ZATMĚNÍ-3.KAPITOLA-MOTIVACE 1.část

29. května 2010 v 8:46 | majča |  Zatmění - kniha
3. MOTIVACE
Slunce bylo pohřbené tak hluboko v mracích, že nebylo vůbec poznat, jestli už vyšlo. Po tom dlouhém letu - letěli jsme na západ a slunce jsme měli pořád před sebou, takže se zdálo, že se na obloze nehýbá - to bylo obzvlášť matoucí; čas mi připadal podivně proměnlivý. Zaskočilo mě, když les najednou ustoupil prvním domům a dal tak najevo, že jsme skoro doma.
"Celou dobu mlčíš," poznamenal Edward. "Bylo ti v letadle špatně?"
"Ne, je mi dobře."
"Jsi smutná, že jsi musela odjet?"
"Spíš se mi ulevilo, řekla bych."
Povytáhl obočí. Věděla jsem, že je zbytečné a - jakkoliv nerada jsem to přiznávala - nesmyslné žádat ho, aby se díval na silnici.
"Renée je v jistých ohledech o tolik… vnímavější než Charlie. Byla jsem jako na jehlách."
Edward se zasmál. "Tvoje matka má velmi zajímavou mysl. Skoro jako dítě, ale velmi jasnozřivou. Vidí věci jinak než ostatní lidé."
Jasnozřivou. To se k ní hodilo - když dávala pozor. Většinu času byla Renée tak udivená svým vlastním životem, že si ničeho ostatního nevšímala. Ale tento víkend mě přímo zahrnovala pozorností.
Phil měl práci - středoškolský baseballový tým, který trénoval, se dostal do playoff - a to, že byla Renée sama jen s Edwardem a se mnou, její vidění ještě zaostřilo. Jakmile jsme si odbyli všechno objímání a výkřiky radosti, Renée se začala dívat. A jak se tak dívala, její široké modré oči byly napřed zmatené a pak ustarané.
Dnes ráno jsme se šly samy projít na pláž. Chtěla mi ukázat všechny krásy nového domova, myslím, že stále doufala, že by mě to sluníčko mohlo vylákat z Forks. Také si se mnou chtěla promluvit o samotě, což nebylo těžké zařídit. Edward si předem připravil pololetní práci, aby si našel výmluvu, proč musí zůstat celý den doma.
V hlavě jsem si znovu přehrávala ten rozhovor…
Couraly jsme s Renée po chodníku a snažily se zůstat v dosahu stínů tu a tam stojících palem. Ačkoliv bylo ještě brzy, už bylo horko k zalknutí. Vzduch byl tak nasycený vlhkostí, že i obyčejné dýchání dalo mým plícím pořádně zabrat.
"Bello?" zeptala se matka a dívala se přitom přes písek do vln, které lehce narážely na břeh.
"Co je, mami?"
Povzdechla si, ale do očí se mi nepodívala. "Mám starosti…"
"Co se stalo?" zeptala jsem se, okamžitě vyplašená. "Co mám udělat?"
"Nejde o mě." Zavrtěla hlavou. "Mám starosti o tebe… a Edwarda."
Když Renée vyslovila jeho jméno, konečně se na mě s omluvným výrazem podívala.
"Aha," zamumlala jsem a očima sledovala dvojici běžců, kteří nás míjeli, zbrocení potem.
"Berete to vážněji, než jsem si myslela," pokračovala.
Zamračila jsem se a rychle si v duchu přehrávala ty poslední dva dny. S Edwardem jsme se sotva dotýkali - alespoň před ní. Napadlo mě, jestli si pro mě Renée taky nachystala přednášku o zodpovědnosti. U ní by mi to nevadilo tolik jako u Charlieho. S maminkou to nebylo trapné. Konec konců, v posledních letech jsem čas od času dělala přednášky já jí.
"Na tom… jak se k sobě chováte, je něco tak zvláštního," zamumlala a čelo nad ztrápenýma očima se jí zkrabatilo. "On se na tebe pořád dívá - tak nějak… ochranitelsky. Jako kdyby se chystal vrhnout se do cesty kulce, aby tě zachránil, nebo tak něco."
Zasmála jsem se, ačkoliv jsem stále nebyla schopná podívat se jí do očí. "A to vadí?"
"Ne." Zamračila se, jak hledala vhodná slova. "Je to jenom jiné. On je neustále zaměřený jen na tebe … a je takový velmi opatrný. Mám pocit, že váš vztah vlastně ani nedovedu pochopit. Jako kdyby existovalo nějaké tajemství, které mi uniká…"
"Myslím, že vidíš něco, co není, mami," řekla jsem rychle a snažila se o bezstarostný tón. V žaludku mě šimralo. Zapomněla jsem, jak moc maminka vidí. Její prostý pohled na svět se oprošťoval od všeho nepodstatného a zařezával se přímo do jádra věcí. Nikdy dřív mi to nevadilo. Až doteď neexistovalo žádné tajemství, které bych jí nemohla prozradit.
"To není jenom v něm." Nesouhlasně našpulila rty. "Škoda že se nevidíš, jak kolem něj tancuješ ty."
"Jak to myslíš?"
"Zřejmě si to ani neuvědomuješ, ale jakmile se Edward pohne, udělá sebemenší krok, ty se okamžitě přizpůsobíš, aby mezi vámi nevznikl nežádoucí odstup. Jste jako dva magnety… nebo jako kdyby mezi vámi existovala nějaká přitažlivost. Chováš se… jako jeho satelit, jestli to tak můžu říct. Nikdy jsem nic podobného neviděla."
Našpulila rty a dívala se dolů.
"Neříkej," snažila jsem se to zlehčit a vynutila jsem si na tváři úsměv. "Že zase čteš knížky o záhadách, viď? Nebo je to tentokrát sci-fi?"
Renée jemně zrůžověla. "Na tom nezáleží."
"Našla jsi něco dobrého?"
"No, byla tam jedna - ale to je jedno. Teď mluvíme o tobě."
"Měla by ses držet zamilovaných příběhů, mami. Víš, jak snadno se dáš vystrašit."
Koutky rtů se jí zvedly. "Jsem hloupá, viď?"
Chviličku jsem nevěděla, co odpovědět. Renée se dala tak snadno ovlivnit. Někdy to byla výhoda, protože ne všechny její nápady byly praktické. Ale bolelo mě, když jsem viděla, jak rychle přistoupila na moje zlehčování, obzvlášť teď, když měla naprostou pravdu.
Vzhlédla a já jsem se honem zatvářila vesele.
"Nejsi hloupá - jsi prostě máma."
Zasmála se a pak rozmáchle ukázala na bílý písek, který se táhl k modré vodě.
"A tohle všechno nestačí, aby ses ke své hloupé mámě odstěhovala zpátky?"
Utřela jsem si dramaticky rukou čelo a pak jsem předstírala, že si ždímu vlasy.
"Na vlhkost si zvykneš," ujišťovala mě.
"Na déšť si taky zvykneš," opáčila jsem.
Šťouchla mě žertovně loktem a pak mě vzala za ruku a šly jsme zpátky k autu.
Kromě toho, že si o mě dělala starosti, mi připadala docela šťastná. Spokojená. Stále se dívala na Phila oddanýma očima, a to mě uklidňovalo. Její život byl určitě plný a uspokojivý. Určitě se jí po mně tolik nestýskalo, ani teď…
Edwardovy ledové prsty mi přejely po tváři. S mrkáním jsem vzhlédla a vrátila se zpátky do přítomnosti. Sklonil se a políbil mě na čelo.
"Jsme doma, Šípková Růženko. Čas vstávat."
Stáli jsme před Charlieho domem. Světlo na verandě svítilo a policejní auto parkovalo na příjezdové cestě. Když jsem se zadívala na dům, viděla jsem, jak se pohnula záclona v okně obývacího pokoje, které vrhalo čáru žlutého světla na ztemnělý trávník.
Povzdechla jsem si. Samozřejmě že Charlie čekal, aby se na mě vrhl.
Edward si musel myslet to samé, měl napjatý a nesoustředěný výraz, když obešel auto a otevřel mi dveře.
"Je to hodně zlé?" zeptala jsem se.
"Charlie nebude protivný," ujišťoval mě Edward, v jeho hlasu však nebyla ani stopa humoru. "Stýskalo se mu po tobě."
Pochybovačně jsem přimhouřila oči. Když je to tak, proč je potom Edward napjatý, jako by se schylovalo k hádce?
Měla jsem jen malou tašku, ale on nedal jinak, než že mi ji donese až domů. Charlie nám otevřel a stál ve dveřích.
"Vítej doma, holčičko!" zavolal a znělo to opravdu upřímně. "Jak bylo v Jacksonvillu?"
"Vlhko. A spousta hmyzu."
"Takže tě Renée nepřemluvila, abys nastoupila na Floridskou univerzitu?"
"Snažila se. Ale já vodu radši piju, než dýchám."
Charlie neochotně střelil pohledem k Edwardovi. "Tobě se tam líbilo?"
"Ano," odpověděl Edward zvučným hlasem. "Renée byla velmi pohostinná."
"Tak… ehm, to je dobře. Jsem rád, že jste si to užili." Charlie se otočil zády k Edwardovi a nečekaně mě objal.
"Jak působivé," zašeptala jsem mu do ucha.
Hlučně se zasmál. "Vážně se mi po tobě stýskalo, Bells. Ani jíst mi nechutná, když tu nejsi."
"Dám se do vaření," řekla jsem, když mě pustil.
"Nezavolala bys napřed Jacobovi? Otravuje mě každých pět minut už od šesti od rána. Slíbil jsem mu, že ti povím, abys mu zavolala, ještě než si vybalíš."
Nemusela jsem se na Edwarda ani podívat, abych vycítila jeho odměřený odstup. Takže kvůli tomuhle byl tak napjatý.
"Jacob se mnou chce mluvit?"
"Hrozně moc, řekl bych. Nechtěl mi povědět, o čem - jenom říkal, že je to důležité."
Telefon znovu zazvonil, pronikavě a naléhavě.
"To je zase on, na to vsadím výplatu," zamručel Charlie.
"Vezmu to." Spěchala jsem do kuchyně.
Edward mě následoval, zatímco Charlie zmizel v obývacím pokoji.
Popadla jsem telefon uprostřed zazvonění a otočila se tak, abych stála čelem ke zdi. "Haló?"
"Jsi zpátky," řekl Jacob.
Jeho známý chraplavý hlas ve mně vzbudil záchvěv toužebného stýskání. V hlavě mi vířilo tisíc vzpomínek, míchaly se dohromady - kamenitá pláž posetá naplaveným dřevem, garáž z plastových přístřešků, teplé sodovky v papírovém sáčku, malý pokojík s mrňavým rozvrzaným gaučem. Smích v hluboko posazených černých očích, rozpálená velká ruka ovinutá kolem mě, zářivě bílé zuby kontrastující s tmavou pletí, obličej roztahující se do širokého úsměvu, který byl vždycky jako klíč k utajeným dveřím, kam mohou vstoupit jen dobří duchové.
Poznala jsem, že se mi stýská, že toužím po těch místech a po člověku, který mi poskytl útočiště, když mě zahalila nejtemnější noc.
Odkašlala jsem, abych uvolnila knedlík v krku. "Ano," odpověděla jsem.
"Proč jsi mi nezavolala?" zeptal se Jacob.
Jeho rozzlobený tón mě okamžitě popudil. "Protože jsem byla v domě přesně čtyři vteřiny a tvoje volání přerušilo Charlieho, když mi říkal, že jsi volal."
"Aha. Promiň."
"Jasně. A teď mi pověz, proč Charlieho obtěžuješ?"
"Potřebuju s tebou mluvit."
"Jo, na to jsem přišla sama. Pokračuj."
Nastala krátká odmlka.
"Jdeš zítra do školy?"
V duchu jsem se zamračila, nechápala jsem smysl té otázky. "Samozřejmě. Proč bych nešla?"
"Nevím. Jen se ptám."
Další odmlka.
"Tak o čem jsi chtěl mluvit, Jaku?"
Zaváhal. "Ale asi o ničem. To já jen tak… chtěl jsem slyšet tvůj hlas."
"Aha, chápu. Jsem moc ráda, že jsi mi zavolal, Jaku. Já…" Ale nevěděla jsem, co víc mu říct. Chtěla jsem mu povědět, že jsem zrovna na cestě do La Push. A to jsem nemohla.
"Musím jít," řekl najednou.
"Cože?"
"Brzy si popovídáme, ano?"
"Ale Jaku -"
Už byl pryč. Nevěřícně jsem poslouchala, jak se ve sluchátku ozývá vytáčecí tón.
"To bylo stručné," zamručela jsem.
"Je všechno v pořádku?" zeptal se Edward. Jeho hlas byl tichý a opatrný.
Otočila jsem se pomalu čelem k němu. Tvářil se naprosto nevzrušeně - nedokázala jsem odhadnout, co si myslí.
"Já nevím. Nechápu, co to mělo znamenat." Nedávalo smysl, aby Jacob Charlieho celý den otravoval, a pak se mě akorát zeptal, jestli jdu do školy. A jestli chtěl jen slyšet můj hlas, proč tak rychle zavěsil?
"Asi to poznáš lépe než já," řekl Edward a koutky úst se mu zvedaly v náznaku úsměvu.
"Mmm," zamručela jsem. To byla pravda. Znala jsem Jaka jako své boty. Nemělo by být tak složité odhalit jeho motivace.
S myšlenkami na míle daleko - asi tak patnáct po silnici do La Push - jsem začala pročesávat ledničku a shromažďovat přísady na Charlieho večeři. Edward se opřel o linku a pozoroval mě, ale měla jsem moc práce, abych dumala nad tím, co si asi myslí.
To s tou školou mi připadalo klíčové. Byla to jediná skutečná otázka, kterou mi Jake položil. A potřeboval na něco znát odpověď, protože jinak by Charlieho neotravoval tak vytrvale.
Ale proč by mělo záležet na tom, jestli zítra půjdu do školy?
Snažila jsem se o tom logicky uvažovat. Takže, kdybych zítra do školy nešla, jaký by s tím Jacob mohl mít problém? Charlie by mi trochu vynadal, že jsem zameškala den školy těsně před závěrečnými zkouškami, ale přesvědčila bych ho, že jeden den moje studium nerozhodí. Jakovi by to mohlo být srdečně jedno.
Ať jsem si lámala hlavu jak chtěla, žádné vysvětlení mě nenapadlo. Možná mi chyběla nějaká stěžejní informace.
Co se mohlo za poslední tři dny přihodit důležitého, že kvůli tomu Jacob porušil rozhodnutí nebrat mi telefon, a sám mě kontaktoval? Jakou roli mohly sehrát pouhé tři dny?
V tu chvíli jsem zůstala stát uprostřed kuchyně celá zkoprnělá. Balení mražených hamburgerů mi vyklouzlo ze ztuhlých rukou. Ani jsem ho neslyšela bouchnout o podlahu.
Edward ho totiž včas zachytil a hodil na linku. Rázem mě objímal pažemi a u ucha jsem cítila jeho rty.
"Co se stalo?"
Zavrtěla jsem hlavou jako omámená.
Tři dny mohly změnit úplně všechno.
Cožpak jsem nepřemýšlela o tom, že prostě nemůžu odejít na vysokou? Že nebudu moc být nikde nablízku lidem, až prodělám tu třídenní proměnu, která mě vysvobodí ze smrtelnosti a umožní mi strávit věčnost s Edwardem? Tou konverzí se stanu věčným otrokem své žízně…
Řekl Charlie Billymu, že jsem zmizela na tři dny? Vyvodil si z toho Billy patřičný závěr? Skutečně se mě Jacob ptal, jestli jsem ještě člověk? Ujišťoval se, že vlkodlačí smlouva nebyla porušená - že se nikdo z Cullenových neodvážil kousnout člověka… kousnout, ne zabít…?
Ale copak si vážně myslel, že bych přijela zpátky domů k Charliemu, kdyby to tak bylo?
Edward mnou zatřásl. "Bello?" zeptal se, tentokrát skutečně znepokojený.
"Myslím… myslím, že mě kontroloval," zamumlala jsem. "Kontroloval, aby se přesvědčil. Jestli jsem ještě člověk."
Edward ztuhl a v uchu se mi ozvalo tiché zasyčení.
"Musíme odjet," zašeptala jsem. "Předtím. Abychom neporušili smlouvu. Už se nikdy nebudeme moct vrátit."
Objal mě pevněji. "Já vím."
"Ehm." Charlie si vedle nás hlasitě odkašlal.
Škubla jsem sebou a vytrhla se Edwardovi z náruče. Obličej mi jen hořel. Edward se zase opřel o linku. Oči měl přimhouřené. Viděla jsem v nich obavy a hněv.
"Jestli se ti nechce vařit večeři, objednám pizzu," nadhodil Charlie.
"Ne, to je v pohodě, už jsem začala."
"Dobře," řekl Charlie. Opřel se o zárubeň dveří a založil paže na prsou.
S povzdechem jsem se dala zase do práce a snažila se nevnímat svoje obecenstvo.
* * *
"Kdybych tě požádal, abys něco udělala, důvěřovala bys mi?" zeptal se Edward, v jeho tichém hlase znělo napětí.
Byli jsme skoro u školy. Ještě před chvilkou Edward vesele vtipkoval, a teď najednou zatínal ruce na volantu, kotníky naběhlé, a snažil se nerozlámat ho na kousky.
Sledovala jsem jeho neklidný výraz - v očích měl nepřítomný pohled, jako kdyby naslouchal vzdáleným hlasům.
Okamžitě se mi zrychlil pulz, ale obezřetně jsem odpověděla: "Záleží na tom, oč bys mě žádal."
Dojeli jsme na školní parkoviště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/la jsi tu...

KLIK 100% (678)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama