ZATMĚNÍ-10.KAPITOLA-PACH 2.část

29. května 2010 v 8:51 | majča |  Zatmění - kniha
Zlobně jsem se na něj podívala. "Smrdím jenom tobě, Jaku."
Usmál se. "Tak zatím, Bells."
"Ty odcházíš?"
"Čeká, až odejdu. Slyším ho venku."
"Aha."
"Půjdu zadem," řekl a pak se zastavil. "Vydrž vteř- hele, myslíš, že bys mohla dnes večer přijet do La Push? Budeme dělat táborák. Bude tam Emily a mohla by ses seznámit s Kim… A vím, že Quil tě taky chce vidět. Docela ho nakrklo, že jsi na to přišla dřív než on."
Tomu jsem se usmála. Dovedla jsem si představit, jak to Quila namíchlo - Jacobova lidská kámoška se přátelila s vlkodlaky, když on ještě nevěděl, oč běží. A pak jsem si vzdychla. "No, Jaku, já nevím. Víš, zrovna teď je to trochu napjaté…"
"No tak, myslíš, že by se někdo mohl dostat přes - přes nás šest?"
Než dokončil otázku, udělal pomlku a zajíkl se. Přemítala jsem, jestli mu dělá potíže říkat slovo vlkodlak nahlas, jako mně nešlo z pusy slovo upír.
Jeho tmavé oči byly plné neskrývané prosebnosti.
"Zeptám se," řekla jsem pochybovačně.
Zavrčel. "On je teď taky tvůj dozorce? Víš, minulý týden jsem viděl ve zprávách reportáž o tom, jak je těžké chodit s někým, kdo tě chce jenom ovládat a zneužívá -"
"Dobře!" utnula jsem ho a strčila do něj. "Je čas, aby vlkodlak vypadl!"
Zakřenil se. "Tak čau, Bells. Nezapomeň si vyjednat propustku!"
Sklonil se a vyšel zadními dveřmi, než jsem našla něco, co bych po něm hodila. Nesouvisle jsem zabručela do prázdné místnosti.
Pár vteřin po jeho odchodu pomalu vstoupil do kuchyně Edward, v bronzových vlasech mu zářily dešťové kapky jako diamanty. Jeho oči byly ustarané.
"Pohádali jste se?" zeptal se.
"Edwarde!" zazpívala jsem a vrhla se k němu.
"Ahoj." Zasmál se a objal mě. "Snažíš se odvést mou pozornost? Funguje to."
"Ne, nepohádali jsme se. Nijak zvlášť. Proč?"
"Jenom jsem si říkal, proč jsi ho bodla. Ne že bych proti tomu něco namítal." Bradou pokynul k noži na lince.
"Zatraceně! Myslela jsem, že jsem uklidila všechno!"
Odtáhla jsem se od něj a běžela jsem hodit nůž do dřezu. Okamžitě jsem ho zalila dezinfekcí.
"Nebodla jsem ho," vysvětlovala jsem přitom. "Zapomněl, že má v ruce nůž."
Edward se uchichtl. "To není ani zdaleka tak legrační, jak jsem si to představoval."
"Buď hodný."
Vyndal z kapsy saka velkou obálku a hodil ji na linku. "Přinesl jsem ti poštu."
"Dobré zprávy?"
"Já si to myslím."
Když jsem slyšela ten tón, přimhouřila jsem podezíravě oči. Šla jsem se přesvědčit.
Podal mi velkou obálku složenou na polovinu. Uhladila jsem ji, překvapená vahou drahého papíru, a přečetla si zpáteční adresu.
"Dartmouth? To je nějaký vtip?"
"Jsem si jistý, že je to rozhodnutí o přijetí. Vypadá přesně jako ta moje."
"Panebože, Edwarde - co jsi to provedl?"
"Poslal jsem tvou přihlášku, to je celé."
"Možná nemám buňky na Dartmouth, ale nejsem tak hloupá, abych tomuhle uvěřila."
"Zdá se, že na Dartmouthu si myslí, že máš buňky na Dartmouth."
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu počítala do deseti. "To je od nich velice laskavé," řekla jsem nakonec. "Ovšem, ať jsem přijatá nebo ne, je tady stále menší problém s výší školného. Nemám na to, a nedovolím ti vyhodit tolik peněz, za které by sis mohl koupit další sportovní auto, jen abych mohla předstírat, že budu příští rok chodit na Dartmouth."
"Nepotřebuju další sportovní auto. A ty nemusíš nic předstírat," zamručel. "Jeden rok vysoké by tě nezabil. Možná by se ti to dokonce líbilo. Jenom si to rozmysli, Bello. Představ si, jak nadšení by byli Charlie a Renée…"
Jeho sametový hlas mi tu představu vykreslil v hlavě, než jsem ji stihla zablokovat. Samozřejmě, že by se Charlie dmul pýchou až k prasknutí - nikdo z městečka by před jeho vzrušením nedokázal uniknout. A Renée by byla z mého triumfu hysterická radostí - ačkoliv by přísahala, že ji to vůbec nepřekvapuje…
Snažila jsem se vypudit tu představu z hlavy. "Edwarde. Mám strach, abych přežila do závěrečného ceremoniálu, natož pak přes léto nebo do podzimu."
Zase mě objal. "Nikdo ti neublíží. Máš tolik času, kolik si můžeš přát."
Vzdychla jsem. "Zítra budu posílat mailem na Aljašku stav svého účtu. To je veškeré alibi, které potřebuju. Je to dost daleko na to, aby Charlie nečekal návštěvu dřív než na Vánoce. A jsem si jistá, že do té doby vymyslím nějakou výmluvu. Víš," připomněla jsem mu sklesle, "všechno tohle tajnůstkaření a obelhávání je docela těžké."
Edwardův výraz ztvrdl. "To se zlepší. Za pár desetiletí budou všichni tvoji známí mrtví. Problém vyřešen."
Bolestně jsem se zatvářila.
"Promiň, to bylo hrubé."
Zírala jsem na velkou bílou obálku, ale neviděla ji. "Ale je to pravda."
"Až vyřešíme problém, s kterým se teď potýkáme, budeš prosím aspoň uvažovat o tom, že bys počkala?"
"Ne."
"Pořád tak umanutá."
"Jo."
Pračka zabubnovala a s reptáním se zastavila.
"Pitomý krám," zamumlala jsem a odtáhla se od Edwarda. Posunula jsem jedinou utěrku, která rozkymácela jinak prázdnou pračku, a zase jsem spustila praní.
"Tohle mi něco připomnělo," řekla jsem. "Mohl by ses zeptat Alice, co udělala s mými věcmi, když mi uklízela pokoj? Nemůžu je nikde najít."
Podíval se na mě zmatenýma očima. "Alice ti uklízela pokoj?"
"Jo, myslím, že ano. Když mi sem přišla pro pyžamo, polštář a další věci, které rukojmí potřebuje." Vrhla jsem na něj rozzlobený pohled. "Vzala všechno, co leželo kolem, trička, ponožky, a já nevím, kam to dala."
Edward se ještě chviličku zmateně díval a pak najednou strnul.
"Kdy sis všimla, že ti chybí věci?"
"Když jsem se vrátila z toho falešného pyžamového večírku. Proč?"
"Neřekl bych, že ti Alice něco vzala. Ani oblečení, ani polštář. Ty zmizelé věci jsi měla na sobě… a dotýkala se jich… a spala na nich?"
"Ano. Co se děje, Edwarde?"
Jeho výraz byl napjatý. "Je na nich tvůj pach."
"No teda!"
Dlouhou chvíli jsme se na sebe dívali.
"Můj návštěvník," zamručela jsem.
"Sbíral stopy… důkazy. Aby prokázal, že tě našel?"
"Proč?" zašeptala jsem.
"Nevím. Ale Bello, přísahám, že to zjistím. Určitě."
"Já vím, že ano," řekla jsem a položila si mu hlavu na hruď. Jak jsem si ji opřela, ucítila jsem, že mu v kapse začal vibrovat telefon.
Vytáhl ho a podíval se na číslo. "Právě ten, s kým potřebuju mluvit," zamumlal a pak otevřel telefon. "Carlisle, já -" Odmlčel se a poslouchal, obličej na pár minut napjatý soustředěním. "Zkontroluju to. Poslyš…"
Vysvětlil záležitost ohledně mých ztracených věcí, ale jak jsem tak poslouchala, Carlisle pro nás neměl žádné předpovědi.
"Možná půjdu…," řekl Edward, odmlčel se a spočinul pohledem na mně. "Možná ne. Nenech Emmetta jít samotného, znáš ho. Alespoň požádej Alici, aby na to dohlédla. Tohle zjistíme později."
Sklapnul telefon. "Kde jsou noviny?" zeptal se mě.
"No, nevím. Proč?"
"Potřebuju se na něco podívat. Už je Charlie vyhodil?"
"Možná…"
Edward zmizel.
Vrátil se za půl vteřiny, ve vlasech nové diamanty, v rukou mokré noviny. Rozložil je na stole a očima rychle přejížděl po titulcích. Naklonil se, zabraný do něčeho, co četl, jedním prstem přejížděl pasáže, které ho nejvíc zajímaly.
"Carlisle má pravdu… ano… velice nepořádné. Mladý šílenec? Nebo si někdo přeje zemřít?" mručel si pro sebe.
Šla jsem se mu podívat přes rameno.
Titulek listu Seattle Times hlásal: "Vražedná epidemie pokračuje - policie nemá žádné nové stopy."
Byl to téměř stejný případ, na jaký si Charlie stěžoval před pár týdny - násilí ve velkoměstě, které vyneslo Seattle na první příčku v národní statistice vražd. Nebyl to ovšem úplně stejný případ. Čísla byla mnohem vyšší.
"Zhoršuje se to," zamumlala jsem.
Zamračil se. "Naprosto vymknuté kontrole. Tohle nemůže být práce jediného nově zrozeného upíra. Co se děje? Jako kdyby nikdy neslyšeli o Volturiových. Což je možné, hádám. Nikdo jim nevysvětlil pravidla… tak kdo je tedy vytváří?"
"O Volturiových?" opakovala jsem a otřásla se.
"Tohle je přesně záležitost, kdy rutinně vymítají - likvidují nesmrtelné, u kterých hrozí, že by nás prozradili. Zrovna před pár lety uklízeli podobný nepořádek v Atlantě, a tam to nebylo ani zdaleka tak hrozné. Zasáhnou brzy, velmi brzy, pokud nenajdeme nějaký způsob, jak situaci uklidnit. Byl bych radši, kdyby teď do Seattlu nejezdili. Když budou tak blízko… mohlo by je napadnout, že tě přijdou zkontrolovat."
Znovu jsem se otřásla. "Co můžeme dělat?"
"Potřebujeme vědět víc, než se rozhodneme. Možná, kdybychom si s těmi mladými mohli promluvit, vysvětlit jim pravidla, dalo by se to vyřešit pokojnou cestou." Zamračil se, jako by o tom silně pochyboval. "Počkáme, dokud Alice nebude mít nějakou představu, co se děje… Nechceme do toho vstupovat, dokud to nebude absolutně nutné. Konec konců, je to naše zodpovědnost. Ale je dobře, že máme Jaspera," dodal si pro sebe. "Jestli máme co dělat s novorozenými, bude nám užitečný."
"Jasper? Proč?"
Edward se ponuře usmál. "Jasper je na mladé upíry tak trochu odborník."
"Jak to myslíš, odborník?"
"Budeš se ho muset zeptat - váže se k tomu příběh."
"To je zmatek," zamručela jsem.
"Těžko se v tom zorientovat, viď? Poslední dobou se to na nás valí ze všech stran." Vzdychl. "Napadne tě někdy, že bys měla život mnohem jednodušší, kdyby ses do mě nezamilovala?"
"Možná měla. Ale nebyl by to žádný život."
"Pro mě rozhodně," dodal tiše. "A teď, předpokládám," pokračoval s pokřiveným úsměvem, "se mě chceš na něco zeptat?"
Zírala jsem na něj nechápavě. "Vážně?"
"Tak asi ne." Usmál se. "Měl jsem dojem, že jsi slíbila, že si vyžádáš dovolení jít dnes večer na nějaký vlkodlačí večírek."
"Zase jsi poslouchal za dveřmi?"
Zakřenil se. "Jenom trošičku, až na konci."
"No, stejně jsem se tě nechtěla ptát. Usoudila jsem, že i tak máš starostí nad hlavu."
Položil mi ruku pod bradu a zvedl mi obličej, aby mi viděl do očí. "Chtěla bys tam jít?"
"Není to kdovíjaká událost. S tím se netrap."
"Nemusíš mě žádat o dovolení, Bello. Nejsem tvůj otec - bohudíky. Možná by ses ovšem měla zeptat Charlieho."
"Ale ty víš, že Charlie mi to dovolí."
"Dokážu předjímat jeho odpověď lépe než jiní lidé, to je pravda."
Dívala jsem se na něj a snažila se pochopit, co by chtěl. Taky jsem se snažila nemyslet na to, jak moc bych chtěla jet do La Push, abych se nedala unést vlastními tužbami. Bylo hloupé chtít být s partou ztřeštěných vlčat právě teď, kdy se kolem dělo tolik děsivých a neobjasněných věcí. Samozřejmě, to byl přesně důvod, proč jsem chtěla jít. Chtěla jsem alespoň na pár hodin uniknout smrtelným hrozbám… být ta nedospělá, nezodpovědná Bella, která vedle rozesmátého Jacoba zapomene na své starosti, i když jen nakrátko. Ale na tom teď nezáleželo.
"Bello," řekl Edward. "Slíbil jsem ti, že budu rozumný a budu důvěřovat tvému úsudku. Myslel jsem to vážně. Jestli vlkodlakům věříš, pak si s nimi nebudu dělat starosti."
"No tohle," podivila jsem se stejně jako včera večer.
"A Jacob má pravdu - aspoň v jedné věci - že smečka vlkodlaků by ti na jeden večer měla poskytnout dostatečnou ochranu."
"Víš to jistě?"
"Samozřejmě. Jenom…"
Napjala jsem se.
"Doufám, že ti nebude vadit pár opatření? Zaprvé mi dovolíš, abych tě dovezl na dělicí čáru. A pak si vezmeš mobilní telefon, abych věděl, kdy tě mám vyzvednout, ano?"
"To zní… velice rozumně."
"Výborně."
Usmál se na mě a já jsem v jeho nádherných očích neviděla ani stín obav.
* * *
Nikoho nepřekvapilo, že Charlie neměl žádných námitek proti tomu, abych jela do La Push na táborák. Jacob hulákal s neskrývaným nadšením, když jsem mu tu novinu zavolala, a vypadalo to, že je ochotný podřídit se Edwardovým bezpečnostním opatřením. Slíbil, že se s námi setká na dělicí čáře v šest hodin.
Po krátké vnitřní debatě jsem už dřív usoudila, že svoji motorku neprodám. Vezmu ji zpátky do La Push, kam patří, a až ji nebudu potřebovat… no, pak budu trvat na tom, aby měl Jacob ze své práce nějaký užitek. Může ji prodat nebo dát nějakému kamarádovi. To mi bylo jedno.
Dnešní večer se zdál jako dobrá příležitost k vrácení motorky do Jacobovy garáže. S tím, jak ponuře jsem poslední dobou zvažovala svoje vyhlídky, mi každý den připadal jako možná poslední šance. Neměla jsem čas oddalovat jakýkoliv, třeba i sebemenší úkol.
Edward jenom přikývl, když jsem mu vysvětlila, co chci, ale měla jsem pocit, že mu v očích problesklo zděšení. Věděla jsem, že z představy, jak jezdím na motorce, není o nic nadšenější než Charlie.
Jela jsem za ním k nim domů, do garáže, kde jsem motorku nechala. Až když jsem zastavila náklaďáček a vystoupila, uvědomila jsem si, že to zděšení tentokrát asi nesouviselo s mou bezpečností.
Vedle mé malé stařičké motorky stál stroj, který ji naprosto zastiňoval. Říkat té mašině motorka mi nepřipadalo příliš spravedlivé, protože nepatřila do stejné rodiny jako má náhle omšele vypadající chudinka.
Tahle byla velká, krásná a celá stříbrná a i v klidu dávala tušit, že je taky pekelně rychlá.
"Co je tohle?"
"Nic," zamumlal Edward.
"Nevypadá to jako nic."
Edward se tvářil, jako by neuměl do pěti počítat; viděla jsem, že se bude snažit rychle to smést ze stolu. "No, nevěděl jsem, jestli si s kamarádem navzájem odpustíte, a říkal jsem si, že by sis i přesto ráda občas zajezdila na motorce. Přišlo mi, že tě to baví. Tak mě napadlo, že bych mohl jezdit s tebou, kdybys chtěla." Pokrčil rameny.
Zírala jsem na tu krásnou mašinu. Vedle ní vypadala moje motorka jako rozbitá tříkolka. Pocítila jsem náhlou vlnu smutku, když jsem si uvědomila, že to není špatná analogie toho, jak asi vedle Edwarda vypadám já.
"Nedokázala bych s tebou udržet tempo," zašeptala jsem.
Edward mi dal ruku pod bradu a přitáhl si můj obličej, aby mi viděl do očí. Jedním prstem se snažil vytáhnout mi koutek úst vzhůru.
"Já bych držel tempo s tebou, Bello."
"To by tě moc nebavilo."
"Jasně že bavilo, kdybychom byli spolu."
Kousla jsem se do rtu a na chvilku si to představila. "Edwarde, kdyby sis myslel, že jedu moc rychle, nebo kdybych ztratila nad motorkou kontrolu nebo něco takového, co bys udělal?"
Zaváhal a snažil se vymyslet správnou odpověď. Věděla jsem, jak by se zachoval: prostě by našel nějaký způsob, jak mě zachránit, než bych se stačila vybourat.
Pak se usmál. Vypadal uvolněně, jen na očích jsem poznala, že je trochu napjatý.
"Na motorce prostě jezdíš s Jacobem. Už to chápu."
"Jeho tolik nezpomaluju, víš. Možná, kdybych se snažila…"
Pochybovačně jsem se podívala na stříbrnou motorku.
"S tím se netrap," řekl Edward a pak se vesele zasmál. "Viděl jsem Jaspera, jak ji obdivuje. Možná je načase, aby objevil nový dopravní prostředek. Koneckonců, Alice má teď nové porsche."
"Edwarde, já -"
Přerušil mě rychlým polibkem. "Říkal jsem, aby ses tím netrápila. Ale mohla bys pro mě něco udělat?"
"Cokoliv chceš," slíbila jsem honem.
Pustil můj obličej, naklonil se přes velkou motorku a vytáhl něco, co tam měl zastrčené.
Vyndal dvě věci, jednu černou a beztvarou, druhou červenou a snadno identifikovatelnou.
"Prosím," řekl a obdařil mě oslnivým pokřiveným úsměvem, kterému jsem nedokázala nikdy odolat.
Vzala jsem si rudou přilbu a potěžkala ji v rukou. "Budu vypadat hloupě."
"Nebudeš. Budeš vypadat jako chytrá holka, která nechce přijít k úrazu." Tu černou věc si hodil přes ruku a pak mi vzal obličej do dlaní. "Mám teď v rukou něco, bez čeho nedokážu žít. Mohla by ses o to postarat."
"Dobře, fajn. Co je to druhé?" zeptala jsem se podezíravě.
Zasmál se a rozložil přede mě nějakou bundu s vycpávkami. "To je motoristická bunda. Slyšel jsem, že silniční lišej je docela nepříjemný, tedy ne že bych ho sám poznal."
Podal mi ji. S hlubokým povzdechem jsem si stáhla vlasy a narazila si helmu na hlavu. Pak jsem prostrčila paže rukávy bundy. Zatáhl mi zip, kolem rtů mu pohrával úsměv, a ustoupil o krok dozadu.
Cítila jsem se neohrabaně.
"Buď upřímný, jak děsně v tom vypadám?"
Ustoupil ještě o krok a našpulil rty.
"Tak zle, jo?" zamumlala jsem.
"Ne, ne, Bello. Vlastně…" Zdálo se, že hledá správné slovo. "Vypadáš… sexy."
Zasmála jsem se nahlas. "Jasně."
"Opravdu, velice sexy."
"Říkáš to jenom proto, abych ji nosila," bručela jsem. "Ale to nevadí. Máš pravdu, je to rozumnější."
Ovinul paže kolem mě a přitáhl si mě do náruče. "Jsi blázínek. Proto jsi asi tak kouzelná. Ačkoliv přiznávám, tahle helma má svoje nedostatky."
A pak mi ji stáhl, aby mě mohl políbit.
Když mě Edward o chvilku později vezl do La Push, uvědomila jsem si, že mi tahle nevídaná situace připadá zvláštně povědomá. Trvalo mi chvíli, než jsem přišla na to, odkud pochází to déjà vu.
"Víš, co mi to připomíná?" zeptala jsem se. "Je to, jako když jsem byla malá a Renée mě posílala k Charliemu na prázdniny. Připadám si, jako by mi bylo sedm."
Edward se zasmál.
Neřekla jsem to nahlas, ale největší rozdíl mezi oběma situacemi byl v tom, že Renée s Charliem teď spolu lépe vycházeli.
Asi na půli cesty do La Push jsme zabočili a spatřili Jacoba, jak se opírá o bok červeného volkswagenu, který si sám postavil z kousků šrotu. Jacobův pečlivě neutrální výraz roztál do úsměvu, když jsem mu z předního sedadla zamávala.
Edward zaparkoval volvo třicet metrů od něj.
"Zavolej mi, až budeš připravená jet domů," řekl. "Budu tady."
"Neopozdím se," slíbila jsem mu.
Edward vytáhl z kufru auta motorku a moje nové vybavení - nechápala jsem, jak se to tam mohlo vejít. Ale když má někdo sílu provozovat kejkle s celými náklaďáky, s malou motorkou si hravě poradí.
Jacob všechno bez hnutí sledoval, jeho úsměv byl pryč a z výrazu temných očí nebylo poznat, co si myslí.
Nacpala jsem si přilbu pod paži a bundu hodila přes sedlo.
"Máš všechno?" zeptal se Edward.
"Jasně," ujistila jsem ho.
Vzdychl a naklonil se ke mně. Zvedla jsem tvář k polibku na rozloučenou, ale Edward mě zaskočil, pevně mě objal a líbal se stejným nadšením jako předtím v garáži - za chvíli jsem lapala po dechu.
Pak se něčemu zasmál a pustil mě.
"Sbohem," loučil se. "Ta bunda ti vážně sluší."
Když jsem se od něj odvracela, měla jsem pocit, že jsem v jeho očích zahlédla něco, co nebylo určeno mně. Nemohla jsem říct s určitostí, co to přesně bylo. Možná starost. Snad dokonce panika. Ale asi jsem jenom dělala z komára velblouda jako obvykle.
Cítila jsem na zádech jeho pohled, jak jsem tlačila motorku k neviditelné hranici mezi upíry a vlkodlaky, za kterou na mě čekal Jacob.
"Co to má znamenat?" zavolal na mě a měřil si mou motorku nejednoznačným pohledem.
"Myslela jsem, že bych ji měla vrátit, kam patří," odpověděla jsem.
Vteřinku se nad tím zamyslel a pak se mu po tváři rozlil široký úsměv.
Poznala jsem přesný bod, kdy jsem vstoupila na území vlkodlaků, protože se Jacob odlepil od auta a rychle ke mně třemi dlouhými kroky přiskočil. Vzal mi motorku, postavil ji na stojánek a objal mě, až jsem si připadala jako ve svěráku.
Zaslechla jsem zavrčení motoru volva a snažila jsem se vyprostit.
"Nech toho, Jaku!" lapala jsem po dechu.
Zasmál se a postavil mě na zem. Otočila jsem se, abych zamávala na rozloučenou, ale stříbrné auto už mizelo za zatáčkou.
"Prima," komentovala jsem to lehce nakvašeným hlasem.
Vykulil oči s předstíranou nevinností. "Co ti vadí?"
"Je to od něj moc hezké, tak snad nemusíš pokoušet štěstí."
Zase se zasmál, hlasitěji než předtím - moje slova mu připadala opravdu legrační, i když jsem nechápala, v čem ten vtip vězí. Obešel Rabbita a přidržel mi otevřené dveře.
"Bello," řekl nakonec a dveře za mnou zabouchl, "nemůžeš pokoušet něco, co nemáš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/la jsi tu...

KLIK 100% (678)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama