ZATMĚNÍ-3.KAPITOLA-MOTIVACE 2.část

29. května 2010 v 8:46 | majča |  Zatmění - kniha
"Bál jsem se, že to řekneš."
"Co chceš, abych udělala, Edwarde?"
"Chci, abys zůstala v autě." Při těch slovech zastavil na svém obvyklém místě a vypnul motor. "Chci, abys tady počkala, dokud se pro tebe nevrátím."
"Ale… proč?"
V tu chvíli jsem ho uviděla. Bylo by těžké ho přehlédnout, jak se tyčil nad ostatními studenty, i kdyby se neopíral o černou motorku, zaparkovanou nedovoleně na chodníku.
"Aha."
Jacob měl v obličeji klidný výraz, který jsem dobře znala. Tuhle masku si nasazoval, když chtěl udržet emoce na uzdě. Vypadal potom jako Sam, nejstarší z vlků, vůdce quileutské smečky. Ale Jacob nikdy nedokázal vyzařovat ten dokonalý klid, kterým se Sam vždycky vyznačoval.
Zapomněla jsem, jak moc mi tenhle obličej vadí. Ačkoliv jsem Sama poznala dost dobře za tu dobu, co byli Cullenovi pryč - dokonce jsem ho začala mít ráda - nikdy jsem nebyla schopná úplně setřást ten odpor, který jsem cítila, když Jacob napodoboval jeho výraz. Najednou vypadal jako někdo cizí. Nebyl to můj Jacob, když se takhle tvářil.
"Včera večer jsi došla ke špatnému závěru," zamumlal Edward. "Ptal se na školu, protože věděl, že budu tam, kde ty. Hledal bezpečné místo, aby si se mnou promluvil. Potřeboval svědky."
Takže včera večer jsem Jacobovy pohnutky špatně interpretovala. Chyběly mi informace, tím to bylo. Netušila jsem, proč by si Jacob chtěl promluvit s Edwardem.
"Nezůstanu v autě," řekla jsem.
Edward tiše zasténal. "Samozřejmě, že ne. No, tak ať to máme za sebou."
Jacobův obličej se zatvrdil, když nás viděl přicházet ruku v ruce.
Všimla jsem si i jiných obličejů - obličejů svých spolužáků. Všimla jsem si, jak kulili oči, když viděli dvoumetrového Jaka s takovými svaly, o jakých si každý jiný šestnáctiletý kluk může nechat jen zdát. Viděla jsem, jak pohledem přejeli jeho těsné černé tričko - s krátkými rukávy, ačkoliv den byl na svou roční dobu nezvykle chladný, jeho odrbané, kolomazí potřísněné džíny a nablýskanou černou motorku, o kterou se opíral. Do tváře se mu ale nepodívali - něco v jeho výrazu je přimělo rychle uhnout pohledem. A všimla jsem si, jak ho zeširoka obcházeli, jako by měl kolem sebe bublinu, do které se nikdo neodvažoval vstoupit.
Celá užaslá jsem si uvědomila, že jim Jacob připadá nebezpečný. To bylo zvláštní.
Edward se zastavil pár metrů od Jacoba a já jsem viděla, jak je mu nepříjemné, mít mě tak blízko vlkodlaka. Lehce stáhl ruku dozadu a trochu mě zaštítil tělem.
"Mohl jsi nám zavolat," řekl ocelově tvrdým hlasem.
"Promiň," odpověděl Jacob a obličej se mu stáhl do úsměšku. "Žádné pijavice v diáři nemám."
"Tak jsi za mnou mohl přijet k Belle domů."
Jacob zatnul čelist a zamračil se. Neodpověděl.
"Tohle není vhodné místo, Jacobe. Mohli bychom si promluvit později?"
"Jasně, jasně. Po škole zaskočím k vám do hrobky." Jacob si odfrkl. "Co ti tady vadí?"
Edward se významně rozhlédl kolem a spočinul pohledem na svědcích, kteří byli jen tak tak mimo doslech. Pár lidí váhavě postávalo na chodníku, bylo jim na očích vidět, že jsou zvědaví, co se stane. Možná doufali, že se strhne rvačka, která by oživila další nudné pondělní ráno. Viděla jsem Tylera Crowleyho, jak šťouchl loktem do Austina Markse, a oba se zastavili.
"Já už vím, co jsi přišel vyřídit," připomněl Edward Jacobovi hlasem tak tichým, že jsem i já měla co dělat, abych ho slyšela. "Vzkaz doručen. Varování bereme na vědomí."
Edward po mně střelil ustaraným pohledem.
"Varování?" zeptala jsem se nechápavě. "O čem to mluvíš?"
"Ty jsi jí to neřekl?" zeptal se Jacob a nevěřícně vykulil oči. "Cože, bál ses, že by přešla na naši stranu?"
"Prosím tě nech toho, Jacobe," řekl Edward vyrovnaným hlasem.
"Proč?" nedal se Jacob.
Zmateně jsem se mračila. "Co nevím? Edwarde?"
Edward jen hněvivě hleděl na Jacoba, jako by mě neslyšel.
"Jaku?"
Jacob se na mě podíval se zvednutým obočím. "Neřekl ti, že jeho velký… bratr překročil v sobotu v noci hranici?" zeptal se a hlas měl silně prostoupený sarkasmem. Pak střelil pohledem zpátky k Edwardovi. "Paul měl jednoznačné právo -"
"Bylo to území nikoho!" zasyčel Edward.
"Nebylo!"
Jacob viditelně zuřil. Ruce se mu třásly. Zavrtěl hlavou a dvěma hlubokými nádechy vtáhl vzduch.
"Emmett a Paul?" zašeptala jsem. Paul byl Jacobův nejprchlivější bratr ve smečce. Byl to on, kdo nad sebou ztratil kontrolu tenkrát v lese - vzpomínka na vrčícího šedého vlka mi najednou živě vytanula na mysli. "Co se stalo? Poprali se?" Hlas mi v panice přeskočil. "Proč? Byl Paul raněn?"
"Nikdo se nepopral," řekl Edward tiše, abych to slyšela jenom já. "Nikdo není zraněný. Neboj se."
Jacob na nás zíral nevěřícnýma očima. "Ty jsi jí vážně vůbec nic neřekl, že ne? To proto jsi ji odvezl pryč? Aby se nedozvěděla, že -?"
"Okamžitě odejdi." Edward ho přerušil uprostřed věty a jeho obličej byl najednou děsivý - opravdu děsivý. Na vteřinu vypadal jako… jako upír. Provrtával Jacoba zlým, neskrývaně nenávistným pohledem.
Jacob zvedl obočí, ale nepohnul se. "Proč jsi jí to neřekl?"
Dlouho proti sobě stáli mlčky. Za Tylerem a Austinem se shlukovali další studenti. Viděla jsem Mika a vedle něj Bena - Mike měl ruku Benovi na rameni, jako kdyby ho držel na místě.
V tom mrtvém tichu zapracovala moje intuice a mně najednou všechny podrobnosti zapadly do sebe.
Edward nechtěl, abych něco věděla.
Jacob by to přede mnou naopak nikdy netajil.
Stalo se něco, co vyhnalo Cullenovy i vlky do lesů, takže se vzájemně pohybovali v nebezpečné blízkosti.
To proto mě Edward nutil letět na druhý konec země.
Týkalo se to toho Alicina vidění minulý týden - vidění, o kterém mi Edward lhal.
Stalo se něco, co jsem stejně čekala. Věděla jsem, že se to stane, a nemohla jsem tomu zabránit, i kdybych si to přála sebevíc. Nikdy to neskončí, že ne?
Slyšela jsem, jak rychle oddechuju, vzduch se mi dral sípavě ze rtů, nedokázala jsem to ovládnout. Vypadalo to, jako když se škola třese, jako kdyby bylo zemětřesení, ale věděla jsem, že je to jen iluze způsobená tím, jak se celá chvěju.
"Vrátila se pro mě," vydechla jsem.
Victoria to nevzdá, dokud nebudu mrtvá. Pořád bude opakovat stejné schéma - předstírat útok a utéct, předstírat útok a utéct -, dokud mezi mými ochránci nenajde skulinu.
Možná budu mít štěstí. Možná si pro mě dřív přijdou Volturiovi - ti mě alespoň zabijí rychleji.
Edward si mě pevně tiskl k boku, nakláněl se, aby byl stále mezi mnou a Jacobem, a teď mi pohladil obličej gestem plným úzkosti. "Všechno je dobré," zašeptal mi. "Je to dobré. Nikdy nedovolím, aby se k tobě dostala tak blízko, neboj se."
Pak se rozzlobeně podíval na Jacoba. "Stačí ti tohle jako odpověď na tvou otázku, psisko?"
"Nemyslíš, že má Bella právo to vědět?" provokoval ho Jacob. "Jde o její život."
Edward promluvil přidušeným hlasem; ani Tyler, který krůček po krůčku přistupoval blíž, nemohl nic slyšet. "Proč by se měla bát, když nikdy nebyla v nebezpečí?"
"Je lepší, aby se bála, než abys jí lhal."
Snažila jsem se vzpamatovat, ale oči mi plavaly. Viděla jsem to pod víčky - viděla jsem Victoriin obličej, její vyceněné zuby, karmínové oči žhnoucí posedlostí po odplatě; chtěla se Edwardovi pomstít za to, že zabil jejího milého, Jamese. Nepřestane, dokud ho sama nepřipraví o jeho lásku.
Edward mi konečky prstů utřel slzy z tváře.
"Vážně věříš, že je lepší jí ubližovat, než ji chránit?" zamručel.
"Je tvrdší, než si myslíš," řekl Jacob. "A už si prošla horšími věcmi."
Najednou se Jacobův výraz změnil a on se podíval na Edwarda zvláštním, pátravým pohledem. Přimhouřil oči, jako kdyby se snažil vyřešit z hlavy složitý matematický problém.
Cítila jsem, jak se Edward přikrčil. Pohlédla jsem na něj a viděla, že má obličej zkřivený něčím, co mohla být jenom bolest. V tu chvíli se mi vybavilo naše odpoledne v Itálii, v tom ponurém pokoji ve věži Volturiových, kde Jane Edwarda mučila pomocí svého neblahého talentu - pálila ho pouhými myšlenkami…
Ta vzpomínka mě vyburcovala ze stavu hraničícího s hysterií a postavila všechno do správného světla. Protože bych se radši stokrát nechala zabít od Victorie, než abych se znovu musela dívat, jak Edward trpí.
"To je legrační," řekl Jacob a smál se Edwardovi do obličeje.
Edward se bolestně zašklebil, ale s trochou úsilí zase nasadil klidný výraz. Bolest v očích ovšem úplně skrýt nedokázal.
Podívala jsem se udiveně z Edwardova obličeje na Jacobův pohrdlivý úšklebek.
"Co mu to děláš?" zeptala jsem se.
"To nic, Bello," řekl mi Edward tiše. "Jacob má jenom dobrou paměť, to je všechno."
Jacob se zakřenil a Edward se znovu zašklebil.
"Přestaň! Nevím sice, co děláš, ale nech toho."
"Jasně, když chceš." Jacob pokrčil rameny. "Já ovšem nemůžu za to, že se mu nelíbí věci, které si pamatuju."
Rozzlobeně jsem na něj pohlédla, on mi to oplatil rozpustilým úsměvem - jako dítě nachytané při lumpárně někým, o kom ví, že ho nepotrestá.
"Jde sem ředitel, aby zjistil, proč se tu sešlo tolik lidí," pošeptal mi Edward. "Pojďme na angličtinu, Bello, ať nemáš potíže."
"Pořád tě chrání, co?" nadhodil Jacob jen ke mně. "S trochou potíží je život aspoň zábavný. Nech mě hádat: že ty se nesmíš bavit, viď?"
Edward se na něj rozhněvaně díval a lehce cenil zuby.
"Zmlkni, Jaku," řekla jsem.
Jacob se zasmál. "To zní jako ne. Hele, kdyby se ti zase někdy zachtělo trochu si užít života, můžeš za mnou přijet na návštěvu. Pořád mám v garáži tvou motorku."
Ta zpráva mě zaujala. "Měl jsi ji prodat. Slíbil jsi Charliemu, že to uděláš." Kdybych se za Jaka nepřimluvila - konec konců, investoval do obou motorek týdny práce a zasloužil si nějakou odměnu -, Charlie by hodil mou motorku do kontejneru s odpadem. A ještě by ho možná podpálil.
"No jistě. Copak jsem mohl? Patří tobě, ne mně. Každopádně si ji nechám, dokud ji nebudeš chtít zpátky."
V koutcích úst mu najednou pohrával slabý náznak úsměvu, který jsem si pamatovala.
"Jaku…"
Naklonil se dopředu a jeho obličej zvážněl, zahořklý sarkasmus vyprchal. "Myslím, že jsem se asi spletl, když jsem tvrdil, že není možné, abychom byli přátelé. Možná by se nám to povedlo - na mé straně hranice. Přijď mě navštívit."
Byla jsem si jasně vědoma Edwardovy přítomnosti, jeho paže mě stále ochranitelsky ovíjely, nehybné jako kámen. Vrhla jsem pohled na jeho obličej - byl klidný, trpělivý.
"No, ehm, já nevím, Jaku."
Jacob úplně odhodil tu nepřátelskou masku. Bylo to, jako kdyby zapomněl, že Edward stojí vedle mě, nebo jako by se chtěl alespoň tvářit, že zapomněl. "Stýská se mi po tobě každý den, Bello. Bez tebe už to není ono."
"Já vím a je mi to líto, Jaku, jenže…"
Zavrtěl hlavou a povzdechl si. "Chápu. Vždyť je to fuk, no ne? Však já to přežiju. Kdo potřebuje přátele?" Zašklebil se, snažil se hrát si na drsňáka, aby nedal najevo bolest.
Jacobovo utrpení vždycky zalarmovalo moje ochranitelské pudy. Nebylo to úplně racionální - Jacob nepotřeboval žádnou fyzickou ochranu, kterou bych mu mohla poskytnout. Ale moje paže, přišpendlené pod Edwardovými, toužily rozpřáhnout se k němu. Ovinout se kolem jeho širokého hřejivého pasu v mlčenlivém ujištění přijetí a útěchy.
Edwardovy paže už nebyly štít, ale zábrana.
"To stačí, rozejděte se do tříd," ozval se za námi přísný hlas. "Běžte, pane Crowley."
"Jdi do školy, Jaku," zašeptala jsem úzkostlivě, jakmile jsem rozeznala ředitelův hlas. Jacob chodil do quileutské školy, ale co kdyby se dostal do průšvihu kvůli tomu, že vstoupil na náš školní pozemek bez dovolení, nebo něčemu podobnému.
Edward mě pustil, vzal mě jenom za ruku a znovu mě přitáhl za sebe.
Pan Greene se protlačil hloučkem přihlížejících, obočí nad drobnýma očkama se mu stahovalo jako zlověstná bouřková mračna.
"Myslím to vážně," hrozil. "Každý, koho tady ještě jednou nachytám, zůstane po škole."
Obecenstvo se rozptýlilo dřív, než dopověděl větu.
"Ach, pan Cullen. Máme tu nějaký problém?"
"Vůbec ne, pane řediteli. Právě jsme na cestě do třídy."
"Výborně. Zdá se, že vašeho přítele neznám." Pan Greene obrátil svůj rozhněvaný pohled najacoba. "Vy jste nový student?"
Pan Greene přejížděl Jacoba očima a já jsem poznala, že došel ke stejnému závěru jako všichni ostatní: nebezpečný živel. Potížista.
"Ne," odpověděl Jacob s výsměšným pousmáním na rtech.
"Pak navrhuji, abyste okamžitě opustil školní pozemek, mladý muži, nebo zavolám policii."
Jacobův úšklebek se změnil v široký úsměv. Pochopila jsem, že si představuje, jak ho sem Charlie přijede zatknout. Ten úsměv byl příliš trpký, příliš výsměšný, aby mi udělal radost. Tohle nebyl ten úsměv, na který jsem se tak dlouho těšila.
Jacob řekl: "Rozkaz, pane," zasalutoval, pak nasedl na motorku a kopnutím ji nastartoval přímo na chodníku. Motor zavrčel a pneumatiky zakvílely, jak se s motorkou ostře otočil. Za pár vteřin se Jacob rychle vzdaloval z dohledu.
Pan Greene při pohledu na to představení zaskřípal zuby.
"Pane Cullene, očekávám, že požádáte svého přítele, aby upustil od dalších neoprávněných vniknutí na školní pozemky."
"Není to žádný můj přítel, pane řediteli, ale vaše varování mu vyřídím."
Pan Greene našpulil rty. Edwardovy dokonalé známky a záznamy bez poskvrnky hrály jasnou roli v tom, jakým způsobem celý incident hodnotil. "Chápu. Jestli se obáváte nějakých potíží, milerád vám -"
"Není se čeho obávat, pane řediteli. Žádné potíže nehrozí."
"Doufám, že máte pravdu. No tak dobře. Jděte do třídy. Vy také, slečno Swanová."
Edward přikývl a táhl mě rychle za sebou k učebně angličtiny.
"Je ti natolik dobře, abys mohla jít do třídy?" zašeptal, když jsme byli z ředitelova dosahu.
"Ano," odpověděla jsem taky šeptem, a nebyla jsem si úplně jistá, jestli to není lež.
Jestli jsem se cítila dobře nebo ne, to teď nebylo vůbec důležité. Potřebovala jsem si s Edwardem okamžitě promluvit, a hodina angličtiny nebyla pro takový rozhovor zrovna ideálním místem.
Ale s panem Greenem v zádech jsme neměli moc na vybranou.
Přišli jsme do třídy o trochu později a rychle jsme se posadili na svá místa. Pan Berty recitoval nějakou Frostovu báseň. Našeho příchodu si nevšímal, nechtěl se nechat rušit v rytmickém přednesu.
Vytrhla jsem z bloku čistou stránku a začala psát, ale jak jsem byla rozčilená, můj rukopis byl ještě nečitelnější než obvykle.

Co se stalo? Řekni mi všechno. A odpusť si ty kecy o tom, že mě chceš chránit, prosím tě.

Podstrčila jsem psaníčko Edwardovi. Povzdechl si a začal psát. Trvalo mu to méně času než mně, ačkoliv svým krasopisem napsal celý odstavec, než mi posunul papír zpátky.

Alice viděla, že se Victoria vrací. Odvezl jsem tě z města čistě z opatrnosti - naprosto nehrozilo, že by se dostala někam do tvé blízkosti. Emmett a Jasper už ji skoro měli, ale ona má asi nějaký instinkt, kdy uhnout. Unikla jim přímo na quileutské hranici, jako kdyby ji četla z mapy. To, že se do toho vložili Quileuté, nám moc nepomohlo, protože Alice okamžitě přestala vidět. Musím uznat, že ji Quileuté taky mohli dostat, kdybychom se jim nepřipletli do cesty. Ten velký šedý si myslel, že Emmett překročil hranici, a začal se bránit. Na to samozřejmě zareagovala Rosalie, a všichni přestali s pronásledováním Victorie a postavili se na obranu přátel. Carlisle s Jasperem naštěstí celou situaci uklidnili, než se vymkla z rukou. Ale tou dobou už stihla Victoria vyklouznout. To je všechno.

Zamračila jsem se na písmena na stránce. Jeli v tom všichni - Emmett, Jasper, Alice, Rosalie a Carlisle. Možná dokonce Esme, ačkoliv se o ní nezmínil. A pak Paul a zbytek quileutské smečky. Jak snadno se to mohlo zvrhnout v bitku, ve které by stáli členové mé budoucí rodiny a mí staří přátelé proti sobě. Kdokoliv z nich mohl být raněn. Domnívala jsem se, že větší nebezpečí by hrozilo vlkům, ovšem když jsem si představila drobounkou Alici, jak bojuje s některým z těch obrovských vlkodlaků…
Otřásla jsem se.
Pečlivě jsem celý odstavec vygumovala a pak jsem na to napsala:

A co Charlie? Mohla jít po něm.

Edward zavrtěl hlavou, než jsem dopsala, zjevně s úmyslem zlehčit jakékoliv nebezpečí, které Charliemu hrozilo. Natáhl ruku, ale nevšímala jsem si ho a začala jsem zase psát.

Nemůžeš vědět, že ji to nenapadlo, protože jsi tam nebyl. Ta Florida byl špatný nápad.

Sebral mi papír zpod ruky.

Nehodlal jsem tě tam postlat samotnou. S tvým štěstím by nepřežila ani černá skříňka.

Tak jsem to vůbec nemyslela; ani mě nenapadlo, že bych jela bez něj. Myslela jsem to tak, že jsme tu měli zůstat spolu. Ale jeho odpověď mě zavedla jinam a trochu se mě dotkla. Jako kdybych nedokázala přeletět Státy, aniž bych zavinila pád letadla. Velká legrace.

Tak řekněme, že letadlo kvůli mé smůle opravdu začne padat. Co bys s tím asi tak hodlal dělat?

Proč by letadlo padalo?

Snažil se teď skrýt úsměv.

Piloti jsou namol.

To je snadné. Řídil bych ho sám.

Samozřejmě. Našpulila jsem rty a zkusila to znovu.

Oba motory vybuchly a my se snášíme ve smrtících spirálách k zemi.

Počkal bych, až bychom byli blízko země, pořádně bych tě chytl, odkopl stěnu letadla a vyskočil. Pak bych s tebou běžel zpátky na místo nehody a tam bychom se potáceli jako dva největší šťastlivci na světě, kteří jediní přežili.

Zírala jsem na něj neschopna slova.
"Co je?" zašeptal.
Zavrtěla jsem v údivu hlavou. "Nic," vyrazila jsem ze sebe. Vygumovala jsem celou konverzaci a napsala jsem další řádek.

Příště mi to řekneš.

Věděla jsem, že bude nějaké příště. To schéma se bude opakovat tak dlouho, dokud někdo neprohraje.
Edward se mi dlouho díval do očí. Přemítala jsem, jak můj obličej asi vypadá - připadal mi studený, takže se mi krev do tváří ještě nevrátila. Řasy jsem měla stále mokré. Povzdechl si a přikývl.

Dík.

Papír mi zmizel zpod ruky. Vzhlédla jsem s překvapeným mrkáním, právě když pan Berty přicházel uličkou.
"Máte něco, oč byste se s námi rád podělil, pane Cullene?"
Edward nevinně vzhlédl a podával mu list papíru, co měl na deskách. "Svoje poznámky?" zeptal se zmateně.
Pan Berty přejel očima poznámky - bezpochyby dokonalý přepis své přednášky - a pak zamračeně odkráčel.
Bylo to později, při matematice - jediné hodině, kterou jsem neměla společně s Edwardem -, když jsem zaslechla, co se povídá.
"Sázím na toho velkého indiána," říkal někdo.
Vzhlédla jsem a uviděla Tylera, Mika, Austina a Bena, kteří měli hlavy skloněné dohromady, ponoření do hovoru.
"Jo," zašeptal Mike. "Viděl jsi, jak je ten Jacob veliký? Myslím, že by Cullena dovedl složit." Mikovi bylo z hlasu poznat, jak by ho ta představa potěšila.
"To si nemyslím," nesouhlasil Ben. "Na Edwardovi něco je. Je vždycky tak… sebejistý. Mám pocit, že se o sebe dokáže postarat."
"Já souhlasím s Benem," přidal se Tyler. "Navíc, kdyby ten druhý Edwarda vytočil, znáte ty jeho starší bratry, ti by se do toho určitě zapojili."
"Byl jsi někdy poslední dobou v La Push?" zeptal se Mike. "My jsme s Lauren jeli před pár týdny na pláž a věř mi, Jacobovi kamarádi jsou stejně velcí jako on."
"Týjo," řekl Tyler. "Škoda, že se nic nesemlelo. Už se asi nikdy nedozvíme, jak by to dopadlo."
"Mně to tak nepřipadalo," namítal Austin. "Možná ještě uvidíme."
Mike se zakřenil. "Má někdo chuť si vsadit?"
"Deset na Jacoba," řekl Austin okamžitě.
"Deset na Cullena," vpadl do toho Tyler.
"Deset na Edwarda," souhlasil Ben.
"Jacob," řekl Mike.
"Hele kluci, víte, kvůli čemu to vlastně bylo?" napadlo Austina. "To by mohlo mít vliv na sázky."
"To si hravě domyslím," řekl Mike a vrhl na mě pohled ve stejnou chvíli jako Ben a Tyler.
Z jejich výrazů jsem poznala, že si nikdo z nich neuvědomil, že jsem byla na doslech. Všichni se rychle podívali jinam a honem šustili papíry na lavicích.
"Pořád říkám Jacob," zamumlal Mike šeptem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/la jsi tu...

KLIK 100% (678)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama