STMÍVÁNÍ-16.KAPITOLA-CARLISLE 2.část

16. května 2010 v 18:12 | majča |  Stmívání - kniha
Když se vrátil zpátky ke mně, jeho výraz rozjasňoval něžný andělský úsměv.
"A tak jsme se vrátili zase na začátek," uzavřel.
"Takže ty jsi vždycky žil s Carlislem?" divila jsem se.
"Téměř vždycky." Položil mi ruku zlehka kolem pasu a táhl mě s sebou ven ze dveří. Podívala jsem se zpátky na stěnu s obrazy a říkala si, jestli si budu moct někdy poslechnout všechny příběhy.
Edward už nic neříkal, když jsme procházeli halou, tak jsem se zeptala: "Téměř?"
Povzdechl si, zdálo se, že se mu nechce odpovídat. "No, měl jsem typický záchvat vzpurného dospívání - asi deset let poté, co jsem se… narodil… nebo byl stvořen, říkej tomu, jak chceš. Nebyl jsem tak zaujatý jeho životem v abstinenci a měl jsem mu za zlé, že drží na uzdě můj apetit. Takže jsem na čas odešel a žil na vlastní pěst."
"Vážně?" Byla jsem překvapená, ačkoliv bych asi měla být spíš vystrašená.
Pochopil. Neurčitě jsem si uvědomovala, že míříme k dalšímu ramenu schodů, ale nevěnovala jsem moc pozornost svému okolí.
"To tě neodpuzuje?"
"Ne."
"Proč ne?"
"No, asi… zní to rozumně."
Vyštěkl smíchem, hlasitěji než předtím. Stáli jsme teď nahoře na schodech, v další obložené hale.
"Od chvíle svého znovuzrození," zašeptal, "jsem měl výhodu, že jsem věděl, co si každý kolem mě myslí, jak člověk, tak upír. Proto mi trvalo deset let, než jsem se Carlisleovi vzepřel - dokázal jsem číst jeho dokonalou upřímnost, pochopit přesně, proč žije tak, jak žil.
Trvalo mi jenom pár let, než jsem se ke Carlisleovi a jeho způsobu života vrátil. Myslel jsem, že budu osvobozen od… deprese… která doprovází svědomí. Protože jsem znal myšlenky své kořisti, dokázal jsem přejít ty nevinné a sledovat jenom ty zlé. Když jsem pronásledoval temnou uličkou vraha, který se lepil na paty mladé dívce - když jsem ji zachránil, pak jsem jistě nebyl takový netvor."
Otřásla jsem se, jak jsem si příliš živě představila, co popisoval - ta ulička v noci, ta vyděšená dívka, ten temný muž za ní. A Edward, Edward lovící, hrozivý a nádherný jako mladý bůh, nezadržitelný. Byla by vděčná, ta dívka, nebo vyděšenější než předtím?
"Ale jak šel čas, začal jsem vidět, jaký jsem netvor. Nedokázal jsem uniknout dluhu tolika zmařených lidských životů, bez ohledu na to, jak ospravedlněných. A vrátil jsem se ke Carlisleovi a Esme. Přivítali mě zpátky jako ztraceného syna. To bylo víc, než jsem si zasloužil."
Zastavili jsme se před posledními dveřmi v hale.
"Můj pokoj," oznámil, otevřel a táhl mě dovnitř.
Jeho pokoj vedl na jih, měl okno přes celou stěnu jako ta velká místnost pod ním. Celá zadní strana domu musí být ze skla. Výhled měl na řeku Sol Duc, vinoucí se nedaleko, přes nedotčený les k pohoří Olympic Mountains. Hory byly mnohem bližší, než bych si myslela.
Západní stěna pokoje byla úplně pokryta policemi s cédéčky. Byl zásobený lépe než obchod s hudebními nosiči. V rohu stála složitá hi-fi souprava, taková ta, co bych se jí bála dotknout, protože bych určitě něco rozbila. Nebyla tam žádná postel, jenom široká černá kožená pohovka vybízející k poležení. Podlaha byla pokryta tlustým zlatým kobercem a na stěnách visela těžká látka o něco tmavšího odstínu.
"Dobrá akustika?" hádala jsem.
Zasmál se a přikývl.
Zvedl dálkové ovládání a pustil stereo. Hrálo tiše, ale jemná jazzová skladba zněla, jako kdyby ta kapela byla v pokoji s námi. Šla jsem si prohlédnout jeho ohromující hudební sbírku.
"Jak to máš seřazené?" zeptala jsem se, neschopná najít v titulech nějaký řád a smysl.
Nedával pozor.
"Hm, podle roku, a v tom roce pak podle osobní preference," řekl nepřítomně.
Otočila jsem se a on se na mě díval s podivným výrazem v očích.
"Co je?"
"Myslel jsem, že ucítím… úlevu. Když ti všechno prozradím, když před tebou nebudu mít žádná tajemství. Ale nečekal jsem, že ucítím víc než to. Líbí se mi to. Mám z toho… radost." Pokrčil rameny a lehce se usmál.
"To jsem ráda," řekla jsem a úsměv mu oplatila. Bála jsem se, aby nezačal litovat, že mi všechno prozradil. Bylo dobré vědět, že to tak není.
Ale pak, jak pořád zkoumavě rozebíral můj výraz, mu úsměv pohasl a čelo se mu zvrásnilo.
"Pořád čekáš na ten útěk a křik, viď?" hádala jsem.
Na rtech se mu mihl úsměv a on přikývl.
"Nechci ti brát iluze, ale vážně nejsi tak děsivý, jak si myslíš. Abych pravdu řekla, mně vůbec děsivý nepřipadáš," lhala jsem nenuceně.
Zarazil se a zvedl obočí. Očividně mi nevěřil. Pak blýskl širokým, uličnickým úsměvem.
"To jsi opravdu neměla říkat," zachechtal se.
Zamručel tichým, hrdelním zvukem; rty se mu ohrnuly přes dokonalé zuby. Jeho tělo se najednou pohnulo, přikrčilo se, napjalo se jako lev chystající se ke skoku.
Couvala jsem před ním s nasupeným pohledem.
"Neopovaž se!"
Neviděla jsem, jak na mě skočil - bylo to příliš rychlé. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu a pak jsme dopadli na pohovku a přirazili ji ke stěně. Celou tu dobu kolem mě jeho železné paže tvořily ochrannou klec - ani jsem se neducla. Ale přesto jsem lapala po dechu, jak jsem se snažila narovnat.
To mi nedovolil. Stulil si mě v náruči do klubíčka a držel mě pevněji než železné řetězy. Vyděšeně jsem na něj zírala, ale vypadalo to, že se dobře ovládá, čelist měl uvolněnou, jak se usmíval, v očích mu vesele jiskřilo.
"Co jsi říkala?" zamručel rozverně.
"Že jsi hrůzostrašný netvor, celá se třesu," odpověděla jsem, ale můj sarkasmus tak nevyzněl, protože jsem lapala po dechu.
"To už je lepší," pochválil mě.
"Hm." Prala jsem se. "Můžu teď vstát?"
Jenom se zasmál.
"Můžeme dovnitř?" ozval se z haly tichý hlas.
Snažila jsem se vyprostit, ale Edward si mě prostě jenom posunul, abych mu seděla na klíně v nějaké normálnější pozici. Viděla jsem, že je to Alice, za ní stál ve dveřích Jasper. Tváře mi hořely, ale Edward byl v pohodě.
"Pojďte dál." Edward se stále tichounce pochichtával.
Alici zřejmě na našem objetí nepřipadalo nic neobvyklého. Vstoupila - téměř vtančila, její pohyby byly tak půvabné - do středu pokoje, kde se vlnitě svezla na podlahu. Jasper ovšem zůstal stát ve dveřích, jeho výraz byl trošku šokovaný. Zíral Edwardovi do tváře a já jsem přemítala, jestli svou neobvyklou citlivostí ochutnává atmosféru v místnosti.
"Znělo to, jako kdyby sis dával Bellu k obědu, a tak jsme se přišli podívat, jestli se s námi rozdělíš," oznámila Alice.
Na okamžik jsem ztuhla, až jsem si uvědomila, že se Edward kření - buďto nad její poznámkou, nebo nad mojí reakcí, to jsem nedovedla říct.
"Promiň, ale myslím, že mi to samotnému nestačí," odpověděl a přitiskl mě k sobě.
"Vlastně," neubránil se Jasper úsměvu, když vstoupil do pokoje, "Alice tvrdí, že dnes večer bude skutečná bouřka, a Emmett si chce zahrát. Co ty na to?"
Slova byla všechna celkem běžná, ale ten kontext mě zmátl. Usoudila jsem však, že Alice je trochu spolehlivější než předpověď počasí v televizi.
Edwardovi se rozzářily oči, ale váhal.
"Samozřejmě bys měl přivést Bellu," švitořila Alice. Měla jsem dojem, že jsem viděla, jak po ní Jasper vrhl rychlý pohled.
"Chceš jít?" zeptal se mě Edward vzrušeně, s živým výrazem.
"Jasně." Takovou tvář jsem nemohla zklamat. "Ehm, a kam jdeme?"
"Abychom si mohli zahrát, musíme počkat na hrom - uvidíš proč," slíbil.
"Budu potřebovat deštník?"
Všichni tři se nahlas zasmáli.
"Bude?" zeptal se Jasper Alice.
"Ne." Byla si jistá. "Bouřka udeří za městem. Na mýtině by mělo být docela sucho."
"Tak dobře." Nadšení v Jasperově hlasu bylo samozřejmě nakažlivé. Zjistila jsem, že jsem nedočkavá, místo abych byla ztuhlá strachem.
"Pojďme se podívat, jestli půjde Carlisle," Alice plavně vyskočila ke dveřím způsobem, který by každé baleríně zlomil srdce.
"Jako kdybys to nevěděla," škádlil ji Jasper a oba rychle odešli. Jasperovi se podařilo nenápadně za nimi zavřít dveře.
"Co budeme hrát?" ptala jsem se.
"Ty se budeš dívat," upřesnil Edward. "My budeme hrát baseball."
Vykulila jsem oči. "Upíři mají rádi baseball?"
"Je to americký národní sport," prohlásil naoko vážně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/la jsi tu...

KLIK 100% (678)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama