Květen 2010

ZATMĚNÍ-EPILOG-VOLBA-JACOB BLACK

29. května 2010 v 9:03 | majča |  Zatmění - kniha
EPILOG - VOLBA
JACOB BLACK
"Jacobe, myslíš, že to bude trvat ještě dlouho?" zeptala se Leah. Netrpělivě. Kňouravě.
Zaťal jsem zuby.
Jako všichni ve smečce, i Leah věděla všechno. Věděla, proč jsem sem přišel - na samý okraj země, nebe a moře. Abych byl sám. Věděla, že nic jiného nechci. Jenom být sám.
Ale stejně mi hodlala vnutit svou společnost.
Kromě toho, že jsem byl šíleně otrávený, pocítil jsem i prchavý okamžik spokojenosti. Protože jsem ani nemusel myslet na to, abych ovládal svou náturu. Už mi to šlo samo, naprosto přirozeně. Už mi oči nezalévala ta rudá mlha. Horko mi nerozechvívalo páteř. Můj hlas byl klidný, když jsem odpověděl.
"Skoč z útesu, Leo." Ukázal jsem na ten u svých nohou.
Ignorovala mě a lehla si vedle mě na zem. "Nemáš ponětí, jak těžké to pro mě je."
"Pro tebe?" Chviličku mi trvalo, než jsem uvěřil, že to myslí vážně. "Ty musíš být ten nejsebestřednější člověk pod sluncem, Leo. Nerad bych otřásl tím snovým světem, ve kterém žiješ - tam, kde slunce krouží kolem místa, kde stojíš -, ale musím ti říct, že se houby starám, jaký máš problém. Jdi. Pryč."
"Jenom se na to chviličku koukni z mé perspektivy, ano?" pokračovala, jako kdybych nic neřekl.
Jestli se snažila prolomit moje zamyšlení, tak se jí to povedlo. Začal jsem se smát. Ten zvuk zvláštně bolel.
"Přestaň se pošklebovat a dávej pozor," odsekla.
"Když budu předstírat, že poslouchám, odejdeš?" zeptal jsem se a podíval se na její neustále zamračený obličej. Nebyl jsem si jistý, jestli se vůbec ještě umí tvářit taky jinak.
Vzpomněl jsem si, jak jsem si kdysi myslíval, že je Leah hezká, možná dokonce krásná. To už je dávno. Teď už si to o ní nemyslel nikdo. Kromě Sama. Ten si nikdy neodpustí. Jako kdyby to byla jeho vina, že se z ní stala tahle zahořklá harpyje.
Zamračila se ještě víc, jako kdyby uhodla, co si myslím. Asi uhodla.
"Dělá se mi z toho špatně, Jacobe. Dovedeš si představit, jaké to pro mě je? Nemám Bellu Swanovou ani ráda. A ty chceš, abych po té milovnici pijavic truchlila, jako kdybych do ní byla taky zamilovaná. Chápeš, že mi to moc nesedí? Včera v noci se mi zdálo, že jsem ji líbala! Co s tím ksakru mám asi dělat?"
"Co já vím?"
"Já už to nevydržím, mít to pořád v hlavě! Už se přes to přenes! Ona se provdá. On se ji pokusí proměnit v jednu z nich! Je načase se pohnout dál, chlapče."
"Zmlkni," zavrčel jsem.
Bylo by špatné jí to oplatit. Věděl jsem to. Kousal jsem se do jazyka. Ale jestli okamžitě neodejde, bude litovat.
"On ji pravděpodobně stejně zabije," pokračovala Leah pohrdlivě. "Všechny příběhy říkají, že se to stává víc než často. Možná, že pohřeb bude lepší zakončení než svatba. Ha."
Tentokrát jsem se musel přemáhat. Zavřel jsem oči a potlačoval horkou chuť v ústech. Zaháněl jsem oheň, který mi klouzal po páteři, a snažil jsem se udržet si podobu, i když se mi tělo skoro třáslo.
Když jsem se zase ovládl, rozzlobeně jsem se na ni podíval. Sledovala moje ruce, jak se chvění zpomalovalo. Usmívala se.
To byl teda vtip.
"Ty se zlobíš kvůli zmatku s pohlavím, Leo…," řekl jsem. Mluvil jsem pomalu, zdůrazňoval každé slovo. "Jak si myslíš, že se nám ostatním líbí dívat se na Sama tvýma očima? Už je tak dost zlé, že se Emily musí vyrovnat s tvojí fixací. Nepotřebuje, abychom po něm šíleli ještě my kluci."
I když jsem byl naštvaný, přesto jsem se cítil provinile, když jsem se díval, jak se jí tvář bolestně stáhla.
Vyškrábala se na nohy - zastavila se jenom, aby plivla směrem ke mně - a utekla do lesa, rozvibrovaná jako ladička.
Temně jsem se zasmál. "Netrefila jsi."
Sam mě za tohle pořádně sjede, ale stálo to za to. Leah už mě nebude otravovat. A udělal bych to znovu, kdybych měl možnost.
Protože jejích slov jsem se nezbavil, vyškrabávala se mi do mozku, a ta bolest byla tak silná, že jsem stěží dovedl dýchat.
Nezáleželo tolik na tom, že si Bella místo mě vybrala někoho jiného. Ta bolest nebyla vůbec nic. S tou bolestí dokážu žít po zbytek svého hloupého, příliš dlouhého, nataženého života.
Ale vadilo mi, že se všeho vzdávala - že dovolí, aby se jí zastavilo srdce, zledovatěla kůže a její mysl přešla do hlavy nějakého predátora. Monstra. Cizince.
Myslel jsem, že na světě nemůže být nic horšího, nic bolestnějšího.
Ale kdyby ji zabil…
Znovu jsem musel potlačovat vztek. Možná, že kdyby nebylo Ley, bylo by dobré nechat horko, aby mě změnilo v tvora, který by se s tím uměl líp vypořádat. Tvora, jehož instinkty jsou mnohem silnější než lidské emoce. Zvířete, které nemůže cítit bolest stejným způsobem jako člověk. Cítí jinou bolest. Nebo alespoň trochu jinou. Ale Leah teď běhala jako vlk a já jsem nechtěl sdílet její myšlenky. Šeptem jsem ji proklínal, že mě připravila i o tuhle možnost úniku.
Ruce se mi třásly proti mé vůli. Co je roztřáslo? Hněv? Bolest? Nebyl jsem si jistý, co teď v sobě přemáhám.
Musel jsem věřit, že Bella přežije. Ale to vyžadovalo důvěru - důvěru, kterou jsem nechtěl cítit, důvěru, že ji ten krvežíznivec dokáže udržet naživu.
Bude jiná, a já jsem si říkal, jak mě to zasáhne. Bude to stejné, jako kdyby zemřela, až ji uvidím stát jako kámen? Jako led? Až mě její pach bude pálit do nozder a bude vyvolávat můj instinkt rvát, drásat… Jaké to bude? Budu ji chtít zabít? Mohl bych ji nechtít zabít, když bude jednou z nich?
Díval jsem se, jak se příboj valí ke břehu. Hřebínky vln mizely z dohledu pod krajem útesu, ale slyšel jsem je bít o písek. Díval jsem se na ně, až se připozdilo a bylo dávno po setmění.
Jít domů byl pravděpodobně špatný nápad. Ale měl jsem hlad a nic jiného mě nenapadlo.
Zašklebil jsem se, když jsem protáhl ruku zbytečnou páskou obvazu a popadl berle. Kdyby mě jen Charlie tehdy neviděl a nerozhlásil, že jsem měl "nehodu na motocyklu." Pitomé berle. Nenáviděl jsem je.
Hlad začal vypadat jako celkem dobrý nápad, když jsem vešel do domu a podíval se tátovi do tváře. Na něco myslel. To jsem poznal snadno - vždycky to přeháněl. Tvářil se děsně nezaujatě.
Taky příliš mluvil. Brebentil o tom, co celý den dělal, ještě než jsem zasedl ke stolu. Nikdy takhle nedrmolil, pokud přede mnou něco nechtěl skrývat. Ignoroval jsem ho, jak nejlépe jsem uměl, a soustředil se jenom na jídlo. Čím rychleji jsem ho polykal…
"…a Sue se tu dneska zastavila." Táta mluvil hlasitě. Bylo těžké nevšímat si ho. Jako vždycky. "Úžasná žena. Je tvrdší než grizzly, to ti povím. Nevím ale, jak si poradí s tou svou dcerou. Ta Sue, ta by byla zatraceně dobrý vlk. Leah je spíš uštěkaný rosomák." Uchechtl se vlastnímu vtipu.
Krátce počkal na odpověď, ale jako by neviděl můj lhostejný, k smrti unuděný výraz. Většinu dní ho to štvalo. Přál jsem si, aby přestal mluvit o Lee. Snažil jsem se na ni nemyslet.
"Se Sethem je to mnohem snazší. Samozřejmě, s tebou to bylo taky snazší než s tvými sestrami, dokud… no, musíš toho zvládat víc než ony."
Vzdychl jsem, dlouze a hluboce, a díval se z okna.
Billy se na chvilku odmlčel. "Dneska jsme dostali dopis."
Pochopil jsem, že to je to téma, kterému se vyhýbal.
"Dopis?"
"No… svatební oznámení."
Každý sval v mém těle se napjal. Jako by mi někdo přejel horkým peříčkem po zádech. Přidržel jsem se stolu, aby se mi neklepaly ruce.
Billy pokračoval, jako kdyby si toho nevšiml. "Uvnitř je vzkaz adresovaný tobě. Nečetl jsem ho."
Vytáhl tlustou smetanově bílou obálku, kterou měl zastrčenou mezi nohou a postranicí invalidního vozíku. Položil ji na stůl mezi nás.
"Asi si to nepotřebuješ číst. Vůbec nezáleží na tom, co tam stojí."
Pitomá reverzní psychologie. Shrábl jsem obálku ze stolu.
Byl to nějaký těžký, tuhý papír. Drahý. Příliš nóbl na Forks. Kartička uvnitř byla stejná, příliš nazdobená a formální. Bella s tímhle neměla nic společného. Ve vrstvách průhledného papíru s květinovým vzorem nebylo ani stopy po jejím osobním vkusu. Vsadím se, že se jí to vůbec nelíbilo. Nečetl jsem slova, ani jsem se nepodíval na datum. Bylo mi to jedno.
Byl tam i napůl přeložený lístek s mým jménem ručně nadepsaným černým inkoustem. Rukopis jsem nepoznal, ale byl stejně vyumělkovaný jako to ostatní. Napadlo mě, jestli mi krvežíznivec chce dát najevo škodolibou radost.
Otevřel jsem to.

Jacobe,
porušuji pravidla, když ti tohle posílám. Bála se, aby Ti neublížila, a nechtěla, aby ses cítil nějakým způsobem povinován přijít. Ale já vím, že kdyby se věci vyvinuly jinak, chtěl bych mít na vybranou.
Slibuji, že se o ni postarám, Jacobe. Děkuji ti - za ni - za všechno.
Edward

"Jaku, máme jenom jeden stůl," podotkl Billy. Zíral na mou levou ruku.
Prsty jsem svíral dřevěnou desku tak pevně, až vážně hrozilo, že stůl zničím. Uvolnil jsem prsty jeden po druhém a snažil se na nic jiného nemyslet. Pak jsem sepjal ruce, abych nic nerozbil.
"Jo, vůbec na tom nezáleží," zamumlal Billy.
Vstal jsem od stolu a přitom si svlékal tričko. Doufal jsem, že Leah už šla domů.
"Nechoď moc pozdě," zamumlal Billy, když jsem rozrazil přední dveře, které mi stály v cestě.
Rozběhl jsem se, ještě než jsem se dostal do lesa, šaty se za mnou trousily jako cestička z drobečků - jako kdybych chtěl najít cestu zpátky. Najednou bylo hrozně snadné se teď proměnit. Nemusel jsem myslet. Moje tělo už vědělo, kam jdu, a než jsem ho požádal, dalo mi, co jsem chtěl.
Teď jsem měl čtyři nohy a letěl jsem.
Stromy splynuly v černou změť, která se míhala kolem mě. Svaly se mi napínaly a uvolňovaly v bezpracném rytmu. Mohl bych takhle běžet dny a nebyl bych unavený. Možná, že tentokrát se nezastavím.
Ale nebyl jsem sám.
Promiň, zašeptal Embry v mé hlavě.
Viděl jsem jeho očima. Byl daleko, na severu, ale otočil se a spěchal, aby se dostal ke mně. Zavrčel jsem a běžel rychleji.
Počkej na nás, přemlouval mě Quil. Byl blíž, právě vystartoval z vesnice.
Nechte mě být, zavrčel jsem.
Cítil jsem v duchu jejich starost, jakkoliv jsem se ze všech sil snažil ponořit se do zvuku větru a lesa. Tohle jsem na tom nejvíc nesnášel - vidět se jejich očima, což teď bylo ještě horší, když ty jejich oči byly plné lítosti. Viděli, že mi to vadí, ale přesto běželi za mnou.
V hlavě mi zazněl nový hlas.
Nechte ho jít. Samova myšlenka byla tichá, ale přesto to byl rozkaz. Embry a Quil zpomalili do chůze.
Kdybych jenom mohl přestat slyšet, přestat vidět, co viděli oni. V hlavě jsem měl tak přeplněno, ale jediný způsob, jak být zase sám, bylo stát se člověkem, a já jsem nedokázal snést tu bolest.
Proměňte se zpátky, poručil jim Sam. Já tě vyzvednu, Embry.
Napřed jedno, pak druhé vědomí vyznělo do ticha. Zbyl jenom Sam.
Děkuju ti, podařilo se mi pomyslet si.
Vrať se domů, až budeš moct. Ta slova byla slabá, vytratila se do prázdnoty, když taky zmizel. A byl jsem sám.
To bylo mnohem lepší. Teď jsem slyšel slabý šustot tlejícího listí pod nohama, šepot sovích křídel nad sebou, oceán - daleko, daleko na západě - sténající na pláži. Slyšet tohle a nic víc. Necítit nic než rychlost, nic než tah svalů, šlach a kostí, které harmonicky spolupracují a nechávají za mnou kilometry cesty.
Kdyby ticho v mé hlavě vydrželo, nikdy bych se nevrátil zpět. Nebyl bych první, kdo dal přednost téhle formě před tou druhou. Možná, že kdybych utekl dost daleko, už bych nikdy nemusel slyšet…
Přidal jsem a nechal Jacoba Blacka zmizet za sebou.

ZATMĚNÍ-27.KAPITOLA-POTŘEBY

29. května 2010 v 9:02 | majča |  Zatmění - kniha
27. POTŘEBY
Nedostala jsem se moc daleko, než řízení začalo být nemožné.
Když už jsem neviděla, najela jsem pneumatikami na hrubou krajnici a zpomalovala, až jsem zastavila docela. Zhroutila jsem se na sedadle a povolila stavidla slabosti, kterou jsem tak usilovně přemáhala u Jacoba v pokoji. Bylo to horší, než jsem si myslela - ta síla mě zaskočila. Ano, udělala jsem dobře, že jsem to před Jacobem utajila. Tohle nikdy nikdo neměl vidět.
Ale nebyla jsem sama dlouho - jenom přesně do té doby, než mě tu uviděla Alice, a pak těch pár minut, než přijel. Dveře se se skřípotem otevřely a on si mě zvedl do náruče.
Zpočátku to bylo horší. Protože tam byla ta menší část mého já - menší, ale hlasitější a s každou minutou rozzlobenější ve snaze překřičet tu většinu -, která toužila po jiných pažích. A s ní se objevil i čerstvý pocit viny, který mou bolest ještě připepřil.
Nic neříkal, jenom mě nechal vzlykat, až jsem začala drmolit Charlieho jméno.
"Vážně chceš jet domů?" zeptal se pochybovačně.
Po několika pokusech se mi podařilo mu vysvětlit, že se to hned tak nezlepší. Potřebovala jsem se dostat přes Charlieho, než bude natolik pozdě, že zavolá Billymu.
Takže mě dovezl domů - tentokrát se ani nepřiblížil rychlostnímu limitu mého náklaďáčku - a jednou paží mě pořád pevně objímal. Celou cestu jsem se snažila dostat emoce pod kontrolu. Zpočátku to vypadalo jako marná snaha, ale nevzdávala jsem se. Jenom pár vteřin, říkala jsem si. Abych stihla pronést nějakou výmluvu nebo nějakou lež, a pak se můžu zase zhroutit. Musím dokázat aspoň tolik. Zoufale jsem v sobě pátrala po zbytcích síly.
Už tak jsem měla co dělat, abych utišila ty vzlyky - držela jsem je v sobě, ale nepřestávaly. Slzy mi kanuly pořád stejně rychle. Měla jsem pocit, že to nezvládnu.
"Počkej na mě nahoře," zamumlala jsem, když jsme dojeli před dům.
Stiskl mě pevněji a pak byl pryč.
Jakmile jsem byla doma, namířila jsem si přímo ke schodům.
"Bello?" zavolal na mě Charlie ze svého obvyklého místa na pohovce, když jsem procházela kolem.
Otočila jsem se a mlčky se na něj podívala. Vykulil oči a v tu chvíli byl na nohou.
"Co se stalo? Je Jacob…?" ptal se.
Zuřivě jsem zavrtěla hlavou a snažila se najít hlas. "Je v pořádku, je v pořádku," ujišťovala jsem ho tiše a ochraptěle. A Jacob byl v pořádku - po fyzické stránce, což bylo všechno, oč si Charlie v tu chvíli dělal starosti.
"Tak co se tedy stalo?" Popadl mě za ramena, oči stále zděšeně vykulené. "Co se stalo tobě?"
Musela jsem vypadat hůř, než jsem si představovala.
"Nic, tati. Já… jenom jsem si musela promluvit s Jacobem o… některých věcech, které jsou těžké. Nic mi není."
Úzkost pominula a vystřídal ji nesouhlas.
"Myslíš, že na to byla vhodná doba?" zeptal se.
"Asi ne, tati, ale neměla jsem na výběr - prostě to došlo do bodu, kdy jsem se musela rozhodnout…. Někdy prostě není způsob, jak najít kompromis."
Pomalu potřásl hlavou. "Jak to vzal?"
Neodpověděla jsem. Díval se mi chvíli do obličeje a pak přikývl. Zřejmě mu to jako odpověď stačilo.
"Doufám, že jsi mu tím nenarušila uzdravování."
"On se uzdravuje rychle," zamumlala jsem.
Charlie vzdychl.
Cítila jsem, že se přestávám ovládat.
"Budu ve svém pokoji," řekla jsem a vykroutila jsem se mu z rukou.
"Dobře," přitakal Charlie. Asi viděl, že mám na krajíčku a že už to dlouho nevydržím. Nic neděsilo Charlieho víc než slzy
Poslepu jsem doklopýtala do svého pokoje.
Jakmile jsem byla uvnitř, začala jsem se potýkat s uzávěrem náramku, roztřesenými prsty jsem se snažila ho sundat.
"Ne, Bello," zašeptal Edward a vzal mě za ruce. "Je to součástí toho, kdo jsi."
Přitáhl si mě do náruče, protože jsem se zase rozvzlykala.
Můj nejdelší den jako by se pořád donekonečna natahoval. Přemítala jsem, jestli to někdy skončí.
Ale ačkoliv se noc neúprosně vlekla, nebyla to nejhorší noc mého života. Tím jsem se utěšovala. A nebyla jsem sama. V tom byl taky velký díl útěchy.
Charlieho strach z emocionálních výlevů mu bránil, aby mě chodil kontrolovat, ačkoliv jsem nebyla potichu - asi se nevyspal o nic víc než já.
Když jsem se dnes v noci ohlédla zpět, viděla jsem všechno v nesnesitelně jasném světle. Viděla jsem každou chybu, kterou jsem udělala, každou škodu, kterou jsem napáchala, drobnosti i zásadní omyly. Každou bolest, kterou jsem způsobila Jacobovi, každou ránu, kterou jsem zasadila Edwardovi, narovnané do úhledných hromádek, které jsem nemohla ignorovat nebo popírat.
A uvědomila jsem si, že s těmi magnety jsem se kardinálně spletla. Nebyli to Edward a Jacob, které jsem se snažila dát dohromady, byly to dvě části mé osobnosti, Edwardova Bella a Jacobova Bella. Ale ty společně existovat nemohly, a já jsem se o to nikdy neměla ani pokoušet.
Napáchala jsem tolik škody.
V jednu chvíli jsem si vzpomněla na slib, který jsem si dala dnes brzy ráno - že už nedovolím, aby mě Edward viděl uronit slzu pro Jacoba Blacka. Ta myšlenka vyvolala záchvat hysterie, který Edwarda vyděsil víc než pláč. Ale i to postupně odeznělo.
Edward skoro nemluvil; jenom vedle mě ležel na posteli, objímal mě a nechal si ode mě máčet košili slanou vodou.
Trvalo to déle, než jsem si myslela, než se ta menší, zlomená část mého já vyplakala. Ale nakonec se to stalo a mě konečně přemohlo vyčerpání a mohla jsem usnout. Spánek mi sice od bolesti nepomohl, ale přinesl mi otupující, umrtvující úlevu jako lék. Bolest pak byla snesitelnější. Ale nepřestávala; věděla jsem o ní i ve spánku, a to mi pomohlo srovnat si v sobě některé věci.
Ráno s sebou přineslo ne-li jasnější vyhlídky, tedy alespoň jistou míru sebeovládání, jisté smíření. Instinktivně jsem věděla, že mě nová trhlina v srdci bude vždycky bolet. Že prostě bude odteď mojí součástí. Časem se to zlepší - tak se to aspoň vždycky říká. Ale mně nezáleželo na tom, jestli mou ránu čas zahojí, nebo ne. Hlavně aby se ulevilo Jacobovi. Aby mohl být zase šťastný.
Když jsem se probudila, nebyla jsem nijak dezorientovaná. Otevřela jsem oči - konečně suché - a setkala se s Edwardovým úzkostným pohledem.
"Ahoj," řekla jsem. Můj hlas byl ochraptělý. Odkašlala jsem si.
Neodpověděl. Díval se na mě a čekal, až zase spustím.
"Ne, je mi dobře," ujistila jsem ho. "Už se to nestane."
Při mých slovech přimhouřil oči.
"Je mi líto, že jsi to musel vidět," řekla jsem. "To k tobě nebylo fér."
Vzal mi obličej do dlaní.
"Bello… víš to jistě? Vybrala sis správně? Nikdy jsem tě neviděl takhle trpět…" Hlas se mu zlomil na posledním slově.
Ale já jsem poznala horší bolest.
Dotkla jsem se jeho rtů. "Ano."
"Já nevím…" Jeho obočí se stáhlo. "Jestli tě to tolik bolí, jak by to mohla být ta správná volba?"
"Edwarde, já vím, bez koho nemůžu žít."
"Ale…"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ty to nechápeš. Ty možná jsi tak statečný nebo tak silný, abys beze mě dovedl žít, když budeš věřit, že je to tak lepší. Ale já bych se nikdy tak obětovat nedokázala. Musím být s tebou. To je jediný způsob, jak můžu žít."
Stále se tvářil pochybovačně. Nikdy jsem neměla dovolit, aby se mnou minulou noc zůstal. Ale tolik jsem ho potřebovala…
"Podej mi tu knížku, ano?" požádala jsem a ukázala mu přes rameno.
Zmateně se zamračil, ale rychle mi ji podal.
"Zase tahle?" zeptal se.
"Chci ti najít jenom kousek, který jsem si zapamatovala… abych viděla, jak to přesně řekla…" Zalistovala jsem v knize a snadno našla stránku, kterou jsem hledala. Její roh byl otřepaný, jak jsem se tam při četbě mnohokrát zastavila. "Katka je strašná, ale v pár věcech má pravdu," zašeptala jsem. Četla jsem ty řádky tiše, spíš pro sebe. "Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já; kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizinu." Přikývla jsem, zase pro sebe. "Vím přesně, jak to myslí. A vím, bez koho nemůžu žít já."
Edward mi vzal tu knížku z rukou a hodil ji přes pokoj - přistála s lehkým žuchnutím na psacím stole. Ovinul mi paže kolem pasu.
Malý úsměv mu prozářil dokonalý obličej, ačkoliv měl čelo stále zbrázděné starostí. "Heathcliff měl taky svoje chvíle," řekl. Nepotřeboval knihu, aby ta slova perfektně odříkal. Přitáhl si mě blíž a zašeptal mi do ucha. "Nemohu žít, odešel mi život! Nemohu žít, odešla mi duše!"
"Ano," řekla jsem tiše. "Tak jsem to myslela."
"Bello, nesnesu, abys byla zoufalá. Možná…"
"Ne, Edwarde. Vážně jsem ve všem nadělala pořádný zmatek a budu s tím muset žít. Ale vím, co chci a co potřebuju… a co teď udělám."
"Co teď uděláme?"
Usmála jsem se tomu, jak mě opravil, a pak jsem si vzdychla. "Jedeme za Alicí."
* * *
Alice stála na spodním schodu verandy, už se nás nemohla dočkat a nevydržela čekat uvnitř. Vypadalo to, že se co nevidět dá do oslavného tance, tak ji vzrušila ta novina, kterou jsem přijela oznámit.
"Děkuju, Bello!" zazpívala, když jsme vystoupili z náklaďáčku.
"Zadrž, Alice," varovala jsem ji a zvedla ruku, abych zarazila její veselí. "Mám pro tebe pár omezení."
"Já vím, já vím, já vím. Mám čas nejpozději do třináctého srpna, ty máš právo veta na seznam hostů, a jestli něco přeženu, už se mnou nikdy nepromluvíš."
"No dobře. No jo. Takže ty už pravidla znáš."
"Neboj se, Bello, bude to dokonalé. Chceš vidět šaty?"
Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout. Cokoliv jí udělá radost, řekla jsem si.
"Jasně."
Alice se samolibě usmála.
"Ehm, Alice," řekla jsem a zachovávala v hlasu uvolněný, klidný tón. "Kdy jsi mi koupila šaty?"
Asi to nebylo moc poznat. Edward mi stiskl ruku.
Alice šla první. Uvnitř zamířila ke schodům. "Tyhle věci potřebují čas, Bello," vysvětlovala přitom. Její tón se mi zdál… vyhýbavý. "Chci říct, nebyla jsem si jistá, že se věci vyvinou tímhle směrem, ale existovala určitá pravděpodobnost…"
"Kdy?" zeptala jsem se znovu.
"Perrine Bruyere má seznam čekatelů, víš," řekla tentokrát na svou obranu. "Mistrovské tkaniny se nevytvoří za noc. Kdybych na to nemyslela předem, musela bys jít v něčem z konfekce!"
Nevypadalo to, že dostanu přímou odpověď. "Per- kdože?"
"Není to velký návrhář, Bello, takže není potřeba kvůli tomu vyvádět. Je ovšem slibný a specializuje se přesně na to, co potřebuju."
"Já nevyvádím."
"Ne, to ne." Podezíravě sledovala můj klidný obličej. Když jsme vstoupili do jejího pokoje, otočila se na Edwarda.
"Ty - ven."
"Proč?" zeptala jsem se.
"Bello," zasténala. "Znáš pravidla. Nesmí vidět šaty, dokud nenadejde svatební den."
Znovu jsem se zhluboka nadechla. "To je mi jedno. A víš, že je v tvé hlavě stejně už viděl. Ale jestli na tom trváš…"
Vystrčila Edwarda ze dveří. Ani se na ni nepodíval - upíral na mě ustarané oči, bál se nechat mě tam samotnou.
Přikývla jsem a doufala, že se tvářím natolik vyrovnaně, abych ho uklidnila.
Alice mu zavřela dveře před nosem.
"Tak dobře!" zašeptala. "Pojď."
Popadla mě za zápěstí a dovedla mě k šatně - která byla větší než moje ložnice - a pak mě dovedla k zadnímu rohu, kde měl jeden dlouhý bílý pytel na šaty polici jenom pro sebe.
Jedním rozmáchlým pohybem vak rozepnula a pak ho opatrně sundala z ramínka. Ustoupila o krok a vyndala šaty, jako kdyby byla hosteska nějaké soutěžní hry.
"No?" zeptala se zadýchaně.
Dlouze jsem je hodnotila, trochu jsem si s ní pohrávala. Nasadila ustaraný výraz.
"Ach," řekla jsem a usmála se, takže se uvolnila. "Chápu."
"Co si o nich myslíš?" zeptala se.
Zase jsem si vzpomněla na Annu ze Zeleného domu.
"Jsou dokonalé, samozřejmě. Naprosto přesné. Jsi génius."
Zasmála se. "Já vím."
"Devatenáct set osmnáct?" hádala jsem.
"Více méně," řekla s přikývnutím. "Něco z toho je můj návrh, vlečka, závoj…" Při těch slovech se dotýkala bílého saténu. "Krajka je původní. Líbí se ti?"
"Jsou krásné. Jsou pro něj přesně ty pravé."
"Ale jsou přesně ty pravé pro tebe?" naléhala.
"Ano, myslím, že ano, Alice. Myslím, že přesně takové jsem potřebovala. Vím, že to všechno báječně zařídíš… jestli se dokážeš ovládnout."
Zářila.
"Můžu vidět tvoje šaty?" zeptala jsem se.
Zmateně zamrkala.
"Copak jsi neobjednala rovnou šaty i pro sebe? Nechci, aby moje hlavní družička měla něco z konfekce!" Předstírala jsem, že jsem se hrůzou otřásla.
Rozhodila mi paže kolem pasu. "Děkuju, Bello!"
"Jak to, že jsi to neviděla předem?" dobírala jsem si ji a políbila ji do rozježených vlasů. "Když jsi taková vědma!"
Alice odtančila dozadu a obličej jí zářil čerstvým nadšením. "Mám toho tolik co dělat! Jdi si hrát s Edwardem. Musím se dát do práce."
Vyrazila z pokoje a volala "Esme!"
Pomalu jsem ji následovala. Edward na mě čekal v hale, opíral se o dřevem obloženou stěnu.
"To bylo od tebe hrozně, hrozně milé," řekl mi.
"Myslím, že jí to udělalo radost," souhlasila jsem.
Dotkl se mé tváře; jeho oči - příliš tmavé, už to bylo dlouho, co mě naposledy opustil - podrobně zkoumaly můj výraz.
"Vypadněme odsud," navrhl najednou. "Pojďme na naši louku."
Znělo to velmi lákavě. "Asi už se nemusím schovávat, že ne?"
"Ne. Nebezpečí je za námi."
Cestou byl tichý a zamyšlený. Do tváře mi foukal vítr, byl teď teplejší, když bouřka opravdu pominula. Mraky zakrývaly nebe, tak jako obvykle.
Louka byla dnes poklidným, šťastným místem. Tráva byla posetá žlutobílými polštářky sedmikrásek. Nevadilo mi, že je země vlhká, lehla jsem si a dívala se, jestli v mracích uvidím nějaké obrazce. Byly příliš jednolité, příliš hladké. Žádné beránky, jenom měkká šedá přikrývka.
Edward si lehl vedle mě a vzal mě za ruku.
"Třináctého srpna?" zeptal se jakoby mimochodem po pár minutách příjemného mlčení.
"To mi zbývá měsíc do narozenin. Nechtěla jsem to zaříznout moc blízko."
Vzdychl. "Esme je o tři roky starší než Carlisle - prakticky vzato. Věděla jsi to?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Nic to pro ně neznamenalo."
Můj hlas byl klidný jako protipól jeho úzkosti. "Na mém věku vážně tolik nezáleží, Edwarde, já jsem prostě připravená. Vybrala jsem si svůj život - teď ho chci začít žít."
Pohladil mě po vlasech. "Právo veta na seznam hostů?"
"Je mi to celkem jedno, ale…" Zaváhala jsem, nechtěla jsem tohle vysvětlovat. Ale ať to mám radši za sebou. "Nejsem si jistá, jestli Alice bude cítit potřebu pozvat… pár vlkodlaků. Nevím, jestli… Jake bude mít pocit… pocit, že by měl přijít. Že to bude považovat za správnou věc, aby mě jako neranil, kdyby nepřišel. Chci, aby měl možnost svobodně se rozhodnout."
Edward chvilku mlčel. Dívala jsem se na koruny stromů, které byly skoro černé proti světle šedému nebi.
Najednou mě Edward popadl kolem pasu a přitáhl si mě na prsa.
"Pověz mi, proč tohle děláš, Bello. Proč ses rozhodla dát Alici volnou ruku?"
Opakovala jsem mu rozhovor, který jsem vedla s Charliem tu noc, než jsem šla na návštěvu k Jacobovi.
"Nebylo by fér vynechat z toho Charlieho," uzavřela jsem. "A to znamená i Renée a Phila. A ať si to Alice taky pořádně užije. Možná to pro Charlieho bude snazší, když se rozloučím v plné parádě. I když si myslí, že je to příliš brzy, nechtěla bych ho připravit o možnost vést mě k oltáři." Zašklebila jsem se při těch slovech a pak se znovu zhluboka nadechla. "Alespoň táta s mámou a moji kamarádi poznají tu nejlepší část mé volby, to jediné, co jim smím ukázat. Budou vědět, že jsem si vybrala tebe, a budou vědět, že jsme spolu. Budou vědět, že jsem šťastná, ať jsem kdekoliv. Myslím, že je to to nejlepší, co pro ně můžu udělat."
Edward mi podržel obličej v dlaních a chvilku v něm pátral.
"Odvolávám dohodu," řekl najednou.
"Cože?" zalapala jsem po dechu. "Ty couváš? Ne!"
"Já necouvám, Bello. Svou stranu dohody dodržím. Ale ty jsi z toho venku. Ať je po tvém, žádné závazky, žádné podmínky."
"Proč?"
"Bello, já chápu, co děláš. Snažíš se, aby všichni ostatní byli šťastní. Ale mně je jedno, jak se cítí ostatní. Já potřebuju, abys byla šťastná hlavně ty. Netrap se, jak to řekneš Alici. Já se o to postarám. Slibuju, že ti nebude nic vyčítat."
"Ale já -"
"Ne. Uděláme to po tvém. Protože po mém to nefunguje. Říkám o tobě, že jsi paličatá, ale podívej, co jsem udělal já. Držel jsem se s tak pitomou posedlostí své představy o tom, co je pro tebe nejlepší, i když tebe to jenom zraňovalo. Tak hluboce, zas a znova. Už si nevěřím. Můžeš mít štěstí po svém. Po mém je to vždycky špatně. Tak." Zavrtěl se pode mnou, narovnal ramena. "Uděláme to po tvém, Bello. Dnes večer. Dnes. Čím dřív, tím líp. Promluvím s Carlislem. Myslel jsem, že kdyby ti třeba dal dost morfinu, nebylo by to tak zlé. Za pokus to stojí." Zaskřípal zubama.
"Edwarde, ne -"
Položil mi prst na rty. "Neboj, Bello, miláčku. Ani na tvoje ostatní požadavky jsem nezapomněl."
Zajel mi rukama do vlasů, jeho rty se měkce - ale velmi vážně - pohybovaly na těch mých, než mi došlo, co právě řekl. Co právě dělá.
Nebylo moc času jednat. Kdybych čekala příliš dlouho, nedokázala bych si pak vzpomenout, proč ho musím zastavit. Už jsem začínala přerývaně dýchat. Rukama jsem svírala jeho paže, přitahovala se blíž k němu, ústa jsem mu přitiskla na rty a odpovídala na každou nevyslovenou otázku, kterou položil.
Snažila jsem se pročistit si hlavu, najít způsob, jak promluvit.
Jemně se překulil a přitiskl mě do studené trávy.
Ach, nevadí! radovalo se moje méně vznešené já. Hlavu jsem měla plnou jeho sladkého dechu.
Ne, ne, ne, hádala jsem se sama se sebou. Zavrtěla jsem hlavou, takže se jeho rty přesunuly na můj krk a umožnily mi dýchat.
"Přestaň, Edwarde. Počkej." Můj hlas byl slabý stejně jako moje vůle.
"Proč?" zašeptal mi do důlku na krku.
Snažila jsem se dát do svého tónu trochu odhodlání. "Já to teď nechci udělat."
"Nechceš?" zeptal se s úsměvem. Začal mě zase líbat na rty, takže jsem nemohla mluvit. V žilách mi kolovalo horko, pálilo mě v místech, kde se naše kůže dotýkala.
Musela jsem se soustředit. Dalo mi hodně zabrat, než jsem se přinutila vymotat mu ruce z vlasů, sundat je z jeho prsou. Ale udělala jsem to. A pak jsem se posunula a snažila se ho odstrčit. Samotné se mi to nemohlo podařit, ale zareagoval, jak jsem od něj čekala.
Odtáhl se pár centimetrů, aby se na mě podíval, ale jeho oči mi v mém odhodlání nijak nepomáhaly. Byly jako černý oheň. Doutnaly.
"Proč?" zeptal se znovu tichým, chraptivým hlasem. "Miluju tě. Chci tě. Právě teď."
Žaludek se mi svíral a stejně tak i krk. Využil toho, že jsem nedokázala promluvit.
"Počkej, počkej," snažila jsem se říct, jak mě líbal na rty.
"Kvůli mně ne," zamumlal nesouhlasně.
"Prosím!" vydechla jsem.
Zasténal a odtáhl se ode mě. Zase se překulil na záda.
Oba jsme tam chvilku leželi a snažili se zpomalit dýchání.
"Pověz mi, proč ne, Bello," žádal. "Tohle by nemělo být kvůli mně."
Všechno v mém světě bylo kvůli němu. Jaká pošetilá poznámka.
"Edwarde, pro mě je tohle velice důležité. Já to udělám správně."
"Správně podle tebe, nebo podle mě?"
"Podle mě."
Opřel se o loket a nesouhlasně se na mě díval.
"Jak to chceš udělat správně?"
Zhluboka jsem se nadechla. "Zodpovědně. Všechno ve správném pořádku. Nepřipravím Charlieho a Renée o to nejlepší rozloučení, jaké jim můžu dát. Neodepřu Alici její potěšení, když se stejně budu vdávat. A připoutám se k tobě všemi lidskými způsoby, než tě požádám, abys mě učinil nesmrtelnou. Zachovám všechna pravidla, Edwarde. Tvoje duše je pro mě příliš, příliš důležitá, než abych s ní riskovala. V tomhle mi nebudeš ustupovat."
"Vsadím se, že bych mohl," zamumlal a oči mu zase žhnuly.
"Ale nebudeš," trvala jsem si na svém a bála se, aby mi nepřeskočil hlas. "Když už víš, že tohle je to, co opravdu potřebuju."
"Nebojuješ fér," obvinil mě.
Usmála jsem se na něj. "To jsem nikdy netvrdila."
Zamyšleně mi úsměv oplatil. "Kdyby sis to rozmyslela…"
"Budeš první, kdo se to dozví," slíbila jsem.
Právě v tu chvíli se začal snášet déšť a do trávy plesklo několik roztroušených kapek.
Zamračila jsem se na nebe.
"Donesu tě domů." Setřel mi drobné korálky vody z tváří.
"Déšť nevadí," zabručela jsem. "Jenom to znamená, že je čas udělat něco, co bude velmi nepříjemné a možná i vysoce nebezpečné."
Zděšeně vykulil oči.
"Ještě štěstí, že jsi neprůstřelný." Vzdychla jsem. "Budu potřebovat ten prsten. Je načase povědět to Charliemu."
Zasmál se, když viděl, jak se tvářím. "Vysoce nebezpečné," souhlasil. Zasmál se znovu a pak sáhl do kapsy džínů. "Ale aspoň nemusíme jezdit na tajný výlet."
Znovu mi navlékl prstýnek na prostředníček levé ruky.
Kde taky zůstane - pokud možno po zbytek věčnosti.

ZATMĚNÍ-26.KAPITOLA-ETIKA 2.část

29. května 2010 v 9:02 | majča |  Zatmění - kniha
"Taky tě mám ráda, tati." Dotkla jsem se jeho ramene a pak jsem se odsunula od stolu. "Kdybys něco potřeboval, budu u Billyho."
Neohlédla jsem se, když jsem vyběhla ven. To je tedy dokonalé, to jsem právě potřebovala, bručela jsem si pro sebe celou cestu do La Push.
Carlisleův černý mercedes už před Billyho domem nestál. To bylo dobré i špatné znamení. Samozřejmě, potřebovala jsem si promluvit s Jacobem o samotě. Přesto jsem si přála, abych se přitom mohla držet Edwarda za ruku jako předtím, když byl Jacob v bezvědomí. To nešlo. Ale stýskalo se mi po Edwardovi - to odpoledne, které jsem strávila sama s Alicí, se mi hrozně vleklo. Říkala jsem si, že tím mám odpověď jasnou. Už jsem věděla, že bez Edwarda nemůžu žít. To ovšem nic nemění na tom, jak bude rozchod s Jakem bolestný.
Tiše jsem zaklepala na domovní dveře.
"Pojď dál, Bello," řekl Billy. Řev mého náklaďáčku bylo snadné poznat.
Vešla jsem dovnitř.
"Ahoj, Billy. Je vzhůru?" zeptala jsem se.
"Probudil se asi před půl hodinou, chvilku předtím, než odešel doktor. Jdi dál. Myslím, že na tebe čeká."
Bolestně jsem se zatvářila a pak jsem se zhluboka nadechla. "Díky."
U dveří do Jacobova pokoje jsem zaváhala, nebyla jsem si jistá, jestli mám zaklepat. Rozhodla jsem se, že napřed nakouknu dovnitř, protože jsem doufala - takový jsem byla zbabělec -, že možná zase usnul. Měla jsem pocit, že by se mi pár dalších minut docela hodilo.
Malinko jsem pootevřela dveře a váhavě nakoukla dovnitř.
Jacob na mě čekal, jeho obličej byl klidný a nevzrušený. Ten ztrhaný pohled byl pryč, místo něj se usadila pečlivě udržovaná bezvýraznost. V jeho tmavých očích nic nejiskřilo.
Bylo hrozně těžké dívat se mu do tváře, když jsem věděla, že ho miluju. Nenapadlo mě, že to bude takový rozdíl. Říkala jsem si, jestli to pro něj bylo takhle těžké vždycky, celou tu dobu.
Bohudíky, někdo ho přikryl dekou. Ulevilo se mi, že se nemusím dívat, jak moc je polámaný.
Vešla jsem dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře.
"Ahoj, Jaku," zamumlala jsem na pozdrav.
Napřed neodpověděl. Dlouhou dobu se mi díval do obličeje. Pak s jistým úsilím přešel do lehce výsměšného úsměvu.
"Jo, tak nějak jsem si myslel, že by to mohlo dopadnout." Vzdychl. "Dneska mi zkrátka nic nevyšlo. Napřed jsem si vybral špatné místo, utekl mi nejlepší boj a Seth shrábl všechnu slávu. Pak se Leah zachovala jako káča a chtěla všem dokázat, že je stejně tvrdá jako my ostatní, a já jsem byl ten pitomec, který ji zachrání. A teď tohle." Máchal levou rukou ke mně, jak jsem váhavě postávala u dveří.
"Jak se cítíš?" zašeptala jsem. Taková hloupá otázka.
"Jako kus šutru. Doktor Tesák neví jistě, kolik léků proti bolesti potřebuju, tak to zkouší metodou pokus - omyl. Myslím, že to přeťáp."
"Ale nic tě nebolí."
"Ne. Tedy alespoň co se týče mých zranění," řekl a zase se výsměšně usmál.
Kousla jsem se do rtu. Tohle nikdy nezvládnu. Proč se mě nikdo nepokusil zabít, když jsem chtěla umřít?
Kousavý humor ho opustil a jeho oči zněžněly. Čelo se mu zkrabatilo, jako kdyby měl starosti.
"A co ty?" zeptal se a znělo to vážně ustaraně. "Jsi v pořádku?"
"Já?" zírala jsem na něj. Možná opravdu dostal moc léků. "Proč?"
"No, totiž, byl jsem celkem přesvědčený, že ti doopravdy neublíží, ale nebyl jsem si jistý, jak zlé to bude. Co jsem se vzbudil, dělal jsem si starosti. Nevěděl jsem, jestli mě budeš ještě smět navštívit a tak. To čekání bylo strašné. Jak to šlo? Byl na tebe zlý? Je mi líto, jestli moc vyváděl. Nechtěl jsem, aby sis tím musela procházet sama. Myslel jsem, že tam budu…"
Trvalo mi chvilku, než jsem vůbec pochopila. Pořád brebentil, tvářil se pořád rozpačitěji, až mi konečně došlo, co říká. Honem jsem ho začala ujišťovat.
"Ne, ne, Jaku! Já jsem v pohodě. Až moc v pohodě, vážně. Samozřejmě, že nebyl zlý! Až mě to mrzí!"
Vykulil oči a zatvářil se zděšeně. "Cože?"
"Ani se na mě nezlobil - dokonce se nezlobil ani na tebe! Je tak nesobecký. O to větší mám kvůli němu výčitky. Bylo by lepší, kdyby na mě křičel nebo tak něco. Rozhodně bych si to zasloužila… a něco mnohem horšího než křik. Ale jemu je to jedno. On jenom chce, abych byla šťastná."
"On se nezlobil?" zeptal se Jacob nevěřícně.
"Ne. Byl až… příliš laskavý."
Jacob ještě chvilku zíral a pak se najednou zamračil. "No, zatraceně!" zavrčel.
"Co se děje, Jaku? Bolí to?" Začala jsem neužitečně šátrat rukama, abych mu našla léky.
"Ne," zavrčel znechuceným tónem. "Nemůžu tomu uvěřit! Nedal ti žádné ultimátum, nic takového?"
"Ani zdání - co se to s tebou děje?"
Zamračil se a zavrtěl hlavou. "Tak nějak jsem na jeho reakci spoléhal. Zatraceně. Je lepší, než jsem si myslel."
Připadalo mi, že to řekl stejně, jen rozzlobeněji, jako Edward ráno ve stanu, když skládal poklonu Jacobově mazanosti. Což znamenalo, že Jake stále doufá, stále bojuje. Ta myšlenka mnou projela jako bodnutí nože, až jsem se zachvěla.
"On nehraje žádnou hru, Jaku," řekla jsem tiše.
"Vsaď se, že ano. Hraje úplně stejně tvrdě jako já, jenomže on ví, co dělá, a já to nevím. Nemůžu za to, že je lepší manipulátor než já - nejsem na světě tak dlouho jako on, nestihl jsem se naučit všechny jeho triky."
"On se mnou nemanipuluje!"
"Ale ano, manipuluje! Kdy už se probudíš a dojde ti, že není tak dokonalý, jak si o něm myslíš?"
"Alespoň mi nevyhrožoval, že se zabije, aby ze mě dostal políbení," odsekla jsem. Jakmile ta slova byla venku, začervenala jsem se rozpaky. "Počkej. Tvař se, jako že mi to nevyklouzlo. Přísahala jsem si, že o tom nikdy nebudu mluvit."
Zhluboka se nadechl. Když promluvil, byl klidnější. "Proč ne?"
"Protože jsem tě nepřišla z ničeho obviňovat."
"Ale vždyť je to pravda," namítl klidně. "Udělal jsem to."
"Mně je to jedno, Jaku. Já se nezlobím."
Usmál se. "Mně je to taky jedno. Věděl jsem, že mi odpustíš, a jsem rád, že jsem to udělal. Udělal bych to znovu. Mám alespoň něco. Alespoň jsem tě přiměl pochopit, že mě opravdu miluješ. To mi za to stojí."
"Vážně? Je to opravdu lepší, než kdybych o tom dál neměla tušení?"
"Nemyslíš, že bys měla vědět, co ke mně cítíš - když pro nic jiného, tak proto, aby tě to jednou nepřekvapilo, až bude pozdě a budeš vdaná upírka?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne - nemyslela jsem lepší pro mě. Myslela jsem lepší pro tebe. Je to pro tebe lepší, nebo horší, když už vím, že jsem do tebe zamilovaná? Stejně to na věci nic nezmění. Nebylo by to pro tebe lepší, snadnější, kdybych se to nikdy nedovtípila?"
Bral mou otázku tak vážně, jak jsem ji myslela, a pečlivě přemýšlel, než odpověděl. "Ne, je lepší, že to víš," usoudil nakonec. "Kdybys na to nepřišla…. vždycky bych si říkal, že ses třeba mohla rozhodnout jinak. Teď to vím. Udělal jsem všechno, co jsem mohl." Neklidně se nadechl a zavřel oči.
Tentokrát jsem neodolala - nedokázala odolat - nutkání ho utěšit. Přešla jsem malou místnost a klekla si vedle jeho hlavy, protože jsem se bála sednout si na postel, abych s ní nepohnula a neublížila mu. Sklonila jsem hlavu a čelem se dotkla jeho tváře.
Jacob si vzdychl, položil mi ruku na vlasy a přidržel si mě tak.
"Je mi to moc líto, Jaku."
"Vždycky jsem věděl, že mám malou šanci. Není to tvoje vina, Bello."
"Ještě ty, to ne," zasténala jsem. "Prosím."
Odtáhl se, aby se na mě podíval. "Cože?"
"Je to moje vina. Je mi hrozně, jak mi každý říká, že není."
Usmál se, ale oči se mu nerozsvítily. "Chceš, abych ti vynadal?"
"Vlastně… asi chci."
Našpulil rty a zvažoval, jak moc to myslím vážně. Po tváři se mu mihl úsměv a pak nasadil rozzuřeně zamračený výraz.
"Takhle mě líbat bylo neomluvitelné." Odsekával jednotlivá slova. "Když jsi věděla, že to hned vezmeš zpátky, nemusela jsi být tak přesvědčivá."
Zašklebila jsem se a přikývla. "Je mi to moc líto."
"Lítostí se nic nespraví, Bello. Co sis myslela?"
"Nemyslela jsem," zašeptala jsem.
"Měla jsi mi říct, abych šel umřít. To přece chceš."
"Ne, Jacobe," zakňourala jsem a snažila se potlačovat slzy, které se mi draly do očí. "Ne! Nikdy."
"Snad nepláčeš?" zeptal se a jeho hlas byl najednou zase normální. Netrpělivě se obrátil na posteli.
"Jo," zamumlala jsem a slabě jsem se sama sobě zasmála skrz slzy, z kterých byly najednou vzlyky.
Přesunul váhu a shodil zdravou nohu z postele, jako kdyby se snažil se postavit.
"Co to děláš?" zeptala jsem se přes ty slzy. "Lehni si, pitomečku, nebo si ublížíš!" vyskočila jsem a tlačila mu ramena zpátky na postel.
Podvolil se a s bolestným vzdechem si zase lehl, ale popadl mě kolem pasu a přitáhl mě na postel, ke svému zdravému boku. Stulila jsem se tam a snažila se zdusit ty hloupé vzlyky na jeho horké kůži.
"Nechápu, proč pláčeš," zašeptal. "Víš, že jsem to řekl jenom proto, že jsi to chtěla. Nemyslel jsem to vážně." Jeho ruka mi třela ramena.
"Já vím." Zhluboka, trhaně jsem se nadechla a snažila se ovládnout. Jak to, že nakonec skončím s brekem já a on mě uklidňuje? "Přesto je to všechno pravda. Děkuju, že jsi to řekl nahlas."
"Mám body za to, že jsem tě rozplakal?"
"Jasně, Jaku." Snažila jsem se usmát. "Kolik jenom chceš."
"Neboj, Bello, miláčku. Ono to všechno nějak půjde."
"Nechápu jak," zamumlala jsem.
Pohladil mě po temeni. "Já se vzdám a budu hodný."
"Další hry?" nadhodila jsem a zvedla bradu, abych mu viděla do obličeje.
"Možná." S trochou úsilí se zasmál a pak se zašklebil. "Ale zkusím to."
Zamračila jsem se.
"Nebuď tak pesimistická," domlouval mi. "Důvěřuj mi trochu."
"Jak to myslíš, že budeš hodný?"
"Budu tvůj přítel, Bello," řekl tiše. "O víc nebudu žádat."
"Myslím, že na to je příliš pozdě, Jaku. Jak můžeme být přáteli, když se takhle milujeme?"
Podíval se na strop přimhouřenýma očima, jako kdyby četl něco, co je tam napsáno. "Možná… to bude muset být přátelství na dálku."
Zaťala jsem zuby a byla jsem ráda, že se mi nedívá do obličeje, protože jsem potlačovala vzlyky, které mě zase přemáhaly. Potřebovala jsem být silná, a neměla jsem ponětí, kde tu sílu brát…
"Znáš ten příběh z bible?" zeptal se Jacob najednou, oči stále upřené na bílý strop. "Ten o tom králi a těch dvou ženách, co se hádají o dítě?"
"Jasně. O králi Šalomounovi."
"Správně. Král Šalomoun," opakoval. "Ten rozkázal, přesekněte dítě na dvě poloviny… ale byla to jenom zkouška. Jen aby viděl, která se svého podílu vzdá, aby zachránila dítě."
"Jo, pamatuju se."
Podíval se mi zpátky do obličeje. "Já už tě nebudu sekat na poloviny, Bello."
Pochopila jsem, co říká. Říkal mi, že mě miluje víc, a že to dokazuje tím, že se mě vzdá. Chtěla jsem hájit Edwarda, povědět mu, že by Edward udělal to samé, kdybych chtěla, kdybych mu to dovolila. Já jsem to byla, kdo se nechtěl vzdát svého nároku. Ale nemělo smysl začínat hádku, která by ho jenom víc zraňovala.
Zavřela jsem oči a chtěla potlačit svou bolest. Tou jsem ho nesměla zatěžovat.
Chvilku jsme mlčeli. Zdálo se, že čeká, až něco řeknu; já jsem se snažila přijít na to, co říct.
"Mám ti říct, co je na tom nejhorší?" zeptal se váhavě, když jsem dlouho mlčela. "Nevadí? Vážně budu hodný."
"Pomůže to?" zašeptala jsem.
"Mohlo by. Nemuselo by to bolet."
"Tak co je na tom nejhorší?"
"Nejhorší je vědět, co by bylo."
"Co by mohlo být." Vzdychla jsem.
"Ne." Jacob zavrtěl hlavou. "Jsem pro tebe přesně ten pravý, Bello. Bylo by to pro nás lehké - pohodlné, snadné jako dýchání. Já jsem byl přirozená cesta, po které by se tvůj život dal…" Chvíli se díval do prázdna a já jsem čekala. "Kdyby svět byl takový, jako by měl být, kdyby v něm nebyly žádné příšery a žádná kouzla…"
Viděla jsem to, co on, a věděla jsem, že má pravdu. Kdyby svět byl normální, tak bychom spolu my dva chodili. A byli bychom šťastní. V tom světě byl moje spřízněná duše - byl by moje spřízněná duše pořád, kdyby jeho nárok nezastínilo něco silnějšího, něco tak silného, že to v racionálním světě prostě nemohlo existovat.
Existuje někde něco takového i pro Jacoba? Něco, co spřízněnou duši přebije trumfem? Musela jsem věřit, že ano.
Dvě budoucnosti, dvě spřízněné duše… to je na jednoho člověka příliš. A je tak nespravedlivé, že nebudu jediná, kdo za to zaplatí. Jacobova bolest se mi zdála jako příliš vysoká cena. Uhýbala jsem před myšlenkou na tu cenu a přemítala, jestli bych váhala, kdybych Edwarda už jednou neztratila. Kdybych nevěděla, jaké to je žít bez něj. Nebyla jsem si jistá. Tu zkušenost jsem v sobě měla tak silně zapsanou, že jsem si nedokázala představit, jak bych se rozhodovala bez ní.
"Je pro tebe jako droga, Bello." Jeho hlas byl stále něžný, vůbec ne kritický. "Už chápu, že bez něj nemůžeš žít. Je příliš pozdě. Ale já bych pro tebe byl zdravější. Nebyl bych droga; já bych pro tebe byl vzduch, slunce."
Zamyšleně jsem se pousmála. "Tak jsem na tebe myslívala, víš. Jako na slunce. Moje vlastní slunce. Hezky jsi mi vyvažoval ty mraky."
Vzdychl. "S mraky si poradím. Ale zatmění nepřemůžu."
Dotkla jsem se jeho obličeje, položila mu ruku na tvář. Při mém dotyku vydechl a zavřel oči. Bylo naprosté ticho. Slyšela jsem jenom tlukot jeho srdce, pomalý a vyrovnaný.
"Řekni mi, co je nejhorší pro tebe," zašeptal.
"Myslím, že to není dobrý nápad."
"Prosím."
"Myslím, že to bude bolet."
"Prosím."
Copak jsem mu teď mohla něco odmítnout?
"Nejhorší na tom je…" zaváhala jsem a pak jsem bez obalu odhalila celou pravdu. "Nejhorší na tom je, že jsem to všechno viděla - celý náš život. A hrozně ho chci, Jaku, chci ho se vším všudy. Chci tu teď zůstat a nikdy odsud neodejít. Chci tě milovat a učinit tě šťastným. A nemůžu, a to mě zabíjí. Je to jako se Samem a Emily, Jaku - nikdy jsem neměla na vybranou, vždycky jsem věděla, že se nic nezmění. Možná proto jsem proti tobě tak tvrdě bojovala."
Soustředil se na to, aby vyrovnaně dýchal.
"Věděla jsem, že ti to nemám říkat."
Pomalu zavrtěl hlavou. "Ne. Jsem rád, že jsi mi to řekla. Děkuju." Políbil mě na temeno a pak si vzdychl. "Teď už budu hodný."
Vzhlédla jsem, a on se usmíval.
"Takže se budeš vdávat, co?"
"Nemusíme se o tom bavit."
"Rád bych znal nějaké podrobnosti. Nevím, kdy s tebou zase budu mluvit."
Musela jsem chvilku počkat, než jsem dokázala promluvit. Když jsem si byla docela jistá, že se mi nezlomí hlas, odpověděla jsem na jeho otázku.
"Vážně to není můj nápad… ale ano. Hodně to pro něj znamená. Tak si říkám, proč ne?"
Jake přikývl. "To je pravda. Není to tak hrozné - v porovnání s tamtím."
Jeho tón byl velmi klidný, velmi věcný. Podívala jsem se na něj, zvědavá, jak to dokáže, a tím se to pokazilo. Krátce se mi zadíval do očí a pak odvrátil hlavu. Čekala jsem, až se mu zklidní dech, pak jsem teprve promluvila.
"Ano. V porovnání s tamtím," souhlasila jsem.
"Kolik času ti zbývá?"
"To záleží na tom, jak dlouho potrvá, než dá Alice dohromady svatbu." Potlačila jsem zasténání, když jsem si představila, jak to Alice pojme.
"Předtím, nebo potom?" zeptal se tiše.
Věděla jsem, jak to myslí. "Potom."
Přikývl. Tohle pro něj byla úleva. Přemítala jsem, kolik bezesných nocí mu myšlenka na moje zakončení studia uchystala.
"Bojíš se?" zašeptal.
"Ano," odpověděla jsem taky šeptem.
"Čeho se bojíš?" Jeho hlas teď bylo sotva slyšet. Díval se mi na ruce.
"Spousty věcí." Snažila jsem se o lehkomyslnější tón, ale zůstávala jsem upřímná. "Nikdy jsem nebyla zrovna masochistka, takže se netěším na tu bolest. A přála bych si, aby byl nějaký způsob, jak ho udržet z dosahu - nechci, aby trpěl se mnou, ale nevěřím, že tomu dokážu zabránit. A taky to budu muset nějak sehrát s Charliem a taky s Renée… A doufám, že potom budu schopná brzy se ovládat. Možná budu takovou hrozbou, že mě smečka bude muset skolit."
Podíval se na mě s nesouhlasným výrazem. "Zmrzačil bych každého bratra, který by se o to pokusil."
"Děkuju."
Smutně se pousmál. Pak se zamračil. "Ale není to daleko nebezpečnější, než jak říkáš? Ve všech příbězích se vypráví, že je to strašně těžké… oni se neovládnou… lidé umírají…" Zalapal po dechu.
"Ne, toho se nebojím. Blázínku Jacobe - snad bys nevěřil historkám o upírech?"
Můj pokus o vtip se mu zjevně nelíbil.
"No, obav mám určitě hodně. Ale ten výsledek mi za to stojí."
Neochotně přikývl a já jsem věděla, že se mnou vůbec nesouhlasí.
Napjala jsem krk a položila si tvář na jeho teplou kůži, abych mu zašeptala do ucha. "Ty víš, že tě miluju."
"Vím," vydechl a automaticky mě sevřel těsněji kolem pasu. "Ty víš, jak moc si přeju, aby to stačilo."
"Ano."
"Vždycky budu čekat v záloze, Bello," ujistil mě veseleji a uvolnil paži. Odtáhla jsem se s otupělým, přetrvávajícím pocitem ztráty. Když jsem vstala, bylo mi, jako by se mě kus odtrhl a zůstal tam na posteli vedle něj. "Vždycky budeš mít náhradní možnost, když o ni budeš stát."
Stálo mě hodně sil se usmát. "Dokud moje srdce nepřestane bít."
Zakřenil se na mě. "Víš, myslím, že bych si tě vzal i pak - možná. Asi to bude záležet na tom, jak moc budeš páchnout."
"Můžu se tu zase zastavit? Nebo bys radši, abych už k vám nechodila?"
"Promyslím si to a dám ti vědět," řekl. "Možná budu potřebovat společnost, abych se nezbláznil. Ten upírský zázračný chirurg říká, že se nesmím proměnit, dokud mi to nedovolí - že by to mohlo mít špatný vliv na srůstání kostí." Jacob udělal obličej.
"Buď poslušný a udělej, co ti Carlisle říká. Uzdravíš se rychleji."
"Jasně, jasně."
"Zajímalo by mě, kdy se to stane," nadhodila jsem. "Kdy ti padne do oka ta pravá."
"Nevzdávej se naděje, Bello." Jacobův hlas byl najednou kyselý. "Ačkoliv to pro tebe určitě bude úleva."
"Možná ano, možná ne. Pravděpodobně mi pro tebe žádná nebude připadat dost dobrá. Říkám si, jak moc asi budu žárlit."
"To by mohlo být docela zábavné," připustil.
"Dej mi vědět, až budeš chtít, abych se vrátila, a v tu ránu mě tu máš," slíbila jsem.
S povzdechem ke mně obrátil tvář.
Naklonila jsem se a jemně ho políbila. "Miluju tě, Jacobe."
Zlehka se zasmál. "Já tebe víc."
Díval se, jak odcházím z pokoje, s nečitelným výrazem v černých očích.

ZATMĚNÍ-26.KAPITOLA-ETIKA 1.část

29. května 2010 v 9:01 | majča |  Zatmění - kniha
26. ETIKA
Polička v Alicině koupelně se prohýbala pod tisícem různých výrobků, které všechny hlásaly, jak po nich člověk zkrásní. Protože krása obyvatel zdejšího domu byla stejně dokonalá, jako trvalá, mohla jsem jenom předpokládat, že Alice většinu těchto věcí nakoupila pro mě. Otupěle jsem četla nálepky, ohromená takovým plýtváním.
Dávala jsem pečlivý pozor, abych se nepodívala do vysokého zrcadla.
Alice mi pomalým rytmickým pohybem pročesávala vlasy.
"To stačí, Alice," řekla jsem rozpačitě. "Chci se vrátit do La Push."
Kolik hodin jsem čekala, až Charlie konečně opustí Billyho dům, abych mohla vidět Jacoba? Každá minuta, kterou jsem nevěděla, jestli Jacob ještě dýchá, se mi zdála jako deset životů. A pak, když jsem se konečně směla jet na vlastní oči přesvědčit, že je Jacob naživu, čas ubíhal tak rychle. Než jsem se stíhla rozkoukat, Alice volala Edwardovi a trvala na tom, že tu frašku s přespáním u nich musíme dotáhnout do konce. Připadalo mi to tak zbytečné…
"Jacob je stále v bezvědomí," odpověděla mi teď. "Carlisle nebo Edward zavolají, až se probudí. A stejně musíš napřed za Charliem. Byl u Billyho doma a viděl, že Carlisle s Edwardem jsou zpátky z výletu. Určitě tě bude podezírat, až se vrátíš domů."
Už jsem měla svůj příběh podložený důkazy a naučený nazpaměť. "Mně je to jedno. Chci být u toho, až se Jacob vzbudí."
"Teď musíš myslet na Charlieho. Měla jsi dlouhý den - promiň, vím, že to ani zdaleka nevystihuje, jaké to opravdu bylo -, ale to neznamená, že se můžeš vyhýbat svým povinnostem." Její hlas byl vážný, skoro káravý. "Je teď důležitější víc než kdy dřív, aby Charlie zůstal v bezpečné nevědomosti. Napřed sehraj svou roli, Bello, a pak teprve můžeš dělat, co chceš. Být Cullenová, to mimo jiné znamená, že jsi úzkostlivě zodpovědná."
Samozřejmě měla pravdu. A kdyby nebylo právě tohoto důvodu - důvodu, který byl silnější než všechny moje strachy, bolest i vina dohromady -, Carlisle by mě nikdy nedokázal přemluvit, abych opustila místo vedle Jacoba, ať byl v bezvědomí, nebo ne.
"Jdi domů," poručila Alice. "Promluv si s Charliem. Předveď svoje alibi. Zajisti mu bezpečí."
Vstala jsem, v nohou se mi rozproudila krev a píchala jako bodnutí tisíců jehliček. Seděla jsem moc dlouho bez pohnutí.
"Ty šaty ti úžasně sluší," chválila Alice.
"Co? Aha. No - ještě jednou díky za to oblečení," zamumlala jsem spíš ze zdvořilosti než ze skutečné vděčnosti.
"Potřebuješ důkaz," připomněla mi Alice s očima nevinně vykulenýma. "Co by to bylo za výlet na nákupy bez nového oblečení? A když říkám, že ti to sluší, ber to jako poklonu odborníka."
Zamrkala jsem, neschopná vzpomenout si, do čeho mě to oblékla. Nedokázala jsem udržet myšlenky, aby se mi každých pár vteřin nerozutekly jako hmyz prchající před světlem…
"Jacob je v pořádku, Bello," uklidňovala mě Alice, která snadno pochopila mou starost. "Není kam spěchat. Kdyby sis uvědomila, kolik morfinu navíc mu Carlisle musel dát - když ho ta jeho vysoká horečka tak rychle spaluje -, věděla bys, že bude ještě nějakou dobu bez sebe."
Alespoň nemá žádnou bolest. Ještě ne.
"Chceš si ještě o něčem promluvit, než odjedeš?" zeptala se Alice soucitně. "Musíš být pořádně traumatizovaná."
Věděla jsem, na co je zvědavá. Ale měla jsem jiné otázky.
"Budu taky taková?" zeptala jsem se jí tlumeným hlasem. "Jako ta Bree tam na louce?"
Potřebovala jsem si probrat spoustu jiných věcí, ale nějak jsem nedokázala dostat z hlavy tu novorozenou, jejíž druhý život byl teď - tak náhle - ukončen. Její obličej, zkřivený touhou po mé krvi, mi zůstával pod víčky.
Alice mě pohladila po paži. "U každého je to jiné. Ale něco takového tě čeká, to ano."
Stála jsem bez pohnutí a snažila se představit si to.
"To pomine," ujišťovala mě.
"Jak rychle?"
Pokrčila rameny. "Za pár let, možná ani ne. Třeba to u tebe bude jiné. Nikdy jsem neviděla projít si tím někoho, kdo by se pro to sám rozhodl. Mělo by být zajímavé vidět, jak to na tebe bude působit."
"Zajímavé," opakovala jsem.
"Nedovolíme, aby ses dostala do průšvihu."
"Já vím. Věřím vám." Můj hlas byl monotónní, mrtvý.
Alice zkrabatila čelo. "Jestli si děláš starosti kvůli Carlisleovi a Edwardovi, jsem si jistá, že se jim nic nestane. Věřím, že nám Sam začíná důvěřovat… no, alespoň Carlisleovi důvěřuje. To je taky dobrá věc. Řekla bych, že byla atmosféra trochu napjatá, když Carlisle musel znovu zlomit ty fraktury -"
"Prosím tě, Alice."
"Promiň."
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Jacob se začal hojit příliš rychle a některé kosti mu srostly špatně. Byl sice stále v bezvědomí, ale přesto jsem na to nedokázala ani myslet.
"Alice, můžu se tě na něco zeptat? Ohledně budoucnosti?"
Náhle zpozorněla. "Víš, že nevidím všechno."
"O to přímo nejde. Ale někdy opravdu vidíš mou budoucnost. Co myslíš, jak je to možné, když na mě nic jiného nefunguje? Ani to, co umí Jane, ani Edward nebo Aro…" Moje věta vyzněla doztracena stejně jako hladina mého zájmu. Moje zvědavost v tomto bodě byla přelétavá, silně zastíněná naléhavějšími emocemi.
Alice ovšem považovala otázku za velmi zajímavou. "Jasper tě taky ovlivňuje, Bello - jeho talent na tebe působí stejně dobře jako na kohokoliv jiného. V tom je ten rozdíl, chápeš? Jasperovy schopnosti účinkují na tělo po fyzické stránce. Opravdu dokáže tvůj organismus uklidnit nebo naopak vybudit. Není to iluze. A já ve svých vizích vidím výsledky, ne důvody a myšlenky vedoucí k rozhodnutím, která ovlivní tvoje chování. Je to vně mysli, není to iluze; je to skutečnost nebo alespoň její poslední verze. Ale Jane, Edward, Aro a Demetri - ti všichni pracují uvnitř mysli. Jane může vytvořit jenom iluzi bolesti. Nepůsobí ti skutečnou tělesnou bolest, to si jenom myslíš, že ji cítíš. Chápeš, Bello? Uvnitř své mysli jsi v bezpečí. Tam tě nikdo nemůže dostihnout. Není divu, že byl Aro zvědavý na tvé budoucí schopnosti."
Stále sledovala můj obličej, aby viděla, jestli chápu její logiku. Po pravdě mi její slova začala splývat, slabiky a zvuky ztrácely svůj význam. Nedokázala jsem se na ně soustředit. Přesto jsem přikývla. Snažila jsem se předstírat, jako že jsem to pochopila.
Neobalamutila jsem ji. Pohladila mě po tváři a zašeptala: "On se uzdraví, Bello. Nepotřebuju vidění, abych to věděla. Jsi připravená jet?"
"Ještě jednu věc. Můžu ti položit další otázku ohledně budoucnosti? Nechci specifika, jenom přehled."
"Vynasnažím se," řekla zase pochybovačně.
"Pořád mě vidíš, že se stanu upírem?"
"Ach, to je jisté. Samozřejmě, vidím."
Pomalu jsem přikývla.
Zkoumala můj obličej nevyzpytatelnýma očima. "Neznáš svou vlastní mysl, Bello?"
"Znám. Jenom jsem chtěla mít jistotu."
"Já mám jen takovou jistotu, jakou ji máš ty, Bello. To víš. Kdyby sis to chtěla rozmyslet, moje vidění by se změnilo… nebo zmizelo, v tvém případě."
Vzdychla jsem. "To se ovšem nestane."
Položila mi paže kolem ramen. "Je mi líto. Nedokážu se doopravdy vciťovat. Moje první vzpomínka je, že jsem ve své budoucnosti uviděla Jasperův obličej; vždycky jsem věděla, že můj život povede k němu. Ale můžu soucítit. Je mi líto, že si musíš vybírat mezi dvěma dobrými věcmi."
Setřásla jsem její paže. "Nelituj mě." Byli jiní lidé, kteří si zasloužili soucit, já jsem mezi ně nepatřila. A nemusela jsem si nijak vybírat - jenom jsem teď musela zlomit jedno dobré srdce. "Pojedu si to odbýt s Charliem."
Jela jsem náklaďáčkem domů, kde na mě čekal právě tak podezíravý Charlie, jak Alice předpověděla.
"Ahoj, Bello. Tak jaký byl nakupovací výlet?" pozdravil mě, když jsem vešla do kuchyně. Paže měl založené na prsou a očima mi provrtával obličej.
"Dlouhý," odpověděla jsem hluše. "Právě jsme se vrátily."
Charlie zhodnotil mou náladu. "Takže už jsi asi slyšela o Jakovi?"
"Ano. Ostatní Cullenovi byli doma dřív než my. Esme nám řekla, kde jsou Carlisle s Edwardem."
"Tobě nic není?"
"Dělám si starosti o Jaka. Jakmile uvařím večeři, pojedu do La Push."
"Říkal jsem ti, jak jsou ty motorky nebezpečné. Doufám, že si teď aspoň uvědomíš, že jsem nežertoval."
Přikývla jsem a začala vytahovat věci z lednice. Charlie se posadil ke stolu. Zdálo se, že je ve výřečnější náladě než obvykle.
"Podle mě si o Jaka nemusíš dělat příliš velké starosti. Každý, kdo dokáže nadávat s takovou energií, se z toho dostane."
"Jake byl vzhůru, když jsi ho viděl?" zeptala jsem se a otočila se, abych se na něj podívala.
"Jo, no, byl vzhůru. Měla jsi ho slyšet - no vlastně je lepší, že jsi ho neslyšela. Pochybuju, že se našel někdo v La Push, kdo ho neslyšel. Nevím, kde pobral ten slovník, ale doufám, že před tebou takhle nemluví."
"Dneska měl pádnou omluvu. Jak vypadal?"
"Potlučeně. Přinesli ho kamarádi. Ještě štěstí, že jsou to velcí chlapci, protože toho kluka je kus. Carlisle říkal, že má zlomenou pravou nohu a pravou ruku. Vlastně si narazil celou pravou stranu těla, když rozmlátil tu zatracenou motorku." Charlie zavrtěl hlavou. "Jestli já někdy uslyším o tom, že jsi zase jezdila, Bello -"
"Neměj obavy, tati. Nebudu. Vážně si myslíš, že se Jake uzdraví?"
"Jasně, Bello, neboj se. Ještě si ze mě dělal legraci."
"Legraci?" opakovala jsem šokovaně.
"Jo - někde mezitím, kdy urazil něčí matku a bral jméno Páně nadarmo, řekl: 'Vsadím se, že dneska jsi rád, že miluje Cullena a ne mě, co, Charlie?'"
Otočila jsem se zpátky k ledničce, aby mi neviděl do obličeje.
"A to jsem nemohl zpochybňovat. Edward je zodpovědnější než Jacob, když jde o tvou bezpečnost, to se mu musí přiznat."
"Jacob je dost zodpovědný," zamumlala jsem na jeho obranu. "Jsem si jistá, že to nebyla jeho chyba."
"Dneska je divný den," utrousil Charlie po chvíli. "Víš, já nedám moc na ty pověrčivé nesmysly, ale bylo to zvláštní… Jako kdyby Billy věděl, že se Jakovi něco špatného stane. Celé dopoledne byl jako na jehlách. Podle mě neslyšel nic z toho, co jsem mu říkal.
A pak, to je ještě divnější - vzpomínáš, jak jsme tu někdy v únoru, březnu měli ty potíže s těmi vlky?"
Byla jsem skloněná, abych vytáhla z kredence pánev, a zůstala jsem tak o vteřinu dvě déle.
"Jo," zamumlala jsem.
"Doufám, že s tím nebudeme mít problémy zase. Dnes ráno jsme si vyjeli na lodi, ale Billy nevěnoval žádnou pozornost ani mně, ani rybám, když jsem najednou slyšel, jak v lese vyjí vlci. Víc než jeden, a páni, bylo to hlasité. Znělo to, jako kdyby byli přímo ve vesnici. Nejdivnější na tom je, že Billy otočil loď a zamířil přímo zpátky do přístavu, jako kdyby ho volali osobně. Neslyšel ani, jak se ptám, co to dělá.
Než jsme dostali člun do doku, ustalo to. Ale Billy najednou hrozně spěchal, aby mu neutekl zápas, ačkoliv jsme měli ještě několik hodin času. Mumlal nějaké nesmysly o tom, že ten zápas dávají dřív… že snad je to přímý přenos. Povídám ti, Bello, bylo to divné.
No, našel nějaký zápas, o kterém tvrdil, že se na něj chtěl dívat, ale pak ho prostě ignoroval. Celou dobu visel na telefonu, volal Sue a Emily a taky dědečkovi vašeho kamaráda Quila. Nedokázal jsem úplně pochopit, proč to dělá - se všemi si jenom tak po sousedsku popovídal.
Pak se vytí zase ozvalo přímo před domem. Nikdy jsem nic takového neslyšel - měl jsem na rukou husí kůži. Zeptal jsem se Billyho - musel jsem křičet, abych ten zvuk přehlušil -, jestli nedával na dvůr pasti. Znělo to, jako by to zvíře mělo vážně velké bolesti."
Cukla jsem sebou, ale Charlie byl tak ponořený do svého vypravování, že si toho nevšiml.
"Samozřejmě jsem na to všechno až doteď zapomněl, protože v tu chvíli donesli domů Jaka. V jeden okamžik tam vyl ten vlk, a najednou ticho - a hned se objevil nadávající Jake. Má teda pořádné plíce, ten chlapec, to se musí nechat."
Charlie se na chviličku odmlčel, ve tváři zamyšlený. "Zvláštní, že z toho možná povstane něco dobrého. Nevěřil jsem, že někdy překonají ty hloupé předsudky, které tam dole vůči Cullenovým mají. Ale někdo zavolal Carlisleovi a Billy byl vážně vděčný, když se ukázal. Myslel jsem, že bychom měli Jaka dovézt do nemocnice, ale Billy si ho chtěl nechat doma a Carlisle souhlasil. Doufám, že Carlisle ví, co je pro něj nejlepší. Je od něj velkorysé, že chodí takhle na návštěvy do rodin.
A…" odmlčel se, jako kdyby něco nechtěl říct. Vzdychl a pak pokračoval. "A Edward byl vážně… milý. Zdálo se, že má o Jacoba stejnou starost jako ty - jako kdyby tam ležel jeho bratr. Ten pohled v jeho očích…" Charlie zavrtěl hlavou. "Je to milý chlapec, Bello. Budu se snažit na to pamatovat. Nic neslibuju, ovšem." Zakřenil se na mě.
"Já to od tebe nechci," zamumlala jsem.
Charlie natáhl nohy a zasténal. "Jsem rád, že jsem doma. Nevěřila bys, jak bylo v tom Billyho domku narváno. V tom malém předním pokoji se smáčklo sedm Jakových kamarádů - sotva jsem mohl dýchat. Všimla sis, jak velcí všichni ti quileutští kluci jsou?"
"Jo, všimla."
Charlie se na mě podíval o něco soustředěněji. "Vážně, Bello, Carlisle říkal, že Jake bude brzy zase jako rybička. Říkal, že to vypadá mnohem hůř, než jaké to ve skutečnosti je. Uzdraví se."
Jenom jsem přikývla.
Jacob vypadal tak… podivně křehký, když jsem ho byla navštívit hned poté, co Charlie odjel. Měl dlahy všude - Carlisle říkal, že sádra není třeba, vzhledem k tomu, jak rychle se mu to hojí. Jeho obličej byl bledý a strhaný, ačkoliv byl v hlubokém bezvědomí. Připadal mi zranitelný. I když byl tak velký, zdál se mi velmi zranitelný. Možná to byla jenom moje představivost, která šla ruku v ruce s vědomím, že i já ho budu muset ranit.
Kdyby do mě jenom mohl udeřit blesk a rozdělit mě na dvě. Pokud možno bezbolestně. Poprvé mi to, že se vzdám lidské existence, připadalo jako skutečná oběť. Že možná ztratím víc, než dokážu snést.
Položila jsem Charliemu večeři na stůl vedle lokte a mířila ke dveřím.
"Ehm, Bello? Mohla bys ještě vteřinku počkat?"
"Zapomněla jsem na něco?" zeptala jsem se a podívala se na jeho talíř.
"Ne, nejenom… chci tě požádat o laskavost." Charlie se zamračil a podíval se na podlahu. "Posaď se - nebude to trvat dlouho."
Posadila jsem se proti němu, trochu zmatená. Snažila jsem se soustředit. "Co potřebuješ, tati?"
"Jde o tohle, Bello." Charlie se začervenal. "Možná jsem jenom… pověrčivý, jak jsem byl celý den s Billym a on byl pořád tak divný. Ale mám takové… tušení. Mám pocit… že tě brzy ztratím."
"Neblázni, tati," zamumlala jsem provinile. "Přece chceš, abych šla do školy, nebo ne?"
"Musíš mi slíbit jednu věc."
Zaváhala jsem, jestli bych neměla odmítnout. "Dobře…"
"Povíš mi, než uděláš něco velkého? Než s ním utečeš nebo tak něco?"
"Tati," zasténala jsem.
"Já to myslím vážně. Nebudu vyvádět. Jenom mě na to upozorni předem. Dej mi šanci obejmout tě na rozloučenou."
V duchu jsem se přikrčila a zvedla jsem ruku. "Tohle je šílené. Ale jestli ti to udělá radost… slibuju."
"Díky, Bello," řekl. "Mám tě rád, dceruško."

ZATMĚNÍ-25.KAPITOLA-ZRCADLO

29. května 2010 v 9:01 | majča |  Zatmění - kniha
25. ZRCADLO
Přinutila jsem se odtrhnout vytřeštěný pohled od té strašné podívané, abych se nemusela dívat moc zblízka na ten oválný předmět zabalený do dlouhých pramenů rozevlátých ohnivých vlasů.
Edward se dal zase do práce. Rychle a systematicky trhal na kusy bezhlavé tělo.
Nemohla jsem k němu jít - nedokázala jsem přinutit nohy, aby se pohnuly; jako by vrostly do skály pod sebou. Ale pozorně jsem sledovala veškeré jeho počínání a hledala stopy po zranění. Srdce mi zvolnilo do pomalejšího rytmu, když jsem nic neobjevila. Byl stejně pružný a půvabný jako vždycky. Neměl ani potrhané oblečení.
Ani se na mě nepodíval, naházel všechny třesoucí a zmítající se údy na hromadu a tu zasypal suchým jehličím. Pak vyrazil do lesa za Sethem. Zase mi nevěnoval ani pohled.
Ještě jsem se nestihla vzpamatovat, a už byli se Sethem zpátky. Edward měl plnou náruč Rileyho ostatků. Seth nesl v tlamě jeden veliký kus - trup. Přidali svůj náklad na hromadu a Edward z kapsy vytáhl stříbrný plochý předmět. Škrtl benzínovým zapalovačem a přidržel plamen u suchého troudu. Okamžitě vzplál; dlouhé jazyky oranžového ohně rychle olizovaly hranici.
"Posbírej všechny kousky," nakázal Edward tiše Sethovi na půl úst.
Upír a vlkodlak společně prozkoumali tábořiště a tu a tam ještě našli malé kousky bílého kamene, které házeli do ohně. Seth všechno sbíral zuby. Mozek mi pracoval na nízké obrátky, takže jsem nechápala, proč se nepromění zpátky do podoby s rukama.
Edward dohlížel na práci.
Konečně byli hotovi. Běsnící oheň vysílal k nebi sloup dusivého nachového dýmu. Neproniknutelně hustý kouř stoupal vzhůru v pomalých spirálách; páchnul jako zapálené kadidlo a ten pach byl nepříjemný. Byl těžký, příliš silný.
Seth zase vydal hluboký hrdelní zvuk, kterým dával najevo svou spokojenost.
I Edwardovi přelétl úsměv po napjatém obličeji.
Podal Sethovi napřaženou pěst. Seth v úsměvu odhalil dlouhou řadu špičatých zubů a čenichem drcl Edwardovi do ruky.
"Pěkná týmová práce," zamručel Edward.
Seth ze sebe vydal kašlavý smích.
Pak se Edward zhluboka nadechl a pomalu se otočil, aby se podíval na mě.
Nechápala jsem jeho výraz. Díval se tak ostražitě, jako kdybych byla další nepřítel - víc než to, jeho oči byly plné strachu. A přece když bojoval s Victorií a Rileym, nezdálo se, že by se bál… Moje mysl byla zaražená, ochromená a ochablá jako moje tělo. Užasle jsem se na něj dívala.
"Bello, lásko," oslovil mě tichounce a pomalinku ke mně přistupoval s rukama zdviženýma, dlaněmi obrácenými vzhůru. V tom stavu otupělosti mi připomínal policistu, který se obezřetně přibližuje k útočníkovi a ukazuje, že není ozbrojen…
"Bello, mohla bys prosím tě upustit ten kámen? Opatrně. Neubliž si."
Úplně jsem na svou primitivní zbraň zapomněla, ačkoliv teď jsem si uvědomila, že ji držím tak pevně, až můj kloub silně protestuje. Že já jsem si ho zase zlomila? Tentokrát mi ho Carlisle určitě dá do sádry.
Edward zůstal stát pár kroků ode mě, ruce stále ve vzduchu, oči vylekané.
Trvalo mi pár dlouhých vteřin, než jsem si vzpomněla, jak se hýbe prsty. Pak kámen s třesknutím dopadl na zem, ačkoliv moje ruka zůstala ve stejné pozici.
Edward se lehce uvolnil, když jsem měla prázdné ruce, ale nepřibližoval se.
"Nemusíš se bát, Bello," zamumlal Edward. "Nic se ti nestane. Já ti neublížím."
Nerozuměla jsem jeho ujišťování a ještě víc mě mátlo. Zírala jsem na něj jako imbecil a snažila se ho pochopit.
"Bude to dobré, Bello. Já vím, že jsi teď vystrašená, ale už je po všem. Nikdo ti neublíží. Já se tě nedotknu. Já ti neublížím," řekl znovu.
Zuřivě jsem zamrkala očima a konečně jsem dokázala promluvit. "Proč to pořád opakuješ?"
Udělala jsem k němu nejistý krok, ale on přede mnou uhnul.
"Co se děje?" zašeptala jsem. "Jak to myslíš?"
"Copak ty…" Podle výrazu v jeho očích bylo zřejmé, že je najednou stejně zmatený jako já. "Copak ty se mě nebojíš?"
"Jestli se tě bojím? Proč?"
Zavrávorala jsem další krok vpřed a pak jsem o něco klopýtla - pravděpodobně o vlastní nohy. Edward mě zachytil, já jsem mu zabořila obličej do prsou a rozvzlykala jsem se.
"Bello, Bello, tolik mě to mrzí. Je po všem, je po všem."
"Nic mi není," vydechla jsem. "Jsem v pořádku. Jsem jen… vystrašená. Chviličku… počkej."
Pevně mě objímal. "Tolik mě to mrzí," šeptal znovu a znovu.
Tiskla jsem se k němu, dokud jsem zase nezačala dýchat, a pak jsem ho líbala - na prsa, ramena, krk - všude, kam jen jsem dosáhla. Můj mozek pomalu zase začínal fungovat.
"Nestalo se ti nic?" tázala jsem se mezi polibky. "Vůbec tě nezranila?"
"Jsem naprosto v pořádku," ujišťoval mě a zabořil mi obličej do vlasů.
"A Seth?"
Edward se uchichtl. "Ten je víc než v pořádku. Vlastně je na sebe pořádně pyšný."
"A ostatní? Alice, Esme? Vlci?"
"Nikomu se nic nestalo. Tam už je taky po všem. Šlo to přesně tak hladce, jak jsem sliboval. To nejhorší jsme měli tady."
Chvilku jsem na sebe tu informaci nechala působit, abych ji vstřebala a uvěřila jí.
Moje rodina a moji přátelé jsou v bezpečí. Victoria už si pro mě nikdy nepřijde. Je po všem.
Všichni se budeme mít dobře.
Ale nedokázala jsem plně vstřebat tu dobrou zprávu, když jsem byla stále tak zmatená.
"Pověz mi proč," naléhala jsem. "Proč sis myslel, že se tě budu bát?"
"Je mi to líto," honem se zase omlouval - ale zač? Neměla jsem ponětí. "Tak líto. Nechtěl jsem, abys to viděla. Viděla mě takhle. Vím, že jsem tě musel děsit."
Zamyslela jsem se nad tím, jak se ke mně váhavě přibližoval s rukama zdviženýma. Jako kdyby se bál, že uteču, když ke mně přistoupí moc rychle…
"Vážně?" zeptala jsem se konečně. "A co sis myslel? Že se tě začnu bát?" ušklíbla jsem se. To bylo dobré, přitom se mi nemohl třást nebo zlomit hlas. Znělo to, jako kdybych byla nad věcí. Edward mi položil ruku pod bradu a zvedl mi obličej, aby mi viděl do očí.
"Bello, já jsem právě" - zaváhal a pak se přinutil ta slova vyřknout nahlas - "právě jsem utrhl hlavu a rozsápal tělo živé bytosti, ani ne dvacet metrů od tebe. To ti nevadí?"
Zamračil se na mě.
Pokrčila jsem rameny. Krčení ramen bylo taky dobré. Působilo tak blazeovaně. "Ani ne. Já jsem se jenom bála, aby se tobě nebo Sethovi něco nestalo. Chtěla jsem pomoct, ale těch možností moc nemám…"
Zesinal tak, že jsem najednou nebyla schopna slova.
"Ano," přitakal přiškrceným hlasem. "Tvoje vystoupení s kamenem. Víš, že jsem z toho měl málem infarkt? To se jen tak někomu nepovede, způsobit srdeční kolaps upírovi."
Jeho zuřivý, rozzlobený pohled mi ztěžoval odpověď.
"Chtěla jsem pomoct… Seth byl raněný…"
"Seth jenom předstíral, že je raněný, Bello. Byl to trik. A ty do toho…!" Zavrtěl hlavou, neschopný dokončit větu. "Seth neviděl, co děláš, tak jsem se do toho musel vložit já. To ho trochu otrávilo, protože si teď nemůže připisovat sólové vítězství."
"Seth… to předstíral?"
Edward strnule přikývl.
"No tohle."
Oba jsme se podívali na Setha, který nás okázale ignoroval a díval se do plamenů. Sebeuspokojení vyzařovalo z každého chlupu jeho kožichu.
"No, to jsem nevěděla," pokračovala jsem, náhle uražená. "Není snadné být tady sama jediná bezmocným člověkem. Jenom počkej, až budu upírka! Příště nebudu jen tak stát a koukat."
Po tváři mu přelétl tucet emocí, až se v ní usadilo pobavení. "Příště? Očekáváš brzy nějakou další válku?"
"Při mém štěstí? Kdo ví?"
Zvedl oči v sloup, ale viděla jsem, že je v povznesené náladě - úlevou z nás spadla velká tíha. Bylo po všem.
Nebo… nebylo?
"Počkej. Neříkal jsi předtím něco - ?" Zašklebila jsem se, když jsem si vzpomněla, co přesně to bylo předtím - co řeknu Jacobovi? Moje rozpolcené srdce bušilo v bolestném, mučivém rytmu. Bylo těžké, skoro nemožné uvěřit, ale nejtěžší část tohoto dne nebyla za mnou. Vzmužila jsem se a dokončila otázku: "O komplikaci? A o tom, aby Alice kvůli Samovi upřesnila rozvrh. Říkal jsi, že načasování bude těsné. Jaké načasování?"
Edward střelil očima k Sethovi. Vyměnili si významný pohled.
"No?" zeptala jsem se.
"Vážně to nic není," řekl Edward rychle, "ale musíme se vydat na cestu…"
Chtěl si mě posadit na záda, ale já jsem ztuhla a odtáhla se.
"Co znamená nic?"
Edward mi vzal obličej do dlaní. "Moc času nám nezbývá, tak nezačni panikařit, ano? Říkal jsem ti, že není důvod se bát. Věř mi, prosím tě!"
Přikývla jsem a snažila se nedat na sobě znát náhlou hrůzu - kolik toho ještě unesu, než se zhroutím? "Není důvod se bát. Chápu."
Našpulil rty a rozmýšlel se, co říct. A pak se najednou podíval na Setha, jako kdyby na něj vlk zavolal.
"Co udělala?" zeptal se Edward.
Seth zakňučel; byl to úzkostný stísněný zvuk. Vlasy v zátylku se mi zježily.
Na jednu nekonečnou vteřinu se rozhostilo mrtvé ticho.
A pak Edward vydechl: "Ne!" a ruka mu vyletěla, jako kdyby chtěl popadnout něco, co jsem neviděla. "Nedělej - !"
Sethovým tělem projela křeč a z plic se mu vydralo zavytí, nasycené bolestí.
Přesně v tu samou chvíli padl Edward na kolena, oběma rukama se popadl za hlavu a obličej měl zbrázděný bolestí.
Vykřikla jsem v udivené hrůze a padla na kolena vedle něj. Hloupě jsem se snažila stáhnout mu ruce z obličeje; dlaně, lepkavé potem, mi klouzaly po jeho mramorové kůži.
"Edwarde! Edwarde!"
Jeho oči zaostřily na mě; se zjevným úsilím odtrhl zaťaté zuby od sebe.
"To nic není. Bude to dobré. Je to -" odmlčel se a zase se bolestně zatvářil.
"Co se děje?" vykřikla jsem, zatímco Seth vyl úzkostí.
"Nic nám není. Budeme v pořádku," zalapal Edward po vzduchu. "Same - pomoz mu…"
A když řekl Samovo jméno, v ten moment jsem si uvědomila, že nemluví ani o sobě, ani o Sethovi. Neútočila na ně žádná neviditelná síla. Tentokrát krize nebyla tady.
Používal plurál smečky.
Všechen svůj adrenalin jsem už spálila. Mému tělu žádný nezbyl. Klesla jsem na zem a Edward mě zachytil, než jsem se mohla udeřit o kamení. Se mnou v náručí vyskočil na nohy.
"Sethe!" zakřičel.
Seth byl nahrbený, stále napjatý v bolesti, jako kdyby se už už chtěl vrhnout do lesa.
"Ne!" poručil Edward. "Ty jdi rovnou domů. Hned. Co nejrychleji dokážeš!"
Seth zakňučel a zavrtěl velkou hlavou ze strany na stranu.
"Sethe. Věř mi."
Obrovský vlk se dlouze zadíval do Edwardových zmučených očí a pak se napřímil a vyrazil do lesa. Zmizel mezi stromy jako duch.
Edward mě pevně sevřel v náručí a už jsme také spěchali setmělým lesem. Utíkali jsme jinou cestou než vlk.
"Edwarde." Musela jsem se snažit, abych ta slova dostala ze staženého krku. "Co se stalo, Edwarde? Co se stalo Samovi? Kam jdeme? Co se děje?"
"Musíme se vrátit zpátky na mýtinu," odpověděl mi tichým hlasem. "Věděli jsme, že je slušná pravděpodobnost, že k tomu dojde. Dnes brzy ráno to Alice uviděla a po Samovi to vzkázala Sethovi. Volturiovi se rozhodli, že tentokrát už zasáhnou."
Volturiovi.
To už na mě bylo příliš. Moje mysl odmítala přiřazovat slovům jejich význam, předstírala, že je nechápe.
Stromy se kolem nás trhaně míhaly. Běžel dolů z kopce tak rychle, že jsem měla pocit, jako když se řítíme střemhlav, bezvládně padáme.
"Nepanikař. Nejdou si pro nás. Je to jenom normální strážný kontingent, který takovéhle nepořádky obvykle uklízí. Nic závažného, jenom dělají svou práci. Samozřejmě, zdá se, že svůj příchod načasovali velmi pečlivě. Což mě vede k přesvědčení, že by v Itálii nikdo netruchlil, kdyby ti novorození počet členů rodiny Cullenovy opravdu zredukovali." Drtil ta slova mezi zuby, tvrdě a nepřátelsky. "Budu vědět jistě, co si myslí, až dojdou na mýtinu."
"To proto se vracíme?" zašeptala jsem. Dokážu to ustát? Obrazy klouzajících černých rób se mi draly do vzpouzející se mysli a já jsem před nimi uhýbala. Byla jsem blízko ke kritickému bodu.
"To je jen jeden důvod. Hlavně pro nás bude v tuto chvíli bezpečnější stát proti nim sjednocení. Nemají důvod nás obtěžovat, ale… Je s nimi Jane. Kdyby si myslela, že jsme někde sami, stranou od ostatních, mohlo by ji to pokoušet. Jako Victoria, i Jane by asi uhodla, že s tebou chodím. Demetri, samozřejmě, chodí s ní. Ten by mě dokázal najít, kdyby ho o to Jane požádala."
Nechtěla jsem na to jméno ani pomyslet. Nechtěla jsem před sebou v duchu vidět ten úchvatně dokonalý dětský obličej. Z hrdla se mi vydral podivný zvuk.
"Pšt, Bello, pšt. Všechno dobře dopadne. Alice to vidí."
Alice už vidí? Ale… kde jsou potom vlci? Kde je smečka?
"Smečka?"
"Museli rychle odejít. Volturiovi příměří s vlkodlaky neuzavírají."
Slyšela jsem, jak se mi zrychluje dech, ale nedokázala jsem ho ovládnout. Začala jsem se zadýchávat.
"Přísahám, že se jim nic nestane," ujišťoval mě Edward. "Volturiovi nepoznají jejich pach - nedojde jim, že jsou tu vlci; s tímhle druhem nemají velké zkušenosti. Smečka bude v pořádku."
Nedokázala jsem jeho vysvětlení strávit. Soustředění jsem měla rozervané na cáry obavami. Budeme v pořádku, řekl předtím… a Seth, vyjící bolestí… Edward se mé první otázce vyhnul, odvedl pozornost k Volturiovým…
Byla jsem na pokraji zhroucení - visela jsem nad propastí a držela se jen konečky prstů.
Stromy kolem nás ubíhaly tak rychle, že jsem nedokázala rozeznat jejich obrysy. Jako když se žene divoká voda.
"Co se stalo?" zašeptala jsem znovu. "Předtím. Když Seth vyl? Když jste byli ranění?"
Edward zaváhal.
"Edwarde! Řekni mi to!"
"Už bylo po všem," zašeptal. Sotva jsem ho slyšela, jak mi z té rychlosti hvízdalo v uších. "Vlci nepočítali svou polovičku… mysleli, že je mají všechny. Alice samozřejmě neviděla…"
"Co se stalo?!"
"Jeden z novorozených se schovával… Leah ho našla - chovala se hloupě, namyšleně, chtěla se předvést. Zaútočila na něj sama…"
"Leah," opakovala jsem, a byla jsem příliš slabá, abych cítila hanbu za to, že mě zaplavila úleva. "Uzdraví se?"
"Leah raněná nebyla," zamumlal Edward.
Dlouze jsem se na něj podívala.
Same - pomoz mu - to Edward vydechl. Mu, ne jí.
"Už jsme skoro tam," řekl Edward a zadíval se do jednoho bodu v dálce.
Automaticky jsem stočila pohled tím směrem. Nízko nad stromy visel temně fialový mrak. Mrak? Vždyť bylo tak nezvykle slunečno… Ne, to nebyl mrak - rozeznala jsem tlustý sloup dýmu, stejný jako ten na našem tábořišti.
"Edwarde," řekla jsem a můj hlas skoro nebylo slyšet. "Edwarde, někdo byl raněn."
Slyšela jsem Sethovu bolest, viděla jsem Edwardův zmučený výraz v obličeji.
"Ano," zašeptal.
"Kdo?" zeptala jsem se, ačkoliv odpověď už jsem samozřejmě znala.
Samozřejmě. Jak jinak.
Stromy kolem nás začaly zpomalovat, protože jsme dobíhali na místo určení.
Trvalo dlouhou chvíli, než mi odpověděl.
"Jacob," řekl.
Povedlo se mi přikývnout.
"Samozřejmě," zašeptala jsem.
A pak jsem sklouzla z hrany, na které jsem v duchu visela.
Všechno zčernalo.
* * *
Napřed jsem si uvědomila, že se mě dotýkají studené ruce. Víc než jen jedny. Něčí paže mě držely, někdo mi dlaní podpíral tvář, něčí prsty mě hladily po čele a jiné se mi zase zlehka tiskly k zápěstí.
Pak jsem si začala uvědomovat hlasy. Zpočátku to bylo jenom bzučení, a pak nabíraly na hlasitosti a jasnosti, jako kdyby někdo zesiloval rádio.
"Carlisle - už je to pět minut." Edwardův znepokojený hlas.
"Vzpamatuje se, až bude připravená, Edwarde." Carlisleův hlas, vždycky klidný a jistý. "Dnes už toho na ni bylo tolik. Její mysl se takhle brání, tak ji nech."
Ale moje mysl se nechránila. Ta myšlenka a bolest mě neopouštěly ani v bezvědomí.
Cítila jsem se naprosto odpojená od svého těla. Jako kdybych byla zahnaná do koutku někde ve své hlavě, který se vymykal mé kontrole. A nemohla jsem s tím nic dělat. Nemohla jsem myslet. Ta bolest byla příliš silná. Nebylo před ní úniku.
Jacob.
Jacob.
Ne, ne, ne, ne, ne…
"Alice, kolik času máme?" zeptal se Edward. Jeho hlas byl stále napjatý; Carlisleova uklidňující slova nepomohla.
Z větší dálky se ozval Alicin hlas. O trochu veselejší. "Ještě pět minut. A Bella otevře oči za třicet sedm vteřin. Nedivila bych se, kdyby nás už slyšela."
"Bello, drahoušku?" Tohle byl Esmein tichý, uklidňující hlas. "Slyšíš mě? Už jsi v bezpečí, miláčku."
Ano, já jsem byla v bezpečí. A záleželo na tom?
Pak se mi k uchu přiblížily studené rty a Edward vyřkl slova, která mi umožnila utéct z těch mučidel, na kterých jsem byla připoutaná ve vlastní hlavě.
"Bude žít, Bello. Jacob Black se uzdravuje, zatímco to říkám. Bude v pořádku."
Jak bolest a hrůza povolovaly, našla jsem cestu zpátky do svého těla. Zamrkala jsem.
"Ach, Bello," vzdychl Edward úlevou a políbil mě na rty.
"Edwarde," zašeptala jsem.
"Ano, jsem tady."
Otevřela jsem oči a dívala se do těch jeho teple zlatých.
"Je Jacob v pořádku?" zeptala jsem se.
"Ano," uklidňoval mě.
Pozorně jsem se na něj zadívala, abych poznala, jestli se nesnaží mě jenom uchlácholit, ale nenašla jsem ani stín milosrdné lži.
"Sám jsem ho vyšetřoval," řekl pak Carlisle; otočila jsem hlavu a uviděla jeho tvář jenom pár stop od sebe. Carlisleův výraz byl vážný a uklidňující zároveň. Nemělo smysl ho zpochybňovat. "Jeho život není nijak ohrožen. Uzdravuje se neuvěřitelně rychle, ačkoliv jeho zranění byla natolik rozsáhlá, že i když to tak půjde dál, přesto pár dní potrvá, než se mu všechno úplně zahojí. Jakmile tu budeme hotovi, udělám, co budu moct, abych mu pomohl. Sam se snaží pomoct mu s přeměnou zpátky do lidské podoby. To jeho léčbu usnadní." Carlisle se pousmál. "Na veterinu jsem nikdy nechodil."
"Co se mu stalo?" zašeptala jsem. "Jak vážná jsou jeho zranění?"
Carlisleův obličej zase zvážněl. "Jiný vlk měl potíže -"
"Leah," vydechla jsem.
"Ano. Srazil ji z cesty, ale neměl čas bránit se sám. Tomu novorozenému se povedlo sevřít ho v náruči. Většinu kostí na pravé polovině těla má rozdrcenou."
Bolestně jsem se zatvářila.
"Sam a Paul ale včas zasáhli. Když ho brali zpátky do La Push, už se mu to začínalo hojit."
"Uzdraví se?" zeptala jsem se.
"Ano, Bello. Nebude mít žádné trvalé následky."
Zhluboka jsem se nadechla.
"Tři minuty," řekla Alice tiše.
Pokusila jsem se zvednout. Edward si uvědomil, oč se snažím, a pomohl mi na nohy.
Zírala jsem na scénu před sebou.
Cullenovi stáli ve volném půlkruhu kolem ohně. Nebylo vidět skoro žádné plameny, jenom hustý černofialový kouř, který se vznášel jako zhoubná nemoc nad světlou trávou. Ve stínu té neproniknutelné clony stál Jasper. Byl zády ke mně, ramena měl napjatá, paže lehce rozpažené. Před sebou něco měl. Skláněl se nad tím celý nakrčený, se zřejmou obezřetností…
Byla jsem příliš otupělá, abych cítila víc než trochu zděšení, když mi došlo, co to je.
Na mýtině bylo osm upírů.
Ta dívka u ohně byla schoulená do klubíčka, paže ovinuté kolem nohou. Byla velmi mladá. Mladší než já - vypadala možná na patnáct, měla tmavé vlasy a byla hubená. Její oči byly upřené na mě a duhovky měla neskutečně zářivě rudé. Mnohem jasnější než Riley, skoro planoucí. Zuřivě jimi koulela, celá zdivočelá.
Edward viděl můj udivený výraz.
"Vzdala se," vysvětlil mi tiše. "To jsem ještě nikdy neviděl. Jenom Carlislea by mohlo napadnout něco takového nabídnout. Jasper to neschvaluje."
Nedokázala jsem odtrhnout pohled od scény vedle ohně. Jasper si nepřítomně třel levé předloktí.
"Je Jasper v pořádku?" zašeptala jsem.
"Je mu dobře. Jed štípe."
"Kousli ho?" zeptala jsem se zděšeně.
"Snažil se být všude zároveň. Vlastně se snažil postarat se o to, aby Alice neměla nic na práci." Edward zavrtěl hlavou. "Alice nepotřebuje ničí pomoc."
Alice udělala obličej na adresu své pravé lásky. "Dělá si moc starostí, blázínek."
Ta mladá žena najednou zvrátila hlavu dozadu jako zvíře a pronikavě zanaříkala.
Jasper na ni zavrčel, takže se schoulila zpátky, ale její prsty se zaryly do země jako pařáty a hlava se jí úzkostně zmítala dopředu dozadu. Jasper udělal krok k ní a víc se nahrbil. Edward se posunul s přehnanou nenuceností a natočil naše těla tak, aby stál mezi dívkou a mnou. Vykukovala jsem mu za paží, abych viděla na poraženou dívku a Jaspera.
Carlisle byl vmžiku po Jasperově boku. Položil chlácholivě ruku na paži nejmladšího syna.
"Rozmyslela sis to, maličká?" zeptal se Carlisle, klidný jako vždy. "Nechceme tě zničit, ale uděláme to, jestli se nedokážeš ovládnout."
"Jak to můžete vydržet?" zasténala dívka vysokým, jasným hlasem. Já ji chci." Její jasné karmínové duhovky se upřely na Edwarda, skrz něj, přes něj na mě, a nehty se jí zase zaryly do tvrdé hlíny.
"Musíš to vydržet," nabádal jí Carlisle vážně. "Musíš cvičit sebeovládání. Dá se to naučit, a teď je to jediná věc, která tě zachrání."
Dívka se rukama od hlíny chytila za hlavu a tiše naříkala.
"Neměli bychom jít někam od ní?" zašeptala jsem a zatahala Edwarda za paži. Jak dívka uslyšela můj hlas, vycenila zuby. Její výraz byl zmučený
"Musíme zůstat tady," zamumlal Edward. "Právě teď přicházejí na severní konec mýtiny."
Srdce se mi rychle rozbušilo, když jsem se rozhlížela po mýtině, ale přes hustou kouřovou clonu jsem nic neviděla.
Po vteřině marného pátrání se můj pohled stočil zpátky k mladé upírce. Stále se dívala na mě, oči napůl šílené.
Dlouho jsem ten pohled opětovala. Alabastrově bledý obličej jí lemovaly tmavé vlasy sahající k bradě. Nedalo se poznat, jestli jsou její rysy krásné, když byly takhle pokřivené hněvem a žízní. Dominantní byly ty nezkrocené rudé oči - nedokázala jsem se od nich odtrhnout. Rozzlobeně si mě měřila a každých pár vteřin jí tělem projel silný záškub.
Dívala jsem se na ni jako hypnotizovaná a přemítala, jestli se dívám do zrcadla své budoucnosti.
Pak Carlisle a Jasper začali ustupovat k nám ostatním. Emmett, Rosalie a Esme se honem shlukli k místu, kde jsme stáli my s Edwardem a Alicí. Sjednocení, jak řekl Edward, se mnou uprostřed na nejbezpečnějším místě.
Odtrhla jsem svou pozornost od divoké dívky, abych pátrala po přicházejících příšerách.
Stále nebylo nic vidět. Pohlédla jsem na Edwarda a on měl oči upřené přímo před sebe. Snažila jsem se sledovat jeho pohled, ale byl tam jenom kouř - hustý, olejnatý dým, který se kroutil nízko u země, líně se zvedal a převaloval na trávě.
Vzedmul se, uprostřed temnější.
"Hmm," zamumlal z mlhy mrtvý hlas. Tu apatii jsem okamžitě poznala.
"Vítej, Jane." Edwardův tón byl chladně zdvořilý.
Z mlhy se vylouply temné postavy. Poznala jsem, že ta vpředu bude Jane - nejtmavší plášť, skoro černý, a postava menší o dobrého půl metru. Ve stínu kápě jsem stěží dokázala rozeznat její andělské rysy.
Ty čtyři postavy oděné do šedých rubášů, které se tyčily za ní, mi byly také jaksi povědomé. Byla jsem si jistá, že jsem poznala toho největšího, a jak jsem se na něj dívala ve snaze potvrdit si svoje tušení, Felix vzhlédl. Nechal si kapuci lehce sklouznout, takže jsem viděla, jak na mě mrkl a usmál se. Edward vedle mě stál bez pohnutí, napjatě obezřetný.
Jane pomalu přejela pohledem přes jasné obličeje Cullenových a pak se zastavila u novorozené dívky vedle ohně; novorozená měla zase hlavu v dlaních.
"Nechápu." Janin hlas byl bezbarvý, ale ne tak nezaujatý jako předtím.
"Vzdala se," vysvětloval Edward a odpovídal tak na zmatek v její mysli.
Jane po něm střelila temnýma očima. "Vzdala se?"
Felix a ostatní stíny si vyměnili rychlý pohled.
Edward pokrčil rameny. "Carlisle jí dal tu šanci."
"Pro ty, kdo porušují pravidla, žádné šance neexistují," řekla Jane nevzrušeně.
Pak promluvil Carlisle mírným hlasem. "Je to ve vašich rukou. Pokud byla ochotná přestat na nás útočit, nepokládal jsem za nutné ji zničit. Nikdy ji nikdo nepoučil."
"To nic nemění," stála si na svém Jane.
"Jak si přeješ."
Jane se na Carlislea konsternované podívala. Zavrtěla malinko hlavou a pak znovu nasadila znuděný výraz.
"Aro doufal, že se dostaneme dost na západ, abychom se s tebou setkali, Carlisle. Posílá ti pozdravy."
Carlisle přikývl. "Ocenil bych, kdybys ho ode mě taky pozdravovala."
"Samozřejmě." Jane se usmála. Její obličej byl tolik líbezný, když se v něm ukázaly nějaké emoce. Podívala se zpátky ke kouři. "Zdá se, že jste nám tu dnes ušetřili práci… z větší části." Její oči střelily k rukojmí. "Jenom z profesionální zvědavosti, kolik jich bylo? Nechali za sebou v Seattlu docela slušnou spoušť."
"Osmnáct, včetně téhle," odpověděl Carlisle.
Jane vykulila oči, pak se podívala zase na oheň a zdálo se, že přehodnocuje jeho velikost. Felix a ostatní stíny si vyměnili delší pohled.
"Osmnáct?" zopakovala a její hlas zazněl poprvé nejistě.
"Všichni čerstvě novorození," řekl Carlisle lhostejně. "Nebyli vytrénovaní."
"Všichni?" Její hlas nabral na ostrosti. "Kdo byl potom jejich tvůrce?"
"Jmenovala se Victoria," odpověděl Edward bez stopy emocí v hlasu.
"Jmenovala?" zeptala se Jane.
Edward naklonil hlavu k lesu na východě. Jane zvedla oči a zaostřila je na něco daleko před sebou. Ten druhý sloup dýmu? Nepodívala jsem se stranou, abych se přesvědčila.
Jane dlouhou chvíli zírala na východ a pak se zase zkoumavě zadívala do ohně.
"Tahle Victoria - ta byla ještě k těm osmnácti tady?"
"Ano. Měla s sebou jenom jednoho dalšího. Nebyl tak mladý jako tadyta, ale nebyl starší než rok."
"Dvacet," vydechla Jane. "Kdo vyřídil jejich tvůrce?"
"Já," řekl jí Edward.
Jane přimhouřila oči a otočila se k dívce u ohně.
"Ty tam," oslovila ji a její mrtvý hlas byl hrubší než předtím. "Tvoje jméno."
Novorozená na Jane vrhla nepřátelský pohled a pevně semkla rty.
Jane se na ni andělsky usmála.
Novorozená dívka na to zareagovala křikem, který rval ušní bubínky; tělo se jí rychle zkroutilo do zkřivené, nepřirozené pozice. Dívala jsem se jinam a potlačovala nutkání zakrýt si uši. Skřípala jsem zubama a doufala, že ovládnu žaludek. Křik zesiloval. Snažila jsem se soustředit na Edwardův obličej, hladký a bez emocí, ale vybavila se mi vzpomínka, kdy se pod mučivým pohledem Jane ocitl on, a cítila jsem se ještě hůř. Tak jsem se raději dívala na Alici a Esme, stojící vedle něho. Jejich obličeje byly stejně prázdné jako ten jeho.
Konečně bylo ticho.
"Tvoje jméno," zopakovala Jane neochvějným hlasem.
"Bree," vydechla dívka.
Jane se usmála a dívka zase vykřikla. Zadržela jsem dech, dokud zvuk její bolesti nepřestal.
"Řekne ti všechno, co chceš vědět," ucedil Edward skrz zuby. "Tohle dělat nemusíš."
Jane vzhlédla, její obvykle mrtvé oči byly náhle pobavené. "Ale to já přece vím," řekla Edwardovi a usmála se na něj, než se otočila zpátky k mladé upírce Bree.
"Bree," oslovila ji zase chladným hlasem. "Je to pravda, co mi řekli? Bylo vás dvacet?"
Dívka tam ležela lapajíc po vzduchu, jednu stranu obličeje přitisknutou k zemi. Rychle promluvila. "Devatenáct nebo dvacet, možná víc, já nevím!" Krčila se, vyděšená z toho, že by jí její nevědomost mohla vynést další kolo mučení. "Sara a ještě jedna, jejíž jméno neznám, se dostaly do rvačky cestou…"
"A ta Victoria - to ona tě stvořila?"
"Já nevím," odpověděla Bree a zase se zašklebila. "Riley její jméno nikdy neříkal. Tehdy v noci jsem neviděla… byla taková tma, a bolelo to…" Bree se otřásla. "Nechtěl, abychom na ni dokázali myslet. Říkal, že naše myšlenky nejsou bezpečné…"
Jane střelila pohledem po Edwardovi a pak zpátky k dívce.
Victoria to naplánovala dobře. Kdyby Edwarda nesledovala, nedalo by se najisto zjistit, že do toho byla zapletená…
"Pověz mi o Rileym," poručila Jane. "Proč vás sem přivedl?"
"Riley nám řekl, že tady musíme zničit ty divné žlutooké," drmolila Bree rychle a ochotně. "Povídal, že to bude snadné. Říkal, že jim patří město a že po nás půjdou. Říkal, že až budou pryč, bude všechna krev naše. Dal nám jejich pach." Bree zvedla ruku a zabodla prst do vzduchu směrem ke mně. "Říkal, že je poznáme podle toho, že s nimi bude ona. Říkal, že kdo ji dostane první, může si ji nechat."
Slyšela jsem, jak vedle mě Edward zatíná čelist.
"Zdá se, že to Riley trochu podcenil," poznamenala Jane.
Bree přikývla, zjevně se jí ulevilo, když konverzace nabrala tento nebolestivý směr. Opatrně se posadila. "Já nevím, co se stalo. Rozdělili jsme se, ale ti druzí vůbec nepřišli. A Riley nás taky opustil a nepřišel nám na pomoc, jak slíbil. A pak nastal hrozný zmatek a najednou byli všichni na kusy." Znovu se otřásla. "Bála jsem se. Chtěla jsem utéct." Podívala se na Carlislea. "Tamhleten říkal, že mi neublíží, když přestanu bojovat."
"Ach, ale on nemá právo rozdávat takové milosti, maličká," zamumlala Jane a její hlas byl teď podivně něžný. "Porušení pravidel s sebou nese následky."
Bree na ni zírala a nic nechápala.
Jane se podívala na Carlislea. "Víš jistě, že jste dostali všechny? Tu druhou půlku, která se oddělila?"
Carlisleův obličej byl velmi klidný, když přikývl. "My jsme se taky rozdělili."
Jane se pousmála. "Nemůžu popřít, že to na mě udělalo dojem." Velké stíny za ní souhlasně zamručely. "Nikdy jsem neviděla, aby se nějaká skupina ubránila takové útočící přesile bez ztrát. Víte, proč k tomu došlo? Vzhledem k způsobu, jakým tu žijete, mi to připadá jako nepřiměřené jednání. A proč byla klíčem ta dívka?" Její oči na mně na krátkou chviličku neochotně spočinuly.
Zachvěla jsem se.
"Victoria měla na Bellu spadeno," vysvětloval jí Edward apatickým hlasem.
Jane se zasmála - byl to líbezný, bublavý smích šťastného dítěte. "Zdá se, že u našich vyvolává bizarně silné reakce," poznamenala a věnovala mi jeden svůj blažený úsměv.
Edward ztuhl. Podívala jsem se na něj včas, abych viděla, jak se jeho obličej obrací pryč, zpátky k Jane.
"Mohla bys s tím prosím přestat?" zeptal se napjatým hlasem.
Jane se zase lehce zasmála. "Jen to zkouším. Zjevně jí to nic nedělá."
Otřásla jsem se, hluboce vděčná za to, že ta zvláštní anomálie v mém organismu - která mě ochránila před Jane, už když jsme se setkaly posledně - stále funguje. Edward mě objal pevněji kolem pasu.
"No, zdá se, že nám toho na práci moc nezbylo. Zvláštní," prohlásila Jane a do hlasu se zase vkrádala apatie. "Na to nejsme zvyklí, chodit někam zbytečně. Je velká škoda, že jsme nestihli tu bitvu. Podle všeho to musela být opravdu zábavná podívaná."
"Ano," odpověděl rychle Edward ostrým hlasem. "A byli jste tak blízko. Škoda, že jste nepřišli o půl hodiny dřív. Pak byste tu možná dokázali splnit účel své cesty."
Jane se střetla s Edwardovým rozzlobeným pohledem pevnýma očima. "Ano. Škoda, že to takhle dopadlo, že?"
Edward si pro sebe přikývl, jeho tušení se potvrdilo.
Jane se otočila a podívala se zase na novorozenou Bree, ve tváři úplně znuděný výraz. "Felixi?" zakňourala.
"Počkej," vložil se do toho Edward.
Jane zvedla obočí, ale Edward se obrátil na Carlislea a naléhavě promluvil. "Mohli bychom té mladé vysvětlit pravidla. Zdá se, že není neochotná se učit. Nevěděla, co dělá."
"Samozřejmě," odpověděl Carlisle. "Určitě bychom byli připraveni převzít za Bree zodpovědnost."
Výraz Jane se zmítal mezi pobavením a nevěřícností.
"Neděláme výjimky," řekla. "A nedáváme druhou šanci. Škodí to naší reputaci. Což mi připomíná…" Najednou zase upřela oči na mě a v její cherubínské tváři se objevily dolíčky. "Caius bude tak zaujatý, až uslyší, že jsi stále člověk, Bello. Možná se rozhodne tě navštívit."
"Datum je stanoveno," promluvila poprvé Alice. "Možná vás za několik měsíců navštívíme."
Janin úsměv pohasl a ona lhostejně pokrčila rameny, na Alici se ani nepodívala. Otočila se čelem ke Carlisleovi. "Bylo to příjemné setkání, Carlisle - myslela jsem, že Aro přehání. No, tak zatím na shledanou…"
Carlisle přikývl s bolestným výrazem.
"Postarej se o to, Felixi," poručila Jane s neskrývanou nudou v hlase a kývla k Bree. "Chci jet domů."
"Nedívej se," zašeptal mi Edward do ucha.
Jeho radu jsem poslechla víc než ochotně. Na jeden den jsem toho viděla až dost - víc než dost na celý život. Stiskla jsem pevně víčka a zabořila obličej Edwardovi do prsou.
Ale pořád jsem slyšela.
Ozvalo se hluboké, rachotivé bručení a pak vysoký nářek, který už jsem znala. Ten zvuk se rychle odmlčel a pak už bylo slyšet jenom odporné křupání a škubání.
Edwardovy ruce mě úzkostně třely po ramenou.
"Pojďme," řekla Jane a já jsem vzhlédla včas, abych spatřila záda vysokých postav v tmavých pláštích, které mizely ve svíjejícím se dýmu. Pach požáru byl zase silný - čerstvý.
Šedivé pláště zmizely v husté mlze.

ZATMĚNÍ-24.KAPITOLA-NÁHLÉ ROZHODNUTÍ

29. května 2010 v 9:00 | majča |  Zatmění - kniha
24. NÁHLÉ ROZHODNUTÍ
Ležela jsem s obličejem zabořeným do spacáku a čekala, až mě dostihne spravedlnost. Možná mě tady pohřbí lavina. Přála jsem si to. Aspoň už se na sebe nebudu muset dívat do zrcadla.
Neslyšela jsem žádný zvuk, který by mě upozornil. Edwardova ruka mě zničehonic pohladila po rozcuchaných vlasech. Při jeho dotyku jsem se provinile zachvěla.
"Je ti dobře?" zašeptal úzkostným hlasem.
"Ne. Chce se mi umřít."
"To se nikdy nestane. To nedovolím."
Zasténala jsem a pak jsem zašeptala: "Třeba si to rozmyslíš."
"Kde je Jacob?"
"Šel bojovat," zamumlala jsem do podlážky.
Jacob opustil náš malý tábor radostně - s veselým "Hned jsem zpátky" - a co nejrychleji utíkal na mýtinu. Cestou už se třásl, jak se chystal vzít na sebe svou druhou podobu. Teď už celá smečka všechno ví. Seth Clearwater, který přecházel venku před stanem, se stal důvěrným svědkem mojí hanby.
Edward dlouho mlčel. "Aha," řekl nakonec.
Tón jeho hlasu mě upozornil, že moje lavina nepřichází dost rychle. Podívala jsem se na něj. No samozřejmě, s pohledem upřeným do prázdna poslouchal. Radši bych umřela, než dovolila, aby to slyšel. Zabořila jsem obličej zpátky do podlážky.
Ohromilo mě, když se Edward zdráhavě zasmál.
"A já jsem si myslel, že bojuju nepoctivě," řekl s neochotným obdivem. "Vedle něj jsem hotový světec." Pohladil mě po tváři. "Nezlobím se na tebe, lásko. Jacob je mazanější, než jsem si myslel. Ale vážně mě mrzí, že sis o to sama řekla."
"Edwarde," zašeptala jsem do hrubého nylonu. "Já… já… já jsem -"
"Pššt," tišil mě a prsty mi chlácholivě přejížděl po tváři. "Tak jsem to nemyslel. On by tě totiž políbil stejně - i kdybys mu na to neskočila - a já teď nemám výmluvu, abych mu mohl rozbít obličej. A že bych si to dovedl vychutnat."
"Neskočila?" zamumlala jsem skoro neslyšně.
"Bello, vážně jsi věřila, že je tak ušlechtilý? Že by odešel v oblaku slávy a vyklidil mi pole?"
Zvedla jsem pomalu hlavu, abych se setkala s jeho trpělivým pohledem. Něžně se na mě díval; jeho oči byly plné pochopení, a ne odporu, který bych si zasloužila.
"Ano, vážně jsem tomu věřila," zamumlala jsem a pak jsem se podívala stranou. Ale nezlobila jsem se na Jacoba, že mě obelstil. Nedokázala jsem cítit nic jiného než nenávist k sobě.
Edward se zase tiše zasmál. "Jsi tak špatná lhářka, že uvěříš každému, kdo to jen trošku umí."
"Proč se na mě nezlobíš?" zašeptala jsem. "Měl bys mě nenávidět. Nebo jsi ještě neslyšel, jak to celé bylo?"
"Myslím, že jsem si udělal celkem podrobnou představu," odpověděl veselým, bezstarostným hlasem. "Jacob v duchu vytváří živé obrazy. Lituju jeho smečku skoro stejně jako sebe. Ubohému Sethovi se zvedal žaludek. Ale Sam teď donutí Jacoba, aby to pustil z hlavy."
Zavřela jsem oči a zavrtěla jsem bolestně hlavou. Ostrá nylonová vlákna stanové podlážky mě škrábala na kůži.
"Jsi jenom člověk," zašeptal a znovu mě pohladil po vlasech.
"Ale to je ta nejubožejší omluva, jakou jsem kdy slyšela."
"Ale ty jsi člověk, Bello. A i když bych si moc přál, aby to bylo jinak, on je taky člověk… Ve tvém životě jsou díry, které nedokážu zaplnit. To chápu."
"Ale to není pravda. Proto jsem tak strašná. Žádné díry nejsou."
"Miluješ ho," zašeptal jemně.
Každá buňka v mém těle by to moc ráda popřela.
"Tebe miluju víc," řekla jsem. Nic lepšího jsem nemohla udělat.
"Ano, to taky vím. Ale… když jsem od tebe odešel, Bello, opustil jsem tě raněnou, krvácející. Byl to Jacob, kdo tě zase sešil dohromady. To muselo zanechat svou stopu - na vás obou. Nejsem si jistý, že jsou to stehy, které se samy vstřebají. Nemůžu vinit ani jednoho z vás za něco, co jsem zavinil sám. Můžu získat odpuštění, ale tím se neubráním před důsledky."
"Mělo mě napadnout, že to zamotáš tak, aby ses mohl obviňovat. Přestaň s tím, prosím tě. To nesnesu."
"A co mám podle tebe říkat?"
"Chci, abys mi vmetl do tváře všechny nadávky, které tě napadnou, v každém jazyce, který znáš. Chci, abys mi řekl, že jsi ze mě zhnusený a že odcházíš, abych se před tebou mohla plazit po kolenou a prosit, abys zůstal."
"Je mi líto." Vzdychl. "To nedokážu."
"Alespoň se přestaň snažit zvednout mi náladu. Nech mě trpět. Já si to zasloužím."
"Ne," zašeptal.
Pomalu jsem přikývla. "Máš pravdu. Radši buď chápavý a velkorysý. To je možná ještě horší."
Na chvilku se odmlčel a já jsem vycítila, že se v atmosféře vytvořilo napětí, tlak.
"Je to blíž," konstatovala jsem.
"Ano, ještě několik minut. Dost času na to, říct ještě jednu věc…"
Čekala jsem. Když konečně zase promluvil, šeptal: "Já umím být šlechetný, Bello. Nebudu tě nutit, aby sis mezi námi dvěma vybrala. Jen buď šťastná, a můžeš mít, kteroukoli moji část budeš chtít, nebo třeba žádnou, jestli to pro tebe bude lepší. Nenech svoje rozhodnutí ovlivnit tím, že si myslíš, že mi něco dlužíš."
Podepřela jsem se rukama a zvedla se na kolena.
"Zatraceně, přestaň!" zakřičela jsem na něj.
Překvapeně vykulil oči. "Ne, ty to nechápeš. Nejde mi o to, abych ti jen zvedl náladu, Bello, já to myslím vážně."
"Já vím, že to myslíš vážně," zasténala jsem. "Kam se podělo tvoje odhodlání? Na ušlechtilé sebeobětování ti kašlu! Bojuj!"
"Jak?" zeptal se a oči mu zestárly smutkem.
Vyškrábala jsem se mu do klína a objala ho.
"Mně je jedno, že je tu zima. Je mi jedno, že teď smrdím jako pes. Postarej se o to, abych zapomněla, jak jsem hrozná. Abych zapomněla na něj. Abych zapomněla vlastní jméno. Bojuj!"
Nečekala jsem, až se rozhodne - nebo až mi řekne, že nemá zájem o takovou krutou nevěrnou zrůdu, jako jsem já. Přitáhla jsem se k němu a vší silou přitiskla ústa na jeho sněhově studené rty.
"Opatrně, lásko," zašeptal pod mým naléhavým polibkem.
"Ne," zavrčela jsem.
Jemně mi poodtáhl obličej o pár centimetrů zpátky. "Nemusíš mi nic dokazovat."
"Já ti nechci nic dokazovat. Říkal jsi, že můžu mít kteroukoli část tebe budu chtít. Já chci tuhle část. Chci každou část." Ovinula jsem mu paže kolem krku a natáhla se, abych mu dosáhla na rty. Sklonil hlavu, aby mi polibek vrátil, ale jeho chladná ústa zaváhala, když viděl, jak moje netrpělivost roste. Vlastní tělo mě prozradilo, odhalilo mu moje úmysly. Netrvalo dlouho a vzal mě za ruce, aby mě zadržel.
"Na tohle není ta nejlepší chvíle," poznamenal příliš klidně, což se mi nelíbilo.
"Proč ne?" zavrčela jsem. Nemělo smysl vzdorovat, když se choval takhle; spustila jsem paže.
"Zaprvé, protože je zima." Natáhl se a vzal z podlahy spací pytel; obalil mě jím jako přikrývkou.
"Chyba," řekla jsem. "Zaprvé, protože na upíra jsi nechutně ctnostný."
Uchichtl se. "Dobře, v tom s tebou souhlasím. Zima je až na druhém místě. A zatřetí… no, vážně smrdíš, lásko."
Nakrčil nos.
Vzdychla jsem.
"Začtvrté," zašeptal a sklonil obličej, takže mi šeptal do ucha. "Zkusíme to, Bello. Já svůj slib splním. Ale byl bych mnohem radši, kdyby to nebyla reakce na Jacoba Blacka."
Nakrčila jsem se a zabořila mu obličej do ramene.
"A zapáté…"
"To je ale dlouhý seznam," zamumlala jsem.
Zasmál se. "Ano, ale chtěla jsi poslouchat, jak dopadá bitva, nebo ne?"
Při těch slovech Seth pronikavě zavyl před stanem.
Moje tělo se při tom zvuku napjalo. Nevědomky jsem levou ruku zaťala v pěst, nehty se mi zarývaly do ovázané dlaně, až mě za ni Edward vzal a něžně mi narovnal prsty.
"Dobře to dopadne, Bello," ujišťoval mě. "Máme na své straně schopnosti, trénink a moment překvapení. Velmi brzy bude po všem. Kdybych tomu doopravdy nevěřil, tak bych teď byl tam dole - a ty bys tu byla připoutaná řetězem ke stromu nebo něco takového."
"Alice je tak malá," zasténala jsem.
Uchichtl se. "To by mohl být problém… kdyby ji ovšem někdo dokázal chytit."
Seth začal kňučet.
"Co se děje?"zeptala jsem se.
"Jenom se zlobí, že tu trčí s námi. Ví, že ho smečka nepustila do akce, aby ho chránila. Má sto chutí připojit se k nim."
Zamračila jsem se směrem k Sethovi.
"Novorození došli na konec stopy - zafungovalo to jako kouzlo, Jasper je génius - a zachytili pach těch na louce, takže se rozdělují do dvou skupin, jak řekla Alice," zamručel Edward, oči upřené do dálky. "Sam nás svolává, povede přepadovou skupinu." Byl tak soustředěný na to, co slyší, že používal plurál smečky.
Najednou se na mě podíval. "Dýchej, Bello."
Snažila jsem se ho poslechnout. Slyšela jsem Sethovo hlasité oddychování za stěnou stanu a snažila jsem se držet ve stejném klidném rytmu, abych nebyla zadýchaná.
"První skupina je na mýtině. Slyšíme, jak bojují."
Zaťala jsem zuby.
Zasmál se. "Slyšíme Emmetta - náramně se baví."
Přinutila jsem se udělat další nádech společně se Sethem.
"Druhá skupina se připravuje - nedávají pozor, ještě nás neslyšeli."
Edward zavrčel.
"Co je?" vydechla jsem.
"Mluví o tobě." Jeho zuby se zaťaly. "Mají asi zajistit, abys neutekla… Pěkný tah, Leo! Mmm, je docela rychlá," zamručel obdivně. "Jeden z novorozených zachytil náš pach a Leah ho skolila, ještě než se vůbec otočil. Sam jí pomáhá ho dorazit. Paul a Jacob dostali dalšího, ale ostatní se teď brání. Nemají ponětí, co si s námi počít. Obě strany předstírají útok… Ne, ať jde první Sam. Uhněte mu z cesty," zamumlal. "Rozdělte je - nedovolte, aby si navzájem chránili záda."
Seth zaskučel.
"To je lepší, přižeňte je k mýtině," souhlasil Edward. Jeho tělo se nevědomky posouvalo, jak se díval, napínalo k pohybům, které by dělal. Stále mě držel za ruce; propletla jsem si prsty s jeho. Alespoň že není tam dole.
Náhlé ticho bylo jediným varováním.
Sethovo hluboké dýchání ustalo, a já, protože jsem se snažila držet s ním krok, jsem si toho všimla.
Taky jsem přestala dýchat - byla jsem tak vyděšená, že jsem nedokázala ani přinutit svoje plíce k práci, když jsem si uvědomila, že Edward vedle mě ztuhl jako kus ledu.
Ach ne. Ne. Ne.
Kdo byl ztracen? Jejich, nebo náš? Můj, jenom můj. Jaká byla moje ztráta?
Seběhlo se to tak rychle, že jsem ani nevěděla, jak, ale najednou jsem stála a kolem mě se hroutil stan, roztrhaný na cáry. Udělal to Edward, abychom se snáz dostali ven? Proč?
Stála jsem tam celá vyděšená a mrkala do jasného světla. Viděla jsem jenom Setha, stál hned vedle nás, obličej měl jenom pár centimetrů od Edwardova. Nekonečně dlouhou vteřinu se dívali jeden druhému do očí v naprostém soustředění. Slunce se odráželo od Edwardovy kůže a pouštělo Sethovi do kožichu roztančené jiskřičky.
A pak Edward naléhavě zašeptal: "Jdi, Sethe!"
Velký vlk se otočil a zmizel ve stínu lesa.
Uplynuly celé dvě vteřiny? Připadaly mi jako hodiny. Dělalo se mi špatně, jak jsem byla zděšená, když jsem si uvědomila, že se na mýtině určitě stalo něco strašného. Otevřela jsem pusu a chtěla Edwarda požádat, aby mě tam vzal, a to hned. Potřebovali ho a potřebovali mě. Kdybych měla krvácet, abych je zachránila, udělám to. Umřu pro jejich záchranu jako třetí žena. Neměla jsem po ruce žádnou stříbrnou dýku, ale já už na něco přijdu -
Než jsem ze sebe dokázala vypravit první slabiku, měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo hodil do vzduchu. Ale Edwardovy ruce mě ani na chviličku nepustily - jenom mě přesunuly, ale tak rychle, že jsem měla pocit, jako bych padala na stranu.
Ocitla jsem se přitisknutá zády na holou stěnu útesu. Edward stál přede mnou a zaujímal postoj, který jsem okamžitě poznala.
Úleva mi projela myslí ve stejnou dobu, kdy mi žaludek propadl podrážkami bot.
Pochopila jsem to špatně.
Úleva - na mýtině se nic zlého nepřihodilo.
Hrůza - krize byla tady.
Edward zaujal obrannou pozici - napůl přikrčený, paže lehce roztažené -, kterou jsem poznala s takovou určitostí, až se mi udělalo špatně. Skála za mými zády mohla být ta stará cihlová zeď v jedné italské uličce, kde se Edward postavil mezi mě a vojáky Volturiových v černých kápích.
Blížila se k nám nějaká hrozba.
"Kdo?" zašeptala jsem.
Se zaťatými zuby nepromluvil, ale zavrčel, hlasitěji, než jsem čekala. Až moc hlasitě. Znamenalo to, že je příliš pozdě se schovávat. Byli jsme v pasti a bylo jedno, jestli jeho odpověď někdo uslyší.
"Victoria," vyrazil ze sebe jméno tak, že znělo jako nadávka. "Není sama. Narazila na můj pach, když se vydala za novorozenými pro podívanou - vůbec neměla v úmyslu zapojit se s nimi do boje. V tu chvíli se rozhodla, že mě půjde hledat, protože usoudila, že kde budu já, budeš i ty. Měla pravdu. Ty jsi měla pravdu. Pokaždé za tím stála Victoria."
Byla dost blízko, aby mohl slyšet její myšlenky.
Zase se mi ulevilo. Kdyby to byli Volturiovi, znamenalo by to smrt pro oba. Ale když je to Victoria, nemusíme zemřít oba. Edward by to mohl přežít. Byl dobrý bojovník, stejně dobrý jako Jasper. Jestli si s sebou nepřivedla moc dalších, mohl by si probojovat cestu ven, zpátky ke své rodině. Edward byl rychlejší než kdokoliv jiný. Mohl to dokázat.
Byla jsem tak ráda, že poslal Setha pryč. Samozřejmě, nebyl nikdo, ke komu by Seth mohl běžet pro pomoc. Victoria načasovala své rozhodnutí dokonale. Ale aspoň že Seth byl v bezpečí; když jsem pomyslela na jeho jméno, neviděla jsem před sebou velkého pískového vlka - jenom toho vytáhlého patnáctiletého chlapce.
Edward se posunul - jenom nepatrně, ale napověděl mi tak, kam se mám dívat. Zírala jsem do černých stínů lesa.
Jako kdyby postavy z mých nočních běsů ožily a kráčely mi naproti.
Na malou mýtinu u našeho tábora pomalu vstoupili dva upíři. Očima pozorně vše sledovali, aby jim nic neuniklo. Zářili na slunci jako diamanty.
Na toho blonďatého chlapce - ano, byl to ještě chlapec, ačkoliv byl svalnatý a vysoký, mohlo mu být tolik, co mně, když byl proměněn - jsem se skoro nedokázala dívat. Jeho oči - nejzářivějšího odstínu červené, jaký jsem kdy viděla - nedokázaly upoutat můj zrak. Ačkoliv stál k Edwardovi blíž, a tudíž představoval bezprostřední nebezpečí, nemohla jsem se na něj dívat.
Protože pár kroků stranou a pár kroků za ním na mě zírala Victoria.
Její oranžové vlasy byly jasnější, ohnivější, než jak jsem si je pamatovala. Nefoukal žádný vítr, ale ten oheň kolem jejího obličeje lehce jiskřil jako přeskakující plamínky.
Oči měla černé žízní. Neusmívala se, jako to vždycky dělala v mých nočních můrách - rty měla pevně semknuté do tenké čáry. Držením těla připomínala kočkovitou šelmu, byla jako lvice, která čeká na signál, aby vyskočila. Neklidným divokým pohledem těkala ze mě na Edwarda, ale u něj se nikdy nezastavila déle než půl vteřiny. Nedokázala odtrhnout oči od mého obličeje o nic víc, než jsem je dokázala od jejího odtrhnout já.
Vyzařovalo z ní napětí, ve vzduchu skoro viditelné. Cítila jsem touhu, tu vše pohlcující vášeň, která ji stravovala. Věděla jsem, co si myslí, skoro jako kdybych taky dokázala slyšet její myšlenky.
Byla tak blízko svého vytouženého cíle. To, k čemu se více než rok upínala a o co usilovala, bylo na dosah, tak blízko.
Moje smrt.
Její plán byl stejně jednoduchý, jako praktický. Ten velký blonďatý chlapec zaútočí na Edwarda. Jakmile bude Edward dostatečně zaneprázdněn, Victoria se mnou skoncuje.
Bude to rychlé - tady neměla čas na žádné hrátky -, ale bude to důkladné. Udělá něco, z čeho se není možné vzpamatovat. Něco, co nedokáže napravit ani upíří jed.
Bude mi muset zastavit srdce. Možná mi vrazí ruku do prsou a prostě ho rozdrtí. Nebo něco podobného.
Srdce mi zuřivě bilo, hlasitě tlouklo, jako kdyby jí chtělo ukázat, kde se nachází její terč.
Na ohromnou vzdálenost, daleko za černým lesem, se k nám klidným vzduchem doneslo vlčí zavytí. Když byl Seth pryč, nebyl způsob, jak ten zvuk přeložit.
Blonďatý chlapec se po očku díval na Victorii a čekal na její příkaz.
Byl mladý v mnoha ohledech. Podle jeho jasně karmínových duhovek jsem odhadovala, že nebude upírem moc dlouho. Bude silný, ale nešikovný. Edward bude vědět, jak ho porazit. Edward přežije.
Victoria ukázala bradou k Edwardovi, a tak chlapce beze slova pobídla vpřed.
"Riley," oslovil ho Edward tichým, prosebným hlasem.
Blonďatý chlapec ztuhl a vykulil rudé oči.
"Ona ti lže, Riley," pokračoval Edward. "Poslouchej mě. Ona ti lže, stejně jako lhala těm ostatním, kteří teď umírají tam na mýtině. Víš, že jim lhala, že tebe nutila, abys jim lhal, že jste jim nikdy neměli v úmyslu přijít na pomoc. Je tak těžké uvěřit, že lhala i tobě?"
Rileymu po tváři přeběhl zmatený výraz.
Edward se posunul kousíček stranou a Riley se mu automaticky přizpůsobil.
"Ona tě nemiluje, Riley." Edwardův tichý hlas byl vábivý, skoro hypnotizující. "Nikdy tě nemilovala. Milovala někoho, kdo se jmenoval James, a ty jsi pro ni jenom nástroj."
Když řekl Jamesovo jméno, Victoria vycenila zuby. Její oči zůstávaly upřené na mě.
Riley vrhl nervózní pohled směrem k ní.
"Riley?" řekl Edward.
Riley se na něj automaticky znovu soustředil.
"Ona ví, že tě zabiju, Riley. Ona chce, abys umřel, aby už nemusela nic předstírat. Ano - tys to pochopil, viď? Vyčetl jsi v jejích očích zdráhavost, tušil jsi falešnou notu v jejích slibech. Měl jsi pravdu. Nikdy tě nechtěla. Každý polibek, každý dotyk byla lež."
Edward se zase posunul, pohnul se pár centimetrů blíž k chlapci, pár centimetrů dál ode mě.
Victoriin pohled ustrnul na mezeře mezi námi. Zabít mě jí nebude trvat ani celou vteřinu - potřebovala jenom malilinkou příležitost.
Tentokrát se Riley přesunul pomaleji.
"Nemusíš zemřít," ujišťoval ho Edward a pohledem se stále vpaloval do chlapcových očí. "Jsou i jiné způsoby jak žít, než ten, který ti ukázala ona. Nejsou to jenom samé lži a krev, Riley. Můžeš hned teď odejít. Nemusíš zemřít pro její lži."
Edward se posunul o kousek dopředu a do strany. Teď mezi námi byl asi třiceticentimetrový odstup. Riley kroužil příliš daleko, tentokrát špatně odhadl vzdálenost. Victoria přenesla těžiště dopředu na bříška prstů u nohou.
"Poslední šance, Riley," zašeptal Edward.
Rileyho obličej byl zoufalý když se podíval na Victorii, aby mu řekla, co má udělat.
"To on je lhář, Riley," promluvila Victoria a mně se otevřela pusa údivem, když jsem uslyšela její hlas. "Vyprávěla jsem ti, jak umějí obalamutit mysl. Ty víš, že miluju jenom tebe."
Její hlas se nepodobal tomu silnému, divokému kočičímu vrčení, které by mi sedělo k jejímu obličeji a držení těla. Byl jemný a vysoko posazený - jako hlas dítěte, takové sopránové cinkání. Takový hlas se hodil k blonďatým kudrlinkám a růžové žvýkačce. Bylo divné, že vychází zpoza jejích obnažených, blýskavých zubů.
Riley zaťal čelist a narovnal ramena. Jeho oči se vyprázdnily - už v nich nebyl žádný zmatek, žádné podezření. Nebylo v nich vůbec nic. Napjal se k útoku.
Victoriino tělo jako by se třáslo, tak byla napjatá, připravená vyrazit. Prsty zatínala jako drápy a vyčkávala, až ode mě Edward ještě o centimetr poodstoupí.
To zavrčení nepatřilo nikomu z nich.
Středem mýtiny proletěla mamutí hnědožlutá postava a srazila Rileyho na zem.
"Ne!" vykřikla Victoria a dětský hlásek se jí nevěřícně třásl.
Metr a půl přede mnou velký vlk trhal a cupoval blonďatého upíra pod sebou. Do kamení u mých nohou narazilo něco bílého a tvrdého. Ucukla jsem před tím.
Victoria nevěnovala jediný pohled chlapci, kterému právě přísahala svou lásku. Její oči se stále upíraly na mě a čišelo z nich zklamání tak zuřivé, že vypadala jako smyslů zbavená.
"Ne," zopakovala se zuby zaťatými, když se k ní Edward vrhl a zablokoval jí tak cestu ke mně.
Riley už byl zase na nohou, znetvořený a celý vyjevený, ale podařilo se mu uštědřit Sethovi nepříjemné kopnutí do ramene. Slyšela jsem, jak praskla kost. Seth se stáhl a začal kolem něj kroužit. Kulhal. Riley rozpřáhl paže, ale zdálo se, že mu chybí kus ruky…
Jenom pár metrů od téhle pranice tancovali Edward a Victoria.
Nekroužili, protože Edward nedovolil, aby se ke mně přiblížila. Ustupovala zpátky, přesunovala se ze strany na stranu, snažila se najít díru v jeho obraně. On její kroky pružně napodoboval a v dokonalém soustředění ji špehoval. Pokaždé se pohnul jenom o zlomek vteřiny dřív, než se pohnula ona, protože jí každý úmysl vyčetl v myšlenkách.
Seth udělal na Rileyho výpad ze strany a něco se s ošklivým škrábavým zaskřípěním utrhlo. Další těžký bílý kus odletěl do lesa a s žuchnutím dopadl na zem. Riley zařval vzteky a Seth uskočil zpět - překvapivě pružně na to, jak byl velký -, než ho Riley stihl udeřit zmrzačenou rukou.
Victoria se teď proplétala mezi kmeny stromů na protějším konci malé mýtiny. Nevěděla, co má dělat, nohy ji táhly do bezpečí, ale oči toužily po mně, jako bych byla magnet, který si je přitahuje. Viděla jsem její spalující touhu mě zabít, která se svářila s instinktem k přežití.
Edward to taky viděl.
"Nechoď, Victorie," zašeptal stejně hypnotizujícím tónem jako předtím. "Podobnou šanci už nikdy nedostaneš."
Ukázala zuby a zasyčela na něj, ale zdálo se, že se ode mě nedokáže odtrhnout.
"Utéct můžeš klidně později," zavrněl Edward. "Budeš mít spoustu času. Tak to přeci děláš, že ano? To proto si tě James držel. Je to užitečné, když někdo rád hraje hry s osudovým koncem. Partnerka s úžasným smyslem pro vhodnou chvíli k úniku. Neměl tě opouštět - tvoje schopnosti mu chyběly, když jsme ho chytili ve Phoenixu."
Ze rtů se jí vydralo zavrčení.
"Ale tys pro něj nikdy víc neznamenala. Hloupé, vyplýtvat takové energie na pomstu někoho, kdo měl pro tebe méně citu než lovec pro svou kořist. Nikdy jsi pro něj nebyla víc než výhodný spojenec. Já to přece musím vědět."
Edward se pousmál a poklepal si na spánek.
Victoria s přidušeným výkřikem vyrazila z lesa a předstírala útok ze strany. Edward zareagoval a taneček začal nanovo.
Zrovna v tu chvíli Riley poprvé napadl Setha z boku, a ze Sethova hrdla se vydralo přidušené zavytí. Seth couvl, ramena mu škubala, jako kdyby se snažil setřást bolest.
Prosím, chtěla jsem prosit Rileyho, ale nedokázala jsem najít svaly, které by přinutily pusu, aby se mi otevřela, které by vymáčkly vzduch z plic. Prosím, je to ještě dítě!
Proč Seth už dávno neutekl? Proč neuteče teď?
Riley stále zkracoval vzdálenost mezi nimi a vytlačoval Setha ke stěně útesu vedle mě. Victoria se najednou začala zajímat o osud svého partnera. Koutkem oka jsem ji viděla, jak odhaduje vzdálenost mezi Rileym a mnou. V tu chvíli Seth udělal na Rileyho výpad a přinutil ho tak zase couvnout, a Victoria zasyčela.
Seth už nekulhal. Při svém kroužení se dostal na pár centimetrů od Edwarda; ocasem se otřel Edwardovi o záda a Victoriiny oči se vypoulily.
"Ne, na mě nezaútočí," řekl Edward a odpověděl tak na otázku v její hlavě. Využil její nepozornosti, aby se přisunul blíž. "Poskytla jsi nám společného nepřítele. Udělala jsi z nás spojence."
Zaťala zuby a snažila se soustředit jenom na Edwarda.
"Podívej se na něj z větší blízkosti, Victorie," zašeptal a tahal za nitky jejího soustředění. "Je vážně tak podobný tomu monstru, které James stopoval po Sibiři?"
Victoria vykulila oči a pak začala divoce přeskakovat pohledem z Edwarda na Setha a na mě, pořád dokola. "To není ten samý?" zavrčela svým holčičím sopránkem. "To není možné!"
"Všechno je možné," zamumlal Edward a hlas měl sametově hebký, když se pohnul dalších pár centimetrů blíž k ní. "Kromě toho, co chceš. Nikdy se jí nedotkneš."
Zavrtěla hlavou, rychle a trhaně, snažila se nevěnovat mu pozornost a proklouznout kolem něj, ale on jí okamžitě zatarasil cestu, jakmile se rozhodla, jaký udělá další krok. Pokaždé se frustrovaně zaškaredila, pak se zase nakrčila, takže připomínala lvici, a snažila se postoupit dopředu.
Victoria nebyla žádná nezkušená novorozená upírka, zmítaná instinkty. Byla smrtelně nebezpečná. I já jsem chápala rozdíl mezi ní a Rileym, a věděla jsem, že by Seth tak dlouho nevydržel, kdyby bojoval s ní.
Edward se taky posunul, jak se vzdálenost mezi nimi zkracovala. Byl to zápas lva proti lvici.
Tanec nabral tempo.
Těmi rychlými spirálovitými kroky připomínali Alici a Jaspera tam na louce, jenomže jejich tanec neměl tak dokonalou choreografii. Od stěny útesu se odráželo ozvěnou ostré křupání a praskání, kdykoliv někdo udělal v jejich formaci chybu. Ale pohybovali se příliš rychle, abych viděla, který z nich ty chyby dělá…
Rileyho ten divoký balet upoutal, očima úzkostně sledoval partnerku. Seth udeřil a utrhl z něj další malý kousek. Riley zařval a uštědřil mu mohutnou ránu hřbetem ruky, kterou Seth dostal přímo do široké hrudi. Sethovo velké tělo se nadzvedlo, proletělo tři metry vzduchem a narazilo do skalnaté stěny nad mou hlavou takovou silou, že se snad celý kopec otřásl. Slyšela jsem zasyčení, jak mu unikl vzduch z plic, a uskočila jsem stranou, protože se odrazil od skály a dopadl na zem pár kroků přede mnou.
Z tlamy mu uniklo tiché zakňučení.
Na hlavu mi pršely ostré úlomky šedého kamene a škrábaly mou obnaženou kůži. Po pravé paži se mi skutálel zubatý špičatý kámen a já jsem ho bezděčně zachytila. Sevřela jsem ten dlouhý úlomek v prstech, protože se nastartoval můj vlastní instinkt k přežití; protože šance na únik nebyla, moje tělo - bez ohledu na to, jak neúčinné to gesto bylo - se připravilo k boji.
V žilách mi začal kolovat adrenalin. Věděla jsem, že se mi dlaha zařezává do ruky. Věděla jsem, že zlomenina v mém kloubu protestuje. Věděla jsem to, ale necítila jsem bolest.
Za Rileym jsem viděla jenom přeskakující plameny Victoriiných vlasů a bílou šmouhu. Stále častější kovové chňapání a trhání, výdechy a šokovaná syčení prozrazovaly, že se tanec pro někoho vyvíjí smrtelně.
Ale pro koho?
Riley zavrávoral směrem ke mně, rudé oči mu jiskřily hněvem. Nenávistným pohledem se díval na tu ochablou horu svalstva v pískově zbarveném kožichu mezi námi a zatínal prsty na znetvořených rukou, že připomínaly pařáty. Otevřel ústa, v kterých mu zasvítily ostré zuby, a chystal se rozervat Sethovi hrdlo.
Jako elektrický šok mnou projela druhá dávka adrenalinu a všechno bylo náhle velmi jasné.
Obě bitky byly příliš blízko. Seth byl na pokraji prohry a já neměla ponětí, jestli Edward tu svou vyhrává, nebo prohrává. Potřebovali pomoc. Odvést pozornost. Získat nějakou výhodu.
Sevřela jsem špičatý kámen v dlani tak pevně, že mi výztuha v dlaze praskla.
Mám dost síly? Mám dost odvahy? Jak hluboko dokážu tím ostrým kamenem zarýt do masa? Získám pro Setha dost času, aby se zase postavil na nohy? Zahojí se dost rychle na to, aby mu moje oběť byla nějak k užitku?
Přejela jsem špičkou kamene vzhůru po paži, čímž jsem si vyhrnula rukáv tlustého svetru na holou kůži, a pak jsem přitiskla ostrou špičku do loketní jamky. Už jsem tam měla dlouhou jizvu od loňských narozenin. Té noci moje tekoucí krev stačila na to, aby upoutala pozornost každého upíra, aby je všechny na chvíli přimrazila na místě. Modlila jsem se, aby to teď zafungovalo stejně. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na bolest.
Zvuk mého nádechu přitáhl Victoriinu pozornost. Její oči, které se na maličký zlomek vteřiny zastavily, se setkaly s mými. V jejím pohledu byla zvláštní směs zuřivosti a zvědavosti.
Nebyla jsem si jistá, jak jsem mohla slyšet ten tichý zvuk, když se všechny ostatní zvuky odrážely od kamenné stěny a bušily mi v hlavě. Můj vlastní srdeční tlukot musel stačit, aby je všechny přehlušil. Ale v tom zlomku vteřiny, kdy jsem se dívala do Victoriiných očí, jsem měla dojem, že jsem zaslechla povědomý, zoufalý povzdech.
V téže krátké vteřině bylo po tanci. Stalo se to tak rychle, že to bylo odbyté dřív, než jsem si uvědomila, jak šly události za sebou. Snažila jsem se to dohonit aspoň v duchu.
Victoria vyletěla z rozmazané formace a narazila do vysokého smrku asi v polovině jeho výšky. Dopadla na zem už nakrčená k výskoku.
Současně s tím se Edward - tak rychle, že nebyl pořádně vidět - otočil vzad a popadl nic netušícího Rileyho za paži. Vypadalo to, že mu zapřel nohu do zad a páčil -
Malým tábořištěm se rozlehl pronikavý křik Rileyho bolesti.
V tu chvíli vyskočil na nohy Seth a z větší části mi zakryl výhled.
Ale na Victorii jsem viděla dobře. A ačkoliv vypadala podivně zdeformovaná - jako kdyby se nedokázala úplně napřímit -, viděla jsem, jak se jí po divoké tváři rozlévá úsměv, o kterém se mi zdávalo.
Nakrčila se a vyskočila.
Vzduchem zasvištělo něco malého a bílého a v letu to do ní narazilo. Ten náraz zněl jako výbuch a odhodil ji na další strom - který se tentokrát přelomil v půli. Victoria přistála zase na nohou, nakrčená a připravená, ale Edward už byl na místě. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděla, že stojí zpříma a nezraněn.
Victoria bosou nohou rázně odkopla něco stranou - tu střelu, která jí znemožnila zaútočit. Odkutálelo se to ke mně a až pak jsem si všimla, co to je.
Zvedl se mi žaludek.
Prsty se stále zatínaly; Rileyho paže se zmateně plazila po zemi a chňapala po stéblech trávy.
Seth už zase kroužil kolem Rileyho, který se teď stahoval. Ustupoval před útočícím vlkodlakem a obličej měl zkřivený bolestí. Zvedal paži, aby se bránil.
Seth na Rileyho zaútočil a upír byl zjevně vyvedený z míry. Viděla jsem Setha, jak zanořil zuby Rileymu do ramene, zakousl se a zase uskočil vzad.
S uši drásajícím kovovým zaskřípěním přišel Riley o druhou paži.
Seth pohodil hlavou a paže odletěla do lesa. Přerývaný syčivý zvuk, který se ozval ze Sethovy tlamy, zněl jako posměch.
Riley bolestně zanaříkal: "Victorie!"
Victoria se při zvuku svého jména nepohnula. Partner jí nestál ani za pohled.
Seth se vrhl vpřed se silou demoliční koule. Náraz je oba odnesl mezi stromy, odkud se vzápětí neslo kovové skřípění doprovázené Rileyho řevem. Řev zničehonic ustal, zatímco zvuk kamene drásaného na padrť pokračoval.
Ačkoliv Victoria nevěnovala Rileymu ani pohled na rozloučenou, zdálo se, že si uvědomila, že je teď sama. Začala před Edwardem couvat, v očích jí žhnulo šílené zklamání. Vrhla po mně jeden krátký, zmučený toužebný pohled a pak se dala rychle na ústup.
"Ne," broukal Edward svůdným hlasem. "Zůstaň ještě chviličku."
Otočila se a utíkala se skrýt do lesa jako šíp vystřelený z luku.
Ale Edward byl rychlejší - jako kulka z pistole.
Na kraji lesa ji popadl za nechráněná záda a jediným prostým krokem tanec ukončil.
Ústy jí přejel po krku, vypadalo to div ne jako polaskání. Příšerný jekot, který se ozýval z místa, kde se činil Seth, přehlušil každý další zvuk, takže tenhle násilný výjev neměl žádný zvukový doprovod. Mohl ji klidně líbat.
A najednou už její ohnivá kštice nepatřila ke zbytku těla. Rozevlátá oranžová hříva spadla na zem, odskočila a odkutálela se do lesa.

ZATMĚNÍ-23.KAPITOLA-ZRŮDA 2.část

29. května 2010 v 9:00 | majča |  Zatmění - kniha
"Ty jsi nic neudělal. To je moje chyba. Já jsem to udělala. Já jsem udělala všechno špatně. Mohla jsem… Když on… Neměla jsem… já… já…" vzlykala jsem.
"Bello, Bello."
Ovinul mě pažemi a moje slzy se mu vsakovaly do košile.
"Měla jsem - mu říct - měla jsem - říct -" Co? Jak jsem tohle mohla napravit? "Neměl - na to přijít takhle."
"Mám se podívat, jestli ho dokážu přivést zpátky, aby sis s ním mohla promluvit? Pořád zbývá trocha času," zašeptal Edward s tichou bolestí v hlase.
Přikývla jsem s hlavou skloněnou, bála jsem se mu podívat do obličeje.
"Zůstaň u stanu. Brzy se vrátím."
Jeho náruč zmizela. Odešel tak rychle, že ve vteřině, kterou mi trvalo, než jsem vzhlédla, už byl pryč. Osaměla jsem.
Z prsou se mi vydral další vzlyk. Dneska jsem ubližovala každému. Měla jsem pocit, že na co sáhnu, to pokazím.
Nevěděla jsem, proč to teď na mě tak těžce dolehlo. Přece jsem věděla, že to jednou přijde. Ale Jacob nikdy nereagoval tak prudce - nikdy neztratil svou drzou přehnanou sebedůvěru a neukázal hloubku své bolesti. Zvuk jeho bolesti se do mě stále zařezával, bodal někde hluboko v prsou.
Hned vedle byla další bolest. Bolest, že se trápím kvůli Jacobovi. Bolest, že tím ubližuju Edwardovi. Že se nedokážu s klidným srdcem Jacoba vzdát, nechat ho odejít s vědomím, že je to správné, že je to jediná možná cesta.
Byla jsem sobecká a ubližovala jsem. Mučila jsem ty, které jsem milovala.
Byla jsem jako Kateřina z Větrné hůrky, jenom jsem měla mnohem lepší možnost volby, nikdo nebyl zlý, nikdo nebyl slabý. A teď jsem tu seděla, plakala nad tím a nedělala nic, abych to napravila. Zrovna jako ona.
Nemohla jsem dovolit, aby to, co mě bolí, i nadále ovlivňovalo má rozhodnutí. Bylo to moc málo a příliš pozdě, ale teď jsem musela udělat, co je správné. Možná už to za mě někdo udělal. Možná ho Edward nedokáže přivést zpátky. A pak se s tím smířím a povedu dál svůj život. Edward už mě nikdy neuvidí prolít jedinou slzu pro Jacoba Blacka. Už nebudou žádné slzy. Tu poslední jsem si teď utřela studenými prsty.
Ale co jestli Edward Jacoba opravdu přivede? Budu mu muset říct, aby odešel a už se nikdy nevracel.
Proč to bylo tak těžké? Tisíckrát těžší než se rozloučit s ostatními přáteli, s Angelou, s Mikem? Proč to bolelo? To nebylo správné. To by mi přece nemělo ubližovat. Měla jsem, co jsem chtěla. Nemohla jsem je mít oba, protože Jacob nemohl být jenom můj přítel. Bylo načase přestat po tom toužit. Může být člověk tak neskutečně chamtivý?
Musela jsem v sobě překonat ten iracionální pocit, že Jacob do mého života patří. Nemohl ke mně patřit, nemohl být můj Jacob, když jsem patřila někomu jinému.
Pomalu jsem se vracela na mýtinku, jen co noha nohu mine. Když jsem vyšla z lesa, mžourajíc proti ostrému světlu jsem se rychle podívala na Setha - který se z pelechu ze suchého jehličí ani nepohnul - a honem jsem uhnula očima, abych se nesetkala s jeho pohledem.
Cítila jsem, že mám rozcuchané vlasy, svíjely se mi v chumáčích kolem hlavy jako Medúzini hadi. Prohrábla jsem je prsty a rychle jsem toho zase nechala. Stejně, komu záleží na tom, jak vypadám?
Popadla jsem čutoru, která visela vedle vchodu do stanu, a zatřásla s ní. Zašplouchalo v ní, tak jsem odšroubovala víčko a lokla si, abych si vypláchla pusu ledovou vodou. Někde tu bylo i jídlo, ale neměla jsem takový hlad, abych ho hledala. Začala jsem přecházet po mýtině a celou tu dobu jsem na sobě cítila Sethův pohled. Protože jsem se na něj nechtěla podívat, v duchu jsem si ho představovala jako chlapce, ne jako obrovského vlka. Chlapce, který se tak podobá Jacobovi, když byl mladší.
Chtěla jsem Setha požádat, aby zaštěkal nebo dal nějaké jiné znamení, jestli se Jacob vrací, ale neudělala jsem to. Bylo jedno, jestli se Jacob vrátí. Možná by bylo jednodušší, kdyby se nevrátil. Zlobilo mě, že nemám, čím bych si přivolala Edwarda.
V tu chvíli Seth zakňučel a vstal.
"Co se děje?" zeptala jsem se hloupě.
Nevšímal si mě, klusal k okraji lesa a ukazoval čumákem k západu. Začal kňučet.
"Jde o ostatní, Sethe?" zeptala jsem se. "Na mýtině?"
Podíval se na mě, jednou tiše vyštěkl a pak obrátil čumák ostražitě k západu. Jeho uši se položily a on zase zakňučel.
Proč jsem byla takový blázen? Co mě to napadlo, poslat Edwarda pryč? Jak jsem měla vědět, co se děje? Nemluvila jsem vlčí řečí.
Po páteři mi začala stékat studená stružka strachu. Co když čas vypršel? Co když se Jacob a Edward dostali příliš blízko? Co když se Edward rozhodl, že bude taky bojovat?
V žaludku mi vyvěral ledový strach. Co když Sethova úzkost nemá nic společného s tím, co se děje na mýtině, a on štěkl na znamení nesouhlasu? Co když se Jacob a Edward spolu perou někde daleko v lese? To by neudělali, nebo ano?
S mrazivou jistotou jsem si náhle uvědomila, že udělali - stačilo by pár neuvážených slov. Vzpomněla jsem si na napjatou remízu dnes ráno ve stanu a přemítala, jestli jsem nepodcenila to, jak silně se schylovalo ke rvačce.
Patřilo by mi, kdybych je nějak ztratila oba.
Srdce mi sevřel ledový krunýř.
Než jsem se mohla strachy sesypat, Seth lehce zavrčel, pak se otočil od místa, kam se díval, a loudal se zpátky pod strom. Uklidnilo mě to, ale taky podráždilo. Nemohl naškrábat vzkaz do prachu nebo tak něco?
Tím přecházením jsem se pod všemi těmi vrstvami začala potit. Hodila jsem bundu do stanu a pak jsem dál vyšlapávala cestičku uprostřed malé lesní mýtinky.
Najednou Seth zase vyskočil a chlupy vzadu na krku měl zježené. Rozhlédla jsem se kolem, ale nic jsem neviděla. Jestli toho nenechá, hodím po něm šiškou.
Tiše varovně zavrčel a zase pomalu přešel k západnímu okraji lesa. Moje netrpělivost přetékala.
"To jsme jenom my, Sethe," zavolal Jacob z dálky.
Snažila jsem se odůvodnit si, proč moje srdce zařadilo čtvrtou rychlost, když jsem ho uslyšela. Bylo to jenom strachy z toho, co teď budu muset udělat, nic víc. Nemohla jsem si dovolit cítit úlevu, že se vrátil. To by vůbec ničemu nepomohlo.
Napřed jsem spatřila Edwarda, jeho obličej neprozrazoval žádné emoce. Když vystoupil ze stínů, slunce se mu třpytilo na kůži stejně jako na sněhu. Seth ho šel pozdravit a podíval se mu upřeně do očí. Edward pomalu přikývl, čelo zvrásněné obavami.
"Ano, to je přesně to, co potřebujeme," zamumlal si pro sebe, než se obrátil na velkého vlka. "Asi by nás to nemělo překvapovat. Ale to načasování bude velice těsné. Prosím tě řekni Samovi, ať požádá Alici, aby se pokusila upřesnit rozvrh."
Seth kývl hlavou a já jsem si přála zavýt. Jistě, teď přikývnout dokázal. Otočila jsem otráveně hlavu a všimla si, že tam je Jacob.
Stál ke mně zády, čelem k místu, odkud přišel. Opatrně jsem čekala, až se otočí.
"Bello," zamumlal Edward, najednou přímo vedle mě. Díval se na mě a v jeho očích se nezračilo nic než starost. Jeho šlechetnost byla nekonečná. Teď jsem si ho zasloužila ještě míň než kdy jindy.
"Nastaly nějaké drobné komplikace," řekl mi a dával bedlivý pozor, aby si udržel bezstarostný tón. "Vezmu Setha trochu stranou a pokusím se to trochu napravit. Nepůjdu daleko, ale taky nebudu poslouchat. Vím, že nechceš obecenstvo, bez ohledu na to, jak se rozhodneš."
Až úplně na konci se mu bolestí zlomil hlas.
Už mu nikdy nesmím ublížit. To bude moje životní poslání. Už nikdy nezavdám příčinu, aby se mu v očích objevil tenhle pohled.
Byla jsem příliš rozrušená, abych se ho zeptala, v čem spočívají ty komplikace. Teď jsem nemohla potřebovat nic dalšího.
"Vrať se brzy," zašeptala jsem.
Políbil mě zlehka na rty a pak zmizel v lese se Sethem po boku.
Jacob stál klidně ve stínu stromů; neviděla jsem jasně jeho výraz.
"Spěchám, Bello," řekl dutým hlasem. "Tak dělej, ať to máme za sebou."
Polkla jsem, v krku jsem měla najednou tak vyschlo, že jsem si nebyla jistá, jestli ze sebe dokážu vydat zvuk.
"Prostě to řekni a hotovo."
Zhluboka jsem se nadechla.
"Je mi líto, že jsem tak špatná," zašeptala jsem. "Je mi líto, že jsem byla tak sobecká. Přála bych si, abych tě nikdy nepoznala, pak bych ti aspoň nemohla tak strašně ublížit. Už to víckrát neudělám, slibuju. Už ti nikdy nepřijdu do cesty. Přestěhuju se do jiného státu. Už se na mě nebudeš muset nikdy podívat."
"To není zrovna omluva," řekl nevlídně.
Nedokázala jsem mluvit jinak než šeptem. "Pověz mi, jak to mám udělat správně."
"Co když nechci, abys odcházela? Co když bych radši, abys tu zůstala, ať už jsi sobecká, nebo ne? Copak já do toho nemám co mluvit, když se to snažíš vyřešit kvůli mně?"
"To by k ničemu nevedlo, Jaku. Byla chyba s tebou zůstávat, když jsme každý chtěli něco jiného. To se nijak nezlepší. Já ti vždycky budu jenom ubližovat. A to já nechci. Nikdy. Nesnáším to." Hlas se mi zlomil.
Vzdychl. "Nech toho. Nemusíš nic dalšího říkat. Já to chápu."
Chtěla jsem mu říct, jak moc se mi po něm bude stýskat, ale kousla jsem se do jazyka. To by taky ničemu nepomohlo.
Chvilku stál mlčky, díval se na zem a já jsem potlačovala nutkání jít a obejmout ho. Utěšit ho.
A pak rychle zvedl hlavu.
"No, nejsi jediná, kdo je schopný sebeobětování," řekl a jeho hlas byl silnější. "Tu hru můžou hrát dva."
"Cože?"
"Choval jsem se opravdu ošklivě. Udělal jsem ti to mnohem těžší, než bylo nutné. Mohl jsem se hned na začátku tvářit, že jsem to vzdal. Ale já jsem ti taky ublížil."
"To je moje vina."
"Nedovolím, abys všechnu vinu brala na sebe, Bello. Ani všechnu slávu. Já vím, jak se odškodnit."
"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se. To náhlé, vzrušené světlo v jeho očích mě děsilo.
Podíval se na slunce a pak se na mě usmál. "Tam dole se schyluje k pořádné bitvě. Myslím, že nebude tak těžké odejít ze scény."
Jeho slova mi docházela pomalu, jedno po druhém, a já jsem nemohla dýchat. Navzdory všemu odhodlání totálně vyříznout Jacoba ze svého života jsem si až do této vteřiny neuvědomovala, jak hluboko bude muset nůž zajet, aby to mohl udělat.
"Ach ne, Jaku! Ne, nenene," protestovala jsem v hrůze přiškrceným hlasem. "Ne, Jaku, ne. Prosím tě, ne." Roztřásla se mi kolena.
"V čem je rozdíl, Bello? Takhle to bude pro všechny lepší. Nebudeš se muset ani stěhovat."
"Ne!" Můj hlas zesílil. "Ne, Jacobe! To ti nedovolím!"
"Jak mi v tom zabráníš?" nadhodil vesele a usmál se, aby v jeho tónu nebyla slyšet ta bolest.
"Jacobe, já tě prosím. Zůstaň se mnou." Byla bych padla na kolena, kdybych se vůbec dokázala pohnout.
"Na čtvrt hodiny, aby mi utekla pěkná potyčka? Abys ode mě mohla utéct, jakmile si budeš myslet, že jsem zase v bezpečí? To snad žertuješ."
"Já neuteču. Rozmyslela jsem si to. Nějak to vymyslíme, Jacobe. Vždycky existuje kompromis. Nechoď!"
"Lžeš."
"Nelžu. Víš, že jsem mizerná lhářka. Podívej se mi do očí. Zůstanu, jestli ty taky."
Jeho obličej se zatvrdil. "A můžu ti jít za svědka na svatbu?"
Chvíli trvalo, než jsem dokázala promluvit, ale nedokázala jsem mu dát jinou odpověď než "prosím."
"Já jsem to věděl," řekl a jeho obličej se zase zklidnil, až na to nepokojné světlo v jeho očích.
"Miluju tě, Bello," zamumlal.
"Miluju tě, Jacobe," zašeptala jsem zlomeně.
Usmál se. "To já vím líp než ty, že mě miluješ."
Otočil se, aby odešel.
"Cokoliv," zavolala jsem za ním přiškrceným hlasem. "Cokoliv chceš, Jacobe. Jenom to nedělej!"
Zastavil se a pomalu se otočil.
"Vážně nevěřím, že to myslíš upřímně."
"Zůstaň," prosila jsem.
Zavrtěl hlavou. "Ne, já jdu." Zastavil se, jako kdyby si něco usmyslel. "Ale můžu to nechat osudu."
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se přidušeně.
"Nemusím dělat nic schválně - prostě jen budu ze všech sil bojovat za svou smečku. A ať se stane, co se má stát." Pokrčil rameny. "Kdybys mě tak dokázala přesvědčit, že jsi vážně chtěla, abych se vrátil - víc, než jsi chtěla udělat ten nesobecký krok."
"Jak?" zeptala jsem se.
"Mohla jsi mě požádat," navrhl.
"Vrať se," zašeptala jsem. Jak mohl pochybovat, že to myslím vážně?
Zavrtěl hlavou a zase se usmál. "O tomhle nemluvím."
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak to myslí, a on se na mě celou tu dobu přezíravě díval - byl si jistý mou reakcí. Jakmile mi to ovšem došlo, bez přemýšlení jsem ta slova vyhrkla a neohlížela se na to, co mě budou stát.
"Políbíš mě, Jacobe?"
Překvapeně vykulil oči a pak je podezíravě přimhouřil. "Blafuješ."
"Polib mě, Jacobe. Polib mě a pak se vrať."
Zaváhal ve stínu, bojoval sám se sebou. Pootočil se zase k západu, tělem se ode mě odvracel, ale jeho nohy zůstávaly přikované k místu, kde stál. S pohledem stále upřeným tam, kam měl původně namířeno, udělal jeden nejistý krok směrem ke mně a pak druhý. Otočil hlavu, aby se na mě podíval. V očích měl pochybovačný výraz.
Dívala jsem se na něj. Neměla jsem ponětí, jak se tvářím.
Jacob se zhoupl na patách, pak se naklonil dopředu a třemi dlouhými kroky přešel vzdálenost mezi námi.
Věděla jsem, že využije situace. Očekávala jsem to. Klidně jsem stála a držela - oči zavřené, prsty zaťaté do pěstí, paže podél boků - když mi vzal obličej do dlaní a jeho rty se přitiskly na moje s dychtivostí, která neměla daleko k násilí.
Cítila jsem jeho hněv, když se jeho ústa setkala s mou pasivní rezistencí. Jednu ruku mi vsunul za krk a sevřel ji do pěsti kolem kořínků mých vlasů. Druhou rukou mě neurvale popadl za rameno, zatřásl mnou a pak si mě k sobě přitáhl. Pomalu přejížděl rukou dolů po mé paži, nahmatal mi zápěstí a položil si mou ruku kolem krku. Nechala jsem ji tam, stále zaťatou v pěst, a nebyla jsem si jistá, kam až jsem ochotná zajít v zoufalém odhodlání udržet ho naživu. Celou tu dobu se jeho rty, neskutečně měkké a teplé, snažily vynutit si na mně nějakou odpověď.
Jakmile si byl jistý, že paži nespustím, uvolnil mi zápěstí a jeho horká ruka si našla cestu k mému pasu. Tam mi spočinula na kříži, Jacob si mě přisunul k sobě a zaklonil, aby naše těla opisovala stejnou křivku.
Přestal mě líbat na rty, ale věděla jsem, že ještě zdaleka neskončil. Jeho ústa sledovala linii mé čelisti a pak mi prozkoumala krk po celé délce. Pustil mi vlasy, sáhl po druhé paži a položil si ji kolem krku jako tu první.
Pak mě vzal kolem pasu a přiblížil mi rty k uchu.
"Umíš to líp, Bello," zašeptal chraptivě. "Nesmíš nad tím tolik přemýšlet."
Zachvěla jsem se, když mi jeho zuby zavadily o ušní boltec.
"Tak je to správné," zamručel. "Poddej se konečně tomu, co cítíš."
Vrtěla jsem mechanicky hlavou, až mi zase jednou rukou zajel do vlasů a zastavil mě.
Kysele se zeptal: "Víš jistě, že chceš, abych se vrátil? Nebo sis opravdu přála, abych umřel?"
Projel mnou hněv jako bolest po těžké ráně. To bylo příliš - nebojoval fér.
Paže jsem měla ovinuté kolem jeho krku, tak jsem ho popadla za vlasy - a snažila se nevnímat bodavou bolest v pravé ruce - a začala jsem se bránit, chtěla jsem odtrhnout obličej od jeho.
A Jacob si to špatně vyložil.
Byl příliš silný, aby poznal, že ruce, které se mu snaží vytrhnout vlasy i s kořínky, mu mají působit bolest. Hněv si vykládal jako vášeň. Myslel si, že jsem konečně zareagovala.
S divokým nádechem mě zase začal líbat na rty, jeho prsty se mi vášnivě zatínaly do kůže kolem pasu.
Ten záchvat hněvu rozhodil moje slabé sebeovládání; jeho nečekaná, extatická odpověď ho úplně převrátila. Kdyby v tom bylo jenom vítězství, možná bych mu dokázala odolat. Ale naprostá bezbrannost jeho náhlé radosti moje odhodlání zlomila a znemožnila. Mozek se mi odpojil od těla a já jsem mu začala polibky oplácet. Jako kdybych přišla o rozum, líbala jsem ho a bylo to zvláštní, byla jsem zmatená, protože takhle jsem se ještě nelíbala - s ním jsem si nemusela dávat pozor a ani on nemusel být opatrný, aby mi neublížil.
Chytala jsem ho za vlasy, ale tentokrát proto, abych ho k sobě přitáhla blíž.
Byl všude. Bodavé sluneční světlo mi zbarvilo víčka do červena, a ta barva seděla, odpovídala tomu horku. Horko bylo všude. Neviděla jsem, neslyšela jsem, ani jsem necítila nic, co by nebyl Jacob.
Malý kousek mého mozku, který si uchoval zdravý rozum, na mě křičel otázky.
Proč toho nenechám? Ba co hůř, proč v sobě nedokážu najít ani touhu chtít toho nechat? Co to znamená, že nechci, aby toho nechal on? Že mu zatínám prsty do ramen a líbí se mi, jak jsou široká a silná? Že si mě tiskne pevně k tělu, a přesto mi to objetí nepřipadá dost těsné?
Ty otázky byly hloupé, protože jsem odpověď znala: celou tu dobu jsem se obelhávala.
Jacob měl pravdu. Od začátku měl pravdu. Byl víc než jen můj kamarád. Proto jsem si nedokázala představit, že bych se s ním měla rozloučit - protože jsem do něj byla zamilovaná. Taky. Milovala jsem ho mnohem víc, než bych měla, a přesto zdaleka ne dost. Byla jsem do něj zamilovaná, ale nestačilo to, aby se tím něco změnilo; jenom nás to oba víc zraňovalo. Ubližovala jsem mu tím víc, než kdybych zůstala chladná.
Nestarala jsem se o nic, jen o jeho bolest. Jestli tím trpím já, je to dobře, protože já si to zasloužím. Doufala jsem, že je to zlé, že budu opravdu trpět.
V tuto chvíli mi připadalo, jako bychom nebyli dva, ale jeden. Jeho bolest vždycky byla a vždycky bude mojí bolestí - a jeho radost teď byla mojí radostí. Taky jsem cítila radost jako on, jenže jeho štěstí šlo ruku v ruce s bolestí. Skoro hmatatelnou - pálila mě na kůži jako kyselina. Takové pomalé mučení.
Na jednu krátkou, nekonečnou vteřinu se mi za víčky očí mokrých od slz ukázala naprosto jiná cesta. Jako kdybych se dívala přes filtr Jacobových myšlenek, viděla jsem přesně, čeho se vzdávám, co ztratím, a že ani tohle nové sebepoznání mě před tím neubrání. Viděla jsem Charlieho a Renée smíchané v podivné koláži s Billym a Samem a La Push. Viděla jsem ubíhající roky a ty roky něco znamenaly, přinášely změnu do mého života, já jsem se měnila s nimi. Viděla jsem obrovského červenohnědého vlka, kterého jsem milovala, jak vždycky stojí po mém boku jako ochránce. Na kratičký zlomek vteřiny jsem spatřila poskakující hlavičky dvou malých černovlasých dětí, jak ode mě utíkají do známého lesa. Když zmizely, vidění skončilo.
A pak jsem docela jasně cítila, jak mi srdce puklo a jedna část, ta menší, se odlomila.
Jacobovy rty přestaly dřív než moje. Otevřela jsem oči a on se na mě díval užasle a okouzleně.
"Musím jít," zašeptal.
"Ne."
Usmál se, moje odpověď ho potěšila. "Nebudu pryč dlouho," slíbil. "Ale napřed jednu věc…"
Sklonil se, aby mě znovu políbil, a nebyl důvod vzdorovat. K čemu by to bylo?
Tentokrát to bylo jiné. Rukama se jemně dotýkal mého obličeje a jeho teplé rty byly něžné, nečekaně váhavé. Bylo to krátké a nesmírně krásné.
Ovinul kolem mě paže, pevně mě objal a pošeptal mi do ucha:
"Tohle měl být náš první polibek. Pozdě, ale přece."
Sklonila jsem hlavu, aby neviděl, jak mi do očí vstoupily slzy. Nechala jsem je téct.

ZATMĚNÍ-23.KAPITOLA-ZRŮDA 1.část

29. května 2010 v 8:59 | majča |  Zatmění - kniha
23. ZRŮDA
Když jsem se ráno probudila, bylo velmi jasno - dokonce i uvnitř stanu, až mě slunce bodalo do očí. A opravdu jsem se potila, jak Jacob prorokoval. Jacob mi lehce chrápal do ucha, paže stále ovinuté kolem mě.
Odtáhla jsem hlavu od jeho horečnatě rozpálené hrudi a do lepkavé tváře mě začalo štípat chladné ráno. Jacob si ze spánku vzdychl; paže se mu bezděčně napjaly.
Zavrtěla jsem se, neschopná uvolnit se z jeho sevření, a snažila jsem se zvednout hlavu tak, abych viděla…
Setkala jsem se s Edwardovým vyrovnaným pohledem. Tvářil se klidně, ale v očích měl neskrývanou bolest.
"Je tam venku trochu tepleji?" zašeptala jsem.
"Ano. Myslím, že ohřívač už dneska nebude potřeba."
Snažila jsem se dostat k zipu, ale nedokázala jsem si uvolnit paže. Napjala jsem se a vzpírala se Jacobově netečné síle. Jacob zamumlal, stále tvrdě spící, a jeho paže se zase napjaly.
"Můžeš mi pomoct?" zeptala jsem se tiše.
Edward se usmál. "Mám mu utrhnout ruce?"
"Ne, díky. Jenom mě vyprosti. Nebo dostanu úpal."
Edward rozepnul spacák jedním rychlým pohybem. Jacob z něj vypadl a holými zády narazil na ledovou podlážku stanu.
"Hej!" zaprotestoval a otevřel oči. Instinktivně ucukl před chladem a překulil se na mě. Zalapala jsem po dechu, jak mě přimáčkl svou vahou.
V tom okamžení ta tíha zmizela. Cítila jsem otřes, to jak Jacob narazil do jedné stanové tyče a stan se zakymácel.
Odevšad se ozývalo vrčení. Edward se hrbil přede mnou a do obličeje jsem mu neviděla, ale z hrudi se mu ozývalo rozhněvané vrčení. Jacob byl taky nahrbený, celé tělo se mu třáslo a vrčel se zaťatými zuby. Venku před stanem se vzdorovité vrčení Setha Clearwatera odráželo od skal v podobě ozvěny.
"Přestaňte, nechte toho!" křičela jsem a nemotorně jsem se škrábala na nohy, abych se mezi ně postavila. Prostor byl tak malý, že jsem se nemusela ani natahovat, abych každému položila ruku na prsa. Edward mi ovinul ruku kolem pasu, připravený odsunout mě z cesty.
"Přestaň, hned toho nech!" nakazovala jsem mu.
Jacob se pod mým dotykem začal uklidňovat. Chvění se zpomalovalo, ale zuby měl stále vyceněné a oči zuřivě upíral na Edwarda. Seth pořád vrčel, dlouze a nepřerušovaně, čímž divoce podkresloval náhlé ticho ve stanu.
"Jacobe?" oslovila jsem ho a čekala, až nakonec sklonil oči a podíval se na mě. "Stalo se ti něco?"
"Samozřejmě že ne!" zasyčel.
Otočila jsem se k Edwardovi. Díval se na mě, jeho výraz byl tvrdý a rozzlobený. "To nebylo hezké. Měl by ses omluvit."
Znechuceně vytřeštil oči. "To si děláš legraci - vždyť tě div nerozdrtil!"
"Protože jsi ho srazil na zem! Neudělal to schválně a nijak mi neublížil."
Edward vzdorovitě zasténal. Pomalu vzhlédl a podíval se na Jacoba nepřátelským, rozzlobeným pohledem. "Omlouvám se, pse."
"Nic se nestalo," řekl Jacob, v hlasu posměvačný tón.
Byla stále zima, ačkoliv už ne tak velká. Ovinula jsem si paže kolem hrudi.
"Tady máš," řekl Edward, který už se uklidnil. Sebral ze země bundu a nasadil mi ji přes kabát.
"Ta je Jacobova," namítla jsem.
"Jacob má kožich," nadhodil Edward.
"Já si ještě půjčím ten spacák, jestli ti to nevadí." Jacob si Edwarda nevšímal. Prolezl kolem nás a vklouzl do spacáku. "Ještě jsem nebyl připravený vstávat. Nevyspal jsem se zrovna do růžova."
"Byl to tvůj nápad," řekl Edward necitelně.
Jacob byl stočený do klubíčka, oči měl zavřené. Zívl.
"Neříkal jsem, že to nebyla ta nejlepší noc, jakou jsem kdy měl. Jenom že jsem se moc nevyspal. Myslel jsem, že Bella snad nikdy nezmlkne."
Zamračila jsem se a přemítala, co jsem asi tak mohla ze spaní vykládat. Ty možnosti byly děsivé.
"Jsem rád, že ses bavil," zamručel Edward.
Jacobovy tmavé oči se najednou otevřely "Takže tys neměl pěknou noc?" zeptal se samolibě.
"Nebyla nejhorší, co jsem zažil."
"Dostala se aspoň do první desítky?" zeptal se Jacob se zvrácenou radostí.
"Možná."
Jacob se usmál a zavřel oči.
"Ale," pokračoval Edward, "kdybych tam mohl být místo tebe, nedostala by se do první desítky nejlepších nocí v mém životě. Přemýšlej nad tím."
Jacob otevřel oči a zamračil se na něj. Ztuhle se posadil, s rameny napjatými.
"Víš co? Myslím, že je tu trochu přeplněno."
"Mluvíš mi z duše."
Dloubla jsem Edwarda loktem do žeber - a pravděpodobně jsem si tak přivodila modřinu.
"Jak tak koukám, budu ten spánek muset dohnat později." Jacob se zašklebil. "Stejně potřebuju mluvit se Samem."
Překulil se na kolena a vzal za zip u vchodu.
Po páteři mi přejela bolest a usadila se mi v žaludku, když jsem si náhle uvědomila, že ho možná už víckrát neuvidím. Vracel se k Samovi, vracel se bojovat s hordou krvežíznivých novorozených upírů.
"Jaku, počkej -" Sáhla jsem po něm, ruka mi sklouzla po jeho paži.
Vytrhl se mi, než jsem ho mohla vzít za ruku.
"Prosím, Jaku! Nezůstaneš tady?"
"Ne."
To slovo bylo tvrdé a studené. Věděla jsem, že mi v obličeji vyčetl bolest, protože vydechl a jeho výraz změkčilo pousmání.
"Neboj se o mě, Bells. Nic se mi nestane, jako vždycky." Nuceně se zasmál. "Navíc, myslíš, že nechám jít Setha místo sebe - aby si užil všechnu zábavu a ukradl mi všechnu slávu? Ani nápad." Odfrkl.
"Buď opatrný!"
Vysoukal se ze stanu, než jsem mohla dokončit větu.
"Nech toho, Bello," slyšela jsem ho zamumlat, jak zavíral vchod.
Poslouchala jsem, jestli uslyším zvuk jeho vzdalujících se kroků, ale byl naprostý klid. Žádný vítr. Slyšela jsem jen ranní píseň ptáků daleko v horách, nic jiného. Jacob se teď pohyboval v tichosti.
Zachumlala jsem se do kabátů a opřela se Edwardovi o rameno. Dlouho jsme mlčeli.
"Jak dlouho ještě?" zeptala jsem se.
"Alice řekla Samovi, že by to měla být asi tak hodina," řekl Edward tiše a bezvýrazně.
"Zůstaneme spolu. Ať se stane cokoliv."
"Ať se stane cokoliv," souhlasil s přimhouřenýma očima.
"Já vím," řekla jsem. "Taky se o ně hrozně bojím."
"Oni vědí, jak se o sebe postarat," ujišťoval mě Edward a schválně nasadil bezstarostný tón. "Jenom mi vadí, že si nechám ujít tu zábavu."
Zase ta jejich zábava. Nozdry se mi rozšířily.
Položil mi paži kolem ramen. "Neboj," chlácholil mě a pak mě políbil na čelo.
Jako by to šlo, utéct před strachem. "Jasně, jasně."
"Mám tě přivést na jiné myšlenky?" vydechl a přejel mi studenými prsty po lícní kosti.
Nechtěně jsem se otřásla; ráno bylo stále mrazivé.
"Teď asi ne," odpověděl si sám a odtáhl ruku.
"Jsou i jiné způsoby, jak mě přivést na jiné myšlenky."
"Co bys ráda?"
"Mohl bys mi vyprávět o svých deseti nejlepších nocích," navrhla jsem. "Jsem zvědavá."
Zasmál se. "Snaž se hádat."
Zavrtěla jsem hlavou. "Je jich tolik, o kterých nic nevím. Celé století."
"Tak já ti to zúžím. Všechny moje nejlepší noci se odehrály od té doby, co jsem tě poznal."
"Vážně?"
"Ano, vážně - a vedou se slušným náskokem."
Chvilku jsem přemýšlela. "Mě napadají jen ty moje," přiznala jsem.
"Možná jsou to ty samé," povzbuzoval mě.
"No, tak to byla hned ta první. Ta noc, kdy jsi u mě zůstal."
"Ano, tu mám taky. Samozřejmě, nejvíc se mi líbila ta část, kdy jsi o sobě nevěděla."
"To je pravda," vzpomínala jsem. "Taky jsem té noci mluvila."
"Ano," souhlasil.
Obličej se mi rozpálil, jak jsem přemýšlela, co jsem asi vyprávěla, když jsem spala v Jacobově náruči. Nemohla jsem si ovšem vybavit, co se mi zdálo nebo jestli se mi vůbec něco zdálo.
"Co jsem říkala dneska v noci?" zašeptala jsem tišeji než předtím.
Místo odpovědi pokrčil rameny a já jsem se lekla.
"Tak zlé to bylo?"
"Nic děsného," vzdychl.
"Prosím tě, řekni mi to."
"Většinou jsi volala moje jméno, jako obvykle."
"To není špatné," souhlasila jsem opatrně.
"Ovšem skoro na konci jsi začala mumlat něco jako 'Jacobe, můj Jacobe'." I v tom šepotu jsem slyšela jeho bolest. "Tvému Jacobovi se to hrozně líbilo."
Natáhla jsem krk a snažila se dotknout rty jeho čelisti. Neviděla jsem mu do očí. Zíral na strop stanu.
"Promiň," zašeptala jsem. "To je jenom způsob, jak to rozlišuju."
"Rozlišuješ?"
"Mezi doktorem Jekyllem a panem Hydem. Mezi Jacobem, kterého mám ráda, a tím, který mě děsně otravuje," vysvětlovala jsem.
"To zní rozumně." Zdálo se, že jsem ho trochu obměkčila. "Pověz mi o další oblíbené noci."
"Jak jsme letěli domů z Itálie."
Zamračil se.
"Tu tam nemáš?" podivila jsem se.
"No, mám, ale překvapuje mě, že ty taky. Vždyť jsi byla přesvědčená, že jednám jenom z výčitek svědomí a že ti uteču, jen co se otevřou dveře letadla!"
"Ano." Usmála jsem se. "Ale byl jsi se mnou, a to bylo hlavní."
Políbil mě do vlasů. "Miluješ mě víc, než si zasloužím."
Zasmála jsem se, přišlo mi to absurdní. "Další by byla ta noc po Itálii," pokračovala jsem.
"Ano, tu taky mám. Byla jsi tak legrační."
"Legrační?" namítla jsem.
"Neměl jsem tušení, že tvoje sny bývají tak živé. Trvalo mi věčnost, než jsem tě přesvědčil, že jsi vzhůru."
"Pořád si nejsem jistá," zamumlala jsem. "Vždycky jsi mi připadal spíš jako sen, než jako skutečnost. Teď mi pověz nějakou svou. Uhodla jsem tvoje první místo?"
"Ne - to by bylo předevčírem, když jsi konečně souhlasila, že se za mě vdáš."
Zašklebila jsem se.
"Tu na seznamu nemáš?"
Myslela jsem na to, jak mě líbal, na ústupek, který jsem získala, a rozmyslela jsem si to. "Ano… mám. Ale s výhradami. Nechápu, proč je to pro tebe tak důležité. Už jsi mě získal navždy."
"Ode dneška za sto let, až budeš mít dostatečnou perspektivu, abys skutečně ocenila odpověď, ti to vysvětlím."
"Tak já ti to pak připomenu - za sto let."
"Je ti dost teplo?" zeptal se najednou.
"Je mi příjemně," ujistila jsem ho. "Proč?"
Než mohl odpovědět, proťalo ticho před stanem drásavě bolestné zavytí. Ten zvuk se odrážel od holé skály a rozezníval vzduch, takže se zdálo, jako by přicházel ze všech směrů.
Vytí projelo mou myslí jako tornádo, známé i neznámé zároveň. Neznámé, protože jsem ještě nikdy neslyšela tak zmučený výkřik. Známé, protože jsem okamžitě poznala ten hlas - rozeznala jsem ten zvuk a pochopila jeho význam tak dokonale, jako kdybych ho vydala sama. Bylo úplně jedno, že Jacob nebyl člověk, když takhle vykřikl. Nepotřebovala jsem překlad.
Jacob byl blízko. Jacob slyšel každé slovo, které jsme pronesli. Jacob trpěl.
Vytí se zdusilo ve zvláštní bublavý vzlyk a pak bylo zase ticho.
Neslyšela jsem jeho tichý útěk, ale cítila jsem ho - cítila jsem nepřítomnost, kterou jsem předtím mylně předpokládala, prázdné místo, které po sobě zanechal.
"Protože tvůj ohřívač nevydržel," odpověděl Edward tiše. "Konec příměří," dodal tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu řekl.
"Jacob poslouchal," zašeptala jsem. To nebyla otázka.
"Ano."
"Tys to věděl."
"Ano."
Zírala jsem do prázdna, nic jsem neviděla.
"Nikdy jsem neslíbil, že budu bojovat čestně," připomněl mi tiše. "A on si to zaslouží vědět."
Zabořila jsem hlavu do dlaní.
"Zlobíš se na mě?" zeptal se.
"Na tebe ne," zašeptala jsem. "Jsem zděšená ze sebe."
"Netrap se," prosil.
"Ano," souhlasila jsem rozezleně. "Měla bych šetřit síly, abych mohla Jacoba ještě trochu potrápit. Když už jsem se do toho dala, tak to udělám důkladně."
"Věděl, co dělá."
"Myslíš, že na tom záleží?" Mrkala jsem, abych potlačila slzy, což mi bylo slyšet na hlase. "Myslíš, že se starám, jestli je to fér nebo jestli byl dostatečně varován? Já mu ubližuju. Pokaždé, když se otočím, mu zase ublížím." Můj hlas nabýval na síle a hysteričnosti. "Jsem odporná."
Pevně mě objal. "Ne, nejsi."
"Jsem! Co se to se mnou děje?" Bránila jsem se jeho objetí, tak mě pustil. "Půjdu ho najít."
"Bello, on už je na míle daleko, a je zima."
"Mně je to jedno. Nemůžu tady jen tak sedět." Setřásla jsem Jacobovu bundu, vklouzla nohama do bot a lezla ztuhle ke vchodu; nohy mě brněly. "Musím - musím…" Nevěděla jsem, jak dokončit tu větu, nevěděla jsem, co mám dělat, ale stejně jsem otevřela vchod a vylezla do jasného, ledového rána.
Bylo méně sněhu, než bych po té zuřivé noční bouřce čekala. Asi spíš odvanul, než roztál na slunci, které teď svítilo nízko na jihovýchodě. Odráželo se od sněhu, co zůstal ležet, a bodalo mě do očí, které si ještě nezvykly. Vzduch byl stále řezavý, ale byl mrtvý klid, a jak slunce stoupalo výš, počasí pomalu zase začalo připomínat léto.
Seth Clearwater ležel stočený do klubíčka na troše suchého jehličí ve stínu husté borovice, hlavu položenou na tlapách. Pískově zbarvený kožich byl na jehličí skoro neviditelný, ale viděla jsem, jak se jasný sníh odráží od jeho otevřených očí. Díval se na mě pohledem, který mi připadal vyčítavý.
Věděla jsem, že Edward jde za mnou, jak jsem klopýtala k lesu. Neslyšela jsem ho. Ale slunce se od jeho kůže odráželo v duhových záblescích, které tančily přede mnou. Nenatáhl se, aby mě zastavil, dokud jsem neudělala několik kroků do stínu lesa.
Jeho ruka mě chytila za levé zápěstí. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale nepouštěl mě.
"Nemůžeš jít za ním. Ne dneska. Už je skoro čas. A ztratit se, to by nikomu nepomohlo."
Kroutila jsem zápěstím a snažila se vyprostit, ale marně.
"Mrzí mě to, Bello," zašeptal. "Mrzí mě, že jsem to udělal."

ZATMĚNÍ-22.KAPITOLA-OHEŇ A LED

29. května 2010 v 8:59 | majča |  Zatmění - kniha
22. OHEŇ A LED
Vítr zase otřásl stanem a já jsem se třásla s ním.
Teplota klesala. Cítila jsem to přes spacák v nohou, přes bundu. Byla jsem plně oblečená, nezula jsem si ani vysoké šněrovací boty. Přesto to nepomohlo. Jak mohla být taková zima? Jak se mohlo ještě ochlazovat? Někde se to musí odrazit ode dna, ne?
"K-k-k-k-kolik j-j-j-je hodin?" zadrkotala jsem zuby.
"Dvě," odpověděl Edward.
Edward seděl v tom stěsnaném prostoru co nejdál ode mě, bál se na mě i dýchat, když už mi byla i tak hrozná zima. Byla tma, takže jsem mu neviděla do obličeje, ale hlas měl plný obav, nerozhodnosti a frustrace.
"Možná…"
"Ne, je mi f-f-f-fajn, v-v-v-vážně. N-n-n-nechci jít v-v-ven."
Už tucetkrát se mě pokoušel přemluvit, abychom tomu utekli, ale děsila mě představa, že bych měla opustit přístřešek. Jestli je taková zima tady, kde jsme chráněni před divokým větrem, dovedla jsem si představit, jak zlé by to bylo, kdybychom v něm měli běžet.
A to, oč jsme se odpoledne snažili, by přišlo vniveč. Stihli bychom se vrátit, až by bouřka skončila? Co když neskončí? Nemělo smysl teď odcházet. Tu jednu noc to snad vydržím.
Bála jsem se, že stopa, kterou jsem zanechala, se ztratí, ale on mě ujistil, že přicházející příšery ji zcela jistě zachytí.
"Co mám udělat?" skoro zaprosil.
Jenom jsem zavrtěla hlavou.
Venku ve sněhu Jacob nešťastně zavyl.
"J-j-j-jdi p-p-p-ryč," poručila jsem mu znovu.
"Jenom má o tebe starost," překládal Edward. Jemu je dobře. Jeho tělo je vybavené, aby si s tímhle poradilo."
"T-t-t-t-t." Chtěla jsem říct, že to nevadí, že by měl stejně jít, ale nedokázala jsem ta slova dostat přes drkotající zuby. Skoro jsem si ukousla jazyk, jak jsem to zkoušela. Jacob asi byl opravdu proti sněhu dobře chráněný, dokonce lépe než ostatní členové jeho smečky, protože jeho rozježený narudlý kožich byl delší a huňatější. Přemítala jsem, proč to tak je.
Jacob zakňučel vysoko posazeným, chraplavým hlasem. Znělo to jako nářek.
"Co po mně chceš?" zavrčel Edward, příliš vyplašený, aby se teď obtěžoval se zdvořilostí. "Odnést ji v tomhle nečase? Nechápu, jak bys mohl být užitečný. Co kdybys jí přinesl ohřívač nebo tak něco?"
"Mně je d-d-d-d-dobře," protestovala jsem. Soudě podle Edwardova zasténání a tlumeného zavrčení před stanem jsem nikoho nepřesvědčila. Vítr silně otřásal stanem a já jsem se třásla spolu s ním.
Řev větru přehlušilo náhlé zavytí, až jsem si musela před tím hlukem zakrýt uši. Edward se zamračil.
"To vážně nebylo nutné," zamručel. "A je to nejhorší nápad, jaký jsem kdy slyšel," zavolal hlasitěji.
"Tebe nic lepšího nenapadlo," odpověděl Jacob a jeho lidský hlas mě vylekal. "Přines jí ohřívač," zabručel. "Nejsem bernardýn."
Slyšela jsem, jak někdo rychle rozepnul zip u stanu.
Jacob otevřel jenom tak, aby mohl vklouznout dovnitř, a spolu s ním do stanu zafoukal arktický vzduch a na podlážku dopadlo pár vloček sněhu. Třásla jsem se tak silně, že jsem měla tělo stažené v křeči.
"To se mi nelíbí," zasyčel Edward, když za sebou Jacob zapínal zip. "Jenom jí dej bundu a vypadni."
Už jsem měla oči natolik uvyklé tmě, abych dokázala rozpoznat obrysy - Jacob mi nesl bundu, kterou pověsil na strom vedle stanu.
Snažila jsem se zeptat, o čem se to baví, ale jediné, co mi vyšlo z pusy, bylo "C-c-c-c-c-," jak mě nezvladatelný třas nutil koktat.
"Ta bunda je na zítra - je jí taková zima, že si ji nedokáže sama vyhřát. Bunda je zmrzlá." Upustil ji vedle vchodu. "Povídal jsi, že potřebuje ohřívač, tak jsem tady." Jacob napřáhl ruce tak široko, jak mu to stan dovoloval. Jako obvykle, když běhal ve vlčí podobě, měl na sobě jen to nejnutnější - jen tepláky, žádné tričko, žádné boty.
"J-J-J-J-J-Jaku, vždyť z-z-zmrzneššš," snažila jsem se namítnout.
"Já ne," řekl vesele. "Poslední dobou si udržuju příjemných čtyřicet dva celých sedm. Za chviličku se budeš potit."
Edward zavrčel, ale Jacob se na něj ani nepodíval. Přisedl si ke mně a začal mi rozepínat spacák.
Edward ho najednou popadl za rameno a nechtěl ho pustit. Jeho sněhově bílá ruka svítila na Jacobově tmavé kůži. Jacob zaťal čelist, nozdry se mu rozšířily, tělo uhýbalo před chladným dotykem. Dlouhé svaly jeho paží se automaticky napjaly
"Sundej ze mě tu ruku," zavrčel se zaťatými zuby.
"Ty sundej ruce z ní," odpověděl Edward výhružně.
"N-n-n-n-nehádejte se," prosila jsem. Roztřásla mě další křeč. Měla jsem pocit, že se mi zuby rozdrtí, tak silně mi drkotaly.
"Za tohle ti určitě poděkuje, až jí prsty na nohou zčernají a upadnou," odsekl Jacob.
Edward zaváhal, pak spustil ruku a skrčil se zase v koutku.
Jeho hlas byl monotónní a děsivý. "Dávej si pozor."
Jacob se uchichtl.
"Posuň se, Bello," řekl a rozevřel zip spacáku ještě víc.
Vztekle jsem se na něj dívala. Nebylo divu, že Edward takhle reagoval.
"N-n-n-n-n," snažila jsem se protestovat.
"Nebuď hloupá," řekl zoufale. "Tobě se nelíbí, mít na nohou deset prstů?"
Nacpal svoje tělo do neexistujícího prostoru a namáhavě za sebou zatáhl zip.
A už jsem nic nenamítala - nic lepšího jsem si nemohla přát. Byl tak teplý. Objal mě a já jsem se pohodlně uvelebila na jeho nahé hrudi. To teplo bylo neodolatelné, jako vzduch, když byl člověk příliš dlouho pod vodou. Nakrčil se, když jsem mu dychtivě přitiskla zmrzlé prsty ke kůži.
"Ježišmarjá, ty jsi ledová, Bello," stěžoval si.
"P-p-p-promiň," drkotala jsem.
"Snaž se uvolnit," nabádal mě, když mnou divoce otřásl další záchvěv. "Za minutku ti bude teplo. Samozřejmě by ses zahřála rychleji, kdyby sis sundala oblečení."
Edward ostře zavrčel.
"To je jenom prostý fakt," bránil se Jacob. "Neznáš pravidla pro přežití v chladu?"
"N-n-n-nechme toho, Jaku," řekla jsem rozzlobeně, ačkoliv moje tělo odmítalo i jen představu, že by se od něj mělo odtáhnout. "K-k-k-dopak p-p-p-potřebuje všech deset p-p-p-prstů."
"Z krvežíznivce si nic nedělej," opáčil Jacob samolibě. "Jenom žárlí."
"Samozřejmě, že žárlím," zašeptal Edward ve tmě sametovým, melodickým hlasem. "Nemáš ponětí, jak bych si přál, abych to pro ni mohl udělat místo tebe, psisko."
"To jsou ty brzdy," řekl Jacob vesele, ale pak se rozmrzel. "Alespoň víš, že si přeje, abys to byl ty."
"To je pravda," souhlasil Edward.
Zatímco se hádali, přestávala jsem se tak silně třást a bylo mi o poznání lépe.
"Ták," řekl Jacob potěšeně. "Už je to lepší?"
Konečně jsem dokázala jasně promluvit. "Ano."
"Rty máš pořád ještě modré," uvažoval. "Nechceš, abych ti je taky zahřál? Stačí říct."
Edward si těžce povzdechl.
"Chovej se slušně," zašeptala jsem a přitiskla si obličej k jeho rameni. Zase ucukl, když jsem ho zastudila na kůži, a já jsem se usmála s lehce mstivým zadostiučiněním.
Ve spacáku už bylo vyhřáto a příjemně. Jacobovo tělesné teplo jako by vyzařovalo ze všech stran - možná proto, že byl tak velký. Skopla jsem si boty a hřála si prsty o jeho nohy. Lehce sebou škubl a pak sklonil hlavu a přitiskl mi horkou tvář na necitlivé ucho.
Všimla jsem si, že Jacobova kůže má dřevitou, pižmovou vůni - hodila se k tomu místu tady uprostřed lesů. Bylo to milé. Napadlo mě, jestli Cullenovi a Quileuté jenom nepředstírají, že si navzájem nevoní, jestli to není jenom hra předsudků. Mně všichni příjemně voněli.
Bouřka útočila na stan jako rozzuřené zvíře, ale teď už mi to nevadilo. Jacob nemusel mrznout venku a mně už bylo taky teplo. Navíc jsem byla prostě příliš vyčerpaná, abych se kvůli něčemu trápila - byla jsem unavená z nevyspání a bolely mě svaly které jsem měla křečovitě stažené. Tělo se mi uvolňovalo pomalu, jak mi roztával jeden zmrzlý kousek po druhém, a pak ochabovalo.
"Jaku?" zamumlala jsem ospale. "Můžu se tě na něco zeptat? Nechci, aby sis myslel, že jsem drzá nebo tak. Jen jsem upřímně zvědavá." To byla ta samá slova, která pronesl u nás v kuchyni… jak už je to vlastně dlouho?
"Jasně," uchichtl se, protože si vzpomněl.
"Proč jsi mnohem chlupatější než tvoji kamarádi? Nemusíš mi odpovídat, jestli ti to připadá nezdvořilé." Nebyla jsem zběhlá v pravidlech vlkodlačí etikety.
"Protože mám delší vlasy," řekl pobaveně - alespoň že ho moje otázka neurazila. Zavrtěl hlavou, takže jeho neudržované vlasy - které mu teď dosahovaly k bradě - mě pošimraly na tváři.
"Aha." Překvapilo mě to, ale dávalo to smysl. Tak proto si všichni na začátku ostříhali vlasy, když se přidali ke smečce. "Tak proč si je neostříháš? Líbí se ti mít huňatý kožich?"
Tentokrát neodpověděl hned a Edward se přidušeně zasmál.
"Promiň," řekla jsem a zívla. "Nechtěla jsem vyzvídat. Nemusíš mi to říkat."
Jacob otráveně zamručel. "No, on ti to stejně řekne, tak to můžu udělat sám… nechával jsem si narůst vlasy, protože… se mi zdálo, že se ti víc líbí dlouhé."
"Aha." Zrozpačitěla jsem. "No, ehm, mně se líbí obojí, Jaku. Nemusíš kvůli tomu být… v nevýhodě."
Pokrčil rameny. "Dnes večer se ukázalo, že jsem naopak ve výhodě, takže se tím netrap."
Už jsem neměla co říct. Jak se mlčení prodlužovalo, víčka mi klesala a zavírala, se a moje dýchání se zpomalovalo a vyrovnávalo.
"To je dobře, holčičko, vyspi se," zašeptal Jacob.
Spokojeně jsem vzdychla, už napůl v bezvědomí.
"Je tady Seth," zašeptal Edward Jacobovi a já jsem najednou pochopila to vytí.
"Perfektní. Teď můžeš dohlédnout na všechno ostatní, já se zatím postarám o tvou holku."
Edward neodpověděl, ale já jsem z polospánku zasténala. "Přestaň," zašeptala jsem.
Pak bylo ticho, alespoň uvnitř. Venku mezi stromy šíleně kvílel vítr. Stan se tak klepal, že se mi těžko usínalo. Tyče sebou vždycky najednou škubly a roztřásly se, což mě pokaždé vytrhlo ze spánku, do kterého jsem se už už nořila. Hrozně jsem litovala toho vlka, toho chlapce, který trčí venku ve sněhu.
Čekala jsem, až mě přepadne spánek, a myšlenky se mi volně potulovaly. Tohle teplé místečko ve mně vyvolalo vzpomínky na první dny s Jacobem a já jsem si vybavovala, jaké to bylo, když mi nahrazoval slunce a zaléval mě teplem, díky němuž byl můj prázdný život snesitelnější. Od té doby už nějaký čas uplynul, ale teď byl Jake tady a zase mě hřál.
"Prosím!" Zasyčel Edward. "Kdyby ti to nevadilo!"
"Co je?" zašeptal Jacob překvapeně.
"Myslíš, že by ses mohl pokusit ovládat svoje myšlenky?" zašeptal tiše Edward, celý rozzuřený.
"Nikdo neříkal, že musíš poslouchat," zamručel Jacob vzdorně, ale přesto v rozpacích. "Vypadni mi z hlavy."
"To bych rád. Nemáš ponětí, jak hlasité ty tvoje fantazie jsou. Je to, jako kdybys je na mě křičel."
"Pokusím se to ztlumit," zašeptal Jacob sarkasticky.
Následoval krátký okamžik ticha.
"Ano," odpověděl Edward na nevyslovenou myšlenku šepotem tak tichým, že jsem mu stěží rozuměla. "Na to taky žárlím."
"Myslel jsem si to," zašeptal Jacob samolibě. "Tím se trošku srovnávají možnosti, že jo?"
Edward se uchechtl. "Leda ve snu."
"Víš, pořád by si to mohla rozmyslet," pokoušel ho Jacob. "Když vezmu v úvahu všechny věci, které bych s ní mohl dělat a ty nemůžeš. Tedy pokud ji při tom nechceš zabít."
"Radši spi, Jacobe," zamručel Edward. "Začínáš mi jít na nervy."
"Asi tě poslechnu. Je mi vážně moc příjemně."
Edward neodpověděl.
Byla jsem už moc daleko a nemohla je požádat, aby o mně přestali mluvit, jako kdybych tam nebyla. Nevěděla jsem, jestli se jejich rozhovor odehrává ve skutečnosti, nebo jenom v mém snu.
"Možná ano," řekl Edward po chvíli v odpovědi na otázku, kterou jsem neslyšela.
"Ale budeš upřímný?"
"Zeptej se a uvidíš." Když jsem slyšela Edwardův tón, měla jsem dojem, že mi asi unikl nějaký vtip.
"No, ty mi do hlavy vidíš pořád - nech mě dneska nahlídnout do své, to je jenom fér," navrhl Jacob.
"Ty máš hlavu plnou otázek. Na kterou ti mám odpovědět?"
"Ta žárlivost… ta tě vážně musí sžírat. Nemůžeš si sám sebou být tak jistý, jak se děláš. To bys nesměl mít žádné city."
"Jasně že mě sžírá," souhlasil Edward, už nebyl pobavený. "Zrovna teď je to tak strašné, že sotva dokážu ovládnout hlas. Samozřejmě je to ještě horší, když je někde pryč s tebou a já ji nevidím."
"Myslíš na to celou dobu?" zašeptal Jacob. "Dokážeš se soustředit, když s tebou není?"
"Ano i ne," řekl Edward; zdálo se, že je odhodlaný odpovídat upřímně. "Moje mysl nefunguje úplně stejně jako ta tvoje. Můžu myslet na mnohem víc věcí současně. Samozřejmě to znamená, že jsem schopen myslet na tebe pořád, pokaždé, když se odmlčí a je zamyšlená, musím přemítat, jestli není v duchu u tebe."
Oba se na chvilku odmlčeli.
"Ano, řekl bych, že na tebe často myslí," zašeptal Edward v odpovědi na Jacobovy myšlenky. "Častěji, než by se mi líbilo. Trápí se, že jsi nešťastný. Ne že bys to nevěděl. Ne že bys toho nezneužíval."
"Musím využít, co mám," zašeptal Jacob. "Nemám tvoje výhody - ty třeba víš, že je do tebe zamilovaná."
"To pomáhá," souhlasil Edward klidným tónem.
Jacob vyzývavě nadhodil: "Do mě je taky zamilovaná, víš."
Edward neodpověděl.
Jacob vzdychl. "Ale neví to."
"Nedovedu posoudit, jestli máš pravdu."
"Vadí ti to? Mrzí tě, že jí nevidíš do hlavy, že nevíš, co si myslí?"
"Ano… i ne, zase. Ona to má takhle radši, a i když mě to občas přivádí k šílenství, jsem rád, když je šťastná."
Vítr se proháněl kolem stanu a otřásal jím jako při zemětřesení. Jacob mě ochranitelsky objímal.
"Děkuju," zašeptal Edward. "Ačkoliv to možná zní divně, řekl bych, že jsem rád, že jsi tady, Jacobe."
"Chceš říct, 'i když bych tě rád zabil, jsem rád, že je jí teplo', je to tak?"
"Je to nepohodlné příměří, viď?"
Jacobův šepot byl najednou spokojený "Věděl jsem, že jsi stejně žárlivý jako já."
"Jenže já nejsem takový blázen, abych to nosil napsané na čele. Tím si docela škodíš, víš."
"Máš víc trpělivosti než já."
"To teda. Měl jsem sto let, abych se to naučil. Sto let čekání na ni."
"Takže… kdy ses rozhodl, že budeš hrát trpělivého hodného hocha?"
"Když jsem viděl, jak moc jí ubližuje, že si mezi námi musí vybírat. Obvykle není tak těžké se ovládnout. Většinou dokážu docela snadno potlačit ty… ne zrovna civilizované pocity, které vůči tobě třeba mám. Někdy si myslím, že do mě vidí, ale jistě to nevím."
"Myslím, že ses prostě bál, že když ji budeš nutit, aby si mezi námi vybrala, nakonec dá třeba přednost mně."
Edward neodpověděl okamžitě. "To taky," přiznal nakonec. "Ale to nebylo to hlavní. Každý má slabou chvilku, kdy pochybuje. Ale hlavně jsem se bál, že by se jí něco stalo, kdyby se za tebou vydávala na návštěvu tajně. Když jsem uznal, že je s tebou víceméně v bezpečí - v úplném bezpečí není nikdy, však ji znáš -, došel jsem k názoru, že bude nejlepší, když ji nepoženu do extrému."
Jacob si vzdychl. "Všechno tohle bych jí řekl, ale ona by mi nikdy nevěřila."
"Já vím." Znělo to, jako když se Edward usmívá.
"Ty si myslíš, že víš všechno," zamručel Jacob.
"Nevím, co přijde," řekl Edward a hlas mu najednou znejistěl.
Následovala dlouhá odmlka.
"Co bys dělal, kdyby si to rozmyslela?" zeptal se Jacob.
"Ani to nevím."
Jacob se tiše uchichtl. "Pokusil by ses mě zabít?" Znělo to zase sarkasticky, jako kdyby pochyboval, že by to Edward dokázal.
"Ne."
"Proč ne?" Jacobův tón byl stále posměvačný.
"Vážně si myslíš, že bych jí takhle ublížil?"
Jacob na vteřinu zaváhal a pak si vzdychl. "Jo, máš pravdu. Já vím, že je to pravda. Ale někdy…"
"Někdy je to úchvatná představa."
Jacob zabořil obličej do spacáku, aby zdusil smích. "Přesně," souhlasil nakonec.
To byl ale zvláštní sen. Přemítala jsem, jestli si to šeptání nepletu se svištěním větru, který neustával. Jenomže ten vítr spíš ječel než šeptal…
"Jaké to je? Ztratit ji?" zeptal se Jacob po chvilce ticha a v jeho najednou chraptivém hlase nebyl ani náznak veselosti. "Když sis myslel, že jsi ji navždy ztratil? Jak ses s tím… vypořádal?"
"O tom se mi velice těžko mluví."
Jacob čekal.
"Zažil jsem to dvakrát." Edward pronášel každé slovo o trošičku pomaleji než normálně. "Poprvé, když jsem si myslel, že ji dovedu opustit… to bylo… skoro snesitelné. Protože jsem si myslel, že na mě zapomene a bude to, jako bych jí nikdy nezasáhl do života. Víc než půl roku jsem se dokázal držet zpátky, plnit slib, že už o mně nikdy neuslyší. Schylovalo se k tomu - bojoval jsem, ale věděl, že nevyhraju; vrátil bych se… jenom abych se podíval, jak se má. Tak jsem si to aspoň namlouval. A kdybych zjistil, že je celkem šťastná… Doufám, že bych měl sílu zase odejít.
Ale ona šťastná nebyla. A já bych s ní zůstal. Takhle mě samozřejmě přesvědčila, abych byl zítra s ní. Ty už jsi nad tím přemýšlel, co mě k tomu vedlo… A ona si to chuděrka ještě vyčítá, úplně zbytečně. Připomněla mi, jak trpěla, když jsem ji opustil - a že tak trpí pokaždé, když od ní odcházím. Hrozně si vyčítá, že mě k tomu donutila, ale je v právu. Nikdy jí to nebudu moct vynahradit, ale nikdy se o to nepřestanu aspoň pokoušet."
Jacob chvilku neodpovídal. Nevím, jestli poslouchal bouřku, nebo uvažoval nad tím, co právě slyšel.
"A podruhé - když sis myslel, že je mrtvá?" zašeptal Jacob chraptivě.
"Ano." Edward odpověděl na jinou otázku. "Takhle ti to asi bude připadat, viď? Podle toho, jak nás vnímáš, už v ní možná nedokážeš vidět Bellu. Ale ona bude pořád stejná."
"Na to jsem se neptal."
Edward se vrátil k úsečnému nepřátelskému tónu. "Nemůžu ti říct, jaký to byl pocit. Na to nejsou slova."
Jacobovo sevření povolilo.
"Ale ty jsi odešel, protože jsi z ní nechtěl udělat pijavici. Ty chceš, aby byla člověk."
Edward mluvil pomalu. "Jacobe, od vteřiny, kdy mi došlo, že ji miluju, jsem věděl, že existují jenom čtyři možnosti. První a pro Bellu nejlepší by byla, kdyby její láska ke mně nebyla tak silná - kdyby na mě zapomněla a žila si dál po svém. Já bych se s tím smířil, i když moje city k ní by se nikdy nezměnily. Ty si myslíš, že jsem… oživlý kámen - tvrdý a chladný. To je pravda. Od začátku jsme určitým způsobem nastavení a jen málokdy se stává, že projdeme skutečnou změnou. Když k tomu dojde, jako se to stalo mně, když mi Bella vstoupila do života, je to trvalá změna. Není cesty zpátky…
Druhá možnost, kterou jsem si původně vybral, bylo zůstat s ní po dobu jejího pozemského života. Pro ni by to nebyla dobrá volba, promrhat život s někým, kdo s ní nemůže obyčejně lidsky žít, ale tahle možnost by pro mě byla nejschůdnější. Celou dobu bych věděl, že až zemře, taky si najdu nějaký způsob, jak se sprovodit ze světa. Šedesát, sedmdesát let - připadalo by mi to jako velmi krátká doba… Ale pak se ukázalo, že je pro ni příliš nebezpečné žít v tak těsné blízkosti mého světa. Vypadalo to, jako kdyby se proti nám všechno spiklo a všechno, co mohlo špatně dopadnout, opravdu špatně dopadlo. Nebo to nad námi viselo jako hrozba do budoucna. Dostal jsem strach, že když bude se mnou jako člověk, nepřežije ani těch šedesát let.
Tak jsem si vybral možnost číslo tři. Což, jak víš, se ukázalo jako nejhorší chyba v mém předlouhém životě. Rozhodl jsem se, že zmizím z jejího světa a doufal jsem, že ji tím přinutím k té první alternativě. Nevyšlo to a málem nás to zabilo oba.
Co mi zbývá, než ta čtvrtá možnost? Sama ji chce - alespoň si myslí, že ji chce. Snažil jsem se to oddálit, dát jí čas, aby našla důvod, kvůli kterému si to rozmyslí, ale ona je strašně… paličatá. To dobře víš. Budu rád, když se mi podaří to protáhnout ještě o pár měsíců. Má hrůzu z toho, že stárne, a narozeniny má v září…"
"Mně se líbí ta první možnost," zašeptal Jacob.
Edward neodpověděl.
"Víš přesně, jak strašně se s tím nechci smířit," zašeptal Jacob pomalu, "ale vidím, že ji opravdu miluješ… svým způsobem. To už nemůžu popírat.
Proto si myslím, že by ses ještě neměl vzdávat té první alternativy, ještě ne. Myslím, že má velkou šanci to zvládnout. Po nějaké době se s tím vyrovná. Víš, kdyby v březnu neskočila z toho útesu… a kdybys počkal ještě půl roku, než by ses na ni přišel podívat…. Myslím, že bys ji našel celkem šťastnou. Měl jsem vymyšlenou strategii."
Edward se uchechtl. "Možná by to fungovalo. Byl to dobře promyšlený plán."
"Jo." Jake si vzdychl. "Ale…," najednou šeptal tak rychle, že mi slova začala splývat, "dej mi rok, krv- Edwarde. Vážně si myslím, že bych ji dokázal udělat šťastnou. Je paličatá, to neví nikdo líp než já, ale je schopná se uzdravit. Uzdravila by se i předtím. A mohla by zůstat člověkem, měla by Charlieho a Renée a byla by dospělá a měla děti a… byla by sama sebou.
Miluješ ji tolik, že musíš chápat výhody toho plánu. Ona si myslí, že jsi velice nesobecký… ale vážně jsi? Dokážeš zvážit představu, že bych pro ni byl lepší než ty?"
"Já už jsem ji zvážil," odpověděl Edward tiše. "V jistých ohledech bys pro ni byl lepší než nějaký jiný člověk. Na Bellu je potřeba trochu dohlížet a ty jsi dost silný, abys ji dovedl uchránit samu před sebou a před vším, co se proti ní spikne. Už jsi to předvedl, a já ti za to budu vděčný, dokud budu žít - nebo navěky - podle toho, co přijde první…
Dokonce jsem požádal Alici, aby se podívala - aby se podívala, jestli by Belle nebylo líp s tebou. Samozřejmě to nešlo. Ona tě nevidí a Bella si je prozatím jistá.
Ale nejsem tak hloupý, abych udělal stejnou chybu dvakrát, Jacobe. Já už ji nikdy do té první možnosti nutit nebudu. Dokud mě bude chtít, budu s ní."
"A kdyby se rozhodla, že chce mě?" provokoval Jacob. "Dobře, šance je malá, v tom s tebou souhlasím."
"Nechal bych ji jít."
"Jenom tak?"
"V tom smyslu, že bych jí nikdy nedal najevo, jak je to pro mě těžké, ano. Ale sledoval bych to. Víš dobře, Jacobe, že ty bys mohl jednoho dne opustit ji. Jako Sam a Emily, neměl bys na výběr. Já bych vždycky čekal v záloze a doufal, že se to stane."
Jacob se tiše zasmál. "No, byl jsi mnohem upřímnější, než jsem měl právo čekat… Edwarde. Díky, že jsi mě pustil do své hlavy."
"Jak jsem říkal, dneska v noci jsem vděčný za to, že patříš do jejího života. Tohle bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat… Víš, Jacobe, kdybychom nebyli od přírody nepřátelé a kdyby ses mi pořád nesnažil odloudit důvod mojí existence, myslím, že bych tě měl opravdu rád."
"Možná… že kdybys ty nebyl odporný upír, který se chystá vycucnout život z holky, kterou miluju… no, ne, ani pak ne."
Edward se zasmál.
"Můžu se tě na něco zeptat?" ozval se po chvíli.
"Proč se musíš ptát?"
"Slyším to, jenom když na to myslíš. Jde o jeden příběh, který mi Bella tuhle nechtěla vyprávět. Něco o třetí ženě…?"
"Co konkrétně?"
Edward neodpověděl, poslouchal příběh v Jacobově hlavě. Zaslechla jsem, jak ve tmě tiše zasyčel.
"Co je?" zeptal se zase Jacob.
"No jistě," vzplanul Edward hněvem. "No jistě! Škoda že si vaši starší nenechali tenhle příběh pro sebe, Jacobe."
"Nelíbí se ti, že v něm pijavice hrají roli darebáků?" vysmíval se Jacob. "Víš, ale oni darebáci jsou. Tehdy i teď."
"Na té části mi vážně vůbec nesejde. Copak tě nenapadlo, s jakou postavou se asi Bella ztotožní?"
Jacobovi to chviličku trvalo. "Aha. Uf. Třetí žena. Dobře, chápu, kam tím míříš."
"Ona tam na té mýtině chce být. Povídala, že chce udělat aspoň to málo, co může." Vzdychl. "To byl druhý důvod, proč jsem se rozhodl s ní zítra zůstat. Je docela vynalézavá, když něco chce."
"Víš, tvůj bratr voják jí vnukl ten nápad úplně stejně jako ten příběh."
"Ani jedna strana to nemyslela špatně," zašeptal Edward smířlivě.
"A kdy skončí tohle malé příměří?" zeptal se Jacob. "S rozbřeskem? Nebo počkáme, až bude po bitvě?"
Nastala odmlka, jak oba přemýšleli.
"S rozbřeskem," zašeptali společně a pak se tiše zasmáli.
"Spi dobře, Jacobe," zašeptal Edward. "Užij si tu chvíli."
Bylo zase ticho a stan pár minut klidně držel. Vítr asi usoudil, že nás přece jen nesmete, a vzdal svou bitvu.
Edward tiše zasténal. "Nemyslel jsem to tak doslova."
"Promiň," zašeptal Jacob. "Tak co kdybys odešel - a nechal nám trochu soukromí?"
"Mám ti snad pomoct usnout, Jacobe?" nabídl se Edward.
"Jen to zkus," řekl Jacob nevzrušeně. "Ať vidíme, kdo z toho vyjde vítězně, ne?"
"Nedráždi mě tolik, vlku. Moje trpělivost není zas tak dokonalá."
Jacob se tiše zasmál. "Zrovna teď bych se radši nehýbal, jestli ti to nevadí."
Edward si začal pro sebe pobrukovat, hlasitěji než obvykle - usoudila jsem, že se snaží přehlušit Jacobovy myšlenky. Ale broukal mou ukolébavku, a navzdory narůstajícímu neklidu z toho šeptaného snu jsem se ponořila hlouběji do nevědomí… do jiných snů, které dávaly lepší smysl…

ZATMĚNÍ-21.KAPITOLA-STOPY

29. května 2010 v 8:58 | majča |  Zatmění - kniha
21. STOPY
Nechtěla jsem marnit ani kousek té noci spánkem, ale neubránila jsem se. Když jsem se vzbudila, svítilo za oknem jasné slunce a po obloze spěchaly drobné mráčky. Vítr ohýbal koruny stromů, až to vypadalo, že celý les rozfouká.
Edward mě nechal o samotě, abych se oblékla, a já jsem byla ráda, že můžu chvíli v klidu přemýšlet. Můj plán na minulou noc vyšel úplně jinak, než jsem chtěla, a teď jsem se potřebovala vyrovnat s důsledky. Ačkoliv jsem vrátila prsten hned, jak to šlo, aniž bych se ho dotkla, levá ruka mi připadala těžší, jako kdyby tam stále byl, jenom neviditelný.
Tím bych se neměla trápit, uvažovala jsem. Není to tak hrozné - prostě výlet autem do Vegas. Vezmu si na sebe něco jen o trochu lepšího než staré džíny - třeba staré domácí kalhoty. Obřad určitě nebude trvat dlouho; maximálně čtvrt hodiny, že? Tak to bych mohla zvládnout.
A pak, až bude po všem, bude muset splnit svou stranu dohody on. K tomu se upnu a na ostatní zapomenu.
Říkal, že o tom nemusím nikomu povídat, a já jsem chtěla, aby to sám taky dodržel. Samozřejmě ode mě bylo velmi hloupé, že jsem nepomyslela na Alici.
Cullenovi přijeli domů kolem poledne. Atmosféra kolem nich měla nový, jakoby soustředěný nádech, a to mě přitáhlo zpátky k hrůzné události, která nadcházela.
Alice byla na první pohled v neobvykle špatné náladě. Usoudila jsem, že je rozladěná z toho, že její vidění nefunguje, jak je zvyklá, protože její první slova určená Edwardovi se týkala stížnosti na spolupráci s vlky.
"Myslím," - zašklebila se, když použila to nejisté slovo - "že byste si měli zabalit věci do chladného počasí, Edwarde. Nevidím, kde přesně budeš, protože dnes odpoledne odcházíš s tím psem. Ale bouřka, která se žene, bude v celém tom kraji mimořádně silná."
Edward přikývl.
"Na horách bude sněžit," varovala ho.
"Brr, sníh," zamručela jsem si pro sebe. Byl červen, proboha.
"Vezmi si bundu," řekla mi Alice. Její hlas byl nepřátelský, a to mě překvapilo. Snažila jsem se jí vyčíst z obličeje, co jí vadí, ale otočila se.
Podívala jsem se na Edwarda, ale ten se usmíval; ať Alici štvalo cokoliv, jeho to pobavilo.
Edward měl více než dostatečné tábornické vybavení - rekvizity pro hru na lidi -, takže bylo z čeho vybírat; Cullenovi byli u Newtonových v obchodě dobrými zákazníky. Popadl spací pytel, malý stan, několik balíčků dehydrovaného jídla - usmál se, když jsem se na ně zašklebila - a nacpal to všechno do batohu.
Alice mezitím bloumala po garáži a beze slova sledovala Edwardovy přípravy. On si jí nevšímal.
Když byl hotov s balením, podal mi svůj telefon. "Zavolej prosím tě Jacobovi a řekni mu, že na něj budeme čekat asi tak za hodinu. Ví, kde se s námi má sejít."
Jacob nebyl doma, ale Billy slíbil, že bude všechny tak dlouho obvolávat, dokud nenajde volného vlkodlaka, kterému tu zprávu předá.
"O Charlieho neměj strach, Bello," uklidňoval mě Billy. "Beru si ho na starost."
"Jo, já vím, že se Charliemu nic nestane." Pokud šlo o bezpečnost jeho syna, tam už jsem si tak jistá nebyla, ale radši jsem nic neřekla.
"Škoda, že tam zítra nebudu moct být s ostatními." Billy se lítostivě zasmál. "Je to kříž, když je člověk staroch, Bello."
Touha bojovat musí být dominantním rysem chromozomu ypsilon. Byli všichni stejní.
"Mějte se s Charliem hezky."
"Hodně štěstí, Bello," odpověděl. "A… vyřiď to ode mě i těm, ehm, Cullenovým."
"Vyřídím," slíbila jsem, překvapená tím gestem.
Když jsem vracela telefon Edwardovi, viděla jsem, že s Alicí o něčem tiše diskutují. Dívala se na něj prosebnýma očima. On se mračil, nešťastný z toho, co chtěla.
"Billy říkal, abych vám za něj popřála hodně štěstí."
"To od něj bylo velkorysé," řekl Edward a odtrhl se od ní.
"Bello, mohla bych si s tebou prosím promluvit o samotě?" zeptala se Alice rychle.
"Ztěžuješ mi život víc, než je nutné, Alice," upozornil ji Edward se zaťatými zuby. "Byl bych radši, kdybys to nedělala."
"Tady nejde o tebe, Edwarde," opáčila.
Zasmál se. Něco na té odpovědi mu připadalo legrační.
"Nejde," stála si Alice na svém. "Tohle je ženská záležitost."
Zamračil se.
"Ať mi to poví," souhlasila jsem. Byla jsem zvědavá.
"Řekla sis o to sama," zamručel. Zase se zasmál - napůl rozhněvaně, napůl pobaveně - a vyšel z garáže.
Otočila jsem se k Alici s náhlými obavami, ale ona se na mě nedívala. Její špatná nálada ještě nepominula.
Se sklíčeným obličejem se šla posadit na kapotu svého porsche. Přistoupila jsem a opřela se o nárazník vedle ní.
"Bello?" zeptala se Alice smutně, posunula se a stulila se mi u boku. Její hlas zněl tak žalostně, že jsem ji objala kolem ramen, abych ji utěšila.
"Co se děje, Alice?"
"Ty mě nemáš ráda?" zeptala se pořád tím smutným tónem.
"Samozřejmě, že mám. To přece víš."
"Tak proč vidím, jak tajně jedete do Vegas, abyste se tam vzali, a mě jste ani nepozvali?"
"Ach tak," zamručela jsem a tváře mi zrůžověly. Pochopila jsem, že jsem se jí vážně dotkla, a honem jsem se chtěla bránit. "Ty víš, jak nesnáším, když se kolem něčeho moc nadělá. A tohle je navíc Edwardův nápad."
"Mně je jedno, čí nápad to je. Jak jste mi to mohli udělat? Něco takového bych čekala od Edwarda, ale ne od tebe. Mám tě ráda, jako bys byla moje vlastní sestra."
"Pro mě, Alice, jsi moje sestra."
"Slova!" zavrčela.
"Fajn, tak můžeš přijít. Stejně tam k vidění moc nebude."
Pořád se šklebila.
"Co je?" zeptala jsem se.
"Jak moc mě máš ráda, Bello?"
"Proč?"
Dívala se na mě prosebnýma očima s dlouhými černými zakroucenými řasami a koutky rtů se jí třásly. Byl to srdcelomný výraz.
"Prosím, prosím, prosím," zašeptala. "Prosím tě, Bello, prosím - jestli mě máš opravdu ráda… Prosím tě, dovol mi zařídit vaši svatbu."
"No teda, Alice!" zasténala jsem, odtáhla se a vstala. "Ne! Tohle mi nedělej!"
"Jestli mě máš opravdu, doopravdy ráda, Bello."
Založila jsem si paže na prsou. "Tohle je ale tak nefér. Napřed Edward a potom ty!"
"Vsadím se, že by Edward byl radši, kdybyste měli tradiční svatbu, ačkoliv by ti to nikdy neřekl. A Esme - pomysli, co by to pro ni znamenalo!"
Zasténala jsem. "To se radši postavím novorozeným úplně sama."
"Budu ti za to vděčná celých deset let."
"Budeš mi za to vděčná celé století!"
Její oči se rozzářily. "Znamená to souhlas?"
"Ne! Já to nechci udělat!"
"Nebudeš muset udělat vůbec nic, jenom přejít pár metrů a pak po knězi opakovat slib."
"Brrr! Brr, brr!"
"Prosím!" Začala tančit na místě. "Prosím, prosím, prosím, prosím, prosíííím!!!"
"Tohle ti nikdy, nikdy neodpustím, Alice."
"Jo!" vyjekla a zatleskala rukama.
"To není souhlas!"
"Ale bude!" zazpívala.
"Edwarde!" zakřičela jsem a loudala se z garáže. "Já vím, že posloucháš. Pojď sem." Alice mi byla v patách a stále tleskala.
"Mockrát děkuju, Alice," řekl Edward kysele a přišel za mnou. Otočila jsem se, abych mu vynadala, ale tvářil se tak ustaraně a nešťastně, že jsem svoje lamentace nedokázala ani vyslovit. Místo toho jsem ho objala a schovala obličej jen pro případ, že by slzy hněvu v mých očích budily zdání, že pláču.
"Vegas," slíbil mi Edward do ucha.
"To ani náhodou," radovala se Alice. "To by mi Bella nikdy neudělala. Víš, Edwarde, jako bratr jsi občas zklamáním."
"Nebuď ošklivá," zavrčela jsem na ni. "On se snaží udělat mi radost, na rozdíl od tebe."
"Já se taky snažím udělat ti radost, Bello. Jenomže já vím líp, co ti udělá radost… z dlouhodobého hlediska. Jednou mi za to poděkuješ. Možná ne za padesát let, ale jednou určitě."
"Nikdy by mě nenapadlo, že nadejde den, kdy se budu ochotná proti tobě vsadit, ale teď přišel."
Zasmála se svým stříbrným smíchem. "Tak co, ukážeš mi prstýnek?"
Zatvářila jsem se zděšeně, když mě popadla za levou ruku a pak ji stejně rychle pustila.
"Hm, viděla jsem, jak ti ho nasazuje… Uniklo mi něco?" zeptala se. Půl vteřiny se soustředila se zkrabaceným obočím, a pak si odpověděla na vlastní otázky. "Ne. Svatba se pořád koná."
"Bella má na šperky vyhraněný názor," vysvětloval Edward.
"Co je jeden diamant navíc? Tedy, ten prsten má spoustu diamantů, ale já tím chci říct, že když už ti jeden na-"
"To stačí, Alice!" utnul ji Edward najednou. Když se na ni tak rozzlobeně díval… vypadal zase jako upír. "Máme naspěch."
"Já to nechápu. Jak jsi to myslela s těmi diamanty?" zeptala jsem se.
"O tom si promluvíme později," řekla Alice. "Edward má pravdu - radši byste měli jet. Musíte nalíčit past a utábořit se, než přijde ta bouřka." Zamračila se a její výraz byl úzkostný, skoro nervózní. "Nezapomeň si kabát, Bello. Zdá se… že bude na tuhle roční dobu neobvykle chladno."
"Už ho pro ni mám," uklidňoval ji Edward.
"Přeju vám hezkou noc," řekla nám na rozloučenou.
Na mýtinu to bylo dvakrát tak daleko než obvykle; Edward udělal dlouhou okliku, aby se ujistil, že můj pach nebude nikde blízko stopy, kterou Jacob později skryje. Nesl mě v náruči, protože na mém obvyklém místě byl ten velký naložený batoh.
Zastavil se na nejvzdálenějším místě mýtiny a postavil mě na nohy.
"Dobře. Teď jdi prostě severním směrem a dotýkej se všeho co nejvíc. Díky Alici mám o jejich cestě jasnou představu, nebude dlouho trvat a narazíme na ni."
"Na sever?"
Usmál se a ukázal správným směrem.
Vydala jsem se do lesa a na mýtině za sebou jsem nechávala jasné žluté světlo kupodivu krásně slunečného dne. Doufala jsem, že se snad to Alicino nepřesné vidění s tím sněhem plete. Nebe bylo většinou jasné, ačkoliv otevřená prostranství zuřivě bičoval vítr. Mezi stromy bylo klidněji, ale na červen moc velká zima - i v košili s dlouhým rukávem a tlustém svetru přes ni mi naskakovala husí kůže. Šla jsem pomalu a přejížděla prsty všechno, co bylo dost blízko: hrubou kůru stromů, mokré kapradí, mechem obrostlé balvany.
Edward zůstával se mnou, kráčel rovnoběžně vedle mě s asi tak dvacetimetrovým odstupem.
"Dělám to dobře?" zavolala jsem.
"Parádně."
Dostala jsem nápad. "Pomůže tohle?" zeptala jsem se. Prohrábla jsem si prsty vlasy a několik jich vytrhla. Rozestřela jsem je přes kapradí.
"Ano, tím se stopa zesílí. Ale nemusíš si kvůli tomu vytrhat vlasy, Bello. Tohle bude stačit."
"Pár jich můžu postrádat."
Pod stromy bylo šero a já jsem si přála, abych mohla jít blíž k Edwardovi a držet se ho za ruku.
Utrousila jsem další vlas na zlomenou větev, která mi protínala cestu.
"Nemusíš nechat Alici, aby si prosadila svou, víš," řekl Edward.
"S tím se netrap, Edwarde. Ani tak tě nenechám u oltáře stát." Do duše se mi vkrádal pocit, že Alice si nakonec stejně prosadí svou, protože ta když si něco zamanula, tak jednala naprosto bez skrupulí, dokud to nedostala. A já jsem ještě byla tak hloupá, že jsem si kvůli ní dělala výčitky.
"Kvůli tomu se netrápím. Chci, aby to bylo podle tebe."
Potlačila jsem povzdech. Ranilo by ho, kdybych mu řekla pravdu - že na tom vážně nesejde, protože ať bude svatba velká, nebo malá, pro mě bude pořád hrozná.
"No, i když si prosadí svou, můžeme to udělat jen v rodinném kroužku. Jenom my. Emmett si může obstarat licenci po internetu a oddat nás sám."
Zachichotala jsem se. "To zní vážně líp." Nebude mi to připadat tak oficiální, když bude číst přísahu Emmett, což byl přínos. Ale budu mít co dělat, abych udržela vážný obličej.
"Vidíš," řekl s úsměvem. "Vždycky se najde nějaký kompromis."
Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala k místu, kde bude armáda novorozených určitě přecházet mou stopu, ale Edward nebyl vůbec netrpělivý, že jsem pomalá.
Cestou zpátky mě musel trochu navádět, abych udržela stejnou stopu. Všechno mi připadalo stejné.
Už jsme byli skoro na mýtině, když jsem upadla. Viděla jsem před sebou velký otevřený prostor a už jsem tam asi rychle chtěla být, a zapomněla jsem si dávat pozor na nohy. Stihla jsem se zachytit dřív, než jsem hlavou narazila do nejbližšího stromu, ale pod levou rukou se mi ulomila malá větvička a zaryla se mi do dlaně.
"Au! No, paráda," zamručela jsem.
"Nestalo se ti nic?"
"Nestalo. Zůstaň, kde jsi. Krvácím. Za chviličku to přestane."
Ignoroval mě. Byl u mě, než jsem stihla doříct větu.
"Mám tady lékárničku," řekl a sundal batoh. "Měl jsem pocit, že by se mi mohla hodit."
"Není to zlé. Zvládnu to sama - nemusíš si kvůli mně přitěžovat."
"Mně to nevadí," řekl klidně. "Tady - dovol, ať ti to vyčistím."
"Počkej vteřinku, něco mě napadlo."
Nedívala jsem se na krev a dýchala pusou, kdyby se mi náhodou zvedl žaludek, a přitiskla jsem ruku na kámen ve svém dosahu.
"Co to děláš?"
"Tohle se Jasperovi bude líbit," zamumlala jsem si pro sebe. Zase jsem se vydala na mýtinu a po cestě tiskla na všechno dlaň. "Vsadím se, že tohle je opravdu popožene."
Edward vzdychl.
"Zadržuj dech," řekla jsem mu.
"Mně to nevadí. Jenom si myslím, že už to přeháníš."
"Tohle je jediné, co můžu udělat. Chci to udělat dobře."
Při těch slovech jsme prošli mezi posledními stromy. Zavadila jsem poraněnou rukou o kapradí.
"No, tak už jsi udělala, co jsi mohla," ujišťoval mě. "Novorození budou bez sebe a na Jaspera udělá tvoje oddanost velký dojem. Teď dovol, abych ti ošetřil ruku - zanesla sis do rány špínu."
"Prosím tě, já si to udělám sama."
Vzal mě za ruku a s úsměvem si ji prohlížel. "Tohle už mi nevadí."
Pozorně jsem ho sledovala, jak čistí mou ránu, a hledala nějaké známky toho, že je mu to nepříjemné. Pořád dýchal vyrovnaně, na rtech stále stejné pousmání.
"Proč ne?" zeptala jsem se nakonec, když mi na dlani uhladil obvaz.
Pokrčil rameny. "Už jsem to v sobě překonal."
"Ty… jsi to překonal? Kdy? Jak?" Snažila jsem se vzpomenout si, kdy přede mnou naposledy zadržoval dech. Napadla mě akorát ta moje nevydařená narozeninová oslava loni v září.
Edward našpulil rty, zdálo se, že hledá správná slova. "Prožil jsem si celých čtyřiadvacet hodin v přesvědčení, že jsi mrtvá, Bello. To změnilo způsob, jakým se dívám na spoustu věcí."
"Změnilo to způsob, jakým ti voním?"
"To vůbec ne. Ale… když jsem poznal, jaké to je myslet si, že jsem tě ztratil… moje reakce se změnily. Celým svým bytím se snažím vyhnout všemu, co by tu bolest zase mohlo vyvolat."
Nevěděla jsem, co na to říct.
Usmál se, když viděl, jak se tvářím. "Myslím, že bych to mohl nazvat velice výchovnou zkušeností."
V tu chvíli vtrhl na mýtinu vítr, divoce mi rozcuchal vlasy a roztřásl mě.
"Dobře," řekl a sáhl zase do batohu. "Svůj úkol už jsi splnila." Vytáhl mou tlustou zimní bundu a podržel mi ji, abych mohla vklouznout do rukávů. "Dál už to není v našich rukou. Jdeme tábořit!"
Zasmála jsem se předstíranému nadšení v jeho hlase.
Vzal mě za tu zavázanou ruku - ta druhá byla v horším stavu, stále v dlaze - a vydal se na druhou stranu mýtiny.
"Kde se máme sejít s Jacobem?" zeptala jsem se.
"Přímo tady." Ukázal ke stromům před námi zrovna ve chvíli, kdy Jacob opatrně vystoupil z jejich stínu.
Nemělo mě překvapit, že jsem ho viděla jako člověka. Nebyla jsem si jistá, proč jsem hledala velkého červenohnědého vlka.
Jacob se zdál zase větší - což bezpochyby pramenilo z mého očekávání; musela jsem nevědomky doufat, že uvidím toho menšího Jacoba ze své vzpomínky, toho bezstarostného kamaráda, který tolik všechno neztěžoval. Stál s rukama založenýma na prsou, k jedné pěsti přivázanou bundu. Z pohledu, kterým nás pozoroval, se nedalo nic vyčíst.
Edward svěsil koutky. "Určitě se to dalo provést nějak lépe."
"Na to už je pozdě," zamumlala jsem mrzutě.
Vzdychl.
"Ahoj, Jaku," pozdravila jsem, když jsme přišli blíž.
"Ahoj, Bello."
"Ahoj, Jacobe," řekl Edward.
Jacob zdvořilost ignoroval, byl věcnost sama. "Kam ji mám vzít?"
Edward vytáhl z postranní kapsy batohu mapu a podal mu ji. Jacob ji rozložil.
"Teď jsme tady," řekl Edward, natáhl se a ukázal na správné místo. Jacob před jeho rukou automaticky uhnul, ale pak se uklidnil. Edward předstíral, že si toho nevšiml.
"A ty ji vezmeš sem," pokračoval Edward a naznačil serpentýnu kolem vrstevnic na papíře. "Zhruba patnáct kilometrů."
Jacob přikývl.
"Až budete asi tak dva kilometry odsud, měli byste protnout mou cestu. Ta vás povede. Potřebuješ mapu?"
"Ne, díky. Znám tady tu oblast dost dobře. Myslím, že vím, kam mám jít."
Jacob se zjevně musel snažit víc než Edward, aby si udržel zdvořilý tón.
"Vezmu to delší cestou," řekl Edward. "A sejdu se tam s vámi za několik hodin."
Nešťastně se na mě podíval. Tahle část plánu se mu nelíbila.
"Tak zatím," zašeptala jsem.
Zmizel mezi stromy opačným směrem, než jsme měli jít my
Jakmile byl pryč, Jacob se rozveselil.
"Co se děje, Bello?" zeptal se s širokým úsměvem.
Zvedla jsem oči v sloup. "Pořád to samé, pořád to samé."
"Jo," souhlasil. "Jde ti po krku partička upírů. Jako obvykle."
"Jako obvykle."
"No," řekl a natáhl si bundu, aby si uvolnil paže. "Tak jdeme na to."
Zašklebila jsem se a postoupila o krůček blíž k němu.
Sklonil se, vsunul mi paži pod kolena a podtrhl mi je. Než jsem mohla upadnout, druhou paží mě chytil.
"Blázne," zamručela jsem.
Jacob se uchichtl a už běžel mezi stromy. Udržoval vyrovnané tempo, rychlý běh, s kterým by dokázal udržet krok trénovaný člověk… na rovné ploše…, kdyby nebyl obtěžkaný padesáti kily navíc jako on.
"Nemusíš utíkat. Unavíš se."
"Běh mě neunavuje," řekl. Jeho dýchání bylo vyrovnané - jako rovnoměrná frekvence maratónského běžce. "Navíc se brzy ochladí. Doufám, že než tam dorazíme, bude mít tábor postavený."
Poklepala jsem prstem na tlustou vycpávku jeho bundy. "Myslela jsem, že ti teď nebývá zima."
"Nebývá. Přinesl jsem ji pro tebe, kdybys náhodou nebyla vybavená." Podíval se na mou bundu, skoro jako kdyby byl zklamaný, že vybavená jsem. "Nelíbí se mi, jak to počasí vypadá. Jsem z toho nervózní. Všimla sis, že jsme neviděli žádná zvířata?"
"Hm, ani ne."
"No jasně. Máš moc otupělé smysly."
Přešla jsem to bez povšimnutí. "Alice si taky dělala starosti kvůli bouřce."
"To už něco znamená, když se les takhle utiší. Na tábornický výlet sis vybrala pěkně pitomou noc."
"Nebyl to tak docela můj nápad."
Cesta bez pěšiny začínala stoupat čím dál strměji, ale to ho nezpomalilo. Zlehka přeskakoval z kamene na kámen a zdálo se, že k tomu ruce vůbec nepotřebuje. Tou dokonalou rovnováhou mi připomínal kamzíka.
"Co to máš za nový přírůstek na náramku?" zeptal se.
Podívala jsem se dolů a uvědomila si, že mi na zápěstí visí křišťálové srdíčko.
Provinile jsem pokrčila rameny. "Další dárek k ukončení školy."
Odfrkl. "Kámen. To sedí."
Kámen? Najednou mi to připomnělo Alicinu nedokončenou větu tam před garáží. Dívala jsem se na jasný bílý křišťál a snažila se vzpomenout si, co to předtím Alice říkala… o diamantech. Mohla se snažit říct když už ti jeden navlékl? Jako že už mám jeden diamant od Edwarda u sebe? Ne, to bylo nemožné. To srdce by muselo mít takových pět karátů nebo něco podobně šíleného! Edward by nikdy -
"Už je to docela dlouho, co jsi byla naposledy v La Push," nadhodil Jacob a vyrušil mě z mých znepokojivých dohadů.
"Neměla jsem čas," řekla jsem mu. "A… stejně bych asi nepřišla."
Zašklebil se. "Myslel jsem, že ty máš být ta, která odpouští, a já jsem ten zatvrzelec."
Pokrčila jsem rameny.
"Hodně jsi myslela na to, co se stalo posledně, že jo?"
"Ne."
Zasmál se. "Buďto lžeš, nebo jsi ten největší paličák na světě."
"Nevím, jestli jsem největší paličák, ale nelžu."
Nelíbilo se mi vést tenhle rozhovor za daných podmínek - když mě pevně svíral v horké náruči a já jsem s tím nemohla nic dělat. Jeho obličej byl blíž, než mi bylo milé. Mrzelo mě, že jsem se s ním o tom vůbec začala bavit.
"Chytrý člověk zváží svoje rozhodnutí ze všech stran."
"Já jsem ho zvážila," opáčila jsem.
"Jestli jsi na náš… ehm, rozhovor, který jsme tehdy vedli, vůbec nepomyslela, tak mi teď lžeš."
"Ten rozhovor není pro moje rozhodování podstatný."
"Někteří lidé udělají cokoliv, aby se obalamutili."
"Všimla jsem si, že zvláště vlkodlaci jsou k téhle chybě náchylní - myslíš, že je to genetické?"
"Znamená to, že umí líbat líp než já?" zeptal se Jacob, najednou mrzutý.
"To vážně nemůžu posoudit, Jaku. Edward je jediný, koho jsem kdy líbala."
"Kromě mě."
"Ale to jako polibek nepočítám, Jacobe. Považuju to spíš za útok."
"Au! To je kruté."
Pokrčila jsem rameny. Nehodlala jsem to vzít zpátky.
"Už jsem se ti za to omluvil," připomněl mi.
"A já jsem ti odpustila… z velké části. Ale to, jak si to pamatuju, se nemění."
Zamumlal něco nesrozumitelného.
Chvilku bylo ticho; bylo slyšet jenom zvuk jeho odměřeného dýchání a vítr řvoucí vysoko nad námi v korunách stromů. Vedle nás se zvedal široký útes, holé, hrubé šedé kameny. Šli jsme podél úpatí, které se stáčelo vzhůru ven z lesa.
"Stejně si myslím, že je to pěkná nezodpovědnost," řekl Jacob najednou.
"Nevím sice o čem mluvíš, ale určitě se pleteš."
"Zamysli se nad tím, Bello. Tvrdíš, že jsi za celý svůj život líbala jen jednoho člověka - který vlastně ani není člověk. To ti připadá vyrovnané? Jak víš, že přesně tohle chceš? Neměla by sis to pole napřed trochu prozkoumat?"
Ledově jsem odsekla: "Vím přesně, co chci."
"Pak by ti nemělo ublížit, když si uděláš malou zkoušku. Možná bys měla zkusit, jaké to je líbat se s někým jiným - čistě pro srovnání… když to, co se tehdy stalo, se nepočítá. Mohla by ses líbat se mnou, například. Mně to nevadí, klidně s tebou ten experiment podstoupím."
Přitáhl si mě těsněji k hrudi, takže se naše obličeje přiblížily. Usmíval se svému vtipu, ale já jsem mu nedávala naději.
"Nehraj si se mnou, Jaku. Přísahám, že mu nebudu bránit, když ti bude chtít rozbít čelist."
Panický podtón v mém hlasu ho povzbudil k širšímu úsměvu. "Když mě požádáš, abych tě políbil, nebude mít žádný důvod se zlobit. Řekl, že to mu nevadí."
"Šetři dechem, Jaku. Ano, to je ono. Zadrž dech, dokud tě nepožádám, abys mě políbil."
"Ty máš ale dneska špatnou náladu."
"A pročpak asi?"
"Někdy si myslím, že mě máš radši jako vlka."
"Někdy mám. Asi to bude nějak souviset s tím, že jako vlk nemůžeš mluvit."
Zamyšleně našpulil široké rty. "Ne, v tom to podle mě není. Myslím, že je pro tebe jednodušší být se mnou, když nejsem člověk, protože nemusíš předstírat, že tě nepřitahuju."
Údivem mi spadla brada. Okamžitě jsem ústa zavřela a zaskřípala zubama.
Uslyšel to. Rty se mu roztáhly ve vítězoslavném úsměvu.
Pomalu jsem se nadechla, než jsem promluvila. "Ne. Jsem si docela jistá, že je to kvůli tomu, že nemůžeš mluvit."
Vzdychl. "Copak tě nikdy neunaví, jak se obelháváš? Musíš vědět, jak mě vnímáš. Fyzicky, myslím."
"Jak by tě někdo mohl fyzicky nevnímat, Jacobe?" zeptala jsem se. "Jsi obrovská příšera, která odmítá respektovat osobní prostor ostatních."
"Znervózňuju tě. Ale jenom když jsem člověk. Když jsem vlk, jsi mnohem uvolněnější."
"Nervozita a podrážděnost není to samé."
Chvilku se na mě díval, přitom zpomalil do kroku a pobavení mu z obličeje vyprchalo. Jeho oči se přimhouřily, zčernaly ve stínu tmavých řas. Jeho dýchání, tak pravidelné, když běžel, se začalo zrychlovat. Pomalu sklonil obličej blíž k mému.
Dívala jsem se na něj a věděla přesně, co se snaží udělat.
"Je to tvůj obličej," připomněla jsem mu.
Nahlas se zasmál a dal se zase do běhu. "Dnes večer se s tvým upírem vážně nechci prát - kdykoliv jindy, klidně. Ale zítra máme oba práci a já bych nechtěl Cullenovy o jednoho připravit."
Najednou jsem se zatvářila zahanbeně.
"Já vím, já vím," odpověděl, protože to nepochopil. "Ty si myslíš, že by mě přepral."
Nemohla jsem mluvit. Já jsem je o jednoho připravila. Co když se kvůli mé zbabělosti někomu něco stane? Ale kdybych si hrála na statečnou a Edward… na to jsem nemohla ani pomyslet.
"Co to s tebou je, Bello?" Ta rozjařená nálada ho opustila a najednou tu byl můj Jacob, jako kdyby si sundal masku. "Jestli tě něco z toho, co jsem řekl, rozzlobilo, tak víš, že jsem jenom žertoval. Nic jsem tím nemyslel - hele, je ti dobře? Nebreč, Bello," prosil.
Snažila jsem se sebrat. "Nebudu brečet."
"Co jsem řekl?"
"Nebrečím kvůli tobě. Totiž, to já. Udělala jsem něco… špatného."
Díval se na mě, oči zmateně vykulené.
"Edward zítra bojovat nebude," zašeptala jsem na vysvětlenou. "Přinutila jsem ho, aby zůstal se mnou. Jsem hrozný zbabělec."
Zamračil se. "Myslíš, že se tohle nepovede? Že tě tam najdou? Víš něco, co já nevím?"
"Ne, ne. Toho se nebojím. Já ho prostě… nedokážu pustit. Kdyby se nevrátil…" Zachvěla jsem se a zavřela oči, abych unikla té myšlence.
Jacob mlčel.
Pořád jsem šeptala, oči zavřené: "Jestli bude někdo raněn, bude to jenom moje vina. A i když se nikomu nic nestane… zachovala jsem se hrozně. Musela jsem to udělat, jinak bych ho nepřesvědčila, aby se mnou zůstal. On mi to nevyčítá, ale já budu vždycky vědět, čeho jsem schopná." Cítila jsem se o trošičku lépe, když jsem to ze sebe dostala. I když jsem to mohla svěřit jenom Jacobovi.
Odfrkl. Pomalu jsem otevřela oči a byla jsem smutná, když jsem viděla, že má tu masku zase zpátky.
"Nechápu, jak si to od tebe mohl nechat rozmluvit. Já bych si tohle nedal ujít ani za nic."
Vzdychla jsem. "Já vím."
"Ale to nic neznamená." Najednou to bral zpátky. "To neznamená, že tě miluje víc než já."
"Ale ty bys se mnou nezůstal, ani kdybych tě prosila."
Našpulil rty a já jsem přemítala, jestli se pokusí to popřít. Oba jsme znali pravdu. "Ale jenom proto, že tě znám líp," řekl nakonec. "Všechno půjde jako po másle. I kdybys mě žádala a já odmítl, nezlobila by ses pak na mě."
"Jestli všechno půjde bez škobrtnutí, máš možná pravdu. Nebudu se zlobit. Ale celou tu dobu, co budeš pryč, budu umírat starostí, Jaku. Šílet."
"Proč?" zeptal se příkře. "Co ti na tom záleží, jestli se mi něco stane?"
"Neříkej to. Víš, jak moc pro mě znamenáš. Je mi líto, že to mezi námi není tak, jak bys chtěl, ale to se nedá nic dělat. Jsi můj nejlepší kamarád. Nebo jsi aspoň býval. A pořád býváš… když udržíš na uzdě svoji nezkrotnost."
Usmál se tím starým úsměvem, který jsem milovala. "Jsem takový pořád," ujišťoval mě. "I když se… nechovám tak dobře, jak bych měl. Vespod jsem pořád stejný."
"Já vím. Proč bych jinak snášela všechny ty tvoje vylomeniny?"
Zasmál se se mnou, a pak jeho oči posmutněly. "Kdy konečně poznáš, že jsi do mě taky zamilovaná?"
"To se ti musí nechat, že umíš pokazit pěknou chvíli."
"Já neříkám, že ho nemiluješ. Nejsem hloupý. Ale je možné milovat víc než jen jednoho člověka, Bello. Už jsem to viděl v praxi."
"Já nejsem žádný ujetý vlkodlak, Jacobe."
Nakrčil nos a já jsem se chtěla omluvit za to poslední dloubnutí, ale on změnil téma.
"Už nejsme daleko, cítím ho."
Vydechla jsem úlevou.
Špatně si to vyložil. "Rád bych zpomalil, Bello, ale bude lepší, když se dostaneš pod střechu, než se tohle spustí."
Oba jsme se podívali na nebe.
Od západu se k nám řítil hustý černofialový mrak, a jak přecházel, zastínil les pod sebou.
"No teda," zamumlala jsem. "Radši si pospěš, Jaku. Ať se dostaneš domů, než to sem dojde."
"Já nejdu domů."
Zoufale jsem se na něj podívala. "Přece s námi nebudeš tábořit."
"Prakticky vzato ne - jako že bych s vámi spal ve stanu nebo tak něco. To radši bouřku, než ten pach. Ale jsem si jistý, že z koordinačních důvodů bude tvůj krvežíznivec chtít být ve styku se smečkou, kteroužto službu rád obstarám."
"Myslela jsem, že to je Sethova práce."
"On to převezme zítra, až bude bitva."
Ta připomínka mě na vteřinu umlčela. Dívala jsem se na něj a zase se ve mně vzedmula prudká vlna obav a strachu.
"Neexistuje možnost, že bys tu prostě zůstal, když už jsi tady?" navrhla jsem. "Kdybych tě poprosila? Slíbila ti výměnou svoje doživotní područí nebo tak něco?"
"Je to lákavé, ale nejde to. Ale zajímalo by mě vidět, jak bys prosila. Můžeš to zkusit, jestli chceš."
"Vážně není nic, vůbec nic, čím bych tě přemluvila?"
"Ne. Ne, pokud mi neslíbíš lepší bitvu. Mimochodem, to Sam je velitel, ne já."
To mi něco připomnělo.
"Edward mi tuhle o tobě něco říkal…"
Naježil se. "To bude asi lež."
"Aha, vážně? Takže nejsi druhý nejvyšší, pokud jde o velení ve smečce?"
Zamrkal, ve tváři překvapený a rozpačitý výraz. "Aha. Tohle."
"Jak to, že jsi mi to nikdy neřekl?"
"A proč bych měl? Není to nic důležitého."
"Já nevím. Proč ne? Je to zajímavé. Takže jak to funguje? Jak to, že Sam je alfa a ty… ty jsi beta?"
Jacob se pousmál nad těmi termíny. "Sam byl první, nejstarší. Bylo rozumné, aby to na sebe vzal on."
Zamračila jsem se. "Ale neměli by potom být druzí Jared nebo Paul? Ti se proměnili jako další."
"No… to se těžko vysvětluje," řekl Jacob vyhýbavě.
"Zkus to."
Vzdychl. "Je to spíš záležitost rodokmenu, víš? Trochu staromódní. Proč by mělo záležet na tom, kdo byl tvůj dědeček, že jo?"
Vzpomněla jsem si na něco, co mi Jacob říkal, už je to dávno, když jsme ještě ani jeden neměli potuchy o vlkodlacích.
"Neříkal jsi, že Ephraim Black byl poslední náčelník, kterého Quileuté měli?"
"Jo, to je pravda. Protože on byl ta alfa. Věděla jsi, že Sam je teď prakticky náčelníkem celého kmene?" Zasmál se. "Divné tradice."
Krátce jsem se nad tím zamyslela a snažila se dát si to všechno dohromady. "Ale ty jsi taky říkal, že lidé poslouchají tvého tátu víc než kohokoli jiného v radě, protože byl Ephraimův vnuk?"
"No a co?"
"No, když je to záležitost rodokmenu… neměl bys být náčelníkem ty?"
Jacob mi neodpověděl. Zíral do stmívajícího se lesa, jako kdyby se najednou potřeboval soustředit na to, kam jde.
"Jaku?"
"Ne. To je Samův úkol." Sledoval pohledem stezku, po které jsme šli.
"Proč? Jeho pradědeček byl Levi Uley, mám pravdu? Byl Levi taky alfa?"
"Alfa může být jen jeden," odpověděl automaticky.
"Tak co byl Levi?"
"No asi beta, řekl bych." Ušklíbl se mému termínu. "Jako já."
"To nedává smysl."
"To je jedno."
"Já tomu jenom chci rozumět."
Jacob se konečně podíval do mých zmatených očí a pak si vzdychl. "Jo. Alfa jsem měl být já."
Obočí se mi stáhlo. "Sam ti nechtěl ustoupit?"
"To sotva. Já jsem o to místo nestál."
"Proč ne?"
Zamračil se, moje otázky mu byly nepříjemné. No, teď se zase bude cítit nepříjemně on.
"Nechtěl jsem to, Bello. Nechtěl jsem, aby se něco měnilo. Nechtěl jsem být nějaký legendární náčelník. Nechtěl jsem patřit do smečky vlkodlaků, natož být jejich vůdce. Nechtěl jsem to vzít na sebe, když mi to Sam nabídl."
Dlouho jsem nad tím uvažovala. Jacob mě nepřerušoval. Díval se zase do lesa.
"Ale já jsem myslela, že jsi šťastnější. Že ses s tím smířil," zašeptala jsem konečně.
Jacob se na mě chlácholivě usmál. "Jo. Vážně to není tak zlé. Občas i vzrušující, jako s tou záležitostí zítra. Ale zpočátku mi to tak nějak připadalo, jako kdybych byl zatažený do války, o které jsem ani nevěděl, že se vede. Nebylo na výběr, víš? A bylo to tak definitivní." Pokrčil rameny. "Myslím, že teď už jsem docela rád. Musí to být, a mohl bych důvěřovat někomu jinému, že to udělá správně? Je lepší ujistit se sám."
Dívala jsem se na něj a najednou jsem ke svému příteli pocítila zvláštní úctu. Byl dospělejší, než bych si o něm kdy myslela. Jako z Billyho tehdy v noci u ohně, i z něho vyzařovala důstojnost, o které jsem dosud neměla tušení.
"Náčelník Jacob," zašeptala jsem a usmála se, jak ta slova zněla dohromady.
Zvedl oči v sloup.
V tu chvíli vítr roztřásl stromy kolem nás zuřivěji a bylo to, jako kdyby foukal přímo z ledovce. Z hor se nesl ozvěnou ostrý zvuk praskajícího dřeva. Ačkoliv světlo mizelo, když šedý mrak zakryl oblohu, viděla jsem malé bílé flíčky, které se na nás třepotavě snášely.
Jacob zrychlil krok, oči upřené na zem, a rozběhl se nejvyšší rychlostí. Ochotněji jsem se schoulila v jeho náruči a uhýbala před nevítaným sněhem.
Jenom o pár minut později se prohnal kolem závětrné strany kamenitého kopce a tam jsme spatřili malý stan, postavený u skály, která mu poskytovala ochranu. Vloček padalo stále víc, ale vítr byl tak prudký, že jim nedovolil nikde se usadit.
"Bello!" zavolal Edward s velkou úlevou. Když jsme ho spatřili, zrovna rázoval tam a zpátky po malé mýtině.
Vyrazil ke mně, vypadal jako šmouha, jak rychle se pohyboval. Jacob se přikrčil a pak mě postavil na nohy. Edward si jeho reakce nevšiml a popadl mě do náruče.
"Děkuju," řekl pak přes mou hlavu. Jeho tón byl nepochybně upřímný. "Bylo to rychlejší, než jsem čekal. Vážně si toho cením."
Otočila jsem se, abych viděla Jacobovu odpověď.
Jacob jenom pokrčil rameny, všechna přátelskost byla ta tam. "Vezmi ji dovnitř. Tohle bude zlé - ježí se mi vlasy na temeni. Je ten stan bezpečně uchycený?"
"Úplně jsem ho k té skále přivařil."
"Dobře."
Jacob se podíval na nebe, teď černé bouřkou, jiskřící tančícími kousky sněhu. Nozdry se mu zachvěly.
"Proměním se," řekl. "Chci vědět, co se děje doma."
Pověsil bundu na nízkou tlustou větev a odcházel do zšeřelého lesa, ani se neohlédl.

ZATMĚNÍ-20.KAPITOLA-KOMPROMIS 2.část

29. května 2010 v 8:58 | majča |  Zatmění - kniha
"Nevím, kdo je tady blázínek." Pochybovala jsem, že by se našel někdo, pro koho by slova jako nemotorná, nesvá a neschopná byla synonymem slova žádoucí.
"Mám rozeslat petici, abych tě přesvědčil? Chceš slyšet jména těch, kteří by byli první na seznamu? Pár jich znáš, ale některá by tě mohla překvapit."
Zavrtěla jsem hlavou zabořenou do jeho ramene a udělala obličej. "Jenom se snažíš přivést mě na jiné myšlenky. Vraťme se k tématu."
Vzdychl.
"Řekni mi, jestli jsem něco pochopila špatně." Snažila jsem se znít nevzrušeně. "Ty chceš svatbu" - nedokázala jsem to slovo pronést bez úšklebku -, "zaplatit mi školné, mít víc času, a kdybych měla rychlejší auto, tak by ses taky nezlobil." Zvedla jsem obočí. "Řekla jsem všechno? Je to pořádný seznam."
"Jenom to první je požadavek." Vypadalo to, že má co dělat, aby se nesmál. "To další jsou prostě prosby."
"A můj jediný, samotný malý požadavek je -"
"Požadavek?" přerušil mě, najednou zase vážný.
"Ano, požadavek."
Jeho oči se přimhouřily.
"Vdát se je pro mě oběť. Nebudu souhlasit, dokud nedostanu něco na oplátku."
Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha. "Ne," zněla sametová odpověď. "Teď to není možné. Později, až nebudeš tak křehká. Buď trpělivá, Bello."
Snažila jsem se mluvit pevným a rozumným hlasem. "Ale to je ten problém. Už to nebude takové, jaké by to bylo teď. Já už nebudu taková, jaká jsem teď! Ani nevím, kdo pak vlastně budu."
"Pořád budeš Bella," ujišťoval mě.
Zamračila jsem se. "Jestli to dojde tak daleko, že budu chtít zabít Charlieho - že bych vypila Jacobovu nebo Angelinu krev, kdybych měla možnost -, jak to může být pravda?"
"To přejde. A že bys chtěla pít krev toho psa, o tom vážně pochybuju." Předstíral, že se při té představě otřásl. "I jako novorozená budeš mít lepší vkus."
Nevšímala jsem si jeho pokusu odvést mě od tématu. "Ale v prvé řadě mě vždycky bude zajímat jen jedno, není to tak?" nedala jsem se. "Krev, krev a zase krev!"
"Skutečnost, že jsi stále naživu, je důkazem toho, že to není pravda," poukázal.
"O osmdesát let později," připomněla jsem mu. "Já jsem to ovšem myslela po té fyzické stránce. Vím, že po té duševní být sama sebou dokážu… po nějaké době. Ale čistě z tělesného hlediska - vždycky budu v prvé řadě žíznivá."
Neodpověděl.
"Takže budu jiná," uzavřela jsem. "Protože teď po tělesné stránce nechci nic víc než tebe. Chci tě víc než jídlo, vodu nebo kyslík. Po duševní stránce mám svoje priority seřazené podle trošku rozumnějšího pořádku. Ale po té tělesné…"
Otočila jsem hlavu, abych ho políbila do dlaně.
Zhluboka se nadechl. Překvapilo mě, že to znělo trochu rozkolísaně.
"Bello, mohl bych tě zabít," zašeptal.
"Tomu nevěřím."
Přimhouřil oči. Sundal mi ruku z obličeje a rychle za sebe sáhl pro něco, co jsem neviděla. Ozvalo se tlumené křupnutí a postel pod námi se zachvěla.
Držel v ruce něco tmavého; zvedl to, abych si to mohla zvědavě prohlédnout. Byla to kovová květina, jedna z růží, které zdobily tepané železné sloupky a baldachýn postele. Na chviličku zavřel dlaň, jemně sevřel prsty a pak dlaň zase otevřel.
Beze slova mi ukázal rozdrcený, pokřivený kousek černého kovu. Byl to věrný otisk jeho dlaně, jako když malé dítě stiskne v pěstičce kousek modelíny. Uběhlo půl vteřiny a tvar se v jeho dlani rozpadl na černý písek.
Rozzlobeně jsem se na něj dívala. "Tak jsem to nemyslela. Já už vím, jak jsi silný. Kvůli tomu nemusíš ničit nábytek."
"Jak jsi to tedy myslela?" zeptal se temným hlasem a hodil hrst železného písku do rohu místnosti; zabubnoval o zeď jako déšť.
Upřeně se mi díval do tváře, když jsem se mu to snažila vysvětlit.
"Vím dobře, že bys mi mohl tělesně ublížit, kdybys chtěl… Spíš jsem to myslela tak, že mi nechceš ublížit… tvoje odhodlání je tak silné, že nevěřím, že bys to vůbec dokázal."
Začal vrtět hlavou, ještě než jsem domluvila.
"Ale tak to asi nefunguje, Bello."
"Asi," ušklíbla jsem se. "Nemáš větší ponětí, o čem mluvíš, než já."
"Přesně tak. Jak tě mohlo napadnout, že bych tě vystavil takovému riziku?"
Dlouho jsem se mu dívala do očí. Nebyl v nich ani náznak kompromisu, ani stopa nerozhodnosti.
"Prosím," zašeptala jsem nakonec beznadějně. "Nic jiného nechci. Prosím." Zavřela jsem poraženě oči a čekala na rychlé a konečné ne.
Ale on hned neodpověděl. Nevěřícně jsem zamrkala, když jsem slyšela, že zase dýchá přerývaně.
Otevřela jsem oči a jeho obličej byl zmítaný pochybnostmi.
"Prosím!" zašeptala jsem znovu a srdce se mi rozbušilo rychleji. Slova se mi řinula z úst, jak jsem spěchala, abych honem využila té náhlé nejistoty v jeho očích. "Nemusíš mi dávat žádné záruky. Když to nebude fungovat, no tak toho prostě necháme. Jenom to zkusme… jenom zkusme. A já ti pak dám, co budeš chtít," slíbila jsem mu unáhleně. "Vezmu si tě. Nechám tě zaplatit za Dartmouth a nebudu ti vyčítat, že jsi mě tam dostal úplatkem. Můžeš mi dokonce koupit rychlé auto, když ti to udělá radost! Jenom…prosím."
Jeho ledové paže mě ovinuly pevněji a na uchu jsem ucítila jeho rty; jeho studený dech mě rozechvěl. "Tohle je nesnesitelné. Chtěl jsem ti dát tolik věcí - a ty se rozhodneš požadovat tohle. Máš vůbec ponětí, jak mě bolí, že tě musím odmítnout, i když mě takhle prosíš?"
"Tak neodmítej," navrhla jsem udýchaně.
Neodpověděl.
"Prosím," zkusila jsem to znovu.
"Bello…" Zavrtěl pomalu hlavou, ale nepřipadalo mi to jako odmítnutí, protože mě přitom líbal na krku. Spíš to vypadalo, jako když se vzdává. Moje srdce, které už tak sprintovalo, se freneticky rozkmitalo.
Znovu jsem kula železo, dokud bylo žhavé. Když se ve své nerozhodnosti pomalým pohybem přiblížil k mému obličeji, rychle jsem se v jeho náruči otočila a políbila jsem ho na rty. Vzal mi obličej do dlaní a já jsem si myslela, že mě od sebe zase odtáhne.
Mýlila jsem se.
Jeho ústa nebyla něžná; jeho rty s každým pohybem prozrazovaly zoufalství, protože se v něm svářila touha se zodpovědností. Ovinula jsem mu paže kolem krku a jak jsem byla rozpálená, jeho tělo mi připadalo studenější než jindy. Zachvěla jsem se, ale nebylo to z chladu.
Nepřestával mě líbat. Byla jsem to já, kdo se musel vymanit, abych popadla dech. Ani pak jeho rty mou kůži neopouštěly, jenom se přesunuly na krk. Nadšení z vítězství bylo zvláštně opojné; připadala jsem si mocná. Statečná. Ruce už se mi netřásly; snadno jsem si poradila s knoflíčky jeho košile a prsty mu přejížděla po dokonalé ledové hrudi. Byl příliš krásný. Jaké bylo to slovo, které právě použil? Nesnesitelné - to bylo ono. Jeho krása se nedala unést…
Přitáhla jsem si zpátky jeho rty a on se zdál stejně dychtivý jako já. Jednou rukou stále držel můj obličej v dlani, druhou mi pevně ovinul kolem pasu a přitahoval si mě blíž. Trochu mi to ztěžovalo možnost rozepnout si halenku, ale ne úplně.
Kolem zápěstí se mi sevřela studená železná pouta a zvedla mi ruce nad hlavou, která najednou ležela na polštáři.
Přitiskl mi zase rty k uchu. "Bello," zašeptal vřelým sametovým hlasem. "Mohla by ses prosím přestat svlékat?"
"Chceš to udělat sám?" zeptala jsem se zmateně.
"Ne dnes v noci," odpověděl tiše. Líbal mě teď pomaleji, všechna nedočkavost byla pryč.
"Edwarde, nech -" začala jsem se hádat.
"Neříkám ne," uklidňoval mě. "Jenom říkám ne dnes v noci."
Zamyslela jsem se nad tím a dýchání se mi mezitím zpomalovalo.
"Řekni mi jeden rozumný důvod, proč se dnešní noc hodí méně než kterákoli jiná." Stále jsem byla zadýchaná; zklamání v mém hlase tudíž nebylo tak jasně slyšet.
"Nejsem dnešní." Zachichotal se mi do ucha. "Kdo z nás dvou se víc zdráhá dát tomu druhému, co chce? Právě jsi mi slíbila, že si mě vezmeš, než projdeš změnou, ale když dneska podlehnu, kdo mi zaručí, že ráno neutečeš za Carlislem? Z nás dvou jsem já určitě ten neochotnější. Takže… napřed ty."
Vydechla jsem s hlasitým zafuněním. "Musím si tě napřed vzít?" zeptala jsem se nevěřícně.
"To je dohoda - ber nebo neber. Kompromis, vzpomínáš?"
Objal mě a začal mě líbat tak, že by to mělo být nelegální. To nebylo přesvědčování - to byl nátlak, vynucování. Snažila jsem se zachovat si jasnou hlavu… a velmi rychle jsem to vzdala.
"Vážně si myslím, že to vůbec není dobrý nápad," lapala jsem po dechu, když mě nechal nadechnout.
"Nepřekvapuje mě, že se k tomu takhle stavíš." Usmál se. "Vidíš to příliš jednostranně."
"Jak je tohle možné?" zabručela jsem. "Myslela jsem, že si dnes večer konečně prosadím svou, a místo toho, zničehonic -"
"Jsi zasnoubená," dokončil.
"Brrr! Prosím tě, neříkej to nahlas."
"Odvoláš svoje slovo?" zeptal se. Odtáhl se, aby mi viděl do obličeje. Tvářil se pobaveně. Měl ze mě legraci.
Rozzlobeně jsem se na něj dívala a snažila se nevnímat, jak moje srdce reaguje na jeho úsměv.
"Odvoláš?" naléhal.
"Ech!" zasténala jsem. "Ne. Neodvolám. Už jsi spokojený?"
Jeho úsměv byl oslepující. "Nadmíru."
Zase jsem zasténala.
"Ty vůbec nejsi šťastná?"
Znovu mě políbil, než jsem mohla odpovědět. Další přesvědčující polibek.
"Trošičku," připustila jsem, když jsem mohla mluvit. "Ale ne z toho vdávání."
Znovu mě políbil. "Nemáš pocit, že je to obráceně?" zasmál se mi do ucha. "Tradičně to bývá tak, že ty bys mě měla uhánět a já bych měl uhýbat, nemyslíš?"
"Na našem vztahu je máloco tradiční."
"To je pravda."
Znovu mě políbil a nepřestával, dokud mi srdce nebušilo a kůže se nečervenala.
"Podívej, Edwarde," zašeptala jsem vemlouvavě, když mě líbal do dlaně. "Řekla jsem, že si tě vezmu, a taky to udělám. Slibuju. Přísahám. Jestli chceš, podepíšu smlouvu vlastní krví."
"To není legrační," zamručel přes rty přitisknuté na vnitřní stranu mého zápěstí.
"Jenom chci, abys věděl, že tě nehodlám nijak podvést. Na to mě znáš moc dobře. Takže vážně není důvod čekat. Jsme úplně sami - jak často se to stává? - a ty jsi opatřil tuhle širokánskou pohodlnou postel…"
"Ne dnes večer," zopakoval znovu.
"Ty mi nevěříš?"
"Samozřejmě, že ti věřím."
Tou rukou, kterou mi stále líbal, jsem si přitáhla jeho obličej, abych mu viděla do očí.
"Tak v čem je problém? Přece víš, že nakonec vyhraješ." Zamračila jsem se a zamručela: "Ty vyhraješ vždycky."
"Jenom se chci pojistit," řekl klidně.
"Za tím ještě něco je," hádala jsem a oči se mi přimhouřily. Měla jsem pocit, že se za jeho nenuceným chováním skrývá náznak nějakého mně neznámého motivu. "Ty snad máš v plánu svoje slovo odvolat?"
"Ne," ujišťoval mě vážně. "Přísahám ti, že se o to pokusíme. Až si mě vezmeš."
Zavrtěla jsem hlavou a mrzutě jsem se zasmála. "Kvůli tobě si připadám jak bídák z telenovely, co si nakrucuje knír a snaží se připravit o čest nějakou ubohou dívku."
Přelétl mě obezřetným pohledem a pak rychle sklonil hlavu a políbil mě na klíční kost.
"To je ono, viď?" Ten krátký smích, který mi unikl, byl spíš šokovaný než pobavený. "Snažíš se uchránit svoji čistotu!" Zakryla jsem si pusu rukou, abych zdusila zachichotání, které následovalo. Ta slova byla tak… staromódní.
"Ne, blázínku," zamumlal mi do ramene. "Snažím se chránit tvou. A ty mi to neuvěřitelně ztěžuješ."
"To je směšné!"
"Dovol mi, abych se tě na něco zeptal," přerušil mě rychle. "Už jsme tuhle diskusi vedli, ale udělej mi to kvůli. Kolik lidí v téhle místnosti má duši? Lístek do nebe, nebo co po životě vlastně následuje?"
"Dva," vypálila jsem okamžitě.
"Dobře. Možná máš pravdu. No, svět je plný neshod na tohle téma, ale velká většina lidí si myslí, že je k tomu potřeba dodržovat jistá pravidla."
"Upíří pravidla ti nestačí? Chceš se starat ještě o ta lidská?"
"To nemůže uškodit." Pokrčil rameny. "Co kdyby."
Rozhněvaně jsem si ho měřila přimhouřenýma očima.
"A i kdybys měla pravdu s tou mou duší, co když je pro mě příliš pozdě?"
"Ne, není," hádala jsem se rozzlobeně.
"Nezabiješ je ve většině náboženství obecně přijímané přikázání. A já jsem zabil hodně lidí, Bello."
"Jenom těch zlých."
Pokrčil rameny. "Možná se to počítá, a možná taky ne. Ale tys nezabila nikoho…"
"O kom ty bys věděl," zašeptala jsem.
Usmál se, ale jinak si toho vyrušení nevšímal. "A já udělám všechno pro to, abych tě ochránil před pokušením."
"Dobře. Ale my jsme se nehádali o spáchání vraždy," připomněla jsem mu.
"Tady platí stejný princip - jediný rozdíl je, že tohle je oblast, v které jsem stejně neposkvrněný jako ty. Nemohl bych zachovat alespoň jedno přikázání?"
"Jedno?"
"Víš, že jsem kradl, lhal, dychtil… moje čistota je to jediné, co mi zbylo." Pokřiveně se usmál.
"Já lžu pořád."
"Ano, ale ty jsi tak špatná lhářka, že se to ani nepočítá. Nikdo ti nevěří."
"Upřímně doufám, že se mýlíš - protože jinak Charlie co nevidět rozrazí tyhle dveře s nabitou puškou v ruce."
"Charliemu vyhovuje předstírat, že ti tvoje pohádky baští. Radši si bude lhát do kapsy, než by se podíval moc zblízka." Zakřenil se na mě.
"Ale po čem jsi kdy dychtil?" zeptala jsem se pochybovačně. "Máš všechno."
"Dychtil jsem po tobě." Jeho úsměv potemněl. "Neměl jsem žádné právo tě chtít - ale sáhl jsem po tobě a utrhl si tě. A podívej, kam jsi to se mnou dopracovala! Snažíš se svést upíra." Zavrtěl hlavou v předstíraném zděšení.
"Po tom, co ti patří, dychtit můžeš," informovala jsem ho. "Navíc jsem si myslela, že se staráš o moji čistotu."
"Taky že ano. Jestli je pro mě příliš pozdě… No, ať jsem zatracen - to nemyslím jako žert - jestli těm v nebi dovolím, aby tě tam nevzali."
"Nemůžeš mě nutit jít někam, kde nebudeš," přísahala jsem. "To je moje definice pekla. Mimochodem, na tohle všechno mám snadné řešení: nikdy neumřeme, ano?"
"To zní docela jednoduše. Proč mě to nenapadlo?"
Usmíval se na mě, dokud jsem to s rozzlobeným povzdechem nevzdala. "Takže je to tak. Nebudeš se mnou spát, dokud nebudeme manželé."
"Prakticky vzato s tebou nikdy nemůžu spát."
Zakoulela jsem očima. "Nebuď jak malý, Edwarde."
"Ale až na tuhle drobnost jsi to pochopila správně."
"Myslím, že máš ještě vedlejší motiv."
Nevinně vykulil oči. "Ještě jeden?"
"Víš, že se tím všechno urychlí," obvinila jsem ho.
Snažil se neusmát. "Je jenom jedna věc, kterou chci urychlit, ostatní můžou počkat navždy… ale je pravda, že v této chvíli jsou tvoje netrpělivé lidské hormony mým nejmocnějším spojencem."
"Nechápu, jak jsem s tím mohla souhlasit. Když pomyslím na Charlieho… a Renée! Dovedeš si představit, co si bude myslet Angela? Nebo Jessica? Brrr. Už teď slyším ty drby."
Zvedl na mě obočí a já jsem věděla proč. Co na tom záleželo, co o mně říkají, když brzy odjedu a nikdy se nevrátím? Vážně jsem tak přecitlivělá, že nedokážu snést pár týdnů postranních pohledů a významných otázek?
Možná by mě to tak netrápilo, kdybych nevěděla, že bych k tomu pravděpodobně přistupovala stejně blahosklonně jako ti ostatní, kdyby se letos v létě vdával někdo jiný.
Ach jo. Vdaná už letos v létě! Otřásla jsem se.
Ovšem možná by mě to tolik netrápilo, kdybych nevyrůstala v přesvědčení, že se mám manželství vyhýbat jako čert kříži.
Edward přerušil moje nářky. "Nemusí to být velká svatba. Nepotřebuju žádné fanfáry. Nemusíš o tom nikomu říkat, ani nic zařizovat. Pojedeme do Vegas - můžeš mít na sobě staré džíny a zajedeme do kaple s okýnkem pro automobilisty. Jenom chci, aby to bylo oficiální - že patříš mně a nikomu jinému."
"Už to nemůže být oficiálnější, než to je," zabručela jsem. Ale jeho popis nezněl tak špatně. Jenom Alice bude zklamaná.
"No tak uvidíme." Usmál se spokojeně. "Předpokládám, že teď nechceš zásnubní prstýnek?"
Musela jsem polknout, než jsem dokázala promluvit. "To předpokládáš správně."
Zasmál se, když viděl, jak se tvářím. "To nevadí. Však ti ho navlíknu na prst už brzy."
Rozhněvaně jsem se na něj dívala. "Mluvíš, jako kdybys už nějaký měl."
"Mám," řekl nestydatě. "Připravený vnutit ti ho při první známce slabosti."
"Ty jsi neskutečný."
"Chceš ho vidět?" zeptal se. Jeho rozzářené topazové oči najednou svítily vzrušením.
"Ne!" skoro jsem zakřičela. Okamžitě jsem té bezděčné reakce litovala. Jeho obličej trochu pohasl. "Pokud mi ho ovšem opravdu nechceš ukázat," dodala jsem. Skřípala jsem zuby, abych nedala najevo svou neopodstatněnou hrůzu.
"To nevadí," pokrčil rameny. "To může počkat."
Vzdychla jsem. "Ukaž mi ten zatracený prstýnek, Edwarde."
Zavrtěl hlavou. "Ne."
Dlouho jsem pozorovala jeho výraz.
"Prosím?" zeptala jsem se tiše, experimentujíc se svou nově objevenou zbraní. Špičkami prstů jsem se zlehka dotkla jeho obličeje. "Mohla bych ho prosím vidět?"
Přimhouřil oči. "Ty jsi ta nejnebezpečnější potvora, jakou jsem kdy poznal," zamručel. Ale vstal a ladně přiklekl k malému nočnímu stolku. Okamžitě byl zpátky u mě na posteli, vedle mě a jednu paži mi držel kolem ramen. V druhé ruce měl černou krabičku. Postavil mi ji na levé koleno.
"Tak se podívej," řekl prostě.
Vzít tu neškodnou krabičku pro mě bylo těžší, než by se zdálo, ale nechtěla jsem mu znovu ublížit, takže jsem si dávala pozor, aby se mi netřásla ruka. Krabička byla z hladkého černého saténu. Váhavě jsem přejela prsty po víčku.
"Neutratil jsi moc peněz, že ne? Jestli ano, tak si radši něco vymysli."
"Neutratil jsem nic," ujistil mě. "Je to jenom další věc z druhé ruky. Tohle je prsten, který otec dal matce."
"No teda." Hlas mi přeskočil překvapením. Vzala jsem víčko palcem a ukazováčkem, ale krabičku jsem neotevřela.
"Asi ti bude připadat trochu staromódní." Jeho tón byl naoko omluvný. "Jako já. Můžu ti koupit něco modernějšího. Co takhle u Tiffanyho?"
"Mám ráda staromódní věci," zašeptala jsem a váhavě zvedla víčko.
Prsten Elizabeth Masenové, usazený v černém saténu, v matném světle zajiskřil. Velký kámen byl vybroušený do oválu, od něj vedly paprskovitě řady blyštivých kulatých kamínků. Byly zasazené do zlaté obroučky vpředu tak jemně tepané, že to vypadalo, jako když uvízly v křehké pavučince. Nikdy jsem nic podobného neviděla.
Bezmyšlenkovitě jsem mihotavé drahokamy pohladila.
"Ten je tak hezký," zašeptala jsem si pro sebe překvapeně.
"Líbí se ti?"
"Je krásný." Pokrčila jsem rameny s předstíraným nezájmem. "Proč by nebyl?"
Uchichtl se. "Vyzkoušej, jestli ti padne."
Levá ruka se mi zaťala v pěst.
"Bello," vzdychl. "Já ti ho nechci k prstu přiletovat. Jenom ho vyzkoušej, abych viděl, jestli je potřeba přizpůsobit velikost. Pak ho můžeš hned sundat."
"Fajn," zabručela jsem.
Sáhla jsem pro prsten, ale jeho dlouhé prsty mě předběhly. Vzal mou levou ruku a navlékl mi prsten na prostředníček. Zvedl mi ruku a oba jsme sledovali, jak ovál na mé kůži jiskří. Mít ho na prstě nebylo tak strašné, jak jsem si představovala.
"Dokonale padne," řekl lhostejně. "To je hezké - ušetří mi to cestu k zlatníkovi."
Poznala jsem, že mu pod nevzrušeným tónem doutná nějaká silná emoce, a podívala jsem se mu do obličeje. Poznala jsem mu to na očích, navzdory tomu lhostejnému pohledu, o který se snažil.
"Tobě se to líbí, viď?" zeptala jsem se podezíravě, prsty se mi roztřásly a napadlo mě, že je škoda, že jsem si nezlomila levou ruku.
Pokrčil rameny "Jasně," odpověděl pořád stejně nenuceně. "Moc ti sluší."
Dívala jsem se mu do očí a snažila se odhalit, co to přede mnou skrývá. On mi pohled oplácel a jeho strojená lhostejnost byla najednou ta tam. Byl blažený - andělský obličej mu zářil radostí a vítězstvím. Byl tak nádherný, až mi to vyrazilo dech.
Než jsem ho stihla zase popadnout, už mě líbal, celý rozradostněný. Byla jsem jako omámená, když mi zašeptal do ucha dechem stejně zrychleným, jako byl ten můj:
"Ano, líbí se mi to. Nemáš ani tušení jak."
Zasmála jsem se trochu zadýchaně. "Věřím ti."
"Vadilo by ti, kdybych něco udělal?" zašeptal a objal mě pevněji.
"Cokoliv chceš."
Ale on mě pustil a odtáhl se.
"Cokoliv, jen to ne," stěžovala jsem si.
Ignoroval mě, vzal mě za ruku a zvedl mě z postele. Postavil se přede mě, ruce mi položil na ramena a tvářil se vážně.
"Víš, tohle chci udělat, jak se to má. Prosím, prosím pamatuj na to, že už jsi s tím souhlasila, a nepokaž mi to."
"Ach ne," vydechla jsem, když si klekl na jedno koleno.
"Buď hodná," zašeptal.
Zhluboka jsem se nadechla.
"Isabello Swanová." Podíval se na mě přes své neskutečně dlouhé řasy něžně zlatým, přesto spalujícím pohledem. "Slibuju, že tě budu milovat navěky - jeden každý den věčnosti. Vezmeš si mě?"
Bylo mnoho věcí, které jsem chtěla říct, jedny nebyly vůbec milé, a ty druhé byly tak nechutně limonádově romantické, že by je ode mě ani ve snu nečekal. Než bych se ztrapňovala obojím, zašeptala jsem: "Ano."
"Děkuju," řekl prostě. Vzal mou levou ruku, políbil mi špičku každého prstu a pak políbil prsten, který odteď patřil mně.

ZATMĚNÍ-20.KAPITOLA-KOMPROMIS 1.část

29. května 2010 v 8:57 | majča |  Zatmění - kniha
20. KOMPROMIS
Všechno bylo připravené.
Byla jsem sbalená na svou dvoudenní návštěvu u "Alice" a taška na mě čekala na místě spolujezdce v náklaďáčku. Lístky na koncert jsem dala Angele, Benovi a Mikovi. Mike chtěl vzít Jessiku, což bylo přesně to, v co jsem doufala. Billy si vypůjčil člun od Starého Quila Ateary a pozval Charlieho na rybaření na volném moři, než začne odpolední zápas. Collin a Brady, dva nejmladší vlkodlaci, zůstali doma, aby chránili La Push - ačkoliv to byly ještě děti, protože jim oběma bylo teprve třináct. Přesto tam Charlie bude ve větším bezpečí než všichni ti, co zůstali ve Forks.
Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách. Snažila jsem se s tím smířit a alespoň na dnešní večer vypustit z hlavy věci, které jsem nemohla ovlivnit. Ať tak nebo tak, za osmačtyřicet hodin bude po všem. Ta myšlenka byla skoro uklidňující.
Edward mě prosil, abych se uvolnila, a já jsem slíbila, že se vynasnažím.
"Mohli bychom se aspoň dnes v noci pokusit zapomenout na všechno a myslet jen na nás dva?" prosil a upíral na mě oči celou svou silou. "Poslední dobou na sebe máme málo času. Potřebuju být s tebou. Jen s tebou."
S takovým požadavkem nebylo těžké souhlasit, ačkoliv jsem věděla, že zapomenout na strach se mnohem snadněji slíbí, než udělá. Ale když jsem věděla, že budeme tuhle noc sami, napadaly mě jiné věci, a ty mi pomohly.
Určité okolnosti se totiž změnily.
Například - byla jsem připravená.
Byla jsem připravená vstoupit do jeho rodiny a do jeho světa. Strach, vina a úzkost, které jsem teď prožívala, mi tohle umožnily poznat. Měla jsem příležitost o tom soustředěně přemýšlet - když jsem pozorovala měsíc za mraky a odpočívala opřená o vlkodlaka - a pochopila jsem, že už nebudu panikařit. Až na nás příště něco přijde, budu připravená. Budu přínosem, ne přívažkem. Už si nikdy nebude muset vybírat mezi mnou a svou rodinou. Budeme partneři jako Alice a Jasper. Příště odvedu svou část.
Počkám, až bude odstraněn meč, který mi visí nad hlavou, aby byl Edward spokojený. Ale nebylo to nutné. Byla jsem připravená.
Jenom jediný kousek scházel.
Jediný kousek, protože některé věci se nezměnily, a to včetně toho, jak zoufale jsem ho milovala. Měla jsem spoustu času promyslet si do všech podrobností podstatu Jasperovy a Emmettovy sázky - označit si věci, které jsem byla ochotná ztratit se svým lidstvím, a věci, kterých jsem se nehodlala vzdát. Věděla jsem, na kterém lidském zážitku budu trvat, než přestanu být člověkem.
Takže jsme dnes večer měli před sebou pár věcí, které jsme museli dotáhnout do konce. Po tom všem, co jsem za poslední dva roky viděla, jsem už nevěřila slovu nemožný. Bude třeba nasadit silnější kalibr, aby mě to odradilo.
Dobře, no, upřímně řečeno, tušila jsem, že to bude mnohem složitější. Ale byla jsem odhodlaná to zkusit.
Ačkoliv jsem byla rozhodnutá, nepřekvapovalo mě, že jsem pořád cítila pořádnou trému, když jsem jela tu dlouhou cestu k nim domů - nevěděla jsem, jak provést to, oč jsem se chtěla pokusit, a to mi zaručovalo slušnou dávku nervozity. Edward seděl vedle mě a potlačoval úsměv nad tou pomalou jízdou. Byla jsem překvapená, že nechtěl řídit, ale pro dnešní večer se zřejmě spokojil s mou rychlostí.
Bylo po setmění, když jsme dojeli k nim domů. Navzdory tomu byla louka plná světla, které na ni dopadalo z každého okna.
Jakmile jsem vypnula motor, už stál u mých dveří a otvíral mi je. Jednou paží mě vyndal z kabiny, druhou vytáhl z korby náklaďáčku tašku a přehodil si ji přes rameno. Kopnutím za mnou zavřel dveře od auta a začal mě líbat.
Nepřestal, ani když mě zvedl do náruče a nesl do domu.
Byly už vstupní dveře otevřené? To jsem nevěděla. Byli jsme uvnitř a já jsem byla jako omámená. Musela jsem si připomínat, abych dýchala.
Líbání mě neděsilo. Nebylo to jako dřív, když jsem cítila, jak jeho sebeovládáním prosakují strach a panika. Jeho rty teď nebyly úzkostné, ale nadšené - zdál se stejně vzrušený jako já, že máme celou noc jenom pro sebe. Několik dalších minut se mnou stál ve dveřích a jenom mě líbal; připadalo mi, že není tak rezervovaný jako obvykle, jeho chladné rty se žíznivě vpíjely do těch mých.
Začala jsem pociťovat nepatrný optimismus. Možná, že získat, co chci, nebude tak těžké, jak jsem čekala.
Ne, samozřejmě že to bude zrovna tak těžké.
S tichým smíchem se odtáhl a podržel si mě na délku paží.
"Vítej doma," řekl a jeho oči byly rozzářené a plné citu.
"To zní hezky," odpověděla jsem zadýchaně.
Postavil mě zlehka na nohy. Ovinula jsem se oběma pažemi kolem něj, nechtěla jsem mezi nás pustit žádný prostor.
"Něco pro tebe mám," řekl vesele.
"Aha?"
"Tvůj dárek z druhé ruky, pamatuješ? Říkala jsi, že to je přípustné."
"Aha, to je pravda. To jsem asi říkala."
Zasmál se mé zdráhavosti.
"Je to nahoře u mě v pokoji. Mám pro to dojít?"
V jeho ložnici? "Jasně," souhlasila jsem a připadala si všelijak. Propletla jsem svoje prsty s jeho. "Tak pojď."
Zřejmě se nemohl dočkat, až mi dá svůj dar-nedar, protože lidská rychlost pro něj nebyla dostatečná. Zase mě zvedl a skoro vyletěl po schodech do svého pokoje. Postavil mě u dveří a spěchal do skříně.
Byl zpátky, než jsem udělala krok, ale já jsem si ho nevšímala a šla jsem rovnou k té velké zlaté posteli, posadila se na okraj a pak jsem se posunula doprostřed. Tam jsem se stočila do klubíčka a pažemi si objala kolena.
"Dobře," zabručela jsem. Teď, když jsem byla, kde jsem chtěla být, mohla jsem si dovolit trochu zdráhavosti. "Tak mi to dej."
Edward se zasmál.
Sedl si na postel vedle mne a moje srdce se splašeně rozbušilo. Doufala jsem, že to bude považovat za náležitou reakci na svůj dárek.
"Z druhé ruky," připomněl mi vážně. Zvedl mi levé zápěstí a krátce se dotkl stříbrného náramku. Pak mi paži položil zpět.
Opatrně jsem se na ni podívala. Na řetízku teď naproti vlkovi visel jiskřivý křišťál ve tvaru srdce. Byl vybroušený do milionu plošek, takže i v tlumeném světle lampy jiskřil. Dlouze jsem se nadechla.
"Patřil mé matce," pokrčil omluvně rameny. "Pár takových cetek jsem zdědil. Nějaké jsem dal Esme a Alici. Takže to rozhodně není kdovíjak velký dárek."
Usmála jsem se smutně jeho ujištění.
"Ale říkal jsem si, že jako moje připomínka se to hodí," pokračoval. "Je tvrdé a studené." Zasmál se. "A na sluníčku dělá duhu."
"Zapomněl jsi na tu nejdůležitější podobnost," zašeptala jsem. "Je krásné."
"Moje srdce je stejně tak tiché," uvažoval. "A taky ti patří."
Točila jsem zápěstím, aby se srdíčko třpytilo. "Díky. Za obě."
"Ne, já děkuju tobě. Je to úleva, že jsi ten dárek přijala tak ochotně. Aspoň v tom získáš praxi." Ukázal v úsměvu své oslnivé zuby.
Opřela jsem se o něj, zabořila mu hlavu pod paži a stulila se mu u boku. Asi se to podobalo přitulení k Michelangelovu Davidovi, až na to, že tenhle dokonalý mramorový krasavec kolem mě ovinul paže a přitáhl si mě blíž.
Zdálo se mi to jako dobrý začátek.
"Můžeme si o něčem promluvit? Ocenila bych, kdybys mohl začít tím, že odložíš předsudky a budeš přístupný."
Na chviličku zaváhal. "Budu se snažit," souhlasil opatrně.
"Neporušuju tady žádná pravidla," ujišťovala jsem ho. "Tohle se opravdu týká jenom mě a tebe." Odkašlala jsem si. "Takže… nadchlo mě, jak jsme se posledně dokázali skvěle domluvit na kompromisu. Myslela jsem, že bych stejný princip ráda použila na jinou situaci." Přemítala jsem, proč mluvím tak formálně. To musely být ty nervy.
"O čem bys ráda vyjednávala?" zeptal se s úsměvem.
Přemýšlela jsem, snažila se najít správná slova, kterými začít.
"Poslouchej, jak tvoje srdce letí," zašeptal. "Třepotá se jako křídla kolibříka. Jak ti je?"
"Je mi skvěle."
"Tak prosím pokračuj," pobídl mě.
"No, tak zaprvé bych s tebou asi chtěla mluvit o té směšné podmínce s manželstvím."
"Ta připadá směšná jenom tobě. Co je s ní?"
"Říkala jsem si… můžeme o tomhle ještě vyjednávat?"
Edward se zamračil, teď byl vážný. "Už jsem udělal daleko největší ústupek - proti svému nejlepšímu přesvědčení jsem souhlasil, že tě zbavím života. Podle mě jsem tím získal právo na nějaký kompromis taky z tvé strany."
"Ne." Zavrtěla jsem hlavou a soustředila se na to, abych na sobě nedala znát žádné rozrušení. "Tohle už jsme domluvili. O mém… obnovení teď debatovat nechci. Já chci vyjasnit další podrobnosti."
Podezíravě se na mě podíval. "Které podrobnosti máš přesně na mysli?"
Zaváhala jsem. "Napřed si vyjasněme tvoje nezbytné podmínky."
"Ty víš, co chci."
"Manželství." Vyslovila jsem to, jako by to bylo sprosté slovo.
"Ano." Zeširoka se usmál. "To zaprvé."
Údivem jsem neudržela pečlivě nevzrušený výraz. "Je jich víc?"
"No," pokračoval vypočítavě. "Jestli budeš moje žena, pak co je moje, bude tvoje… jako třeba peníze na školné. Takže s tím Dartmouthem nebude žádný problém."
"Ještě něco? Nějakou další absurditu?"
"Nenamítal bych nic proti troše času."
"Ne. Čas ne. Tím by se naše smlouva porušila."
Toužebně si vzdychl. "Jenom rok. Nebo dva?"
Zavrtěla jsem hlavou a paličatě jsem semkla rty. "Přejdi k další podmínce."
"To je všechno. Jestli se ovšem nechceš bavit o autech…"
Zeširoka se usmál, když jsem se ušklíbla, pak mě vzal za ruku a začal si pohrávat s mými prsty.
"Nevěděl jsem, že chceš ještě něco, myslel jsem, že stát se příšerou je jediné, po čem toužíš. Hořím zvědavostí." Jeho hlas byl tichý a něžný. Ten lehký podtón by bylo těžké odhalit, kdybych ho sama tak dobře neznala.
Odmlčela jsem se a dívala se na jeho ruku. Stále jsem nevěděla, jak začít. Cítila jsem na sobě jeho pohled a bála jsem se vzhlédnout. Krev mě začala pálit v obličeji.
Jeho studené prsty mi přejely po tváři. "Ty se červenáš?" zeptal se překvapeně. Držela jsem oči sklopené. "Prosím tě, Bello, já už to čekání nevydržím."
Kousala jsem se do rtu.
"Bello." Jeho tón mé teď káral, připomínal mi, že je pro něj těžké, když si nechávám myšlenky pro sebe.
"No, trochu mě trápí, jaké to bude… potom," přiznala jsem a konečně jsem se na něj podívala.
Cítila jsem, jak se jeho tělo napjalo, ale jeho hlas byl něžný a sametový. "Co konkrétně?"
"Vy se všichni tváříte, že až k tomu dojde, tak se budu zajímat jedině o to, jak zmasakrovat všechny ve městě," přiznala jsem. Zašklebil se, když slyšel, jaká slova jsem použila. "A bojím se, že budu mít tolik starostí s tím zmatkem v sobě, že už to nebudu já… a že nebudu… že tě nebudu chtít stejným způsobem, jako tě chci teď."
"Bello, tohle období nepotrvá věčně," uklidňoval mě.
Pointa mu unikala.
"Edwarde," řekla jsem nervózně a zírala si na pihu na zápěstí. "Jednu věc bych chtěla udělat ještě předtím, než navždy přestanu být člověkem."
Čekal, že budu pokračovat. Nepokračovala jsem. Obličej jsem měla celý rozpálený.
"Přej si cokoliv," povzbuzoval mě úzkostně. Vůbec to nepochopil.
"Slibuješ?" zamumlala jsem, i když jsem věděla, že můj pokus nachytat ho na vlastní slova nevyjde, ale nedokázala jsem tomu odolat.
"Ano," řekl. Vzhlédla jsem a viděla, že jeho oči jsou upřímné a zmatené. "Řekni mi, co chceš, a můžeš to mít."
Bylo mi neuvěřitelně hloupě a trapně. Byla jsem příliš nevinná - v čemž samozřejmě spočívala pointa našeho hovoru. Neměla jsem sebemenší ponětí, jak ho svádět. Budu si muset vystačit s rozpaky a červenáním.
"Tebe," zašeptala jsem skoro nesrozumitelně.
"Já jsem tvůj." Usmíval se - stále mu to nedošlo - a snažil se zachytit můj pohled, jenže já jsem se zase podívala stranou.
Zhluboka jsem se nadechla a posunula se dopředu, takže jsem na posteli klečela. Pak jsem ho objala kolem krku a políbila ho.
Byl udivený, ale polibek mi ochotně oplatil. Dotýkal se něžně mých rtů a mně bylo jasné, že horečně přemýšlí - snažil se přijít na to, co mám za lubem. Usoudila jsem, že potřebuje nápovědu.
Ruce se mi maličko třásly, když jsem sundala paže z jeho krku. Prsty jsem mu zlehka přejela po krku k límečku košile. Snažila jsem se rychle mu rozepnout knoflíčky, než mě zastaví, ale roztřesenýma rukama to moc nešlo.
Rty mu ztuhly a div jsem neslyšela hlasité cvaknutí v jeho hlavě, jak si konečně dal dohromady moje slova a moje činy.
Okamžitě mě od sebe odtáhl a nesouhlasně se zamračil.
"Buď rozumná, Bello."
"Tys mi to slíbil - říkal jsi, že můžu mít cokoliv," připomněla jsem mu bez špetky naděje.
"O tomhle diskutovat nebudeme." Rozzlobeně se na mě díval, zatímco si zapínal dva knoflíčky, které se mi podařilo rozepnout.
Zaťala jsem zuby.
"Já říkám, že budeme," nedala jsem se. Vzala jsem za límec své blůzky a s trhnutím si rozepnula horní knoflík.
Popadl mě za zápěstí a přitiskl mi ruce k bokům.
"Já říkám, že nebudeme," oponoval mi hluše.
Rozzlobeně jsme se na sebe dívali.
"Sám jsi to chtěl vědět," připomněla jsem mu.
"Myslel jsem, že to bude něco alespoň trochu realistického."
"Takže ty po mně můžeš chtít kdejakou hloupost, o kterou stojíš - jako abych si tě vzala - a já nesmím ani diskutovat o tom, co bych chtěla -"
Jak jsem se tak zlobila, stáhl mi zápěstí k sobě, popadl je jen jednou rukou a druhou ruku mi položil přes pusu.
"Ne," zatvrdil se.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Ano, jak hněv začal vychládat, pocítila jsem něco jiného.
Trvalo mi chvilku, než jsem pochopila, proč se zase dívám dolů a červenám se, proč se mi svírá žaludek a do očí se mi derou slzy, proč bych se nejradši sebrala a utekla z pokoje.
Odmítl mě.
Věděla jsem, že je moje reakce zbytečná. Velmi jasně dával při každé příležitosti najevo, že jediným důvodem jeho zdrženlivosti je strach o mou bezpečnost. Ale já jsem se mu ještě nikdy nevydala tak všanc. Mračila jsem se na zlatou prošívanou pokrývku, která měla stejnou barvu jako jeho oči, a snažila se potlačit hlas, který mi v duchu říkal, že mě Edward nechce a že po mně netouží.
Vzdychl. Ruka, kterou mi držel pusu, se mi svezla pod bradu a on mi ji zvedl, abych se na něj musela podívat.
"Co teď?"
"Nic," zamumlala jsem.
Dlouho se mi díval do obličeje, zatímco já jsem se neúspěšně pokoušela vymanit se z jeho pohledu. Na čele mu naskočily vrásky a v očích se mu objevilo zděšení.
"Ublížil jsem ti?" zeptal se šokovaně.
"Ne," zalhala jsem.
Než jsem stihla postřehnout, jak k tomu došlo, choval mě v náručí, tiskl si můj obličej k rameni a palcem mi chlácholivě přejížděl po tváři.
"Ty víš, proč tě musím odmítat," zašeptal. "Víš, že tě taky chci."
"Vážně?" zašeptala jsem hlasem plným pochybností.
"Samozřejmě, ty můj krásný přecitlivělý blázínku." Zasmál se a hlas mu posmutněl. "Copak tě nechce každý? Mám pocit, jako by za mnou stála fronta, všichni se v ní předhánějí a čekají, až provedu nějakou botu… Jsi příliš žádoucí."

ZATMĚNÍ-19.KAPITOLA-SOBEC

29. května 2010 v 8:57 | majča |  Zatmění - kniha
19. SOBEC
Edward mě nesl domů v náruči, protože čekal, že už bych to nezvládla. Musela jsem usnout cestou.
Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli a světlo za okny dopadalo do místnosti v podivném úhlu. Skoro jako kdyby bylo odpoledne.
Zívla jsem a protáhla se. Zašmátrala jsem prsty, ale nenašla ho.
"Edwarde?" zašeptala jsem.
Prsty náhle narazily na něco studeného a hladkého. Jeho ruka.
"Tentokrát už jsi doopravdy vzhůru?" zašeptal.
"Mmm," zavrněla jsem na znamení souhlasu. "Měla jsem hodně falešných budíčků?"
"Byla jsi velmi neklidná - celý den jsi mluvila."
"Celý den?" zamrkala jsem a podívala se znovu do oken.
"Máš za sebou dlouhou noc," řekl konejšivě. "Zasloužila sis den v posteli."
Posadila jsem se, hlava se mi točila. Slunce opravdu dopadalo do mého okna od západu. "No páni."
"Máš hlad?" zeptal se. "Chceš snídani do postele?"
"Dojdu se najíst," zasténala jsem a zase se protáhla. "Potřebuju vstát a protáhnout si nohy."
Cestou do kuchyně mě držel za ruku a pozorně mě sledoval, jako kdybych mohla omdlít. Nebo si třeba myslel, že jsem náměsíčná.
Snídani jsem měla raz dva, stačilo hodit do toustovače pár sladkých plněných toustů z mrazáku. Podívala jsem se na svůj odraz v chromovaném povrchu toustovače.
"No teda, já vypadám."
"Byla to dlouhá noc," zopakoval. "Měla jsi tu zůstat a vyspat se."
"Jasně! Abych o všechno přišla. Víš, musíš se začít smiřovat se skutečností, že jsem teď součástí tvojí rodiny."
Usmál se. "Na tu představu bych si asi dokázal zvyknout."
Posadila jsem se k snídani a on si sedl vedle mě. Když jsem zvedla toust, abych se do něj poprvé zakousla, všimla jsem si, že Edward zírá na mou ruku. Podívala jsem se dolů a viděla, že stále nosím dárek, který mi dal Jacob na oslavě.
"Můžu?" zeptal se a natáhl se pro drobného dřevěného vlčka.
Hlasitě jsem polkla. "No jasně."
Natáhl ruku pod náramek a potěžkal figurku ve sněhobílé dlani. Na prchavý okamžik jsem dostala strach. Stačilo by, kdyby nepatrně stiskl prsty, a figurka by byla na třísky.
Ale to by Edward samozřejmě neudělal. Bylo mi trapně, že mě to vůbec napadlo. Jenom na chvilku potěžkal vlčka v dlani a pak ho pustil. Lehce se mi houpal na zápěstí.
Snažila jsem se porozumět výrazu v jeho očích. Viděla jsem v nich jenom zamyšlenost; všechno ostatní schovával, jestli tam bylo něco jiného.
"Jacob Black ti může dávat dárky."
Nebyla to otázka, ani výčitka. Jenom konstatování faktu. Ale já jsem věděla, že naráží na moje loňské narozeniny a na to, jak jsem vyváděla kvůli dárkům; žádné jsem nechtěla. Hlavně ne od Edwarda. Bylo to trochu na hlavu a všichni mě samozřejmě ignorovali…
"Ty jsi mi dal dárky," připomněla jsem mu. "Víš, že mám ráda vlastnoručně vyrobené."
Na vteřinu našpulil rty. "A co z druhé ruky? Ty jsou přijatelné?"
"Jak to myslíš?"
"Tenhle náramek." Prstem přejel po kroužku kolem mého zápěstí. "Budeš to hodně nosit?"
Pokrčila jsem rameny.
"Protože bys nechtěla ranit jeho city," nadhodil úskočně.
"Jasně, asi jo."
"Nemyslíš, že je tedy spravedlivé," zeptal se a při těch slovech se mi zadíval na ruku. Obrátil ji dlaní vzhůru a přejel mi prstem po žílách na zápěstí. "Abych i já měl malé zastoupení?"
"Zastoupení?"
"Přívěsek - něco, co by ti mě připomínalo."
"Jsi v každé myšlence, kterou mám. Nepotřebuju si tě připomínat."
"Kdybych ti něco dal, nosila bys to?" naléhal.
"Z druhé ruky?" ujišťovala jsem se.
"Ano, něco, co už nějakou dobu mám." Usmál se svým andělským úsměvem.
Jestli tohle měla být jediná reakce na Jacobův dárek, tak to ráda přijmu. "Když ti to udělá radost."
"Všimla sis toho nepoměru?" zeptal se a jeho hlas nabral vyčítavý tón. "Protože já jsem si ho rozhodně všiml."
"Jakého nepoměru?"
Přimhouřil oči. "Každému jinému projde, když ti něco dá. Každému, jenom mně ne. Moc jsem ti chtěl koupit dárek k zakončení studia, ale neudělal jsem to. Věděl jsem, že ode mě by tě to rozčílilo víc než od jiných. To je hrozně nespravedlivé. Jak si to vysvětluješ?"
"Snadno." Pokrčila jsem rameny. "Ty jsi důležitější než všichni ostatní. A dal jsi mi sebe. Samo o sobě je to víc, než si zasloužím, a cokoliv mi dáš nadto, jen zvyšuje nepoměr mezi námi."
Chviličku nad tím uvažoval a pak obrátil oči v sloup. "To je směšné, jak se na mě díváš."
Klidně jsem žvýkala snídani. Věděla jsem, že by mi nevěřil, kdybych mu řekla, že v tomhle jsme na tom stejně.
Edwardovi zabzučel telefon.
Podíval se na číslo, než ho otevřel. "Co se děje, Alice?"
Poslouchal a já jsem čekala na jeho reakci, najednou celá nervózní. Ale ať Alice řekla cokoliv, jeho to nepřekvapilo. Několikrát si povzdychl.
"Já jsem to tušil," řekl jí a podíval se mi do očí. Nesouhlasně se přitom mračil. "Mluvila ze spaní."
Začervenala jsem se. Co jsem asi řekla tentokrát?
"Postarám se o to," slíbil.
Zavřel telefon a hněvivě se na mě díval. "Nechtěla bys mi něco povědět?"
Chviličku jsem uvažovala. Když jsem si vzpomněla na Alicino varování včera v noci, dovedla jsem uhodnout, proč volala. A pak se mi vybavily tíživé sny, které se mi zdály, jak jsem prospala celý den - v těch snech jsem pronásledovala Jaspera, snažila jsem se ho dohonit a najít mýtinu v lese, který připomínal bludiště, protože jsem věděla, že tam najdu Edwarda… Edwarda a ty zrůdy, které mě chtějí zabít, ale o ty jsem se nestarala, protože už jsem se rozhodla - taky jsem dokázala uhodnout, co si Edward vyslechl, zatímco jsem spala.
Našpulila jsem rty a nedokázala se mu podívat do očí. Čekal.
"Mně se Jasperův nápad líbí," řekla jsem nakonec.
Zasténal.
"Chci pomoct. Musím něco udělat," naléhala jsem.
"Vystavit tě nebezpečí by ničemu nepomohlo."
"Jasper si myslí, že ano. Tady je odborník on."
Edward se na mě rozzlobeně díval.
"Nedokážeš mi v tom zabránit," vyhrožovala jsem. "Nebudu sedět schovaná někde v lese, když kvůli mně všichni budete riskovat."
Najednou přemáhal úsměv. "Alice tě nevidí na mýtině, Bello. Vidí tě, jak klopýtáš ztracená v lese. Nedokážeš nás najít; jenom mi pak zabere víc času, než najdu já tebe, až to skončí."
Snažila jsem se zachovat stejně klidný výraz jako on. "To proto, že Alice nevzala v úvahu Setha Clearwatera," řekla jsem odměřeně. "Kdyby to udělala, tak by samozřejmě nebyla schopná vidět vůbec nic. Ale mně se zdá, že Seth tam chce být stejně tolik jako já. Nemělo by být tak těžké přesvědčit ho, aby mě tam dovedl."
Po tváři mu přelétl hněv, pak se zhluboka nadechl a uklidnil. "To by mohlo vyjít… kdybys mi to neřekla. Teď prostě požádám Sama, aby dal Sethovi určité rozkazy. I kdyby Seth chtěl, nebude moct takové nařízení ignorovat."
Zachovávala jsem si příjemný úsměv. "Ale proč by Sam takové rozkazy vydával? Když mu řeknu, jak by to pomohlo, kdybych tam byla? Vsadím se, že Sam radši udělá službu mně než tobě."
Znovu se musel uklidnit. "Možná máš pravdu. Ale jsem si jistý že když to neudělá Sam, Jacob to udělá víc než ochotně."
Zamračila jsem se. "Jacob?"
"Jacob je ve velení druhý nejvyšší. On ti to nikdy neřekl? I jeho příkazy se musí poslouchat."
Dostal mě, a podle úsměvu na tváři o tom věděl. Čelo se mi zkrabatilo. Jacob bude stát na jeho straně - v tomhle jediném případě -, tím jsem si byla jistá. A Jacob mi to opravdu nikdy neřekl.
Edward využil toho, že dočasně nejsem schopna slova, a pokračoval podezřele klidným a chlácholivým tónem.
"Včera v noci jsem získal fascinující náhled do mysli smečky. Bylo to lepší než telenovela. Neměl jsem ponětí, jak komplexní je dynamika u tak velké smečky. Působení jedince proti pluralitní psyché… Naprosto fascinující."
Zjevně se snažil odvést mou pozornost jinam. Rozzlobeně jsem se na něj dívala.
"Jacob si zachovává mnohá tajemství," řekl s úsměvem.
Neodpověděla jsem, jenom jsem se dál rozzlobeně dívala. Chtěla jsem pokračovat v hádce a čekala, až se k tomu vrátí.
"Například, všimla sis včera v noci toho menšího šedého vlka?"
Upjatě jsem přikývla.
Zachechtal se. "Berou všechny ty legendy tak vážně. Vypadá to, že jsou věci, na které je žádné jejich příběhy nepřipravily."
Vzdychla jsem. "Dobře, tak jo. O čem to mluvíš?"
"Vždycky přijali bez pochybností, že jenom přímí potomci původních vlků mají moc se transformovat."
"Takže se proměnil někdo, kdo není přímým potomkem?"
"Ne. Ona je přímým potomkem, to je v pořádku."
Zamrkala jsem a vykulila oči. "Ona?"
Přikývl. "Zná tě. Jmenuje se Leah Clearwaterová."
"Leah je vlkodlak!" vykřikla jsem. "Cože? Jak dlouho? Proč mi to Jacob neřekl?"
"Jsou věci, které nesmí vykládat - například kolik jich je. Jak už jsem říkal, když Sam vydá příkaz, smečka ho prostě nemůže ignorovat. Jacob byl vždycky velmi opatrný aby si nemyslel, co nemá, když jsme se setkali. Samozřejmě, po té včerejší noci je všechno venku."
"Tomu nemůžu uvěřit. Leah Clearwaterová!" Najednou jsem si vzpomněla, jak Jacob mluvil o Lee a Samovi a jak se choval, jako kdyby prozradil příliš mnoho - když mluvil o tom, jak se Sam musí Lee každý den dívat do očí a vědět, že porušil všechny svoje sliby… Leah na útesu, na tváři se jí leskla slza, když Starý Quil vyprávěl o břemenu a oběti, které quileutští synové nesou… A Billy, který tráví hodně času se Sue, protože má potíže s dětmi… a ty potíže pramení z toho, že jsou teď z obou vlkodlaci!
Nepřemýšlela jsem moc o Lee Clearwaterové, jenom mi jí bylo líto, když Harry zemřel, a pak jsem ji litovala znovu, když mi Jacob vyprávěl její příběh, o tom zvláštním otištění mezi Samem a její sestřenicí Emily, které Lee zlomilo srdce.
A teď byla součástí Samovy smečky, slyšela jeho myšlenky… a nedokázala skrýt svoje vlastní.
To na tom opravdu nenávidím, řekl Jacob. Všechno, zač se stydíš, je vyložené všem na očích.
"Chudák Leah," zašeptala jsem.
Edward se ušklíbl. "Však taky všem ostatním pořádně znepříjemňuje život. Nejsem si jistý, jestli si tvůj soucit zaslouží."
"Jak to myslíš?"
"Je to pro ně dost těžké, že se musí dělit o všechny své myšlenky. Většina z nich se snaží spolupracovat, usnadnit si to navzájem. Když je byť i jediný člen schválně zlomyslný, je to nepříjemné pro všechny."
"Ona má dostatečný důvod," zamumlala jsem, stále na její straně.
"Ach, já vím," řekl. "Ta záležitost s otiskem je ta nejdivnější věc, jaké jsem byl v životě svědkem, a že už jsem podivných věcí viděl." Udiveně zavrtěl hlavou. "Způsob, jakým je Sam připoután ke své Emily, se nedá popsat - nebo bych měl říkat její Sam. Sam skutečně neměl na vybranou. Připomíná mi to Sen noci svatojánské se vším tím zmatkem kolem očarovaných milenců… je to jako kouzlo." Usmál se. "Je to skoro tak silné jako můj cit k tobě."
"Chudák Leah," politovala jsem ji znovu. "Ale jak to myslíš, že je zlomyslná?"
"Neustále vyvolává věci, na které by ostatní radši nemysleli," vysvětloval. "Například Embry."
"Co je s Embrym?" zeptala jsem se překvapeně.
"Jeho matka se přistěhovala z rezervace Makahů před sedmnácti lety, když ho čekala. Není Quileutka. Všichni si mysleli, že Embryho otec je Makah, kterého jeho matka opustila. Ale pak se Embry přidal ke smečce."
"Takže?"
"Takže přední kandidáti na otcovství jsou Quil Ateara starší, Joshua Uley nebo Billy Black, kteří byli všichni samozřejmě tou dobou ženatí."
"Ne!" zalapala jsem po dechu. Edward měl pravdu - bylo to přesně jako v telenovele.
"Takže teď Sam, Jacob a Quil všichni dumají, který z nich má polovičního bratra. Všichni se přiklánějí k názoru, že je to Sam, protože jeho otec nikdy za moc nestál. Ale pochybnost je tam pořád. Jacob se na to Billyho nikdy nedokázal zeptat."
"No tohle. Jak je možné, že jsi toho tolik pochytil za jedinou noc?"
"Mysl smečky je fascinující. Všichni myslí dohromady a současně ještě každý zvlášť. Je toho tolik, co by stálo za přečtení!"
Znělo to lehce lítostivě, jako od někoho, kdo musel odložit dobrou knihu, než došlo k rozuzlení. Zasmála jsem se.
"Smečka je fascinující," souhlasila jsem. "Skoro tak fascinující jako ty, když se snažíš svést mou pozornost jinam."
Jeho výraz se zase srovnal - nasadil dokonalou masku hráče pokeru.
"Musím být na té mýtině, Edwarde."
"Ne," řekl velmi rozhodným tónem.
V tu chvíli mě napadlo jiné řešení.
Nešlo ani tak o to, abych byla na té mýtině. Jenom jsem potřebovala být tam, kde bude Edward.
Jsi krutá, obviňovala jsem se. Sobče, sobče, sobče! Nedělej to!
Svého lepšího já jsem si nevšímala. Nedokázala jsem se ovšem podívat Edwardovi do očí, takže jsem promluvila s pohledem přilepeným na desku stolu:
"Tak dobře, podívej, Edwarde," zašeptala jsem. "Já ti povím, o co jde… Já už jsem se jednou zbláznila. Vím, kde jsou moje hranice. A nesnesla bych, kdybys mě zase opustil."
Nevzhlédla jsem, abych se podívala, jak bude reagovat, bála jsem se vidět, jakou bolest jsem mu přivodila. Slyšela jsem, jak se ostře nadechl, a ticho, které následovalo. Zírala jsem na tmavou dřevěnou desku stolu a přála si, abych ta slova mohla vzít zpátky. Ale věděla jsem, že bych je nakonec stejně asi zpátky nevzala. Ne, pokud na něj zapůsobí, jak doufám.
Najednou mě objímal a hladil mě po tvářích, po rukou. On uklidňoval mě. Pocit viny ještě zesílil. Ale instinkt k přežití byl silnější. A já jsem nepochybovala o tom, že on je pro mé přežití nezbytný.
"Víš, že to tak není, Bello," zašeptal. "Nebudu daleko a bude to rychle odbyté."
"Já to nevydržím," stála jsem si na svém a pořád jsem se dívala dolů. "Nevědět, jestli se vrátíš, nebo nevrátíš. Mně je jedno, jak rychle to bude odbyté, já to stejně nevydržím!"
Povzdechl si. "Bude to snadné, Bello. Není žádný důvod k obavám."
"Vůbec žádný?"
"Vůbec žádný."
"A nikomu se nic nestane?"
"Nikomu," slíbil.
"Takže vůbec nepřipadá v úvahu, že byste mě na mýtině potřebovali?"
"Samozřejmě, že ne. Alice mi právě řekla, že se jejich počet snížil na devatenáct. Dokážeme si s nimi snadno poradit."
"To je pravda - říkal jsi, že je to tak snadné, že někteří ani nebudou mít co na práci," opakovala jsem jeho slova z minulé noci. "Myslel jsi to vážně?"
"Ano."
Připadalo mi to moc snadné - musel vědět, že to přijde.
"Tak snadné, že bys mohl zůstat bez práce ty?"
Po dlouhé chvíli ticha jsem se mu konečně podívala do tváře.
Hráč pokeru byl ten tam.
Zhluboka jsem se nadechla. "Takže si vyber, buď tak, nebo onak. Buďto je nebezpečí větší, než mi chceš přiznat, a v tom případě bude správné, abych tam byla a pomohla, jak jen budu schopná. Nebo… to bude tak snadné, že se bez tebe obejdou. Tak jak to je?"
Nemluvil.
Věděla jsem, na co myslí - na to samé, co já. Na Carlislea. Esme. Emmetta. Rosalii. Jaspera. A… přinutila jsem se pomyslet si to poslední jméno. A Alici.
Říkala jsem si, jestli se chovám jako příšera. Ne ta, za jakou se sám považoval, ale ta skutečná. Ta, která ubližuje lidem. Ta, která nezná hranic, když dojde na to, co chce.
Já jsem chtěla, aby byl v bezpečí, v bezpečí se mnou. Měla jsem nějakou hranici, za kterou bych nešla, bylo něco, co bych neobětovala? Nebyla jsem si jistá.
"Žádáš mě, abych je nechal bojovat, a sám jim nepomohl?" zeptal se mě tichým hlasem.
"Ano." Byla jsem překvapená, že dokážu udržet klidný hlas, když jsem si uvnitř připadala tak zkažená. "Nebo mi dovol, abych tam mohla být. Jedno nebo druhé, hlavně ať jsme spolu."
Zhluboka se nadechl a pak pomalu vydechoval. Natáhl ruce, vzal mi obličej do dlaní a přinutil mě setkat se s jeho pohledem. Dlouho se mi díval do očí. Přemítala jsem, co tam hledá a co tam asi našel. Měla jsem pocit viny ve tváři vepsaný tak silně, jako jsem ho cítila v žaludku - až se mi dělalo špatně?
Jeho oči se zúžily a po tváři mu přeběhla emoce, kterou jsem nedokázala rozluštit. Spustil ruku, aby zase vytáhl telefon.
"Alice," vzdychl. "Mohla bys přijet a pohlídat na chvilku Bellu?" Zvedl obočí, abych si nedovolila nic namítat. "Potřebuju si promluvit s Jasperem."
Zjevně souhlasila. Položil telefon a zase se mi zadíval do obličeje.
"O čem chceš mluvit s Jasperem?" zašeptala jsem.
"Chci si s ním promluvit… o tom, že bych se nezúčastnil."
Bylo snadné vyčíst v jeho obličeji, jak těžká ta slova pro něj jsou.
"Mrzí mě to."
Opravdu mě to mrzelo. Vadilo mi, že mu to musím udělat. Ale ne tolik, abych ho s předstíraným úsměvem vybídla, aby šel bojovat sám, beze mě. Tolik tedy rozhodně ne.
"Neomlouvej se," řekl a trošičku se pousmál. "Nikdy se neboj říct mi, co cítíš, Bello. Jestli to potřebuješ…" Pokrčil rameny. "Ty jsi pro mě ze všeho nejdůležitější."
"Nemyslela jsem to tak - nechtěla jsem tě nutit, abys mi dal přednost před svou rodinou."
"Já to vím. Navíc, o to jsi nežádala. Dala jsi mi dvě alternativy, které jsi schopná přežít, a já jsem si vybral tu, kterou jsem schopný přežít já. Takhle nějak má fungovat kompromis."
Naklonila jsem se dopředu a opřela se mu čelem o prsa. "Děkuju," zašeptala jsem.
"Kdykoliv," odpověděl a políbil mě do vlasů. "Cokoliv."
Dlouho jsme stáli bez pohnutí. Nechala jsem hlavu skloněnou, obličej schovaný. V mém nitru se hádaly dva hlasy. Jeden, který chtěl být hodný a statečný, a druhý, který tomu prvnímu nakazoval, aby držel pusu.
"Kdo je třetí žena?" zeptal se mě najednou.
"Co?" zvedla jsem hlavu. Nevzpomínala jsem si, že se mi o tom zase zdálo.
"Včera v noci jsi mumlala něco o 'třetí ženě'. Zbytek dával trochu smysl, ale tohle jsem nechápal."
"Aha. Hm, jo. To byl jeden z těch příběhů, které jsem slyšela tenkrát u ohně." Pokrčila jsem rameny. "Asi mi to utkvělo v paměti."
Edward se ode mě odtáhl a naklonil hlavu na stranu, pravděpodobně zmatený rozpačitým podtónem mého hlasu.
Než se mohl zeptat, objevila se v kuchyňských dveřích Alice s kyselým výrazem ve tváři.
"Přijdeš o všechnu zábavu," bručela.
"Ahoj, Alice," pozdravil ji. Položil mi jeden prst pod bradu a zvedl mi obličej, aby mě políbil na rozloučenou.
"Vrátím se později večer," slíbil mi. "Musím to probrat s ostatními, předělat plány."
"Dobře."
"Není moc co předělávat," řekla Alice. "Už jsem jim to řekla. Emmett má radost."
Edward si vzdychl. "Jasně, že má."
Vyšel ze dveří a nechal mě samotnou s Alicí.
Rozhněvaně se na mě dívala.
"Mrzí mě to," omlouvala jsem se znovu. "Myslíš, že to pro vás bude nebezpečnější?"
Pohrdlivě si odfrkla. "Děláš si moc velké starosti, Bello. Budeš z toho mít šediny."
"Tak proč se tedy zlobíš?"
"Edward je takový bručoun, když si neprosadí svou. Jenom si představuju, jak se nám s ním bude žít dalších pár měsíců." Ušklíbla se. "Jestli je v sázce tvoje duševní zdraví, tak to za to asi stojí. Ale přála bych si, abys dokázala potlačit ten pesimismus, Bello. Je tak zbytečný."
"Nechala bys Jaspera, aby šel bez tebe?" zeptala jsem se.
Alice se zašklebila. "To je něco jiného."
"No jistě."
"Jdi se umýt," poručila mi. "Charlie bude doma za čtvrt hodiny, a když budeš vypadat takhle zdrchaně, nedovolí ti jít zase ven."
No tedy, já jsem opravdu ztratila celý den. Připadalo mi to jako hrozné plýtvání. Těšila jsem se, že už brzy přestanu marnit čas spánkem.
Byla jsem jako ze škatulky, když se Charlie vrátil domů - patřičně oblečená, učesaná, a v kuchyni jsem mu předkládala večeři na stůl. Alice seděla na Edwardově obvyklém místě a zdálo se, že to Charliemu zvedlo náladu.
"Nazdárek, Alice! Jak se máš, holčičko?"
"Dobře, Charlie, děkuju."
"Koukám, že ses konečně vykulila z postele, ospalče," řekl mi, když jsem se posadila vedle něj, než se otočil zpátky k Alici. "Všichni mluví o tom večírku, který tvoji rodiče včera pořádali. Vsadím se, že máte zatraceně práce, než to uklidíte."
Alice pokrčila rameny. Jak jsem ji znala, už to bylo hotové.
"Stálo to za to," řekla. "Byl to skvělý večírek."
"Kde je Edward?" zeptal se Charlie trochu nabručeně. "Pomáhá s úklidem?"
Alice si vzdychla a nasadila tragickou masku. Pravděpodobně byla předstíraná, ale tak dokonale, že jsem si najednou nebyla jistá. "Ne. Odjel naplánovat víkend s Emmettem a Carlislem."
"Zase výlet do hor?"
Alice přikývla a najednou se zatvářila hrozně smutně. "Ano. Pojedou všichni, jenom já ne. Vždycky jezdíme tábořit na konci školního roku, je to taková oslava, ale já jsem se letos rozhodla, že budu radši nakupovat než kempovat, a nikdo z nich se mnou nechtěl zůstat. Jsem opuštěná."
Nasadila tak zničený výraz, vypadalo to, že má na krajíčku, takže se k ní Charlie automaticky naklonil s jednou rukou nataženou, a hledal, jak by jí pomohl. Podezíravě jsem si ji měřila. Co to dělá?
"Alice, holčičko, co kdybys zůstala u nás," nabídl jí Charlie. "Nelíbí se mi představa, že bys měla být v tom velkém domě sama."
Vzdychla. Něco mi pod stolem duplo na nohu.
"Au!" zaprotestovala jsem.
Charlie se ke mně otočil. "Co se děje?"
Alice po mně vrhla frustrovaný pohled. Pochopila jsem, že si myslí, že mi to dnes večer pomalu zapaluje.
"Nakopla jsem si palec," zamručela jsem.
"Aha." Podíval se zpátky na Alici. "Tak co tomu říkáš?"
Znovu mi stoupla na nohu, tentokrát ne tak ztěžka.
"No, tati, víš, my tady zrovna nenabízíme nejlepší ubytování. Vsadím se, že Alice nechce spát u mě na podlaze…"
Charlie našpulil rty. Alice znovu nasadila ten zničený výraz.
"Možná by Bella mohla zůstat s tebou u vás," navrhl tedy. "Aspoň dokud se vaši nevrátí."
"Vážně bys to udělala, Bello?" usmála se na mě Alice zářivě. "Nevadilo by ti jet se mnou na nákupy, že ne?"
"Jasně že ne," souhlasila jsem. "Pojedeme nakupovat. Super."
"Kdy vaši odjíždějí?" zeptal se Charlie.
Alice se zase zašklebila. "Zítra."
"Kdy chceš, abych u vás byla?"
"Asi po večeři, myslím," řekla a pak si dala zamyšleně prst pod bradu. "Nemáš v sobotu nic na programu, že ne? Chci jet nakupovat mimo město, a bude to na celý den."
"Jenom ne do Seattlu," vložil se do toho Charlie a zamračil se.
"Samozřejmě že ne," souhlasila Alice okamžitě, ačkoliv jsme obě věděly, že Seattle bude v sobotu dokonale bezpečný. "Říkala jsem si, že snad do Olympie."
"To se ti bude líbit, Bello," horoval Charlie s úlevou. "Jeď si užívat velkoměsta."
"Jo, tati. To bude skvělé."
Jedním snadným rozhovorem mi Alice vyčistila rozvrh, abych měla volné místo na bitvu.
O chvilku později se vrátil Edward. Nehnul brvou, když mu Charlie popřál hezký výlet. Řekl, že odjíždějí brzy ráno a rozloučil se dřív než obvykle. Alice odjela s ním.
Omluvila jsem se brzy poté, co odjeli.
"Nemůžeš být unavená," protestoval Charlie.
"Trošku," lhala jsem.
"Není divu, že se vyhýbáš večírkům," zamručel. "Trvá ti dlouho, než se dáš dohromady."
Nahoře jsem našla Edwarda ležet na posteli.
"V kolik se máme setkat s vlky?" zašeptala jsem, když jsem si lehala vedle něj.
"Za hodinu."
"To je dobře. Jake a jeho kamarádi se potřebují trochu vyspat."
"Nepotřebují to tolik jako ty," podotkl.
Změnila jsem téma, aby se mě nesnažil přemlouvat, abych zůstala doma. "Řekla ti Alice, že mě hodlá zase unést?"
Zakřenil se. "Vlastně to není ona."
Zmateně jsem na něj zírala a on se tomu tiše zasmál.
"Jsem jediný, kdo má svolení držet tě jako rukojmí, vzpomínáš?" zeptal se. "Alice pojede lovit s ostatními." Vzdychl. "Myslím, že já to teď nepotřebuju."
"Takže to ty mě chceš unést?"
Přikývl.
Krátce jsem se nad tím zamyslela. Žádný Charlie, který by dole poslouchal a každou chvíli mě kontroloval. A žádný dům plný upírů s protivně citlivým sluchem, kteří nikdy nespí… Jenom on a já - opravdu sami.
"Nevadí ti to?" zeptal se, znepokojený mým mlčením.
"No… jasně že ne, až na jednu věc."
"Jakou věc?" Podíval se po mně neklidným pohledem. Udivovalo mě, že si mnou pořád není jistý. Možná bych mu to měla dát najevo jasněji.
"Proč Alice neřekla Charliemu, že odjíždíte dnes v noci?" zeptala jsem se.
S úlevou se zasmál.
* * *
Výlet na mýtinu se mi líbil víc než včera v noci. Pořád jsem se cítila provinile, pořád jsem se bála, ale už jsem nebyla vyděšená. Dokázala jsem fungovat. Dokázala jsem se dívat na to, co má přijít, a skoro jsem uvěřila, že to možná opravdu dopadne dobře. Edwardovi zjevně představa, že si nechá ujít bitvu, tolik nevadila… takže jsem mu nemohla nevěřit, když říkal, že to bude snadné. Neopustil by svou rodinu, kdyby o tom sám nebyl přesvědčený. Možná měla Alice pravdu a já jsem se opravdu strachovala až příliš.
Dorazili jsme na mýtinu jako poslední.
Jasper a Emmett už zápasili - jenom se tak zahřívali, podle toho, jak se u toho smáli. Alice a Rosalie seděly na tvrdé zemi a dívaly se. Esme s Carlislem si povídali pár metrů od nich, hlavy blízko u sebe, prsty propletené, a nevěnovali pozornost tomu, co se kolem nich děje.
Dnes v noci bylo mnohem jasněji, měsíc svítil skrz tenké mraky a já jsem snadno viděla tři vlky, kteří seděli na kraji zápasiště, rozmístěni daleko od sebe, aby se dívali z různých úhlů.
Bylo také snadné rozeznat Jacoba; okamžitě bych ho poznala, i kdyby nevzhlédl a nepodíval se, když nás slyšel přicházet.
"Kde jsou ostatní vlci?" divila jsem se.
"Nepotřebují tu být všichni. Stačil by jeden, ale Sam nám nevěří dost na to, aby poslal Jacoba samotného, ačkoliv se Jacob nabídl. Quil a Embry jsou s ním jako obvykle… asi aby ho podpořili."
"Jacob ti věří."
Edward přikývl. "Věří nám, že se nebudeme snažit ho zabít. Ale to je všechno."
"Budeš se dnes večer účastnit tréninku?" zeptala jsem se váhavě. Věděla jsem, že to pro něj bude skoro stejně těžké, jako by bylo těžké pro mě, kdyby mě nechal doma. Možná těžší.
"Pomůžu Jasperovi, když bude potřebovat. Chce vyzkoušet nějaká nevyrovnaná uskupení, naučit je, jak si poradit s více útočníky najednou."
Zachvěl se.
A silná vlna paniky otřásla mým čerstvě nabytým pocitem důvěry.
Pořád jich bylo méně než těch druhých. A já jsem to zhoršovala.
Zírala jsem na pole a snažila se skrýt svou reakci.
Nevybrala jsem si dobré místo, kam se dívat, když jsem se teď potřebovala obelhat, namluvit si, že všechno vyjde, jak má. Protože když jsem odtrhla oči od Cullenových a přestala sledovat jejich stínovaný souboj, který bude už za pár dní skutečný, na život a na smrt, zachytil můj pohled Jacob a usmál se na mě.
Byl to stejný vlčí úsměv jako předtím, ale oči mu zajiskřily, jako když byl člověkem.
Bylo těžké uvěřit, že mi ještě přednedávnem vlkodlaci připadali děsiví a nemohla jsem spát, protože se mi o nich zdály zlé sny.
Věděla jsem bez ptaní, který z těch druhých dvou je Embry a který je Quil. Protože Embry byl jednoznačně ten hubenější šedý vlk s tmavými skvrnami na zádech, který seděl a tak trpělivě se díval, zatímco Quil - temně čokoládově hnědý, světlejší v obličeji - se neustále vrtěl a vypadalo to, že zmírá touhou přidat se k předstíranému boji. Nebyli příšery, ani v téhle podobě. Byli to kamarádi.
Kamarádi, kteří nevypadali ani zdaleka tak nezničitelní jako Emmett s Jasperem, kteří teď prováděli rychlejší výpady než kobra, a měsíční světlo se jim odráželo od žulově tvrdé kůže. Kamarádi, kteří asi nechápali, jaké tu hrozí nebezpečí. Kamarádi, kteří byli stále tak nějak smrtelní, kamarádi, kteří mohou krvácet, kamarádi, kteří mohou zemřít…
Edwardova důvěra mě uklidňovala, protože bylo jasné, že si o svou rodinu opravdu starost nedělá. Ale vadilo by mu, kdyby se něco stalo vlkům? Měl důvod k úzkosti, když ho ta možnost netrápila? Edwardova důvěra platila jenom na jeden z mých strachů.
Snažila jsem se opětovat Jacobův úsměv a polkla jsem, protože jsem měla v krku knedlík. Nepovedlo se.
Jacob zlehka vyskočil na nohy - divila jsem se, kde se v tom obrovském těle bere taková hbitost - a přiklusal na místo, kde jsme s Edwardem stáli.
"Jacobe," pozdravil ho Edward zdvořile.
Jacob ho ignoroval, jeho temné oči se upíraly na mě. Sklonil hlavu na mou úroveň, jako to udělal včera, a naklonil ji ke straně. Z tlamy mu vycházelo tiché mručení.
"Nic mi není," odpověděla jsem bez potřeby překladu, který se mi Edward chystal poskytnout. "Jenom mám starosti, víš."
Jacob na mě dál zíral.
"Chce vědět proč," zamručel Edward.
Jacob zavrčel - nebyl to hrozivý zvuk, ale otrávený - a Edward semknul rty.
"Cože?" zeptala jsem se.
"Vadí mu, že nepřevádím všechno doslova. Ve skutečnosti si myslel: 'To je vážně hloupost. Kvůli čemu bys měla mít starosti?' Vynechal jsem to, protože jsem to považoval za neslušné."
Pousmála jsem se, příliš sevřená úzkostí, aby mě to skutečně pobavilo. "Je toho hodně, co mě trápí," svěřovala jsem se Jacobovi. "Třeba jedna partička hloupých vlků, kterým je jedno, jestli se jim něco stane."
Jacob se zasmál svým kašlavým štěkotem.
Edward si vzdychl. "Jasper chce pomoct. Obejdeš se bez tlumočníka?"
"Jo, já si poradím."
Edward se na mě chviličku významně díval, jeho výraz bylo těžké pochopit, pak se otočil zády a šel k místu, kde čekal Jasper.
Posadila jsem se. Zem byla studená a nepohodlná.
Jacob udělal krok dopředu, pak se podíval zpátky na mě, a v hrdle se mu ozvalo tiché skučení. Udělal další půlkrok.
"Jdi tam beze mě," pobídla jsem ho. "Já se nechci dívat."
Jacob znovu krátce naklonil hlavu ke straně a pak se s bručivým povzdechem položil na zem vedle mě.
"Vážně, klidně tam jdi," ujišťovala jsem ho. Neodpověděl, jenom si složil hlavu na tlapy.
Zírala jsem na jasné stříbrné mraky, nechtěla jsem vidět bitku. Moje představivost měla i tak dost paliva. Mýtinou povíval větřík a já jsem se zachvěla.
Jacob se posunul blíž ke mně a přitiskl mi svůj teplý kožich k levému boku.
"Mm, díky," zamručela jsem.
Po pár minutách jsem se opřela o jeho široké rameno. Bylo to takhle pohodlnější.
Mraky se pohybovaly pomalu po nebi, které matnělo a zjasňovalo se pokaždé, když zastínily měsíc a odplouvaly dál.
Nepřítomně jsem Jacobovi začala prsty pročesávat kožich na krku. V hrdle se mu rozezvučel ten samý zvláštní melodický zvuk jako včera. Byl to takový vlídný, důvěrný zvuk. Hrubší, divočejší než kočičí předení, ale prozrazoval stejnou spokojenost.
"Víš, nikdy jsem neměla psa," uvažovala jsem nahlas. "Vždycky jsem ho chtěla, ale Renée je alergická."
Jacob se zasmál; jeho tělo se pode mnou otřásalo.
"Ty se vůbec nebojíš, co se v sobotu bude dít?" zeptala jsem se.
Otočil ohromnou hlavu ke mně, takže jsem viděla, jak se jedno jeho oko stočilo k nebi.
"Taky bych si chtěla být tak jistá."
Opřel si hlavu o mou nohu a začal zase broukat. A já jsem se opravdu cítila o trošku lépe.
"Takže zítra si spolu trochu vyrazíme do přírody, viď?"
Zavrčel; ten zvuk byl nadšený.
"Mohl by to být dlouhý výlet," varovala jsem ho. "Edward neposuzuje vzdálenosti tak jako normální lidé."
Jacob vyštěkl dalším smíchem.
Uvelebila jsem se pohodlněji v jeho teplém kožiše a položila si mu hlavu na krk.
Bylo to zvláštní. I když byl v téhle bizarní podobě, připadala jsem si spíš jako v dobách, kdy jsme měli to snadné, bezpracné přátelství, které bylo přirozené jako dýchání, než při těch posledních několika setkáních, která jsem zažila s Jacobem v podobě lidské. Bylo zvláštní, že jsem to přátelství znovu našla zrovna teď, když jsem si myslela, že je to právě Jakova vlčí podstata, která mi ho vzala.
Zabijácké hry na mýtině pokračovaly a já jsem zírala na zastřený měsíc.

ZATMĚNÍ-18.KAPITOLA-INSTRUKTÁŽ 2.část

29. května 2010 v 8:56 | majča |  Zatmění - kniha
Copak jsem mu neřekla, že se ke smečce přidal Quil? Natáhla jsem se, abych v šeru viděla všech šest vlků. Nakonec se v černotě něco zalesklo - jejich oči; byly výš, než jsem čekala. Zapomněla jsem, jak vysocí vlci jsou. Jako koně, jenom jsou s těmi svaly a kožichem mohutnější - a zuby jako nože, které nebylo možné přehlédnout.
Viděla jsem jenom ty oči. A jak jsem napínala zrak a snažila se vidět víc, připadalo mi, že se na nás dívá víc než šest párů. Jeden, dva, tři… Rychle jsem v duchu ty páry přepočítala. Dvakrát.
Bylo jich deset.
"Fascinující," zašeptal Edward téměř němě.
Carlisle udělal pomalý, promyšlený krok dopředu. Byl to opatrný pohyb, který je měl uklidnit.
"Vítejte," pozdravil neviditelné vlky.
"Děkujeme," odpověděl Edward zvláštním, plochým tónem a já jsem si okamžitě uvědomila, že ta slova přicházejí od Sama. Podívala jsem se do očí zářících uprostřed řady, nejvýše posazených, patřících vlkovi, který z nich byl nejvyšší. Nedokázala jsem ve tmě rozeznat obrysy jeho černého těla.
Edward za Sama promluvil znovu stejným vzdáleným hlasem. "Budeme se dívat a poslouchat, ale nic víc. Nechceme přes míru pokoušet svoje sebeovládání."
"To je víc než dost," odpověděl Carlisle. "Můj syn Jasper má v této oblasti zkušenosti." Pokynul k místu, kde stál Jasper, napjatý a připravený. "Naučí nás, jak bojují a jak je možné je porazit. Jsem si jistý, že to budete moct použít ve svém vlastním loveckém stylu."
"Oni jsou jiní než vy?" zeptal se Edward místo Sama.
Carlisle přikývl. "Jsou všichni velmi noví - vedou tento život jen několik měsíců. Svým způsobem jsou to děti. Nebudou mít žádné dovednosti ani strategii, jenom hrubou sílu. Dnes večer je jich dvacet. Deset my, deset vy - nemělo by to být těžké. Jejich počet se může ještě snížit. Ti noví bojují mezi sebou."
Ve stínu skrytou vlčí řadou proběhlo mručení, tiché mručivé mumlání, které podle mě znělo docela nadšeně.
"Jsme ochotní vzít si víc, než je náš díl, jestli je to nutné," překládal Edward, jeho tón už nebyl tak lhostejný.
Carlisle se usmál. "Uvidíme, jak se to vyvine."
"Víte, kdy a jak přijdou?"
"Přijdou přes hory za čtyři dny, dopoledne. Jak se budou přibližovat, Alice nám pomůže předvídat jejich cestu."
"Děkujeme za informaci. Teď se budeme dívat."
S povzdechem se každý pár očí snesl blíže k zemi, jeden po druhém.
Na dvě vteřinky bylo ticho, pak Jasper udělal krok do prázdného prostoru mezi upíry a vlky. Viděla jsem ho dobře - jeho kůže byla proti té tmě stejně jasná jako vlčí oči. Jasper vrhl opatrný pohled na Edwarda, který přikývl, a tak se otočil zády k vlkodlakům. Vzdychl, zjevně mu to bylo nepříjemné.
"Carlisle má pravdu." Jasper mluvil jenom k nám; zdálo se, že se snaží ignorovat obecenstvo za sebou. "Budou bojovat jako děti. Dvě nejdůležitější věci, které si musíte zapamatovat, jsou: zaprvé, nedovolte jim, aby vás sevřeli pažemi, a zadruhé, nechoďte po snadné kořisti. Přesně na to oni čekají. Dokud se k nim budete přibližovat ze strany a budete se neustále pohybovat, budou natolik zmatení, že nedokážou účinně reagovat. Emmette?"
Emmett s širokým úsměvem vystoupil z řady.
Jasper couvl k severnímu konci mýtiny mezi spřátelené nepřátele. Pokynul Emmettovi, aby přistoupil.
"Dobře, napřed Emmett. Na něm si nejlépe předvedeme, jak novorození útočí."
Emmettovy oči se přimhouřily. "Pokusím se nic ti nezlomit," zamručel.
Jasper se zakřenil. "Chtěl jsem tím říct, že Emmett se spoléhá na svou sílu. Je velmi přímočarý, pokud jde o útok. Novorození se taky nebudou pokoušet o nic rafinovaného. Prostě jdi po snadné kořisti, Emmette."
Jasper ustoupil ještě pár kroků a jeho tělo se napjalo.
"Dobře, Emmette - pokus se mě chytit."
A já už jsem Jaspera neviděla - stala se z něj jen rozmazaná šmouha, když se na něj Emmett vrhl jako medvěd s bručením a vyceněnými zuby. Emmett byl taky neskutečně rychlý, ale ne jako Jasper. Vypadalo to, jako když Jasper ani nemá hmotné tělo - pokaždé, když se zdálo, že už ho Emmett určitě drží, jeho velké ruce se sevřely naprázdno a v prstech mu zůstal jenom vzduch. Vedle mě se Edward pozorně naklonil dopředu, oči upřené na potyčku. Pak Emmett ztuhl.
Jasper ho popadl zezadu a zuby měl jen centimetr od jeho krku.
Emmett zaklel.
Ozvalo se obdivné mručení od vlčích diváků.
"Znovu," dožadoval se Emmett. Jeho úsměv byl pryč.
"Teď je řada na mně," protestoval Edward. Sevřela jsem jeho prsty pevněji.
"Za chviličku." Jasper se usmíval a ustoupil vzad. "Napřed chci Belle něco ukázat."
Dívala jsem se úzkostnýma očima, jak pokynul Alici, aby předstoupila.
"Vím, že se o ni bojíš," vysvětloval mi, zatímco ona vesele přitančila do kruhu. "Chci ti ukázat, proč je to zbytečné."
Ačkoliv jsem věděla, že by Jasper nikdy nedovolil, aby se Alici něco stalo, přesto bylo těžké dívat se, jak se před ní nahrbil. Alice stála nehybně, po Emmettovi vypadala jako křehká panenka, a usmívala se pro sebe. Jasper postoupil dopředu a pak se k ní plížil z levé strany.
Alice zavřela oči.
Srdce se mi splašeně rozbušilo, jak se Jasper blížil k místu, kde Alice stála.
Jasper skočil a zmizel. Přistál vedle Alice z druhé strany. Ona se na první pohled ani nepohnula.
Jasper se otočil a znovu se na ni vrhl, jenže přistál nahrbený za ní jako poprvé; zatímco Alice tam celou dobu stála a usmívala se s očima zavřenýma.
Teď jsem Alici sledovala pozorněji.
Ona se hýbala - jenom jsem si toho nevšimla, protože jsem byla rozptýlena Jasperovými útoky. Udělala malý krok dopředu přesně v tu vteřinu, kdy Jasperovo tělo proletělo místem, kde těsně předtím stála. Udělala další krok, zatímco Jasperovy napřažené ruce zasvištěly kolem místa, kde měla před chviličkou pas.
Jasper zkracoval vzdálenost mezi nimi a Alice se začala pohybovat rychleji.
Tančila - točila se, kličkovala a vlnila se. Jasper pro ni byl tanečním partnerem, dělal výpady, natahoval se do jejích půvabných figur, ale nikdy se jí nedotkl, jako kdyby byl každý krok součástí choreografie. Nakonec se Alice rozesmála.
Zničehonic seděla Jasperovi na zádech a rty mu tiskla ke krku.
"Mám tě," řekla a políbila ho na krk.
Jasper se uchichtl a zavrtěl hlavou. "Ty jsi mi opravdu děsivá příšerka."
Vlci znovu zamručeli. Tentokrát to byl zvuk ostražitý.
"Je dobré, když se naučí mít trochu respektu," zamručel Edward pobaveně. Pak promluvil hlasitěji. "Teď já."
Stiskl mi ruku, pak ji pustil.
Alice se přišla postavit vedle mě. "Paráda, ne?" zeptala se mě spokojeně.
"Jasně," souhlasila jsem a nespouštěla oči z Edwarda, který neslyšně klouzal k Jasperovi. Jeho pohyby byly pružné a ostražité jako pohyby divoké kočky.
"Sleduju tě, Bello," zašeptala najednou a její hlas byl tak tichý že jsem ho sotva slyšela, ačkoliv měla rty přímo u mého ucha.
Krátce jsem se na ni podívala a pak jsem se zase věnovala Edwardovi. Díval se upřeně na Jaspera, a jak se vzdálenost mezi nimi zkracovala, oba se snažili zmást pozornost toho druhého.
Alice se na mě dívala káravým pohledem.
"Jestli tvoje plány získají konkrétnější podobu, tak mu to povím," pohrozila mi tím samým tichým šepotem. "Když sama sebe vystavíš nebezpečí, ničemu to nepomůže. Myslíš, že by s tím některý z nich přestal, kdybys zemřela? Budou bojovat dál a my všichni taky. Na tom nemůžeš nic změnit, tak aspoň nezlob, ano?"
Zašklebila jsem se a snažila se ji ignorovat.
"Já se dívám," opakovala.
Edward už se dostal až k Jasperovi, a tenhle souboj byl vyrovnanější než oba předešlé. Jasper měl století zkušeností, kterými se mohl řídit, a snažil se spoléhat na samotný instinkt, jak nejvíc dovedl, ale jeho myšlenky ho vždycky prozradily o zlomek vteřiny dřív, než jednal. Edward byl malinko rychlejší, ale pohyby, které Jasper používal, pro něj byly neznámé. Dělali proti sobě výpady znovu a znovu, ani jeden nebyl schopen získat převahu, neustále na sebe vrčeli. Bylo těžké se dívat, ale těžší se nedívat. Pohybovali se příliš rychle, abych opravdu chápala, co dělají. Tu a tam upoutaly mou pozornost napjaté oči vlků. Měla jsem pocit, že z toho mají víc než já - a možná víc, než by měli mít.
Nakonec si Carlisle odkašlal.
Jasper se zasmál a udělal krok vzad. Edward se napřímil a usmál se na něj.
"Zpátky do práce," souhlasil Jasper. "Řekněme, že je to nerozhodně."
Vystřídali se všichni, Carlisle, pak Rosalie, Esme a znovu Emmett. Celá přikrčená s očima přimhouřenýma jsem sledovala, jak Jasper útočí na Esme. Na tu bylo nejtěžší se koukat. Jasper trochu zpomalil, ale ne dost na to, abych pochopila jeho pohyby, a dával další instrukce.
"Vidíš, co tady dělám?" ptal se. "Ano, přesně takhle," povzbuzoval. "Soustřeď se na strany. Nezapomínej, kde bude jejich terč. Buď v pohybu."
Edward byl neustále soustředěný, sledoval a taky poslouchal, co ostatní nemohli vidět.
Víčka mi těžkla a už jsem je skoro neudržela. Poslední dobou jsem špatně spala a teď už jsem byla na nohou skoro čtyřiadvacet hodin. Opřela jsem se o Edwardův bok a přivřela oči.
"Už jsme skoro hotoví," zašeptal.
Jasper to potvrdil, když se poprvé otočil čelem k vlkům a bylo vidět, jak je mu to nepříjemné. "Tohle budeme dělat i zítra. Budeme rádi, když se zase přijdete podívat."
"Ano," odpověděl Edward Samovým chladným hlasem. "Budeme tady."
Pak si Edward povzdychl, pohladil mě po paži a ustoupil ode mě. Otočil se ke své rodině.
"Smečka si myslí, že by bylo užitečné seznámit se s pachem každého z nás - aby se později nezmýlili. Prosí, abychom stáli naprosto klidně, tím jim to usnadníme."
"Samozřejmě," řekl Carlisle Samovi. "Cokoliv potřebujete."
Ozvalo se ponuré hluboké vrčení, jak vlčí smečka vstala.
Oči jsem měla zase dokořán, na vyčerpání jsem v tu ránu zapomněla.
Temná čerň noci začínala blednout - slunce rozjasňovalo mraky daleko na druhé straně hor, ačkoliv ještě neosvětlilo horizont. Jak se vlci přibližovali, bylo najednou možné rozeznat jejich tvary… barvy.
Sam byl v čele, samozřejmě. Neuvěřitelně veliký, černý jako půlnoc, oživlá noční můra - doslova; když jsem tenkrát spatřila Sama a ostatní na louce, nejednou potom hráli v mých špatných snech hlavní roli.
Teď jsem je viděla všechny, ke každému páru očí jsem mohla přiřadit jedno ohromné tělo. Vypadalo to, že je jich víc než deset. Pohled na ně byl ohromující.
Koutkem oka jsem viděla, že mě Edward sleduje a dává pozor, jak budu reagovat.
Sam se přiblížil ke Carlisleovi, který stál vpředu; celá smečka se mu držela v patách. Jasper ztuhl, ale Emmett, který stál vedle Carlislea z druhé strany, se usmíval a byl uvolněný.
Sam přičichl ke Carlisleovi a zdálo se, jako by sebou slabě cukl. Pak postoupil k Jasperovi.
Očima jsem přelétla obezřetnou vlčí formaci. Byla jsem si jistá, že bych na některé nováčky dokázala ukázat prstem. Byl tam světle šedý vlk, který byl mnohem menší než ostatní, srst vzadu na krku se mu ježila odporem. Pak tam byl další, barvy pouštního písku, který v porovnání s ostatními vypadal neohrabaně, jako by nevěděl, co s tělem. Vydal ze sebe tiché zaskučení, když Sam poodstoupil a zanechal ho samotného mezi Carlislem a Jasperem.
Zastavila jsem se u vlka hned za Samem. Jeho kožich byl červenohnědý a delší a huňatější, než měli ostatní. Byl skoro tak vysoký jako Sam, druhý největší ve skupině. Jeho postoj byl uvolněný, k tomu, co ostatní považovali za těžkou zkoušku, přistupoval se zjevnou nonšalancí.
Ten ohromný narudle zbarvený vlk zřejmě vycítil můj pohled a upřel na mě známé černé oči.
Opětovala jsem mu jeho pohled a snažila se uvěřit tomu, co už jsem věděla. Cítila jsem, že se mi ve tváři zračí fascinovaný údiv.
Vlk pootevřel tlamu a ohrnul pysky přes dásně. Vypadal děsivě, ale pak vyplázl jazyk ke straně a předvedl vlčí úsměv.
Zachichotala jsem se.
Jacob v úsměvu odhalil špičáky. Opustil svoje místo v řadě a nevšímal si pohledů, kterými ho sledovala smečka. Pomalým klusem oběhl Edwarda s Alicí, až byl na dva kroky ode mě. Kmitl pohledem k Edwardovi a zastavil se.
Edward stál nehybně jako socha a pořád mě sledoval, aby viděl, jak se zachovám.
Jacob pokrčil přední tlapy a sklonil hlavu, takže jeho obličej nebyl výš než můj. Díval se na mě a odhadoval moji reakci úplně stejně jako Edward.
"Jacobe?" vydechla jsem.
Odpověděl mi hlubokým hrdelním zabručením, které znělo jako smích.
Natáhla jsem ruku, prsty se mi lehce třásly, a dotkla se červenohnědého kožichu na jeho tváři.
Černé oči se zavřely a Jacob si do mé ruky položil svou velkou hlavu. Z hrdla mu znělo spokojené vrnění.
Kožich měl měkký a hrubý zároveň, hřál mě na kůži. Zvědavě jsem mu ho prohrábla prsty, dívala se, jakou má strukturu. Pohladila jsem ho na krku, kde byla barva sytější. Nenapadlo mě, jak daleko jsem zašla; Jacob mi najednou bez varování olízl obličej od brady po linii vlasů.
"Fuj! To se nedělá, Jaku!" hubovala jsem, uskočila a pak ho plácla, jako kdyby byl člověk. Uhnul mi a kašlavý štěkot, který mu vycházel mezi zuby, byl zcela určitě smích.
Utřela jsem si obličej rukávem košile a neubránila jsem se smíchu.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že se na nás všichni dívají, Cullenovi i vlkodlaci - Cullenovi se zmatenými a trochu znechucenými výrazy. Bylo těžké poznat, co si myslí vlci. Měla jsem dojem, že Sam se tváří nešťastně.
A pak jsem si všimla, že Edward se na mě nervózně dívá a zjevně je zklamaný. Došlo mi, že ode mě čekal jinou reakci. Že se dám do křiku a v hrůze uteču, například.
Jacob se zase zasmál.
Ostatní vlci se dali na ústup, a jak se vzdalovali, nespouštěli z Cullenových oči. Jacob stál vedle mě a díval se, jak odcházejí. Brzy zmizeli v temném lese. Jenom dva váhavě postávali mezi stromy, dívali se na Jacoba a z jejich postoje vyzařovala úzkost.
Edward si vzdychl, přišel ke mně a vzal mě za ruku. Jacoba si nevšímal.
"Jsi připravená jít?" zeptal se mě.
Než jsem mohla odpovědět, díval se přese mě na Jacoba.
"Ještě jsem si nepromýšlel všechny podrobnosti," řekl a odpověděl tak na otázku v Jacobových myšlenkách.
Jacob - vlk neústupně zavrčel.
"Je to komplikovanější," namítl Edward. "Nestarej se; zajistím, aby tam bylo bezpečno."
"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se.
"Jenom diskutujeme o strategii," řekl Edward.
Jacob zakýval hlavou dozadu a dopředu a podíval se nám do tváře. Pak najednou vyrazil k lesu. Jak se rychle vzdaloval, poprvé jsem si všimla čtverečku složené černé látky, který měl připevněný k zadní noze.
"Počkej," zavolala jsem a jedna ruka se mi automaticky napjala, abych po něm sáhla. Ale v několika vteřinách zmizel mezi stromy a ti druzí dva vlci ho následovali.
"Proč odešel?" zeptala jsem se uraženě.
"Vrátí se," odpověděl Edward. Vzdychl. "Chce být schopen mluvit sám za sebe."
Sledovala jsem kraj lesa, kde Jacob zmizel, a opřela jsem se zase o Edwardův bok. Byla jsem na pokraji zhroucení, ale přemáhala jsem se.
Jacob přiklusal zpátky na dohled, tentokrát po dvou nohách. Širokou hruď měl nahou, vlasy rozcuchané a chundelaté. Měl na sobě jenom černé tepláky, bosýma nohama chodil po studené zemi. Byl teď sám, ale tušila jsem, že jeho přátelé otálejí mezi stromy, ukrytí před našimi pohledy.
Netrvalo dlouho, než přeběhl pole, ačkoliv se oklikou vyhnul Cullenovým, kteří stáli a tiše hovořili ve volném kroužku.
"Tak fajn, pijavice," navázal Jacob v rozhovoru, který jsem neslyšela, když byl jen pár kroků od nás. "Co je na tom tak složitého?"
"Musím zvážit každou možnost," odpověděl Edward nevzrušeně. "Co když se k vám někdo dostane?"
Jacob se při té představě pohrdlivě ušklíbl. "Dobře, tak ji přivez do rezervace. Stejně necháváme Collina a Bradyho stát v záloze. Bude tam v bezpečí."
Zamračila jsem se. "To mluvíte o mně?"
"Jenom chci vědět, co má v plánu s tebou udělat během boje," vysvětloval Jacob.
"Se mnou udělat?"
"Nemůžeš zůstat ve Forks, Bello." Edward promluvil konejšivým hlasem. "Vědí, kde tě tam hledat. Co kdyby nám některý proklouzl?"
Žaludek se mi zhoupl a krev mi zmizela z obličeje. "A co Charlie?" vydechla jsem.
"Bude s Billym," uklidňoval mě Jacob rychle. "I kdyby táta musel spáchat vraždu, aby ho tam dostal, udělá to. Ale to snad nebude třeba. Je to v sobotu, že ano? To je zápas."
"Tuhle sobotu?" zeptala jsem se a hlava se mi zatočila. Měla jsem závrať a myšlenky mi zmateně přeskakovaly. Zamračila jsem se na Edwarda. "No vidíš, sakra! A co tvůj dárek k zakončení studia?"
Edward se zasmál. "Počítá se nápad," připomněl mi. "Ty lístky můžeš dát někomu jinému."
Rychle mi přišla inspirace. "Angele a Benovi," rozhodla jsem se okamžitě. "Alespoň je tak dostanu z města."
Dotkl se mé tváře. "Nemůžeš všechny evakuovat," řekl mi něžným hlasem. "To, že tě schováme, je jenom bezpečnostní opatření. Jak jsem ti říkal - všechno půjde hladce. Nebude jich ani dost na to, aby nás zabavili všechny naráz."
"Tak jak, necháme ji v La Push?" vmísil se Jacob netrpělivě do hovoru.
"Tam byla mockrát," namítl Edward. "Nechala všude po sobě stopy. Alice vidí, že na lov přijdou jenom velmi mladí upíři, ale ty musel někdo stvořit. Za tím vším je někdo zkušenější." Edward se odmlčel a podíval se na mě. "Ať je to kdokoliv, tohle všechno by mohlo sloužit k odvedení naší pozornosti. Alice uvidí, až se ten dotyčný rozhodne sám se přijít podívat, ale v době, kdy takové rozhodnutí padne, můžeme mít plné ruce práce. A na to možná někdo spoléhá. Nemůžu ji nechat někde, kde bývá často. Musí být těžké ji najít, pro všechny případy. Je to velmi nepravděpodobné, ale já nehodlám nic riskovat."
Dívala jsem se na Edwarda, jak to vysvětloval, a čelo se mi krabatilo. Pohladil mě po paži.
"To já jen z opatrnosti," uklidňoval mě.
Jacob pokynul do hlubokého lesa na východ od nás, k rozlehlému pohoří Olympic Mountains.
"Tak ji schovej tam," navrhl. "Je tam milion možností - místa, kde každý z nás může být za pár minut, když to bude třeba."
Edward zavrtěl hlavou. "Její pach je příliš silný a v kombinaci s mým snadno rozeznatelný. I kdybych ji nesl, zanechali bychom stopu. Naše stopa je všude po kraji, ale ve spojení s Belliným pachem by upoutala jejich pozornost. Nejsme si jistí, kterou cestou se přesně vydají, protože to sami ještě nevědí. Kdyby narazili na její pach dřív, než najdou nás…"
Oba dva se zašklebili současně, jejich obočí se stáhlo.
"Chápeš, že je to problém."
"Musí být způsob, jak to provést," zamručel Jacob. Zíral k lesu a špulil rty.
Zhoupla jsem se na chodidlech. Edward mi položil paži kolem pasu, přitáhl si mě blíž a podpíral mě.
"Musím tě dostat domů - jsi vyčerpaná. A Charlie se brzy vzbudí…"
"Počkej vteřinku," řekl Jacob a obrátil se zpátky k nám s očima rozzářenýma. "Můj pach tě odpuzuje, že jo?"
"Hmm, to není špatné." Edward byl o dva kroky napřed. "To je možné." Otočil se ke své rodině. "Jaspere?" zavolal.
Jasper zvědavě vzhlédl. Přišel s Alicí, která byla o půl kroku za ním. Její obličej byl zase frustrovaný.
"Dobře, Jacobe," přikývl Edward.
Jacob se otočil ke mně s podivnou směsicí emocí v obličeji. Byl zřetelně nadšený tím svým novým plánem, ale také mu bylo nepříjemné stát tak blízko nepřátelským spojencům. A pak jsem zbystřila zase já, protože ke mně natáhl paže.
Edward se zhluboka nadechl.
"Chceme vyzkoušet, jestli dokážu zamaskovat tvůj pach natolik, abys nezanechávala stopu," vysvětlil mi Jacob.
Podezíravě jsem se dívala na jeho rozevřenou náruč.
"Musíš mu dovolit, aby tě nesl, Bello," řekl mi Edward. Jeho hlas byl klidný, ale slyšela jsem, jak potlačuje znechucení.
Zamračila jsem se.
Jacob na mě netrpělivě zakoulel očima, sklonil se a vzal mě do náruče.
"Nechovej se jako malá," zamručel.
Ale jeho oči střelily k Edwardovi, stejně jako moje. Edwardův obličej byl vyrovnaný a klidný. Promluvil na Jaspera.
"Bellin pach je pro mě mnohem silnější - myslel jsem, že by test byl spolehlivější, kdyby ho provedl někdo jiný."
Jacob se od nich otočil a rychle kráčel do lesa. Obklopila nás tma, ale já jsem mlčela. Pusu jsem měla našpulenou, v Jacobově náruči mi bylo nepříjemně. Přišlo mi to příliš intimní - určitě mě nemusel držet až tak pevně - a proti své vůli jsem přemítala, jaký je to pro něj pocit. Připomínalo mi to moje poslední odpoledne v La Push, a na to jsem nechtěla myslet. Založila jsem paže na prsou a naštvalo mě, když mi to dlaha na ruce připomněla.
Nešli jsme daleko; udělal široký oblouk a vrátil se na mýtinu z jiného směru, asi tak na půl fotbalového hřiště od našeho výchozího bodu. Edward tam stál sám a Jacob zamířil k němu.
"Teď už mě můžeš postavit na zem."
"Nechci riskovat, že zkazím experiment." Zpomalil krok a přitiskl si mě pevněji k sobě.
"Ty jsi tak protivný," zamručela jsem.
"Díky."
Zničehonic stáli vedle Edwarda Jasper s Alicí. Jacob udělal ještě jeden krok a pak mě postavil na zem dva metry od Edwarda. Ani jsem se na Jacoba nepodívala, šla jsem k Edwardovi a vzala ho za ruku.
"No?" zeptala jsem se.
"Pokud se ničeho nedotkneš, Bello, nedokážu si představit nikoho, kdo by do té stopy strkal nos tak blízko, aby zachytil tvůj pach," řekl Jasper s úšklebkem. "Byla téměř úplně zastřená."
"Naprostý úspěch," souhlasila Alice a nakrčila nos.
"A to mi vnuklo nápad."
"Který bude fungovat," dodala Alice sebejistě.
"Chytré," souhlasil Edward.
"Jak to můžeš snést?" zašeptal mi Jacob.
Edward si Jacoba nevšímal. Zadíval se na mě a vysvětloval: "My - no, vlastně ty, Bello - zanecháš na mýtině falešnou stopu. Novorození jdou na lov, tvůj pach je vzruší, a oni přijdou přesně tou cestou, po které my budeme chtít, a ani je nenapadne tušit nějakou léčku. Alice už vidí, že to vyjde. Až zachytí náš pach, rozptýlí se a pokusí se nás napadnout ze dvou stran. Polovina jich půjde lesem, tam se Alicino vidění najednou ztrácí…"
"Jo!" zavýskl Jacob.
Edward se na něj usmál úsměvem skutečného spojence.
Bylo mi špatně. Jak se do toho můžou tak nadšeně hrnout? Jak to snesu, mít je oba v nebezpečí? To neustojím.
Ani nápad.
"To nepadá v úvahu," prohlásil najednou Edward a jeho hlas byl znechucený. Nadskočila jsem, obávala se, že nějak slyšel moje rozhodnutí, ale on se díval na Jaspera.
"Já vím, já vím," řekl Jasper rychle. "Ani jsem o tom neuvažoval vážně."
Alice mu stoupla na nohu.
"Kdyby Bella na mýtině skutečně byla," vysvětloval jí Jasper, "rozběsnilo by je to. Nebyli by schopní soustředit se na nic jiného než na ni. A my bychom je pak snadno skolili jednoho po druhém…"
Edwardův zlobný pohled přinutil Jaspera vzít svůj nápad zpátky.
"Samozřejmě je to pro ni příliš nebezpečné. Byla to jen zbloudilá myšlenka," řekl rychle. Ale po očku se na mě zamyšleně podíval.
"Ne," prohlásil Edward. Bylo jasné, že je to jeho poslední slovo.
"Máš pravdu," souhlasil Jasper. Vzal Alici za ruku a vydali se zpět za ostatními. "Nejlepší dva ze tří?" slyšela jsem ho, jak se jí ptá, jak šli zase cvičit.
Jacob se za nimi znechuceně díval.
"Jasper se dívá na věci z vojenské perspektivy," obhajoval Edward bratra tiše. "Hledá všechny možnosti - je to důkladnost, ne bezcitnost."
Jacob se pohrdlivě ušklíbl.
Nevědomky přistoupil blíž, plně soustředěný na plánování akce. Už byl jen metr od Edwarda, a jak jsem stála mezi nimi, cítila jsem ve vzduchu hmatatelné napětí. Bylo to jako statická elektřina, nepříjemný náboj.
Edward se vrátil zpátky k práci. "Přivezu ji sem v pátek odpoledne, aby zanechala falešnou stopu. Můžeš se tu s námi potom setkat a odnést ji na jedno místo, které znám. Je úplně mimo a dalo by se snadno ubránit, kdyby na to došlo, ale to si nemyslím. Já se tam vydám jinou cestou."
"A pak co? Necháš ji tam s mobilním telefonem?" zeptal se Jacob kriticky.
"Máš lepší nápad?"
Jacob se samolibě usmál. "To bych řekl, že mám."
"Aha… Musím uznat, pse, že to taky není špatné."
Jacob se ke mně rychle otočil, jako kdyby si u mě chtěl šplhnout tím, že mě zasvětí do hovoru. "Snažili jsme se přemluvit Setha, aby zůstal doma s těmi dvěma mladšími, protože je na to taky ještě mladý. Ale on si postavil hlavu a vzdoruje. Tak jsem pro něj vymyslel nový úkol - mobilní telefon."
Snažila jsem se tvářit, že jsem to pochopila. Nikoho jsem nepřesvědčila.
"Dokud bude Seth Clearwater ve své vlčí podobě, bude spojený se smečkou," vysvětloval mi Edward. "Vzdálenost není problém?" dodal a otočil se k Jacobovi.
"Ne."
"Přes čtyři sta kilometrů?" zeptal se Edward. "To je úctyhodné."
Jacob si zase chtěl šplhnout. "To je nejdál, kam jsme se dostali, abychom to vyzkoušeli," řekl mi. "Spojení bylo parádně čisté."
Nepřítomně jsem přikývla; vzpamatovávala jsem se ze zjištění, že malý Seth Clearwater je už taky vlkodlak, a nedokázala jsem se soustředit. V duchu jsem viděla Sethův veselý úsměv. Tolik se podobal Jacobovi, když byl mladší; vždyť mu není víc než patnáct, možná ani to ne. Jeho nadšení u ohně při zasedání rady najednou dostalo nový význam…
"Je to dobrý nápad," musel Edward uznat, ne zrovna ochotně. "Budu klidnější, když tam bude Seth, i když tu nebude možnost okamžité komunikace. Nevím, jestli bych byl schopný nechat tam Bellu samotnou. Když si pomyslím, kam až to došlo! Spoléhat se na vlkodlaky!"
"Bojovat s upíry, a ne proti nim!" napodobil Jacob Edwardův znechucený tón.
"No, několik jich přece jen budete muset skolit," připomněl Edward.
Jacob se usmál. "Od toho jsme tady."

ZATMĚNÍ-18.KAPITOLA-INSTRUKTÁŽ 1.část

29. května 2010 v 8:56 | majča |  Zatmění - kniha
18. INSTRUKTÁŽ
"To musela být nejdelší párty v dějinách světa," stěžovala jsem si cestou domů.
Nezdálo se, že by Edward nesouhlasil. "Už je to pryč," řekl a chlácholivě mě pohladil po paži.
Protože já jsem byla jediná, kdo potřeboval chlácholit. Edward byl teď v pohodě - všichni Cullenovi byli v pohodě.
Všichni mě uklidňovali; když jsem odcházela, Alice se natáhla, aby mě pohladila po hlavě, a významně se dívala na Jaspera, dokud mě nezalila vlna klidu, Esme mě políbila na čelo a ujišťovala, že je všechno v pořádku, Emmett se hlučně smál a ptal se, proč jsem jediná, která se smí prát s vlkodlaky… Po dlouhých týdnech stresu je Jacobovo řešení uvedlo do uvolněné, skoro euforické nálady. Pochybnost vystřídala důvěra. Párty skončila s nádechem skutečné oslavy.
Ne pro mě.
Bylo už tak dost špatné - strašné -, že mají kvůli mně Cullenovi bojovat. Už to dovolit pro mě bylo příliš. Už to mi připadalo víc, než dokážu snést.
Ale proč Jacob? Proč jeho pošetilí dychtiví bratři - většina z nich byla mladší než já. Byly to jenom přerostlé děti s velkými svaly a těšily se, jako kdyby je čekal piknik na pláži. Nemohla jsem vystavovat nebezpečí ještě i je. Připadalo mi, že mám nervy opotřebované a obnažené. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě dokážu potlačovat nutkání rozkřičet se nahlas.
Snažila jsem se o vyrovnaný tón, když jsem šeptala: "Dnes v noci mě vezmeš s sebou."
"Bello, jsi utahaná."
"Myslíš, že bych dokázala usnout?"
Zamračil se. "Je to experiment. Nejsem si jistý, jestli bude možné, abychom všichni… spolupracovali. Nechci tě tam brát."
Jako kdyby mě to jenom podnítilo, abych o to víc chtěla jít s ním. "Když mě nevezmeš ty, tak zavolám Jacobovi."
Jeho oči se přimhouřily. Tohle byla rána pod pás a já jsem to věděla. Ale nepřipadalo v úvahu, aby mě nechal stranou.
Neodpověděl; už jsme byli u Charlieho domu. Přední světlo svítilo.
"Uvidíme se nahoře," zamumlala jsem.
Po špičkách jsem prošla domovními dveřmi. Charlie spal v obýváku, zabořený do malé pohovky, a chrápal tak hlasitě, že bych mohla zapnout motorovou pilu a vůbec by ho to nevzbudilo.
Silně jsem mu zatřásla ramenem.
"Tati! Charlie!"
Zamručel, oči stále zavřené.
"Už jsem doma - budou tě bolet záda, když tu budeš spát takhle. No tak, je čas se zvednout."
Musela jsem s ním zatřást ještě několikrát, a jeho oči se nikdy neotevřely úplně, ale podařilo se mi dostat ho z pohovky. Pomohla jsem mu nahoru do postele, kde se svalil na peřiny, úplně oblečený, a zase začal chrápat.
Ten mě jen tak hledat nebude.
Edward čekal v mém pokoji, zatímco jsem si myla obličej a převlékala se do džínů a flanelové košile. Nešťastně se na mě díval z houpacího křesla, když jsem do skříně věšela šaty, které mi Alice dala.
"Pojď sem," řekla jsem, vzala ho za ruku a přitáhla k posteli.
Šťouchla jsem do něj, aby si lehl, a pak jsem se mu stulila do náruče. Možná měl pravdu a já jsem opravdu byla dost unavená na to, abych usnula. Nechtěla jsem mu dovolit, aby se vytratil beze mě.
Zabalil mě pořádně do deky a pak si mě tiskl k sobě.
"Uvolni se, prosím."
"Jasně."
"Tohle bude fungovat, Bello. Cítím to."
Zuby se mi sevřely.
Stále z něj vyzařovala úleva. Nikdo kromě mě se nestaral o to, jestli se Jacobovi a jeho kamarádům něco stane. Ani Jacob a jeho kamarádi. Ti obzvlášť ne.
Viděl, že se chystám to vzdát. "Poslouchej mě, Bello. Tohle bude snadné. Novorození budou úplně zaskočení. Nebudou mít větší ponětí o tom, že existují vlkodlaci, než jsi měla ty. Viděl jsem, jak se chovají ve skupině, podle toho, jak si to Jasper pamatuje. Upřímně věřím, že vlčí lovecká technika bude proti nim dokonale účinná. A když budou rozdělení a zmatení, nebudeme my ostatní mít co na práci. Někdo může zůstat doma," smál se.
"Pohodička," zamumlala jsem monotónně na jeho hrudi.
"Pššš," pohladil mě po tváři. "Uvidíš. Teď se tím netrap."
Začal mi broukat mou ukolébavku, ale tentokrát mě to neuklidnilo.
Lidé - no, ve skutečnosti upíři a vlkodlaci, ale přesto - lidé, které miluju, půjdou kvůli mně bojovat a určitě se jim něco stane. A bude to moje vina. Přála jsem si, aby na mě moje smůla mířila trochu přesněji. Chtělo se mi křičet do prázdného nebe: To mě chceš - jsem tady! Jenom já!
Snažila jsem se přijít na to, jak to dokázat - přinutit svou smůlu, aby se zaměřila na mě. Nebude to lehké. Budu muset vyčkávat, čekat na svou příležitost…
Neusnula jsem. K mému překvapení minuty rychle ubíhaly a já jsem byla stále vzhůru a napjatá, když se se mnou Edward zvedl do sedu.
"Víš určitě, že nechceš zůstat tady a spát?"
Nepříjemně jsem se na něj podívala.
Povzdechl si a vzal mě do náruče, než vyskočil z okna.
Spěchal černým tichým lesem se mnou na zádech, a i v jeho běhu jsem cítila tu povznesenou náladu. Utíkal, jako to dělal, když jsme byli sami, jenom pro radost, pro pocit větru ve vlasech. Kdyby nebyla tak tíživá chvíle, byla bych naprosto šťastná.
Když jsme se dostali na velké otevřené pole, jeho rodina už tam byla, všichni si vesele a uvolněně povídali. Každou chvíli se prostorem rozlehl Emmettův hřmotný smích. Edward mě postavil a šli jsme ruku v ruce k nim.
Chvilku mi to trvalo, protože měsíc byl schovaný za mraky a byla hrozná tma, ale uvědomila jsem si, že jsme na baseballové mýtině. Bylo to stejné místo, kde byl už více než před rokem ten první veselý večer s Cullenovými přerušen Jamesem a jeho smečkou. Byl to zvláštní pocit, být zase tady - jako kdyby to setkání nebylo úplné, dokud se k nám nepřipojí James, Laurent a Victoria. Ale James a Laurent se už nikdy nevrátí. To schéma už se nikdy nezopakuje. Možná, že všechna schémata jsou porušena.
Ano, někdo porušil svoje schéma, svůj zaběhnutý způsob chování. Bylo možné, že by v téhle rovnici byli Volturiovi ti přizpůsobiví?
O tom jsem pochybovala.
Victoria se mi vždycky zdála jako přírodní živel - jako hurikán, který se řítí rovnou k pobřeží - nevyhnutelná, nesmiřitelná, ale předvídatelná. Možná nebylo správné takhle ji vymezovat. Určitě se dokázala adaptovat.
"Víš, co si myslím?" zeptala jsem se Edwarda.
Zasmál se. "Ne."
Skoro jsem se usmála.
"Co si myslíš?"
"Myslím, že je to všechno propojené. Nejenom ti dva, ale všichni tři."
"Tomu nerozumím."
"Od tvého návratu se staly tři špatné věci." Vypočítávala jsem je na prstech. "Novorození v Seattlu. Ten cizinec v mém pokoji. A - především - Victoria mě přišla hledat."
Přimhouřil oči a zamyslel se. "Proč si to myslíš?"
"Protože souhlasím s Jasperem - Volturiovi milují svá pravidla. A každopádně by asi odvedli lepší práci." A kdyby chtěli, abych zemřela, tak už bych byla mrtvá, dodala jsem v duchu. "Pamatuješ, jak jste loni Victorii stopovali?"
"Ano." Zamračil se. "Moc mi to nešlo."
"Alice říkala, že jsi v Texasu. Pronásledoval jsi ji tam?"
Jeho obočí se stáhlo. "Ano. Hmm…"
"Tak vidíš - tam ji to mohlo napadnout. Ale neví, co dělá, takže její novorození jsou úplně nezvladatelní."
Začal vrtět hlavou. "Jenom Aro ví přesně, jak Alicino vidění funguje."
"Aro ji bude znát nejlépe, ale nevědí Tanya a Irina a ostatní vaši přátelé v Denali dost? Laurent s nimi žil tak dlouho. A jestli se s Victorií stále kamarádil natolik, aby jí prokazoval laskavosti, proč by jí také neřekl všechno, co ví?"
Edward se zamračil. "V tvém pokoji to nebyla Victoria."
"Nemůže si obstarat nové přátele? Přemýšlej o tom, Edwarde. Jestli to je Victoria, kdo to dělá v Seattlu, tak už si obstarala spoustu nových přátel. Stvořila si je."
Uvažoval nad tím, čelo zvrásněné soustředěním.
"Hmm," řekl nakonec. "To je možné. Pořád si myslím, že Volturiovi jsou nejpravděpodobnější… Ale tvoje teorie - na té něco je. Victoriina osobnost. Tvoje teorie dokonale sedí na její osobnost. Od začátku předváděla pozoruhodný pud sebezáchovy - možná je to její talent. Navlékla to tak, že jí z naší strany vůbec žádné nebezpečí nehrozí, pokud se bude bezpečně držet stranou a nechá novorozené, aby tu řádili po libosti. A možná i nebezpečí ze strany Volturiových je malé. Možná počítá s tím, že nakonec vyhrajeme, ačkoliv určitě ne bez vlastních těžkých ztrát. Ale z její malé armády nepřežije nikdo, aby proti ní nikdo nemohl svědčit. Vlastně," pokračoval, jak to promýšlel, "kdyby někdo přežil, vsadím se, že má v plánu zničit ho sama… Hmm. Přesto by musela mít alespoň jednoho přítele, který byl o trochu zralejší. Žádný čerstvě novorozený by nenechal tvého otce naživu…"
Dlouho se mračil do prázdna, a pak se najednou vytrhl ze svého zamyšlení a usmál se na mě. "Rozhodně je to možné. Bez ohledu na to musíme být připraveni na všechno, dokud to nebudeme vědět jistě. Jsi dneska velice vnímavá," dodal. "To je úžasné."
Vzdychla jsem. "Možná jenom reaguju na tohle místo. Vzbuzuje ve mně pocit, jako by tu byla někde blízko… jako kdyby se teď na mě odněkud dívala."
Jeho svaly na čelisti se při té představě napjaly. "Nikdy se tě nedotkne, Bello," ujistil mě.
Navzdory svým slovům opatrně přejel očima přes temné stromy. Zatímco prohledával jejich stíny, po tváři mu přeběhl velmi podivný výraz. Vycenil zuby a oči mu svítily podivným světlem - divokou, zuřivou nadějí.
"Ale co bych za to dal, kdyby byla tak blízko," zamručel. "Victoria a s ní každý, kdo kdy pomyslel na to, že by ti ublížil. Chtěl bych mít šanci sám to skoncovat. Skoncovat to tentokrát vlastníma rukama."
Zachvěla jsem se, když jsem vnímala to zuřivé roztoužení v jeho hlase. Semkla jsem pevněji v dlani jeho prsty a přála jsem si, abych měla dost síly na to, abych navždycky zamkla naše ruce k sobě.
Byli jsme skoro u jeho rodiny a já jsem si poprvé všimla, že Alice se netváří tak optimisticky jako ostatní. Stála trochu stranou, dívala se na Jaspera, jak si protahuje paže, jako kdyby prováděl zahřívací cvičení, a rty měla našpulené.
"Děje se Alici něco?" zašeptala jsem.
Edward se zase uchichtl. "Vlkodlaci už jsou na cestě, takže teď nevidí nic, co se stane. Je jí nepříjemné, že je slepá."
Alice, ačkoliv od nás byla nejdál, jeho tichý hlas slyšela. Vzhlédla a vyplázla na něj jazyk. Zase se zasmál.
"Ahoj, Edwarde," pozdravil ho Emmett. "Ahoj, Bello. Nechá tě taky trénovat?"
Edward na bratra zavrčel. "Prosím tě, Emmette, hlavně ji k ničemu neponoukej."
"Kdy dorazí naši hosté?" zeptal se Edwarda Carlisle.
Edward se na chviličku soustředil a pak si povzdychl.
"Za minutu a půl. Ale budu muset tlumočit. Nevěří nám natolik, aby zůstali v lidské podobě."
Carlisle přikývl. "Je to pro ně těžké. Jsem vděčný, že vůbec přijdou."
Zírala jsem na Edwarda, oči vykulené dokořán. "Oni přijdou jako vlci?"
Přikývl a opatrně sledoval, jak budu reagovat. Polkla jsem a vzpomněla si, jak jsem dvakrát viděla Jacoba v jeho vlčí podobě - poprvé na louce s Laurentem, podruhé na lesní cestě, kde se na mě Paul rozzlobil… Obě ty vzpomínky byly děsivé.
Edwardovy oči dostaly zvláštní lesk, jako kdyby ho něco právě napadlo, něco, co není tak docela nepříjemné. Než jsem mohla poznat víc, rychle se otočil zpátky ke Carlisleovi a ostatním.
"Připravte se - něco nám zatajili."
"Jak to myslíš?" zeptala se Alice.
"Pšš," varoval a zíral přes ni do tmy.
Neformální kroužek Cullenových se najednou roztáhl do volné řady s Jasperem a Emmettem na koncích. Podle toho, jak se Edward vedle mě předklonil, jsem pochopila, že by si přál stát vedle nich. Sevřela jsem jeho ruku pevněji.
Mhouřila jsem oči do lesa, ale nic jsem neviděla.
"Zatraceně," zamručel Emmett šeptem. "Už jste někdy viděli něco takového?"
Esme s Rosalií si vyměnily vytřeštěné pohledy.
"Co je to?" zašeptala jsem, jak nejtišeji jsem dovedla. "Já nic nevidím."
"Smečka se rozrostla," zašeptal mi Edward do ucha.