ZATMĚNÍ-10.KAPITOLA-PACH 1.část

29. května 2010 v 8:50 | majča |  Zatmění - kniha
10. PACH
Jejich chování mi připadalo dětinské. Proč by pro všechno na světě musel Edward odcházet, aby Jacob mohl přijít? Nebyli jsme na tyhle věci už trochu velcí?
"Nejde o to, že bych k němu cítil nějaké osobní nepřátelství, Bello, jenom je to pro nás pro oba snadnější," vysvětloval mi Edward ve dveřích. "Nebudu daleko. Nic se ti nestane."
"S tím si starosti nedělám."
Usmál se a pak se mu do očí vkradl lstivý výraz. Přitáhl si mě blíž a zabořil mi obličej do vlasů. Cítila jsem jeho studený dech; na krku mi naskakovala husí kůže.
"Hned se vrátím," slíbil a pak se nahlas zasmál, jako kdybych mu právě řekla dobrý vtip.
"Co je tady tak k smíchu?"
Ale Edward se jenom zakřenil a bez odpovědi odklusal k lesu.
Zabručela jsem si něco pro sebe a šla jsem poklidit kuchyni. Ještě jsem ani nenapustila dřez vodou, a ozval se zvonek u dveří. Bylo těžké zvyknout si, o kolik rychlejší je Jacob bez auta. Každý tu byl o tolik rychlejší než já…
"Pojď dál, Jaku!" zakřičela jsem.
Soustředila jsem se na skládání talířů do mydlinkové vody a zapomněla jsem, že se Jacob poslední dobou pohybuje jako duch. Takže jsem nadskočila, když se za mnou najednou ozval jeho hlas.
"Vážně bys neměla nechávat dveře takhle odemčené! Jejda, promiň."
Pocákala jsem se vodou z nádobí, jak mě vylekal.
"Nebojím se nikoho, koho by odradily zamčené dveře," opáčila jsem, zatímco jsem si utírala tričko utěrkou.
"Dobrý postřeh," souhlasil.
Otočila jsem se, abych se na něj podívala, a kriticky jsem si ho změřila. "Je vážně tak nemožné chodit oblečený, Jacobe?" zeptala jsem se. Jacob byl zase do půl těla nahý, měl na sobě jenom staré ustřižené džíny. V duchu jsem si říkala, jestli je tak pyšný na svou novou muskulaturu, že ji nechce schovávat pod tričko. Musela jsem uznat, že je velmi působivá - ale nikdy by mě nenapadlo, že právě on bude marnivý. "Já vím, že už ti není zima, ale stejně."
Prohrábl si rukou vlasy, které mu padaly do očí.
"Je to prostě jednodušší," vysvětlil.
"Co je jednodušší?"
Blahosklonně se usmál. "Už tak je dost otravné, že s sebou musím nosit kalhoty, natož pak všechno ostatní. Jak bych vypadal, kdybych byl naložený jako mula?"
Zamračila jsem se. "O čem to mluvíš, Jacobe?"
Díval se na mě přezíravě, jako kdyby mi nedocházelo něco podstatného. "Moje oblečení se neobjeví ani nezmizí, když se proměním - musím si ho nosit s sebou, když běžím. Promiň, že si to chci trochu ulehčit."
Začervenala jsem se. "To mě vlastně nenapadlo," zamumlala jsem.
Zasmál se a ukázal na černou koženou šňůrku, tenkou jako vlněné vlákno, kterou měl omotanou třikrát pod levým lýtkem jako nákotník. Předtím jsem si nevšimla, že je také bosý. "Tady jde o víc než jen o módu - je otrava nosit džíny v tlamě."
Nevěděla jsem, co na to říct.
Zakřenil se. "Vadí ti, že jsem do půl těla?"
"Ne."
Jacob se znovu zasmál a já jsem se k němu otočila zády a věnovala se zase nádobí. Doufala jsem, že si uvědomil, že mi ruměnec na tváři vyvolaly rozpaky nad mou vlastní hloupostí a že nemá nic společného s jeho otázkou.
"No, myslím, že bych se měl dát do práce." Vzdychl. "Nechtěl bych, aby říkal, že se flákám."
"Jacobe, není tvůj úkol -"
Zvedl ruku, aby mě umlčel. "Pracuju tady jako dobrovolník. Tak hele, kde je pach toho vetřelce asi nejhorší?"
"Myslím, že v mém pokoji."
Přimhouřil oči. Nelíbilo se mu to o nic víc než Edwardovi.
"Bude to jenom minutka."
Metodicky jsem drbala talíř, který jsem držela. Bylo slyšet jen škrábání umělohmotných štětin na keramickém talíři. Špicovala jsem uši, abych slyšela něco seshora, zavrzání podlahy, cvaknutí dveří. Neslyšela jsem nic. Uvědomila jsem si, že ten talíř drhnu mnohem déle, než je nutné, a snažila jsem se víc soustředit na to, co dělám.
"No teda!" řekl Jacob pár centimetrů ode mě, čímž mě zase vystrašil.
"Ježíš, Jaku, odpusť si to!"
"Promiň. Hele -" Jacob vzal utěrku a stíral další rozlitou vodu. "Já ti to vynahradím. Ty umývej, já budu oplachovat a utírat."
"Fajn." Podala jsem mu talíř.
"No, zachytit ten pach bylo docela snadné. Mimochodem, v pokoji ti to pěkně smrdí."
"Koupím nějaký osvěžovač vzduchu."
Zasmál se.
Umývala jsem nádobí a on ho pár minut utíral v družném mlčení.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
Podala jsem mu další talíř. "Záleží na tom, co chceš vědět."
"Nechci být drzý nebo tak - jen jsem upřímně zvědavý," ujišťoval mě Jacob.
"Fajn. Tak do toho."
Na půl vteřinky se odmlčel. "Jaké to je - mít za kluka upíra?"
Zvedla jsem oči k nebi. "Je to to nejlepší."
"Myslím to vážně. Ta představa tě netrápí - nikdy tě to neděsí?"
"Nikdy."
Mlčky sáhl pro misku, co jsem měla v rukou. Podívala jsem se mu do tváře - mračil se a špulil spodní ret.
"Ještě něco?" zeptala jsem se.
Znovu nakrčil nos. "No… říkal jsem si… jestli… víš, jestli ho líbáš?"
Zasmála jsem se. "Ano."
Otřásl se. "Br."
"Proti gustu," zamumlala jsem.
"Nebojíš se těch upířích zubů?"
Pleskla jsem ho po ruce a postříkala vodou z nádobí. "Drž pusu, Jacobe! Víš dobře, že žádné nemá!"
"Dost zblízka," zamručel.
Zaskřípala jsem zubama a drhla vykosťovací nůž s větší silou, než bylo nutné.
"Můžu se tě zeptat ještě na něco?" zeptal se tiše, když jsem mu nůž podala. "Zase jenom ze zvědavosti."
"Fajn," odsekla jsem.
Otáčel nůž dokola pod proudem vody. Když promluvil, bylo to jenom zašeptání. "Říkala jsi pár týdnů… Kdy přesně…?" Nedokázal dokončit větu.
"Až dodělám školu," zašeptala jsem zpátky a starostlivě sledovala jeho obličej. Zase ho to rozčílí?
"Tak brzy," vydechl a zavřel oči. Neznělo to jako otázka. Znělo to jako nářek. Svaly v pažích se mu napjaly a ramena měl ztuhlá.
"AU!" zakřičel; v místnosti bylo takové ticho, že jsem při jeho výkřiku nadskočila třicet centimetrů do vzduchu.
Pravou rukou svíral v pěsti ostrý nůž - otevřel dlaň a nůž s cvaknutím spadl na linku. V dlani mu zela dlouhá a hluboká řezná rána. Krev mu stékala po prstech a kapala na podlahu.
"Zatraceně! Au!" stěžoval si.
Zatočila se mi hlava a zvedl žaludek. Jednou rukou jsem se přidržela linky a zhluboka jsem dýchala pusou, abych překonala nevolnost a mohla se o něj postarat.
"Ach ne, Jacobe! Ach, zatraceně! Tady máš, omotej si to tímhle!" Posunula jsem k němu utěrku a sáhla po jeho ruce. Ucukl mi.
"To nic není, Bello, neboj se."
Místnost se na okrajích začala lehce chvět.
Znovu jsem se zhluboka nadechla. "Neboj se? Rozřízl sis ruku!"
Nevšímal si utěrky, kterou jsem mu podstrkovala. Strčil ruku pod kohoutek a pustil si na ránu vodu. Voda zčervenala. Hlava se mi točila.
"Bello," řekl.
Odtrhla jsem oči od rány a podívala se mu do obličeje. Mračil se, ale jeho výraz byl klidný.
"Co je?"
"Vypadáš, jako že omdlíš a ukousneš si ret. Přestaň, uvolni se. Dýchej. Mně nic není."
Vdechovala jsem pusou a přestala si okusovat spodní ret. "Nehraj si na hrdinu."
Zvedl oči v sloup.
"Jdeme. Dovezu tě na pohotovost." Byla jsem si jistá, že řízení zvládnu. Už se se mnou netočila celá místnost.
"To není nutné." Jake vypnul vodu a vzal mi z ruky utěrku. Ovinul si ji volně kolem dlaně.
"Počkej," protestovala jsem. "Nech mě, ať se na to podívám." Chytila jsem se linky pevněji, abych se udržela zpříma, kdyby se mi z rány zase zamotala hlava.
"Máš snad lékařský diplom, o kterém jsi mi nikdy neřekla?"
"Jenom mi dej možnost posoudit, jestli mám udělat scénu, abych tě dostala do nemocnice, nebo ne."
Předstíral zděšení. "Prosím tě, žádné scény!"
"Jestli mi neukážeš tu ruku, tak je to zaručené."
Zhluboka se nadechl a pak hlasitě vzdychl. "Fajn."
Odmotal utěrku a když jsem pro ni sáhla, položil mi ruku do dlaně.
Pár vteřin mi to trvalo. Dokonce jsem mu ruku obrátila, ačkoliv jsem si byla jistá, že se řízl do dlaně. Otočila jsem ruku zpátky, a konečně mi došlo, že ta živě růžová svraštělá čára je to jediné, co po ráně zbývá.
"Ale… vždyť jsi tolik krvácel!"
Stáhl ruku zpátky a podíval se po mně klidným a vážným pohledem.
"Hojí se to rychle."
"To ti povím," zašeptala jsem.
Přece jsem viděla tu dlouhou řeznou ránu, viděla jsem proud krve, stékající do dřezu. Její rezivě solný pach mě málem skolil. Určitě se to mělo zašít. Trvalo by dny, než by se rána zatáhla strupem, a týdny, než by vybledla do růžové jizvy, která se mu leskla na kůži teď.
Stočil koutky do pousmání a udeřil se pěstí do hrudi. "Vlkodlak, vzpomínáš?"
Dlouho se mi díval do očí.
"Jasně," řekla jsem nakonec.
Zasmál se, když viděl, jak se tvářím. "Říkal jsem ti to. Viděla jsi Paulovu jizvu."
Zavrtěla jsem hlavou, abych se vzpamatovala. "To je něco jiného, sledovat to takhle v přímém přenosu."
Klekla jsem si a vytáhla ze skříňky pod dřezem láhev dezinfekčního prostředku. Pak jsem vyndala hadr na podlahu a začala stírat. Pálivý pach dezinfekce mi z hlavy vyhnal poslední stopy slabosti.
"Nech mě, já to uklidím," nabídl se Jacob.
"Už to mám. Hoď tu utěrku prosím tě do prádla, ano?"
Když jsem si byla jistá, že podlaha už nepáchne ničím jiným než dezinfekcí, vstala jsem a přetřela jsem taky pravou stranu dřezu. Pak jsem šla k pračce, která stála v koutku vedle špižírny, nalila jsem do ní odměrku a spustila program. Jacob mě sledoval s nesouhlasným pohledem v obličeji.
"Máš uklízecí mánii?" zeptal se, když jsem skončila.
Hm. Možná. Ale aspoň jsem pro ni tentokrát měla dobrou omluvu. "My jsme tady na krev trochu citliví. Jsem si jistá, že to dokážeš pochopit."
"Aha." Zase nakrčil nos.
"Proč bych mu to neměla co nejvíc usnadnit? Už tak to má dost těžké."
"Jasně, jasně. Proč ne?"
Vytáhla jsem špunt a vypustila špinavou vodu ze dřezu.
"Můžu se tě na něco zeptat, Bello?"
Vzdychla jsem.
"Jaké to je - mít za nejlepšího kamaráda vlkodlaka?"
Ta otázka mě zaskočila. Hlasitě jsem se zasmála.
"Neděsí tě to?" naléhal, než jsem stihla odpovědět.
"Ne. Když se ten vlkodlak slušně chová," upřesnila jsem, "je to to nejlepší."
Široce se usmál, bílé zuby mu zářily proti rudé kůži. "Dík, Bello," řekl a pak mě popadl za ruku a sevřel mě do objetí, při kterém div nepraskají kosti.
Než jsem měla čas zareagovat, spustil paže a ustoupil stranou.
"Fuj," řekl s nakrčeným nosem. "Vlasy ti smrdí hůř než pokoj."
"Promiň," zamručela jsem. Najednou jsem pochopila, čemu se Edward předtím smál, když mi do vlasů zabořil obličej.
"Jedno z mnoha rizik, když se bratříčkuješ s upíry," řekl Jacob s pokrčením ramen. "Smrdíš. To ještě není tak strašné."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/la jsi tu...

KLIK 100% (678)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama