ZATMĚNÍ-8.KAPITOLA-NÁLADA 1.část

29. května 2010 v 8:49 | majča |  Zatmění - kniha
8. NÁLADA
Skončili jsme zase na pláži a bezcílně se potulovali. Jacob byl ještě celý hrdý na to, jak zorganizoval můj únik.
"Myslíš, že tě přijdou hledat?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Ne." Tím jsem si byla jistá. "Budou se ale na mě dneska večer hodně zlobit."
Zvedl kamínek a mrštil jím do vln. "Tak se nevracej," navrhl znovu.
"To by se Charliemu moc líbilo," řekla jsem sarkasticky.
"Vsadím se, že by mu to nevadilo."
Neodpověděla jsem. V tom měl Jacob asi pravdu. Zaskřípala jsem zubama. Bylo nespravedlivé, jak Charlie nepokrytě stranil mým quileutským přátelům. Říkala jsem si, jestli by to dělal, i kdyby věděl, že ve skutečnosti straní vlkodlakům proti upírům.
"Tak co je ve smečce za nejnovější skandál?" zeptala jsem se vesele.
Jacob se zastavil a podíval se na mě šokovanýma očima.
"Co je? To byl vtip."
"Aha." Uhnul pohledem stranou.
Čekala jsem, že půjde dál, ale zdál se ponořený v myšlenkách.
"Je snad nějaký skandál?" divila jsem se.
Jacob se uchichtl. "Zapomínám, jaké to je, nebýt v situaci, kdy každý kolem mě všechno ví. Mít v hlavě koutek, kam mi nikdo nevidí."
Pár minut jsme šli po kamenité pláži mlčky.
"Tak co je to?" zeptala jsem se nakonec. "To, co každý v tvojí hlavě už ví?"
Chviličku váhal, jako kdyby si nebyl jistý, kolik mi toho má povědět. Pak si povzdechl a řekl: "Quil se otiskl. To už jsou tři. Nám ostatním už to začíná dělat starosti. Možná je to běžnější, než se vypráví v legendách…" Zamračil se a pak se otočil a podíval se na mě. Mlčky mi hleděl do očí, obočí stažené soustředěním.
"Na co tak zíráš?" zeptala jsem se, protože mi to bylo nepříjemné.
Povzdechl si. "Na nic."
Šel dál. Bezmyšlenkovitě se natáhl a vzal mě za ruku. Mlčky jsme kráčeli po kamenech.
Myslela jsem na to, jak asi vypadáme, když tak jdeme ruku v ruce po pláži - určitě jako dva zamilovaní -, a přemítala, jestli bych se neměla bránit. Ale takhle to s Jacobem bylo vždycky… Nebyl důvod se kvůli tomu teď bouřit.
"Proč je Quilovo otištění takový skandál?" zeptala jsem se, protože se nezdálo, že by chtěl pokračovat. "Je to proto, že je ve smečce nejkratší dobu?"
"To s tím nemá nic společného."
"Tak v čem je problém?"
"Je to další věc z těch legend. Říkám si, kdy nás přestane překvapovat, že jsou všechny pravdivé?" zamručel si pro sebe.
"Povíš mi to? Nebo mě necháš hádat?"
"To bys nikdy neuhodla. Víš, Quil byl celou dobu s námi, až donedávna. Takže nechodil k Emily domů tak často."
"Quil se taky otiskl do Emily?" zalapala jsem po dechu.
"Ne! Říkal jsem ti, že bys to neuhodla. Emily měla u sebe na návštěvě dvě neteře… a Quil se seznámil s Claire."
Nepokračoval. Chvilku jsem nad tím přemýšlela.
"Emily nechce, aby její neteř chodila s vlkodlakem? To je trochu pokrytecké," řekla jsem.
Ale chápala jsem, proč zrovna ona k tomu má takový postoj. Znovu jsem myslela na dlouhé jizvy, které jí hyzdily obličej a táhly se po celé délce její pravé paže. Jen jednou ztratil Sam kontrolu, zrovna když u ní stál příliš blízko. Stalo se to jen jednou… Viděla jsem bolest v Samových očích, když se díval na to, co Emily způsobil. Dovedla jsem pochopit, proč toho asi chce Emily svou neteř uchránit.
"Přestala bys, prosím tě, hádat? Jsi úplně vedle. Tohle Emily nevadí, jde jen o to, že je to, no, trošku brzy."
"Jak to myslíš, brzy?"
Jacob si mě měřil přimhouřenýma očima. "Snaž se to neodsuzovat, jo?"
Opatrně jsem přikývla.
"Claire jsou dva roky," řekl mi Jacob.
Začal padat déšť. Zuřivě jsem mrkala, jak mi kapky ostřelovaly obličej.
Jacob mlčky čekal. Neměl bundu jako obvykle; déšť mu zanechával na černém tričku kropenaté stopy a stékal mu do rozcuchaných vlasů. Jeho obličej byl bez výrazu, jak se na mě díval.
"Quil… se otiskl… do dvouleté holčičky?" vykoktala jsem ze sebe konečně.
"To se stává." Jacob pokrčil rameny. Shýbl se, aby popadl další kamínek a poslal ho obloukem do zátoky. "Nebo se to tak aspoň povídá v legendách."
"Ale vždyť je to mrně," protestovala jsem.
Podíval se na mě se zachmuřeným pobavením. "Quil nestárne," připomněl mi lehce uštěpačně. "Jenom musí mít pár desetiletí trpělivost."
"Já… nevím, co říct."
Ze všech sil jsem se snažila to neodsuzovat, ale po pravdě jsem byla zděšená. Až dosud mi na vlkodlacích nic nevadilo ode dne, kdy jsem zjistila, že nepáchají vraždy, z kterých jsem je podezírala.
"Odsuzuješ to," obvinil mě. "Vidím ti to na očích."
"Promiň," zamručela jsem. "Ale mně to připadá vážně odporné."
"Tak to není, pochopila jsi to úplně špatně," hájil Jacob přítele vehementně. "Viděl jsem, jaké to je, jeho očima. Není na tom vůbec nic romantického, ne pro Quila, ne teď." Zhluboka se nadechl, nespokojený, že to nechápu. "Je to tak těžké popsat. Vážně to není žádná láska na první pohled. Je to spíš jako… gravitační síly. Když spatříš tu vyvolenou, najednou už tě tady nedrží země, ale ona. A nic není důležitější než ona. A udělala bys pro ni všechno, byla pro ni vším… Staneš se tím, čím tě ona potřebuje mít, ať je to ochránce, milenec, přítel nebo bratr.
Quil bude ten nejlepší, nejlaskavější bratr, jakého kdy nějaké dítě mělo. Není na planetě batole, o které by se někdo staral pečlivěji než on o tuhle holčičku. A pak, až ta malá bude starší a bude potřebovat přítele, on bude chápavější, důvěryhodnější a spolehlivější než kdokoliv na světě. A až vyroste, budou šťastní jako Emily se Samem."
"Má tedy Claire na vybranou?"
"Samozřejmě. Ale proč by si ho nakonec neměla vybrat? Budou se spolu perfektně doplňovat. Jako kdyby pro ni byl stvořený."
Chvilku jsme kráčeli mlčky, až jsem se zastavila, abych hodila kamínek do oceánu. Spadl na pláž několik metrů od břehu. Jacob se mi smál.
"Každý prostě nemá děsnou sílu, no," zamručela jsem.
Povzdechl si.
"Kdy myslíš, že se to stane tobě?" zeptala jsem se tiše.
"Nikdy," odpověděl okamžitě plochým hlasem.
"O něčem takovém asi nemůžeš rozhodovat, viď?"
Několik minut mlčel. Nevědomky jsme oba šli pomaleji, sotva jsme se vlekli.
"Prý ne," přiznal. "Ale člověk ji musí vidět - tu, která je údajně určená pro něj."
"A ty si myslíš, že když jsi ji ještě neviděl, tak nikde není?" zeptala jsem se skepticky. "Jacobe, ty jsi toho ze světa vůbec ještě moc neviděl - dokonce míň než já."
"Ne, to jsem neviděl," přitakal tiše. Podíval se na mě pronikavým pohledem. "Ale nikdy neuvidím nikoho jiného, Bello. Vidím jenom tebe. I když zavřu oči a snažím se vidět něco jiného. Zeptej se Quila nebo Embryho. Přivádí je to všechny k šílenství."
Sklopila jsem oči a zadívala se na kamínky pod nohama.
Už jsme nešli. Bylo slyšet jenom vlny bijící o břeh. Přes jejich řev jsem neslyšela ani déšť.
"Asi bych radši měla jet domů," zašeptala jsem.
"Ne!" zaprotestoval, překvapený tímhle závěrem.
Vzhlédla jsem k němu a jeho oči teď byly plné úzkosti.
"Máš volno celý den, je to tak? Ten krvežíznivec doma ještě nebude."
Rozzlobeně jsem se na něj podívala.
"Nemyslel jsem to urážlivě," řekl rychle.
"Ano, mám volno celý den. Ale Jaku…"
Zvedl ruce. "Promiň," omlouval se. "Už nebudu zlobit. Už budu jenom hodný Jacob."
Vzdychla jsem. "Ale jestli si tohle myslíš…"
"O mě si nedělej starosti," stál si na svém a až příliš okatě předstíral veselou nenucenost. "Já vím, co dělám. Jenom mi řekni, kdybych tě vytáčel."
"Já nevím…"
"No tak, Bello. Vrátíme se k nám a vytáhneme motorky. Aby byla motorka pěkně vyladěná, musíš na ní pravidelně jezdit."
"Ale já to mám přece zakázané."
"A kdo ti to zakázal? Charlie, nebo ten krv- no víš kdo?"
"Oba."
Jacob se usmál mým úsměvem a byl to najednou ten Jacob, po kterém se mi nejvíc stýskalo, slunný a hřejivý.
Nemohla jsem mu úsměv neoplatit.
Déšť se zmírnil, přešel v mrholení.
"Nikomu to neřeknu," slíbil.
"Akorát všem svým kamarádům."
Vážně zavrtěl hlavou a zvedl pravou ruku. "Slibuju, že na to nebudu myslet."
Zasmála jsem se. "Jestli si ublížím, tak jsem zakopla."
"Jak chceš."
Jezdili jsme na motorkách po zapadlých silničkách kolem La Push, dokud je déšť nerozmáčel natolik, že byly samé bláto, a Jacob nezačal tvrdit, že omdlí, jestli se brzy nenají. Když jsme přišli k nim domů, Billy mě vesele pozdravil, jako kdyby moje náhlá přítomnost neznamenala nic složitějšího, než že jsem chtěla strávit den s kamarádem. Když jsme snědli sendviče, které Jacob připravil, šli jsme ven do garáže a já jsem mu pomáhala čistit motorky. Nebyla jsem tu už několik měsíců - od Edwardova návratu -, ale jako by se nic nezměnilo. Bylo to prostě další odpoledne v garáži.
"Tohle je hezké," poznamenala jsem, když vytáhl teplé limonády z papírového sáčku. "Po garáži se mi stýskalo."
S úsměvem se rozhlédl po plastových přístřešcích sešroubovaných nad našimi hlavami. "Jo, to dovedu pochopit. Veškerá nádhera Tádž Mahalu, ovšem bez nepohodlné a drahé cesty do Indie."
"Tak na malý Tádž Mahal ve státě Washington," pronesla jsem přípitek a pozvedla plechovku.
Ťukli jsme si.
"Pamatuješ si na posledního Valentýna? Myslím, že tehdy jsi tu byla naposledy - tehdy to bylo všechno ještě… zkrátka normální."
Zasmála jsem se. "Samozřejmě, že se pamatuju. Vyměnila jsem svoje doživotní područí za krabičku srdíčkových bonbonů. Na něco takového rozhodně nezapomenu."
Zasmál se se mnou. "To je pravda. Hmm, područí. Budu muset něco pořádného vymyslet." Pak si povzdechl. "Připadá mi to, jako by to bylo před lety. V jiné éře. Takové šťastnější."
Nemohla jsem s ním souhlasit. Moje šťastná éra byla teď. Ale překvapilo mě, když jsem si uvědomila, kolik věcí mi chybělo z té mé doby temna. Zírala jsem přes mýtinu na temný les. Déšť znovu zesílil, ale v malé garáži bylo hezky teplo, když jsem seděla vedle Jacoba. Jako kamínka fungoval báječně.
Přejel mi prsty po ruce. "Hodně se toho změnilo."
"Jo," řekla jsem a pak jsem se natáhla a poplácala zadní pneumatiku své motorky. "Tehdy mě Charlie měl rád. Doufám, že mu Billy nepoví o dnešní…" Kousla jsem se do rtu.
"Nepoví. On kvůli všemu tak nevyšiluje jako Charlie. Hele, já jsem se ti nikdy oficiálně neomluvil za ten hloupý podraz s motorkou. Vážně mě mrzí, že jsem tě prásknul Charliemu, přál bych si, abych to byl neudělal."
Zvedla jsem oči v sloup. "To já taky."
"Je mi to vážně, vážně líto."
Podíval se na mě s nadějí, mokré, rozcuchané vlasy mu kolem prosebného obličeje trčely na všechny strany.
"Tak fajn, dobře! Je ti odpuštěno."
"Díky, Bells!"
Chvíli jsme se na sebe křenili a pak se jeho obličej zasmušil.
"Víš, toho dne, kdy jsem ti přivezl motorku… chtěl jsem se tě na něco zeptat," řekl pomalu. "Ale taky… jsem nechtěl."
Seděla jsem naprosto klidně - taková reakce na stres. Byl to zvyk, který jsem se naučila od Edwarda.
"Tehdy jsi prostě trucovala, protože ses na mě zlobila, nebo jsi to myslela vážně?" zašeptal.
"Co jako?" zašeptala jsem zpátky, ačkoliv jsem si byla jistá, že vím, nač se ptá.
Rozzlobeně se na mě podíval. "Však víš. Když jsi říkala, že mi do toho nic není… kdyby - kdyby tě kousl." Na konci věty se bolestně zatvářil.
"Jaku…" Krk jako by mi napuchl. Nemohla jsem to doříct.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Myslela jsi to vážně?"
Třásl se jen trošku. Jeho oči zůstávaly zavřené.
"Ano," zašeptala jsem.
Nadechl se, pomalu a zhluboka. "Myslím, že jsem to věděl."
Dívala jsem se mu do obličeje a čekala, až otevře oči.
"Víš, co to bude znamenat?" zeptal se najednou. "To chápeš, že ano? Co se stane, jestli upíři poruší smlouvu?"
"My předtím odjedeme," řekla jsem přiškrceným hlasem.
Rychle otevřel oči, jejich černé hlubiny byly plné hněvu a bolesti. "Smlouva neměla zeměpisné hranice, Bello. Naši pradědečkové souhlasili s příměřím jenom proto, že Cullenovi přísahali, že jsou jiní, že se lidé od nich nemají čeho bát. Slíbili, že už nikdy nikoho nezabijí, ani se ho nepokusí proměnit. Jestli chtějí vzít svá slova zpátky, nemá smlouva smysl, a oni tím jenom dokážou, že jsou stejní jako všichni ostatní upíři. A potom, jakmile jednou zjistíme, že znovu někoho -"
"Ale Jaku, cožpak vy už jste smlouvu neporušili?" zeptala jsem se jako tonoucí, co se chytá stébla. "Nebylo součástí smlouvy, že neřeknete lidem nic o upírech? A ty jsi to řekl mně. Takže není ta smlouva stejně tak trochu sporná?"
Jacobovi se nelíbilo, že jsem mu to připomněla, bolest v jeho očích ztvrdla do nepřátelskosti. "Jo, já jsem porušil smlouvu - jenže v době, kdy jsem nevěřil, že nějaká existuje. A jsem si jistý, že o tom byli informováni." Naštvaně se mi koukal na čelo, aby se nemusel dívat do mých zahanbených očí. "Ale to neznamená, že je to opravňuje k nějakým úlevám. Žádná chyba za chybu, nic takového. Jestli se jim nelíbí, co jsem udělal, mají jenom jedinou možnost. Stejnou možnost budeme mít my, až smlouvu poruší oni: zaútočit. Začít válku."
Z jeho úst to znělo tak nevyhnutelně. Otřásla jsem se.
"Jaku, takhle to být nemusí."
Jeho zuby zaskřípaly. "Takhle to je."
Ticho po jeho prohlášení mi připadalo hrozně hlučné.
"Nikdy mi to neodpustíš, Jacobe?" zašeptala jsem. Jakmile jsem ta slova vyřkla, přála jsem si je vzít zpět. Nechtěla jsem slyšet jeho odpověď.
"Pak už nebudeš Bella," řekl mi. "Moje kamarádka přestane existovat. Nebude komu odpouštět."
"To zní jako ne," zašeptala jsem.
Nekonečně dlouho jsme se dívali jeden na druhého.
"Je tohle tedy sbohem, Jaku?"
Rychle zamrkal, jeho zuřivý výraz zjihl překvapením. "Proč? Pořád máme před sebou pár let. Nemůžeme být přátelé, dokud nám nevyprší čas?"
"Let? Ne, Jaku, ne let." Zavrtěla jsem hlavou a nevesele se zasmála. "Týdnů je přesnější."
Takovou reakci jsem nečekala.
Najednou byl na nohou a plechovka limonády mu s hlasitým prasknutím explodovala v ruce. Limonáda se rozstříkla na všechny strany, polila mi oblečení, jako by tryskala z hadice.
"Jaku!" vyjekla jsem a chtěla mu vynadat, ale zmlkla jsem, když jsem si uvědomila, že se celé jeho tělo třese hněvem. Divoce se na mě díval, v hrudi se mu ozývalo vrčení.
Okamžitě jsem ztuhla, byla jsem jako přikovaná, nedokázala jsem se pohnout.
Třes jím zmítal, zrychloval se, až to vypadalo, že celé jeho tělo vibruje. Jeho obrys se rozmazal…
A pak Jacob zaskřípal zubama a vrčení přestalo. Pevně stiskl víčka a soustředil se: třesení se zpomalilo, až se mu chvěly jenom ruce.
"Týdnů," opakoval po mně nevýrazným, monotónním hlasem.
Nemohla jsem odpovědět; stále jsem byla jako přimražená.
Otevřel oči. Zuřivost už v nich nebyla.
"On tě promění v odpornou pijavici jen za pár týdnů!" zasyčel se zaťatými zuby.
Byla jsem tak vyvedená z míry, že mě jeho slova ani neurazila, jenom jsem němě přikývla.
Jeho obličej pod rusou kůží zezelenal.
"Samozřejmě, Jaku," zašeptala jsem po dlouhém mlčení. "Je mu sedmnáct, Jacobe. A můj věk se s každým dnem blíží k devatenáctce. Navíc, k čemu čekat? Chci jenom jeho. Tak co mám dělat?"
Myslela jsem to jako řečnickou otázku.
Jeho slova práskla jako rána bičem. "Cokoliv. Cokoliv jiného. To už by bylo lepší, kdybys umřela. Byl bych radši, kdybys byla mrtvá."
Schoulila jsem se, jako by mě uhodil. Bolelo to víc než skutečná rána.
A pak, jak mnou projela bolest, vzplanula moje vlastní prchlivá povaha.
"Možná budeš mít štěstí," řekla jsem ponuře a klátivě jsem vstala. "Možná mě cestou domů srazí náklaďák."
Popadla jsem motorku a vytlačila ji do deště. Nepohnul se, když jsem kolem něj procházela. Jakmile jsem byla na blátivé cestičce, vyskočila jsem na motorku a kopnutím nastartovala. Zadní pneumatika plivla na garáž spršku bláta a já jsem doufala, že ho trefilo.
Byla jsem promočená na kost, když jsem se řítila po kluzké silnici k domu Cullenových. Vítr jako kdyby měnil dešťové kapky v led, který mě bodal do kůže, a ještě jsem nebyla ani v polovině cesty, když se mi rozdrkotaly zuby.
Motorky jsou ve Washingtonu velmi nepraktické. Prodám ten pitomý krám, jen jak se mi naskytne šance.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/la jsi tu...

KLIK 100% (678)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama