STMÍVÁNÍ-19.KAPITOLA-LOUČENÍ 1.část

16. května 2010 v 18:15 | majča |  Stmívání - kniha
19. LOUČENÍ
Charlie na mě čekal. Všechna světla v domě svítila. V hlavě jsem měla prázdno, jak jsem se snažila vymyslet způsob, jak to navléknout, aby mě nechal odjet. Tohle nebude příjemné.
Edward pomalu zastavil, zůstal o dobrý kus dál za mým autem. Všichni tři byli maximálně bdělí, seděli na sedadlech strnule, jako by spolkli pravítko, a naslouchali každému zvuku v lese, prohlíželi každý stín, zachytávali každý pach, hledali něco, co není v pořádku. Motor ztichl a já jsem seděla bez hnutí, zatímco oni stále naslouchali.
"Není tady," řekl Edward napjatě. "Pojďme."
Emmett se natáhl, aby mi pomohl dostat se z pásů. "Neboj, Bello," řekl tichým, ale veselým hlasem, "postaráme se o to tady rychle."
Cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí, když jsem se dívala na Emmetta. Sotva jsem ho znala, a přesto mi myšlenka na to, že nevím, jestli ho po dnešní noci ještě někdy uvidím, naháněla úzkost. Věděla jsem, že tohle je jenom slabý odvar loučení, které budu muset přežít v příští hodině, a rozbrečela jsem se z toho.
"Alice, Emmette." Edwardův hlas byl rozkazem. Vyklouzli v tichosti do tmy a okamžitě zmizeli. Edward mi otevřel dveře a vzal mě za ruku, pak mě vtáhl do ochranného krytu své náruče. Vedl mě rychle k domu, jeho oči pořád těkaly nocí.
"Patnáct minut," varoval šeptem.
"To zvládnu." Popotáhla jsem nosem. Moje slzy mi daly inspiraci.
Zastavila jsem se na verandě a vzala mu obličej do dlaní. Prudce jsem se mu podívala do očí.
"Miluju tě," řekla jsem tichým, intenzivním hlasem. "Vždycky tě budu milovat, bez ohledu na to, co se teď stane."
"Tobě se nic nestane, Bello," řekl stejně prudce.
"Jenom se drž plánu, ano? Zachovej mi Charlieho v bezpečí. Po tom, co teď provedu, mě nebude mít moc rád, a já chci mít šanci později se mu za to omluvit."
"Jdi dovnitř, Bello, musíme si pospíšit." Jeho hlas byl naléhavý.
"Jednu věc," zašeptala jsem vášnivě. "Neposlouchej nic z toho, co dneska večer budu říkat!" Nakláněl se, a tak jediné, co mi zbývalo, bylo natáhnout se na špičky a políbit ho na překvapené, zmrzlé rty se vší silou, které jsem byla schopna. Pak jsem se otočila a kopla do dveří, aby se otevřely.
"Jdi pryč, Edwarde!" křičela jsem na něj, vběhla dovnitř a zabouchla dveře před jeho stále šokovaným obličejem.
"Bello?" Charlie čekal v obývacím pokoji, už stál na nohách.
"Nech mě být!" zakřičela jsem na něj přes slzy, které teď tekly bez přestání. Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje, práskla za sebou dveřmi a zamkla je. Běžela jsem k posteli, mrskla jsem sebou na podlahu, abych našla cestovní tašku. Sáhla jsem rychle pod matraci a vytáhla zauzlovanou starou ponožku, která obsahovala mou tajnou zásobu hotových peněz.
Charlie zabouchal na dveře.
"Bello, jsi v pořádku? Co se děje?" Jeho hlas byl vystrašený.
"Jedu domů," zakřičela jsem, můj hlas se zlomil přesně na správném místě.
"On ti ublížil?" Jeho hlas se zabarvoval hněvem.
"Ne!" zaječela jsem o pár oktáv výš. Otočila jsem se k prádelníku, a Edward už tam byl, tiše vytahoval náruče náhodně nabraného šatstva a házel mi je.
"On se s tebou rozešel?" Charlie byl zmatený.
"Ne!" zaječela jsem, trochu zadýchaně, jak jsem cpala všechno do tašky. Edward mi hodil obsah dalšího šuplíku. Taška už teď byla pořadně plná.
"Co se stalo, Bello?" Charlie křičel přes dveře, znovu bouchal.
"Já jsem se rozešla s ním!" zakřičela jsem zpět, škubajíc za zip na tašce. Edwardovy schopné ruce mě odstrčily a hladce ho zapnuly. Položil mi popruh opatrně přes rameno.
"Budu v náklaďáku - běž!" zašeptal a postrčil mě ke dveřím. Zmizel oknem.
Odemkla jsem dveře a hrubě jsem se procpala kolem Charlieho, bojujíc s těžkou taškou, jak jsem běžela po schodech.
"Co se stalo?" křičel. Byl hned za mnou. "Myslel jsem, že ho máš ráda?"
V kuchyni mě chytil za loket. Ačkoliv byl stále udivený, jeho sevření bylo pevné.
Otočil mě, abych mu viděla do očí, a já jsem v jeho obličeji viděla, že nemá naprosto v úmyslu nechat mě odejít. Napadla mě jenom jedna úniková cesta, a ta znamenala ublížit mu tolik, že jsem se nenáviděla jenom za to, že nad tím uvažuju. Ale neměla jsem čas a musela jsem ho udržet v bezpečí.
Pohlédla jsem na svého otce, čerstvé slzy v očích nad tím, co jsem se chystala udělat.
"Já ho mám ráda - a to je ten problém Já už tohle nedokážu! Už tady nemůžu zapustit víc kořenů! Nechci skončit jako v pasti v tomhle hloupém, nudném městě jako máma! Neudělám tu samou pitomou chybu jako ona. Nenávidím to tu - nezůstanu tu už ani minutu!"
Jeho ruka spadla z mé paže, jako kdybych ho zabila elektrickým proudem. Otočila jsem se od jeho šokovaného, zraněného obličeje a namířila ke dveřím.
"Bells, teď nemůžeš odejít. Je tma," zašeptal za mnou.
Neotočila jsem se. "Vyspím se v autě, když budu unavená."
"Tak počkej ještě týden," prosil, stále otřesený. "Tou dobou se Renée vrátí."
Tohle mě úplně vykolejilo. "Cože?"
Charlie pokračoval horlivě, téměř blábolil úlevou, že váhám. "Volala mi, když jsi byla pryč. Na Floridě jim to tak nejde, a jestli se Phil neupíše do konce týdne, vrátí se zpátky do Arizony. Asistent trenéra v Sidewinders říkal, že by mohli mít místo pro dalšího hráče."
Zavrtěla jsem hlavou, snažila se posbírat své teď zmatené myšlenky. S každou sekundou, která uplynula, byl Charlie vystaven většímu nebezpečí.
"Mám klíče," zamumlala jsem a vzala za kliku. Byl příliš blízko, jednu ruku nataženou ke mně, obličej omráčený. Nemohla jsem ztrácet další čas hádkou s ním. Musím mu ublížit ještě víc.
"Jenom mě nech jít, Charlie," opakovala jsem matčina poslední slova, když před tolika lety vycházela těmi samými dveřmi. Pronesla jsem je tak hněvivě, jak jen jsem svedla, a rozrazila jsem dveře. "Nepovedlo se to, jasné? Já prostě vážně Forks nenávidím!"
Moje krutá slova odvedla svou práci - Charlie zůstal na prahu jako přimrazený, ohromený, zatímco já jsem utíkala do noci. Prázdný dvůr mi naháněl strašlivou hrůzu. Běžela jsem divoce k náklaďáčku a představovala si, že mám v patách temný stín. Hodila jsem tašku na korbu a škubnutím otevřela dveře. Klíček čekal v zapalování.
"Zavolám ti zítra!" zakřičela jsem a ze všeho na světě nejvíc jsem si přála, abych mu hned zítra mohla všechno vysvětlit, ale věděla jsem, že to nikdy nedokážu. Nastartovala jsem motor a s rachotem vyjela.
Edward mě vzal za ruku.
"Zastav," řekl, když dům i s Charliem zmizeli za námi.
"Můžu řídit," řekla jsem přes slzy, které se mi kutálely po tvářích.
Jeho dlouhé ruce mě nečekaně popadly kolem pasu, jeho noha odstrčila mou z plynového pedálu. Přetáhl si mě přes klín, sundal mi ruce z volantu a najednou byl na sedadle řidiče. Náklaďáček se neodchýlil ani o centimetr.
"Netrefíš k nám," vysvětlil.
Najednou se za námi zablýskla světla. Vystrašeně jsem se koukla zadním oknem ven.
"To je jen Alice," uklidňoval mě. Vzal mě zase za ruku.
Pořád jsem v duchu viděla Charlieho stát ve dveřích. "Stopař?"
"Slyšel konec tvého představení," pronesl Edward chmurně.
"Charlie?" optala jsem se v úděsu.
"Stopař následoval nás. Teď běží za námi."
Ztuhla jsem.
"Dokážeme mu ujet?"
"Ne." Ale při tom slově zrychlil. Motor náklaďáčku na protest zabrumlal.
Můj plán už se najednou nezdál být tak skvělý.
Zírala jsem dozadu na Alicina světla, když se náklaďák otřásl a za oknem vyskočil temný stín.
Můj výkřik, při kterém tuhla krev v žilách, trval zlomek vteřiny, než mi Edward rukou zacpal pusu.
"To je Emmett!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/la jsi tu...

KLIK 100% (678)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama