ZATMĚNÍ-26.KAPITOLA-ETIKA 1.část

29. května 2010 v 9:01 | majča |  Zatmění - kniha
26. ETIKA
Polička v Alicině koupelně se prohýbala pod tisícem různých výrobků, které všechny hlásaly, jak po nich člověk zkrásní. Protože krása obyvatel zdejšího domu byla stejně dokonalá, jako trvalá, mohla jsem jenom předpokládat, že Alice většinu těchto věcí nakoupila pro mě. Otupěle jsem četla nálepky, ohromená takovým plýtváním.
Dávala jsem pečlivý pozor, abych se nepodívala do vysokého zrcadla.
Alice mi pomalým rytmickým pohybem pročesávala vlasy.
"To stačí, Alice," řekla jsem rozpačitě. "Chci se vrátit do La Push."
Kolik hodin jsem čekala, až Charlie konečně opustí Billyho dům, abych mohla vidět Jacoba? Každá minuta, kterou jsem nevěděla, jestli Jacob ještě dýchá, se mi zdála jako deset životů. A pak, když jsem se konečně směla jet na vlastní oči přesvědčit, že je Jacob naživu, čas ubíhal tak rychle. Než jsem se stíhla rozkoukat, Alice volala Edwardovi a trvala na tom, že tu frašku s přespáním u nich musíme dotáhnout do konce. Připadalo mi to tak zbytečné…
"Jacob je stále v bezvědomí," odpověděla mi teď. "Carlisle nebo Edward zavolají, až se probudí. A stejně musíš napřed za Charliem. Byl u Billyho doma a viděl, že Carlisle s Edwardem jsou zpátky z výletu. Určitě tě bude podezírat, až se vrátíš domů."
Už jsem měla svůj příběh podložený důkazy a naučený nazpaměť. "Mně je to jedno. Chci být u toho, až se Jacob vzbudí."
"Teď musíš myslet na Charlieho. Měla jsi dlouhý den - promiň, vím, že to ani zdaleka nevystihuje, jaké to opravdu bylo -, ale to neznamená, že se můžeš vyhýbat svým povinnostem." Její hlas byl vážný, skoro káravý. "Je teď důležitější víc než kdy dřív, aby Charlie zůstal v bezpečné nevědomosti. Napřed sehraj svou roli, Bello, a pak teprve můžeš dělat, co chceš. Být Cullenová, to mimo jiné znamená, že jsi úzkostlivě zodpovědná."
Samozřejmě měla pravdu. A kdyby nebylo právě tohoto důvodu - důvodu, který byl silnější než všechny moje strachy, bolest i vina dohromady -, Carlisle by mě nikdy nedokázal přemluvit, abych opustila místo vedle Jacoba, ať byl v bezvědomí, nebo ne.
"Jdi domů," poručila Alice. "Promluv si s Charliem. Předveď svoje alibi. Zajisti mu bezpečí."
Vstala jsem, v nohou se mi rozproudila krev a píchala jako bodnutí tisíců jehliček. Seděla jsem moc dlouho bez pohnutí.
"Ty šaty ti úžasně sluší," chválila Alice.
"Co? Aha. No - ještě jednou díky za to oblečení," zamumlala jsem spíš ze zdvořilosti než ze skutečné vděčnosti.
"Potřebuješ důkaz," připomněla mi Alice s očima nevinně vykulenýma. "Co by to bylo za výlet na nákupy bez nového oblečení? A když říkám, že ti to sluší, ber to jako poklonu odborníka."
Zamrkala jsem, neschopná vzpomenout si, do čeho mě to oblékla. Nedokázala jsem udržet myšlenky, aby se mi každých pár vteřin nerozutekly jako hmyz prchající před světlem…
"Jacob je v pořádku, Bello," uklidňovala mě Alice, která snadno pochopila mou starost. "Není kam spěchat. Kdyby sis uvědomila, kolik morfinu navíc mu Carlisle musel dát - když ho ta jeho vysoká horečka tak rychle spaluje -, věděla bys, že bude ještě nějakou dobu bez sebe."
Alespoň nemá žádnou bolest. Ještě ne.
"Chceš si ještě o něčem promluvit, než odjedeš?" zeptala se Alice soucitně. "Musíš být pořádně traumatizovaná."
Věděla jsem, na co je zvědavá. Ale měla jsem jiné otázky.
"Budu taky taková?" zeptala jsem se jí tlumeným hlasem. "Jako ta Bree tam na louce?"
Potřebovala jsem si probrat spoustu jiných věcí, ale nějak jsem nedokázala dostat z hlavy tu novorozenou, jejíž druhý život byl teď - tak náhle - ukončen. Její obličej, zkřivený touhou po mé krvi, mi zůstával pod víčky.
Alice mě pohladila po paži. "U každého je to jiné. Ale něco takového tě čeká, to ano."
Stála jsem bez pohnutí a snažila se představit si to.
"To pomine," ujišťovala mě.
"Jak rychle?"
Pokrčila rameny. "Za pár let, možná ani ne. Třeba to u tebe bude jiné. Nikdy jsem neviděla projít si tím někoho, kdo by se pro to sám rozhodl. Mělo by být zajímavé vidět, jak to na tebe bude působit."
"Zajímavé," opakovala jsem.
"Nedovolíme, aby ses dostala do průšvihu."
"Já vím. Věřím vám." Můj hlas byl monotónní, mrtvý.
Alice zkrabatila čelo. "Jestli si děláš starosti kvůli Carlisleovi a Edwardovi, jsem si jistá, že se jim nic nestane. Věřím, že nám Sam začíná důvěřovat… no, alespoň Carlisleovi důvěřuje. To je taky dobrá věc. Řekla bych, že byla atmosféra trochu napjatá, když Carlisle musel znovu zlomit ty fraktury -"
"Prosím tě, Alice."
"Promiň."
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Jacob se začal hojit příliš rychle a některé kosti mu srostly špatně. Byl sice stále v bezvědomí, ale přesto jsem na to nedokázala ani myslet.
"Alice, můžu se tě na něco zeptat? Ohledně budoucnosti?"
Náhle zpozorněla. "Víš, že nevidím všechno."
"O to přímo nejde. Ale někdy opravdu vidíš mou budoucnost. Co myslíš, jak je to možné, když na mě nic jiného nefunguje? Ani to, co umí Jane, ani Edward nebo Aro…" Moje věta vyzněla doztracena stejně jako hladina mého zájmu. Moje zvědavost v tomto bodě byla přelétavá, silně zastíněná naléhavějšími emocemi.
Alice ovšem považovala otázku za velmi zajímavou. "Jasper tě taky ovlivňuje, Bello - jeho talent na tebe působí stejně dobře jako na kohokoliv jiného. V tom je ten rozdíl, chápeš? Jasperovy schopnosti účinkují na tělo po fyzické stránce. Opravdu dokáže tvůj organismus uklidnit nebo naopak vybudit. Není to iluze. A já ve svých vizích vidím výsledky, ne důvody a myšlenky vedoucí k rozhodnutím, která ovlivní tvoje chování. Je to vně mysli, není to iluze; je to skutečnost nebo alespoň její poslední verze. Ale Jane, Edward, Aro a Demetri - ti všichni pracují uvnitř mysli. Jane může vytvořit jenom iluzi bolesti. Nepůsobí ti skutečnou tělesnou bolest, to si jenom myslíš, že ji cítíš. Chápeš, Bello? Uvnitř své mysli jsi v bezpečí. Tam tě nikdo nemůže dostihnout. Není divu, že byl Aro zvědavý na tvé budoucí schopnosti."
Stále sledovala můj obličej, aby viděla, jestli chápu její logiku. Po pravdě mi její slova začala splývat, slabiky a zvuky ztrácely svůj význam. Nedokázala jsem se na ně soustředit. Přesto jsem přikývla. Snažila jsem se předstírat, jako že jsem to pochopila.
Neobalamutila jsem ji. Pohladila mě po tváři a zašeptala: "On se uzdraví, Bello. Nepotřebuju vidění, abych to věděla. Jsi připravená jet?"
"Ještě jednu věc. Můžu ti položit další otázku ohledně budoucnosti? Nechci specifika, jenom přehled."
"Vynasnažím se," řekla zase pochybovačně.
"Pořád mě vidíš, že se stanu upírem?"
"Ach, to je jisté. Samozřejmě, vidím."
Pomalu jsem přikývla.
Zkoumala můj obličej nevyzpytatelnýma očima. "Neznáš svou vlastní mysl, Bello?"
"Znám. Jenom jsem chtěla mít jistotu."
"Já mám jen takovou jistotu, jakou ji máš ty, Bello. To víš. Kdyby sis to chtěla rozmyslet, moje vidění by se změnilo… nebo zmizelo, v tvém případě."
Vzdychla jsem. "To se ovšem nestane."
Položila mi paže kolem ramen. "Je mi líto. Nedokážu se doopravdy vciťovat. Moje první vzpomínka je, že jsem ve své budoucnosti uviděla Jasperův obličej; vždycky jsem věděla, že můj život povede k němu. Ale můžu soucítit. Je mi líto, že si musíš vybírat mezi dvěma dobrými věcmi."
Setřásla jsem její paže. "Nelituj mě." Byli jiní lidé, kteří si zasloužili soucit, já jsem mezi ně nepatřila. A nemusela jsem si nijak vybírat - jenom jsem teď musela zlomit jedno dobré srdce. "Pojedu si to odbýt s Charliem."
Jela jsem náklaďáčkem domů, kde na mě čekal právě tak podezíravý Charlie, jak Alice předpověděla.
"Ahoj, Bello. Tak jaký byl nakupovací výlet?" pozdravil mě, když jsem vešla do kuchyně. Paže měl založené na prsou a očima mi provrtával obličej.
"Dlouhý," odpověděla jsem hluše. "Právě jsme se vrátily."
Charlie zhodnotil mou náladu. "Takže už jsi asi slyšela o Jakovi?"
"Ano. Ostatní Cullenovi byli doma dřív než my. Esme nám řekla, kde jsou Carlisle s Edwardem."
"Tobě nic není?"
"Dělám si starosti o Jaka. Jakmile uvařím večeři, pojedu do La Push."
"Říkal jsem ti, jak jsou ty motorky nebezpečné. Doufám, že si teď aspoň uvědomíš, že jsem nežertoval."
Přikývla jsem a začala vytahovat věci z lednice. Charlie se posadil ke stolu. Zdálo se, že je ve výřečnější náladě než obvykle.
"Podle mě si o Jaka nemusíš dělat příliš velké starosti. Každý, kdo dokáže nadávat s takovou energií, se z toho dostane."
"Jake byl vzhůru, když jsi ho viděl?" zeptala jsem se a otočila se, abych se na něj podívala.
"Jo, no, byl vzhůru. Měla jsi ho slyšet - no vlastně je lepší, že jsi ho neslyšela. Pochybuju, že se našel někdo v La Push, kdo ho neslyšel. Nevím, kde pobral ten slovník, ale doufám, že před tebou takhle nemluví."
"Dneska měl pádnou omluvu. Jak vypadal?"
"Potlučeně. Přinesli ho kamarádi. Ještě štěstí, že jsou to velcí chlapci, protože toho kluka je kus. Carlisle říkal, že má zlomenou pravou nohu a pravou ruku. Vlastně si narazil celou pravou stranu těla, když rozmlátil tu zatracenou motorku." Charlie zavrtěl hlavou. "Jestli já někdy uslyším o tom, že jsi zase jezdila, Bello -"
"Neměj obavy, tati. Nebudu. Vážně si myslíš, že se Jake uzdraví?"
"Jasně, Bello, neboj se. Ještě si ze mě dělal legraci."
"Legraci?" opakovala jsem šokovaně.
"Jo - někde mezitím, kdy urazil něčí matku a bral jméno Páně nadarmo, řekl: 'Vsadím se, že dneska jsi rád, že miluje Cullena a ne mě, co, Charlie?'"
Otočila jsem se zpátky k ledničce, aby mi neviděl do obličeje.
"A to jsem nemohl zpochybňovat. Edward je zodpovědnější než Jacob, když jde o tvou bezpečnost, to se mu musí přiznat."
"Jacob je dost zodpovědný," zamumlala jsem na jeho obranu. "Jsem si jistá, že to nebyla jeho chyba."
"Dneska je divný den," utrousil Charlie po chvíli. "Víš, já nedám moc na ty pověrčivé nesmysly, ale bylo to zvláštní… Jako kdyby Billy věděl, že se Jakovi něco špatného stane. Celé dopoledne byl jako na jehlách. Podle mě neslyšel nic z toho, co jsem mu říkal.
A pak, to je ještě divnější - vzpomínáš, jak jsme tu někdy v únoru, březnu měli ty potíže s těmi vlky?"
Byla jsem skloněná, abych vytáhla z kredence pánev, a zůstala jsem tak o vteřinu dvě déle.
"Jo," zamumlala jsem.
"Doufám, že s tím nebudeme mít problémy zase. Dnes ráno jsme si vyjeli na lodi, ale Billy nevěnoval žádnou pozornost ani mně, ani rybám, když jsem najednou slyšel, jak v lese vyjí vlci. Víc než jeden, a páni, bylo to hlasité. Znělo to, jako kdyby byli přímo ve vesnici. Nejdivnější na tom je, že Billy otočil loď a zamířil přímo zpátky do přístavu, jako kdyby ho volali osobně. Neslyšel ani, jak se ptám, co to dělá.
Než jsme dostali člun do doku, ustalo to. Ale Billy najednou hrozně spěchal, aby mu neutekl zápas, ačkoliv jsme měli ještě několik hodin času. Mumlal nějaké nesmysly o tom, že ten zápas dávají dřív… že snad je to přímý přenos. Povídám ti, Bello, bylo to divné.
No, našel nějaký zápas, o kterém tvrdil, že se na něj chtěl dívat, ale pak ho prostě ignoroval. Celou dobu visel na telefonu, volal Sue a Emily a taky dědečkovi vašeho kamaráda Quila. Nedokázal jsem úplně pochopit, proč to dělá - se všemi si jenom tak po sousedsku popovídal.
Pak se vytí zase ozvalo přímo před domem. Nikdy jsem nic takového neslyšel - měl jsem na rukou husí kůži. Zeptal jsem se Billyho - musel jsem křičet, abych ten zvuk přehlušil -, jestli nedával na dvůr pasti. Znělo to, jako by to zvíře mělo vážně velké bolesti."
Cukla jsem sebou, ale Charlie byl tak ponořený do svého vypravování, že si toho nevšiml.
"Samozřejmě jsem na to všechno až doteď zapomněl, protože v tu chvíli donesli domů Jaka. V jeden okamžik tam vyl ten vlk, a najednou ticho - a hned se objevil nadávající Jake. Má teda pořádné plíce, ten chlapec, to se musí nechat."
Charlie se na chviličku odmlčel, ve tváři zamyšlený. "Zvláštní, že z toho možná povstane něco dobrého. Nevěřil jsem, že někdy překonají ty hloupé předsudky, které tam dole vůči Cullenovým mají. Ale někdo zavolal Carlisleovi a Billy byl vážně vděčný, když se ukázal. Myslel jsem, že bychom měli Jaka dovézt do nemocnice, ale Billy si ho chtěl nechat doma a Carlisle souhlasil. Doufám, že Carlisle ví, co je pro něj nejlepší. Je od něj velkorysé, že chodí takhle na návštěvy do rodin.
A…" odmlčel se, jako kdyby něco nechtěl říct. Vzdychl a pak pokračoval. "A Edward byl vážně… milý. Zdálo se, že má o Jacoba stejnou starost jako ty - jako kdyby tam ležel jeho bratr. Ten pohled v jeho očích…" Charlie zavrtěl hlavou. "Je to milý chlapec, Bello. Budu se snažit na to pamatovat. Nic neslibuju, ovšem." Zakřenil se na mě.
"Já to od tebe nechci," zamumlala jsem.
Charlie natáhl nohy a zasténal. "Jsem rád, že jsem doma. Nevěřila bys, jak bylo v tom Billyho domku narváno. V tom malém předním pokoji se smáčklo sedm Jakových kamarádů - sotva jsem mohl dýchat. Všimla sis, jak velcí všichni ti quileutští kluci jsou?"
"Jo, všimla."
Charlie se na mě podíval o něco soustředěněji. "Vážně, Bello, Carlisle říkal, že Jake bude brzy zase jako rybička. Říkal, že to vypadá mnohem hůř, než jaké to ve skutečnosti je. Uzdraví se."
Jenom jsem přikývla.
Jacob vypadal tak… podivně křehký, když jsem ho byla navštívit hned poté, co Charlie odjel. Měl dlahy všude - Carlisle říkal, že sádra není třeba, vzhledem k tomu, jak rychle se mu to hojí. Jeho obličej byl bledý a strhaný, ačkoliv byl v hlubokém bezvědomí. Připadal mi zranitelný. I když byl tak velký, zdál se mi velmi zranitelný. Možná to byla jenom moje představivost, která šla ruku v ruce s vědomím, že i já ho budu muset ranit.
Kdyby do mě jenom mohl udeřit blesk a rozdělit mě na dvě. Pokud možno bezbolestně. Poprvé mi to, že se vzdám lidské existence, připadalo jako skutečná oběť. Že možná ztratím víc, než dokážu snést.
Položila jsem Charliemu večeři na stůl vedle lokte a mířila ke dveřím.
"Ehm, Bello? Mohla bys ještě vteřinku počkat?"
"Zapomněla jsem na něco?" zeptala jsem se a podívala se na jeho talíř.
"Ne, nejenom… chci tě požádat o laskavost." Charlie se zamračil a podíval se na podlahu. "Posaď se - nebude to trvat dlouho."
Posadila jsem se proti němu, trochu zmatená. Snažila jsem se soustředit. "Co potřebuješ, tati?"
"Jde o tohle, Bello." Charlie se začervenal. "Možná jsem jenom… pověrčivý, jak jsem byl celý den s Billym a on byl pořád tak divný. Ale mám takové… tušení. Mám pocit… že tě brzy ztratím."
"Neblázni, tati," zamumlala jsem provinile. "Přece chceš, abych šla do školy, nebo ne?"
"Musíš mi slíbit jednu věc."
Zaváhala jsem, jestli bych neměla odmítnout. "Dobře…"
"Povíš mi, než uděláš něco velkého? Než s ním utečeš nebo tak něco?"
"Tati," zasténala jsem.
"Já to myslím vážně. Nebudu vyvádět. Jenom mě na to upozorni předem. Dej mi šanci obejmout tě na rozloučenou."
V duchu jsem se přikrčila a zvedla jsem ruku. "Tohle je šílené. Ale jestli ti to udělá radost… slibuju."
"Díky, Bello," řekl. "Mám tě rád, dceruško."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/la jsi tu...

KLIK 100% (678)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama