ZATMĚNÍ-23.KAPITOLA-ZRŮDA 1.část

29. května 2010 v 8:59 | majča |  Zatmění - kniha
23. ZRŮDA
Když jsem se ráno probudila, bylo velmi jasno - dokonce i uvnitř stanu, až mě slunce bodalo do očí. A opravdu jsem se potila, jak Jacob prorokoval. Jacob mi lehce chrápal do ucha, paže stále ovinuté kolem mě.
Odtáhla jsem hlavu od jeho horečnatě rozpálené hrudi a do lepkavé tváře mě začalo štípat chladné ráno. Jacob si ze spánku vzdychl; paže se mu bezděčně napjaly.
Zavrtěla jsem se, neschopná uvolnit se z jeho sevření, a snažila jsem se zvednout hlavu tak, abych viděla…
Setkala jsem se s Edwardovým vyrovnaným pohledem. Tvářil se klidně, ale v očích měl neskrývanou bolest.
"Je tam venku trochu tepleji?" zašeptala jsem.
"Ano. Myslím, že ohřívač už dneska nebude potřeba."
Snažila jsem se dostat k zipu, ale nedokázala jsem si uvolnit paže. Napjala jsem se a vzpírala se Jacobově netečné síle. Jacob zamumlal, stále tvrdě spící, a jeho paže se zase napjaly.
"Můžeš mi pomoct?" zeptala jsem se tiše.
Edward se usmál. "Mám mu utrhnout ruce?"
"Ne, díky. Jenom mě vyprosti. Nebo dostanu úpal."
Edward rozepnul spacák jedním rychlým pohybem. Jacob z něj vypadl a holými zády narazil na ledovou podlážku stanu.
"Hej!" zaprotestoval a otevřel oči. Instinktivně ucukl před chladem a překulil se na mě. Zalapala jsem po dechu, jak mě přimáčkl svou vahou.
V tom okamžení ta tíha zmizela. Cítila jsem otřes, to jak Jacob narazil do jedné stanové tyče a stan se zakymácel.
Odevšad se ozývalo vrčení. Edward se hrbil přede mnou a do obličeje jsem mu neviděla, ale z hrudi se mu ozývalo rozhněvané vrčení. Jacob byl taky nahrbený, celé tělo se mu třáslo a vrčel se zaťatými zuby. Venku před stanem se vzdorovité vrčení Setha Clearwatera odráželo od skal v podobě ozvěny.
"Přestaňte, nechte toho!" křičela jsem a nemotorně jsem se škrábala na nohy, abych se mezi ně postavila. Prostor byl tak malý, že jsem se nemusela ani natahovat, abych každému položila ruku na prsa. Edward mi ovinul ruku kolem pasu, připravený odsunout mě z cesty.
"Přestaň, hned toho nech!" nakazovala jsem mu.
Jacob se pod mým dotykem začal uklidňovat. Chvění se zpomalovalo, ale zuby měl stále vyceněné a oči zuřivě upíral na Edwarda. Seth pořád vrčel, dlouze a nepřerušovaně, čímž divoce podkresloval náhlé ticho ve stanu.
"Jacobe?" oslovila jsem ho a čekala, až nakonec sklonil oči a podíval se na mě. "Stalo se ti něco?"
"Samozřejmě že ne!" zasyčel.
Otočila jsem se k Edwardovi. Díval se na mě, jeho výraz byl tvrdý a rozzlobený. "To nebylo hezké. Měl by ses omluvit."
Znechuceně vytřeštil oči. "To si děláš legraci - vždyť tě div nerozdrtil!"
"Protože jsi ho srazil na zem! Neudělal to schválně a nijak mi neublížil."
Edward vzdorovitě zasténal. Pomalu vzhlédl a podíval se na Jacoba nepřátelským, rozzlobeným pohledem. "Omlouvám se, pse."
"Nic se nestalo," řekl Jacob, v hlasu posměvačný tón.
Byla stále zima, ačkoliv už ne tak velká. Ovinula jsem si paže kolem hrudi.
"Tady máš," řekl Edward, který už se uklidnil. Sebral ze země bundu a nasadil mi ji přes kabát.
"Ta je Jacobova," namítla jsem.
"Jacob má kožich," nadhodil Edward.
"Já si ještě půjčím ten spacák, jestli ti to nevadí." Jacob si Edwarda nevšímal. Prolezl kolem nás a vklouzl do spacáku. "Ještě jsem nebyl připravený vstávat. Nevyspal jsem se zrovna do růžova."
"Byl to tvůj nápad," řekl Edward necitelně.
Jacob byl stočený do klubíčka, oči měl zavřené. Zívl.
"Neříkal jsem, že to nebyla ta nejlepší noc, jakou jsem kdy měl. Jenom že jsem se moc nevyspal. Myslel jsem, že Bella snad nikdy nezmlkne."
Zamračila jsem se a přemítala, co jsem asi tak mohla ze spaní vykládat. Ty možnosti byly děsivé.
"Jsem rád, že ses bavil," zamručel Edward.
Jacobovy tmavé oči se najednou otevřely "Takže tys neměl pěknou noc?" zeptal se samolibě.
"Nebyla nejhorší, co jsem zažil."
"Dostala se aspoň do první desítky?" zeptal se Jacob se zvrácenou radostí.
"Možná."
Jacob se usmál a zavřel oči.
"Ale," pokračoval Edward, "kdybych tam mohl být místo tebe, nedostala by se do první desítky nejlepších nocí v mém životě. Přemýšlej nad tím."
Jacob otevřel oči a zamračil se na něj. Ztuhle se posadil, s rameny napjatými.
"Víš co? Myslím, že je tu trochu přeplněno."
"Mluvíš mi z duše."
Dloubla jsem Edwarda loktem do žeber - a pravděpodobně jsem si tak přivodila modřinu.
"Jak tak koukám, budu ten spánek muset dohnat později." Jacob se zašklebil. "Stejně potřebuju mluvit se Samem."
Překulil se na kolena a vzal za zip u vchodu.
Po páteři mi přejela bolest a usadila se mi v žaludku, když jsem si náhle uvědomila, že ho možná už víckrát neuvidím. Vracel se k Samovi, vracel se bojovat s hordou krvežíznivých novorozených upírů.
"Jaku, počkej -" Sáhla jsem po něm, ruka mi sklouzla po jeho paži.
Vytrhl se mi, než jsem ho mohla vzít za ruku.
"Prosím, Jaku! Nezůstaneš tady?"
"Ne."
To slovo bylo tvrdé a studené. Věděla jsem, že mi v obličeji vyčetl bolest, protože vydechl a jeho výraz změkčilo pousmání.
"Neboj se o mě, Bells. Nic se mi nestane, jako vždycky." Nuceně se zasmál. "Navíc, myslíš, že nechám jít Setha místo sebe - aby si užil všechnu zábavu a ukradl mi všechnu slávu? Ani nápad." Odfrkl.
"Buď opatrný!"
Vysoukal se ze stanu, než jsem mohla dokončit větu.
"Nech toho, Bello," slyšela jsem ho zamumlat, jak zavíral vchod.
Poslouchala jsem, jestli uslyším zvuk jeho vzdalujících se kroků, ale byl naprostý klid. Žádný vítr. Slyšela jsem jen ranní píseň ptáků daleko v horách, nic jiného. Jacob se teď pohyboval v tichosti.
Zachumlala jsem se do kabátů a opřela se Edwardovi o rameno. Dlouho jsme mlčeli.
"Jak dlouho ještě?" zeptala jsem se.
"Alice řekla Samovi, že by to měla být asi tak hodina," řekl Edward tiše a bezvýrazně.
"Zůstaneme spolu. Ať se stane cokoliv."
"Ať se stane cokoliv," souhlasil s přimhouřenýma očima.
"Já vím," řekla jsem. "Taky se o ně hrozně bojím."
"Oni vědí, jak se o sebe postarat," ujišťoval mě Edward a schválně nasadil bezstarostný tón. "Jenom mi vadí, že si nechám ujít tu zábavu."
Zase ta jejich zábava. Nozdry se mi rozšířily.
Položil mi paži kolem ramen. "Neboj," chlácholil mě a pak mě políbil na čelo.
Jako by to šlo, utéct před strachem. "Jasně, jasně."
"Mám tě přivést na jiné myšlenky?" vydechl a přejel mi studenými prsty po lícní kosti.
Nechtěně jsem se otřásla; ráno bylo stále mrazivé.
"Teď asi ne," odpověděl si sám a odtáhl ruku.
"Jsou i jiné způsoby, jak mě přivést na jiné myšlenky."
"Co bys ráda?"
"Mohl bys mi vyprávět o svých deseti nejlepších nocích," navrhla jsem. "Jsem zvědavá."
Zasmál se. "Snaž se hádat."
Zavrtěla jsem hlavou. "Je jich tolik, o kterých nic nevím. Celé století."
"Tak já ti to zúžím. Všechny moje nejlepší noci se odehrály od té doby, co jsem tě poznal."
"Vážně?"
"Ano, vážně - a vedou se slušným náskokem."
Chvilku jsem přemýšlela. "Mě napadají jen ty moje," přiznala jsem.
"Možná jsou to ty samé," povzbuzoval mě.
"No, tak to byla hned ta první. Ta noc, kdy jsi u mě zůstal."
"Ano, tu mám taky. Samozřejmě, nejvíc se mi líbila ta část, kdy jsi o sobě nevěděla."
"To je pravda," vzpomínala jsem. "Taky jsem té noci mluvila."
"Ano," souhlasil.
Obličej se mi rozpálil, jak jsem přemýšlela, co jsem asi vyprávěla, když jsem spala v Jacobově náruči. Nemohla jsem si ovšem vybavit, co se mi zdálo nebo jestli se mi vůbec něco zdálo.
"Co jsem říkala dneska v noci?" zašeptala jsem tišeji než předtím.
Místo odpovědi pokrčil rameny a já jsem se lekla.
"Tak zlé to bylo?"
"Nic děsného," vzdychl.
"Prosím tě, řekni mi to."
"Většinou jsi volala moje jméno, jako obvykle."
"To není špatné," souhlasila jsem opatrně.
"Ovšem skoro na konci jsi začala mumlat něco jako 'Jacobe, můj Jacobe'." I v tom šepotu jsem slyšela jeho bolest. "Tvému Jacobovi se to hrozně líbilo."
Natáhla jsem krk a snažila se dotknout rty jeho čelisti. Neviděla jsem mu do očí. Zíral na strop stanu.
"Promiň," zašeptala jsem. "To je jenom způsob, jak to rozlišuju."
"Rozlišuješ?"
"Mezi doktorem Jekyllem a panem Hydem. Mezi Jacobem, kterého mám ráda, a tím, který mě děsně otravuje," vysvětlovala jsem.
"To zní rozumně." Zdálo se, že jsem ho trochu obměkčila. "Pověz mi o další oblíbené noci."
"Jak jsme letěli domů z Itálie."
Zamračil se.
"Tu tam nemáš?" podivila jsem se.
"No, mám, ale překvapuje mě, že ty taky. Vždyť jsi byla přesvědčená, že jednám jenom z výčitek svědomí a že ti uteču, jen co se otevřou dveře letadla!"
"Ano." Usmála jsem se. "Ale byl jsi se mnou, a to bylo hlavní."
Políbil mě do vlasů. "Miluješ mě víc, než si zasloužím."
Zasmála jsem se, přišlo mi to absurdní. "Další by byla ta noc po Itálii," pokračovala jsem.
"Ano, tu taky mám. Byla jsi tak legrační."
"Legrační?" namítla jsem.
"Neměl jsem tušení, že tvoje sny bývají tak živé. Trvalo mi věčnost, než jsem tě přesvědčil, že jsi vzhůru."
"Pořád si nejsem jistá," zamumlala jsem. "Vždycky jsi mi připadal spíš jako sen, než jako skutečnost. Teď mi pověz nějakou svou. Uhodla jsem tvoje první místo?"
"Ne - to by bylo předevčírem, když jsi konečně souhlasila, že se za mě vdáš."
Zašklebila jsem se.
"Tu na seznamu nemáš?"
Myslela jsem na to, jak mě líbal, na ústupek, který jsem získala, a rozmyslela jsem si to. "Ano… mám. Ale s výhradami. Nechápu, proč je to pro tebe tak důležité. Už jsi mě získal navždy."
"Ode dneška za sto let, až budeš mít dostatečnou perspektivu, abys skutečně ocenila odpověď, ti to vysvětlím."
"Tak já ti to pak připomenu - za sto let."
"Je ti dost teplo?" zeptal se najednou.
"Je mi příjemně," ujistila jsem ho. "Proč?"
Než mohl odpovědět, proťalo ticho před stanem drásavě bolestné zavytí. Ten zvuk se odrážel od holé skály a rozezníval vzduch, takže se zdálo, jako by přicházel ze všech směrů.
Vytí projelo mou myslí jako tornádo, známé i neznámé zároveň. Neznámé, protože jsem ještě nikdy neslyšela tak zmučený výkřik. Známé, protože jsem okamžitě poznala ten hlas - rozeznala jsem ten zvuk a pochopila jeho význam tak dokonale, jako kdybych ho vydala sama. Bylo úplně jedno, že Jacob nebyl člověk, když takhle vykřikl. Nepotřebovala jsem překlad.
Jacob byl blízko. Jacob slyšel každé slovo, které jsme pronesli. Jacob trpěl.
Vytí se zdusilo ve zvláštní bublavý vzlyk a pak bylo zase ticho.
Neslyšela jsem jeho tichý útěk, ale cítila jsem ho - cítila jsem nepřítomnost, kterou jsem předtím mylně předpokládala, prázdné místo, které po sobě zanechal.
"Protože tvůj ohřívač nevydržel," odpověděl Edward tiše. "Konec příměří," dodal tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu řekl.
"Jacob poslouchal," zašeptala jsem. To nebyla otázka.
"Ano."
"Tys to věděl."
"Ano."
Zírala jsem do prázdna, nic jsem neviděla.
"Nikdy jsem neslíbil, že budu bojovat čestně," připomněl mi tiše. "A on si to zaslouží vědět."
Zabořila jsem hlavu do dlaní.
"Zlobíš se na mě?" zeptal se.
"Na tebe ne," zašeptala jsem. "Jsem zděšená ze sebe."
"Netrap se," prosil.
"Ano," souhlasila jsem rozezleně. "Měla bych šetřit síly, abych mohla Jacoba ještě trochu potrápit. Když už jsem se do toho dala, tak to udělám důkladně."
"Věděl, co dělá."
"Myslíš, že na tom záleží?" Mrkala jsem, abych potlačila slzy, což mi bylo slyšet na hlase. "Myslíš, že se starám, jestli je to fér nebo jestli byl dostatečně varován? Já mu ubližuju. Pokaždé, když se otočím, mu zase ublížím." Můj hlas nabýval na síle a hysteričnosti. "Jsem odporná."
Pevně mě objal. "Ne, nejsi."
"Jsem! Co se to se mnou děje?" Bránila jsem se jeho objetí, tak mě pustil. "Půjdu ho najít."
"Bello, on už je na míle daleko, a je zima."
"Mně je to jedno. Nemůžu tady jen tak sedět." Setřásla jsem Jacobovu bundu, vklouzla nohama do bot a lezla ztuhle ke vchodu; nohy mě brněly. "Musím - musím…" Nevěděla jsem, jak dokončit tu větu, nevěděla jsem, co mám dělat, ale stejně jsem otevřela vchod a vylezla do jasného, ledového rána.
Bylo méně sněhu, než bych po té zuřivé noční bouřce čekala. Asi spíš odvanul, než roztál na slunci, které teď svítilo nízko na jihovýchodě. Odráželo se od sněhu, co zůstal ležet, a bodalo mě do očí, které si ještě nezvykly. Vzduch byl stále řezavý, ale byl mrtvý klid, a jak slunce stoupalo výš, počasí pomalu zase začalo připomínat léto.
Seth Clearwater ležel stočený do klubíčka na troše suchého jehličí ve stínu husté borovice, hlavu položenou na tlapách. Pískově zbarvený kožich byl na jehličí skoro neviditelný, ale viděla jsem, jak se jasný sníh odráží od jeho otevřených očí. Díval se na mě pohledem, který mi připadal vyčítavý.
Věděla jsem, že Edward jde za mnou, jak jsem klopýtala k lesu. Neslyšela jsem ho. Ale slunce se od jeho kůže odráželo v duhových záblescích, které tančily přede mnou. Nenatáhl se, aby mě zastavil, dokud jsem neudělala několik kroků do stínu lesa.
Jeho ruka mě chytila za levé zápěstí. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale nepouštěl mě.
"Nemůžeš jít za ním. Ne dneska. Už je skoro čas. A ztratit se, to by nikomu nepomohlo."
Kroutila jsem zápěstím a snažila se vyprostit, ale marně.
"Mrzí mě to, Bello," zašeptal. "Mrzí mě, že jsem to udělal."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/la jsi tu...

KLIK 100% (678)

Komentáře

1 Majkýsheq Majkýsheq | Web | 29. května 2010 v 9:01 | Reagovat

Achojíí :)..nechcu ti to tu spamovat bo něco :)..ale chci sezeptat.. nechtěla by si spřátelit blog :)..? ♥

2 Lolla* & rottwy Lolla* & rottwy | Web | 29. května 2010 v 9:08 | Reagovat

Ahoj na našem blogu je hlasování pro FOTKU MĚSÍCE budeme moc rády,když budeš také hlasovat :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama