech, které mi Rosalie předestřela, abych zůstala člověkem. Ale mě zajímalo něco mnohem naléhavějšího.
"Vyprávěla mi trochu… o době, kdy vaše rodina žila v Denali."
Následovalo krátké ticho; tenhle začátek ho překvapil. "Opravdu?"
"Zmínila něco o všech těch upírkách… a o tobě."
Neodpověděl, ačkoliv jsem čekala dlouho.
"Neboj," řekla jsem, když mlčení začalo být nepříjemné. "Řekla mi, že jsi nedával najevo… žádný zájem. Ale mě napadlo, víš, jestli ho dávala najevo některá z nich. Ten zájem, myslím."
Znovu nic neříkal.
"Která?" zeptala jsem se a snažila se o nenucený tón, ale moc se mi to nedařilo. "Nebo jich bylo víc?"
Žádná odpověď. Přála jsem si, abych mu viděla do obličeje a mohla se tak pokusit odhadnout, co jeho mlčení znamená.
"Tak mi to poví Alice," řekla jsem. "Okamžitě půjdu a zeptám se jí."
Jeho paže se napjaly; nebyla jsem schopná vykroutit se mu ani o kousíček.
"Je pozdě," řekl. Jeho hlas měl v sobě podtón, který byl nějak nový. Takový nervózní, možná trochu rozpačitý. "Navíc myslím, že Alice šla ven…"
"Je to vážné," hádala jsem. "Je to opravdu vážné, viď?" Začínala jsem panikařit, srdce mi zrychlovalo, když jsem si představila tu úchvatně krásnou nesmrtelnou rivalku, o které jsem dosud nic netušila.
"Uklidni se, Bello," chlácholil mě a políbil mě na špičku nosu. "Nebuď blázínek."
"Já jsem blázínek? Tak proč mi to nechceš říct?"
"Protože nemám, co bych ti říkal. Děláš jen z komára velblouda."
"Tak která?" nedala jsem se.
Vzdychl. "Tanya vyjádřila slabý zájem. Velmi dvorným, vybraným způsobem jsem jí dal najevo, že ten zájem neopětuju. To je celé."
Snažila jsem se ovládnout hlas, aby mi nepřeskakoval. "Pověz mi něco - jak Tanya vypadá?"
"Jako my ostatní - bílá kůže, zlaté oči," odpověděl až příliš rychle.
"A samozřejmě je mimořádně krásná."
Cítila jsem, jak pokrčil rameny.
"Asi ano, z lidského pohledu," řekl lhostejně. "Ale víš co?"
"Co?" zeptala jsem se rozmrzele.
Položil mi rty přímo k uchu; jeho studený dech mě šimral. "Mám radši brunetky."
"Ona je blondýna. To je jasné."
"Zrzavě blond - vůbec není můj typ."
Chvilku jsem nad tím přemýšlela, ale nemohla jsem se soustředit, protože mi přejížděl rty pomalu po tváři, dolů po krku a zase zpátky nahoru. Třikrát dokola, než jsem promluvila.
"Pak je to tedy v pořádku, doufám," usoudila jsem.
"Hmm," zašeptal mi do kůže. "Jsi docela úchvatná, když žárlíš. Kupodivu je to příjemné."
Zamračila jsem se do tmy.
"Je pozdě," zopakoval šeptem, znělo to jako broukání, hlas měl hebčí než hedvábí. "Spinkej, Bellinko. Ať se ti něco hezkého zdá. Jsi jediná, která se kdy dotkla mého srdce. Vždycky ti bude patřit. Spi, moje jediná lásko."
Začal broukat mou ukolébavku a já jsem věděla, že je jenom otázka času, než podlehnu, takže jsem zavřela oči a přitulila se blíž k němu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/la jsi tu...

KLIK 100% (678)

Komentáře

1 Beky ♥ Beky ♥ | Web | 29. května 2010 v 8:51 | Reagovat

Ahojky:) plss kukni sa na môj bloček x) môžeš si vybrať aj niaký dess :) ešte ich tam bohužial vela nieje pretože som prednedávnom založila nový blog pretože ten starý ma už nebavil :D ..dííky vopred :)

2 Nelly Nelly | Web | 29. května 2010 v 8:55 | Reagovat

Tu knížku jsem četla :) Je dokonalá!

3 pinkbarbie pinkbarbie | Web | 29. května 2010 v 8:57 | Reagovat

Ahoj tohle je úžasnej blog! Tuhle jsem ještě nečetla. Musím ji nejdřív sehnat :D hELE prosím hlásla by si pro mě? Jsem 10. Tady je odkaz: http://shoot-graphic-photos.blog.cz/1005/sonb-1-k-o-l-o

Předem moc díky!

4 girlsolsen3 girlsolsen3 | Web | 29. května 2010 v 9:00 | Reagovat

Ahoj!Moc tě prosííííííím POMOZ MI!hlasuj pro mě na jedné strašně důležité stránce(odkaz máš ve webu).Není to žádný blog,a svým hlasem podpoříš MŮJ SEN! Stačí když klikneš na ten ZDVIHNUTÝ PALEC vpravo.Budu ti hrozně vděčná! Děkuju mooooc!:-* ;-) ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama